„Trans lidé jsou nyní v situaci, kdy při předložení identifikačního průkazu bude u mnohých z nich zřejmé, že údaje uvedené v průkazu nekorespondují s jejich vzhledem. Nejpalčivější to je v případě ucházení o práci,” vysvětluje jedna z organizátorů Budapest Pride Viktória Radványi dopady zákona zakazujícího úřední změnu pohlaví, který v Maďarsku prošel parlamentem letos na jaře. Dodává, že už před ním podle průzkumů přišlo 46 % trans lidí o práci v důsledku provalení své identity, obává se jeho růstu. Podle Radványi dochází v komunikaci členů vládnoucí strany Fidesz, respektive ve společnosti, ke stále homofobnějším vyjádřením. „Začali říkat, že dva muži, kteří spolu adoptují dítě, budou pedofilové. Najednou se také začalo mluvit o konverzních terapiích, kdy například v roli experta vystoupil v televizi kněz. Takže došlo postupně ke změně narativu z ,dělejte si za dveřmi, co chcete' v ,donutíme vás žít heterosexuální život’,” líčí změny v rétorice. Její kolegyně Mariann Filó, která má na starosti zabezpečení průvodu hrdosti, pak dodává, že se zhoršuje také bezpečnost akcí s LGBT tematikou. Stále častěji podle ní bývají napadány neonacisty. Vloni narušili celkem osm akcí. „Myslím ale, že vláda docílila toho, že se naše hranice tolerance nenávisti posunula natolik, že neonacisté začali slavit úspěchy. Když politici mluví nesnášenlivě, může to mít na některé jedince vliv a ti se pak mohou dopustit násilí z nenávisti,” myslí si Filó.
V poslední době se o právech LGBT komunity v Maďarsku mluví hodně. Zejména pak o právech trans lidí. Co se děje?
Viktória: V březnu byl představen zákon zakazující změnu pohlaví. Schválen byl v květnu. Uvrhl trans lidi do velmi špatné situace. Pohlaví můžete změnit v zemích jako Rusko, Ázerbájdžán nebo Kyrgystán. Tedy v zemích, které se propagací lidských práv nebo svobody slova úplně neproslavily. V Maďarsku už to ale možné není. Je to tedy bezprecedentní krok zpět ve celosvětovém kontextu.
Byla to velká věc, která řadu trans lidí vybudila svůj příběh zveřejnit, poskytovali rozhovory médiím. Celé jsme to koordinovali spolu s dalšími čtyřmi organizacemi. Skoro dva měsíce jsme jeli nonstop, dělali jsme vše, co bylo v našich silách. Nepomohlo to. Byli jsme opravdu zklamaní.
V jakém kontextu ke schválení takového zákona došlo?
Viktória: Je zajímavé sledovat, jak vládní strana Fidesz postavila svou kampaň na LGBTQ lidech. Fides je známý tím, že buduje autokracii pomalu, po krůčcích. Duda udělal podle mě v Polsku tu chybu, že napadl LGBTQ komunitu velmi drsně a naráz. A mnoho lidí tam nyní v reakci na to protestuje. V Maďarsku jsou ty kroky pozvolné, takže si člověk postupně zvyká. Když v roce 2015 koupil první nezávislé noviny, aby je pak obratem zrušil, největší oligarcha napojený na Orbána, vyrazily do ulic davy lidí. Dnes jsme ve stavu, kdy asi 80 % všech maďarských médií vlastní Orbánovi oligarchové a jedou jen vládní propagandu. Do té spadá také propaganda proti LGBTQ komunitě.
Před pár týdny došlo k převzetí největšího nezávislého média s názvem Index, které mělo širokou čtenářskou základnu jak mezi konzervativci, tak liberály. Byl považován za důvěryhodný zdroj. Také v případě převzetí tohoto média byly protesty a lidé to kritizovali na sociálních sítích. Za pár dní to ale ustalo. Člověk si tedy postupně zvyká. Na nenávist, na přeměnu demokratických institucí. A lidé jsou letargičtí. Vědí, že jejich protesty nic nezmění. Vědí, že budou tři hodiny křičet před prázdnou budovou a pak půjdou domů. A média o tom napíší opět na základě vládní doktríny.
Zleva: Mariann a Viktória
V čem zákon spočívá?
Viktória: V Maďarsku máte rodný list a každý identifikační dokument je vystavován na jeho základě - občanka, řidičák, studentský průkaz. Rodný list kromě vašeho jména a data narození obsahuje také kolonku pohlaví. V maďarštině je to nešťastné v tom, že pro pohlaví a gender máme jedno stejné slovo. A ten zákon znemožnil tuto kolonku změnit. Takže zapsané pohlaví při narození se stalo neměnnou kategorií. Zákon lidem navždy znemožnil tuto kolonku změnit. Má to vliv také na změnu jména. Každé křestní jméno se totiž v maďarštině pojí s mužským nebo ženským pohlavím. Pokud tedy máte v rodném listě ženské pohlaví, nemůžete mít mužské jméno. To znamená, že trans a intersex lidé si už legálně nemohou pohlaví/gender ani jméno změnit. A to přesto, že k takovým změnám v Maďarsku asi dvacet let docházelo. Ten proces měl své mouchy, ale fungoval. Dříve to bylo tak, že jste ke změně pohlaví potřeboval vyjádření psychologa nebo psychiatra a gynekologa nebo urologa. Když jste od nich dostali povolení, mohli jste požádat o změnu pohlaví a jména.
Jaký reálný dopad to má na život trans lidí?
Viktória: Dost to otřáslo jejich bezpečím a kvalitou života. Jsou nyní v situaci, kdy při předložení identifikačního průkazu, s čímž dříve němeli zpravidla problém, bude u mnohých z nich zřejmé, že údaje uvedené v průkazu nekorespondují s jejich vzhledem. V Maďarsku přitom ukazujete občanku celkem často. Nejpalčivější to je v případě ucházení se o práci. Do životopisu, který posíláte zaměstnavateli, si totiž můžete napsat jméno, pod jakým vás zná vaše okolí. V případě pohovoru se ale vždy musíte prokázat občankou, což vám přivodí problémy a okamžitě odhalí, že jste trans. A to přesto, že jde o soukromou informaci, do níž zaměstnavateli nic není. Výzkum v roce 2010 navíc ukázal, že 46 % maďarských trans lidí příšlo v důsledku odhalení své identity o místo. To bylo ještě v době, kdy je neprozradily jejich doklady. Je tedy otázkou, jaký dopad na jejich život tento nový zákon bude mít a nakolik to číslo vzroste.
Platí ten zákaz jen na změnu pohlaví v rodném listě, nebo se vztahuje také na operace, které pohlaví mění anatomicky?
Viktória: Ne. Podstoupit operaci legální je a to se vztahuje i na hormony. Pokud jde o operaci, tak stát pokrývá velkou část jejích nákladů.
Pokud tomu správně rozumím, tak člověk se může anatomicky změnit například z muže na ženu a náklady na operaci budou ještě z velké části pokryty. Nemůže ale tuto změnu učinit ve svých dokumentech. Není to v kontradikci?
Viktória: Ano. Nám se zdá, že se tím zákonem snaží vyvolat konflikt a napětí mezi většinovou společností a trans lidmi. Toho se docílí už jen tím, že člověk při prokazování se doklady bude vypadat jinak, než jak dokumenty deklarují. Způsobí to trans lidem řadu problémů. Zasahuje to totiž velmi širokou škálu životních situací. Znamená to třeba také, že se člověk bude muset vyoutovat před každým učitelem na univerzitě. V případě nějakého deliktu by trans ženy umístily do mužské veznice a trans muže do ženské. Na příkladu některých zemí Latinské Ameriky víme, co se v takovém případě děje. Je to nepředstavitelné. Trans lidé by mohli být také obviněni z krádeže identity nebo podvodu. Je to pro ně v mnoha rovinách velmi nebezpečná situace.
Viktória
Proč si vládnoucí strana Fidesz vybrala zrovna trans lidi?
Viktória: Je to další obětní beránek. Stejně jako uprchlíci, Romové, gayové a lesby. Je potřeba si ukázat na někoho, kdo za všechno může. Jeden poslanec nedávno v parlamentu řekl, že normální gayové nechodí na Pride, neukazují se a neúčastní se takových provokací. Možná tedy chtějí rozeštvat LGBTQ komunitu. Docílit toho, že se část gayů, leseb a bisexuálů naštve a hodí trans lidi přes palubu, protože mají kvůli nim problémy. To se ale zatím naštěstí nestalo. Já osobně jsem cítila v rámci komunity velkou podporu. A to asi vláda nečekala.
Proč LGBT komunita?
Viktória: K velké změně v Orbánově kampani došlo poprvé v roce 2015, kdy si najal známého politického poradce a začala protiuprchlická kampaň. Trvalo to až do roku 2018. Bylo to jako tříletá volební kampaň za veřejné peníze. Vedle uprchlíků se haněl i George Soros. Fidesz pak volby s přehledem vyhrál a získal dvoutřetinovou většinu v parlamentu. To znamená, že k přijetí jakéhokoliv zákona, nebo ke změně ústavy, nepotřebuje opoziční hlasy. Může klidně měnit ústavu co týden. Už se jim podařilo do ústavy zanést, že manželství je svazek mezi mužem a ženou. Pokud bychom tedy chtěli v budoucnu prosadit manželství pro všechny, musela by se nejprve změnit ústava, což je za normálních okolností velmi těžké.
První vlna nesnášenlivé kampaně tedy byla hodně protiuprchlická a protizápadní, druhá vlna, od roku 2018, pak velmi rasistická a homofobní. Bylo jasné, že naše komunita bude příštím obětním beránkem.
Byla i v tomto ohledu ta změna pozvolná?
Viktória: Nejprve říkali: „Můžete si dělat, co chcete, ale zavřete si dveře.” Napadali jen věci, co se děly na veřejnosti - protesty nebo akce propagující práva komunity. Pak zakázali gender studies. Dnes už není v Maďarsku možné titul z tohoto oboru získat. Následně vytlačili Středoevropskou univerzitu, která byla založena roku 1991 Georgem Sorosem, za hranice. Přesídlila do Vídně. Byla to velmi liberální vysoká škola a jedna z nejlepších u nás. Kampaň proti této univerzitě byla hodně založená na protigenderových náladách, což je aktuálně fenomén ve střední a východní Evropě.
Vláda pak ale začala měnit také svůj dosavadní přístup o zavřených dveřích v otevřené útoky. Začali říkat, že dva muži, kteří spolu adoptují dítě, budou pedofilové. Najednou se také začalo mluvit o konverzních terapiích, kdy například v roli experta vystoupil v televizi kněz. Takže došlo postupně ke změne narativu z „dělejte si za dveřmi, co chcete” v „donutíme vás žít heterosexuální život”.
Jaký to má vliv na vaši práci?
Viktória: Neonacisté začali napadat naše menší akce. Do té doby se zaměřovali jen na protesty proti průvodu, s čímž máme bohaté zkušenosti. Nebyli jsme na útoky na menší akce vůbec připraveni a také policie nereagovala úplně dobře. Vloni bylo takhle narušeno celkem osm akcí a na šesti z nich policie nezasáhla adekvátně. Jen tam stála, čímž ty aktivity neonacistů legitimizovala. Byl to pro nás těžký rok.
Mariann: Začali jsme proto organizátory našich akcí školit v tom, jak je chránit. Začali jsme také budovat bližší vztahy s policií a komunikovat o tom, jak by nám mohla pomoci v případě útoku. Myslím ale, že vláda docílila toho, že se naše hranice tolerance nenávisti posunula natolik, že neonacisté začali slavit úspěchy. Když politici mluví nesnášenlivě, může to mít na některé jedince vliv a ti se pak mohou dopustit násilí z nenávisti.
Došlo od té doby k vzestupu předsudečného násilí?
Viktória: Žádný výzkum na to téma nevznikl, protože na něj nemáme peníze a stát pochopitelně nic takového dělat nebude. Registrujeme to ale sami na sobě a okolí. Za poslední rok značně přibylo urážek na ulicích.
Mariann: Začalo být totiž společensky přijatelné útočit na odlišnou skupinu lidí.
Jsou nenávistné útoky vůči LGBT komunitě ošetřené zákonem?
Viktória: Z pohledu legislativy máme tyto věci dobře ošetřené. Antidiskriminační zákon máme od 90. let, což bylo na tu dobu velmi progresivní. Domnívám se, že specificky nezmiňuje sexuální orientaci, ale gender, rasu, etnicitu, postižení a další. A do toho „dalšího” spadá také sexuální orientace. Větší problém je, jak je tento zákon vymáhán. Máme tu skupinu velmi dobrých ochránců lidských práv, s nimiž úzce spolupracujeme a kteří vytvořili protokol pro policii, jak jednat v případě násilí z nenávisti. Velmi prakticky vysvětluje, co je čin z nenávisti a co v takovém případě dělat. Dosáhli toho, že policie tento protokol přijala a vyzvala všechny policejní stanice, aby se jím řídily. Probém je, že chybí implementace. Ten dokument totiž stanicím vedení jen poslalo, neproběhlo žádné školení nebo konference.
Znáte někoho, kdo procesem nahlášení činu z nenávisti z důvodu sexuální orientace prošel?
Viktória: My většinou máme zkušenosti s činy během našich akcí. Pokud k něčemu dojde, propojíme oběť s právníky. Z vlastní zkušenosti ale máme dojem, že je další řešení velmi ojedinělé. Mezi policisty je řada příznivců krajní pravice a obecně jde o poměrně rasistické a misogynní prostředí. Pokud dojde k domácímu násilí a policie přijede na místo činu, nezřídka se stává, že řekne: „Dobře, zavolejte, až se někomu něco stane nebo někdo bude vážně zraněn.”
Mariann: Pokud v takovém prostředí člověk nahlásí předsudečné násilí, může se setkat s další nenávistí ze strany policie. Dochází tak k sekundární traumatizaci oběti a jejímu obviňování z podílu na tom činu.
Došlo někdy k incidentu vůči vám a vaší organizaci?
Viktória: K jednomu incidentu došlo minulý rok, kdy jsme měli duhovou vlajku na budově, kde máme kancelář. Na státní svátek se před domem objevila asi padesátka neonacistů. Naštěstí tam zrovna nikdo nebyl, protože bylo z důvodu svátku volno. Pochodovali kolem v černých trikách a tu duhovou vlajku pak zapálili. To byl z jejich strany poměrně velký krok, většinou totiž dělají věci, které nejsou tak viditelné a snaží se držet mezí zákona. Někdo tehdy přivolal policii a vložil se do toho také opoziční primátor Budapešti s tím, že na vyšetřování dohlédne. I přesto však policie odmítla zanést do protokolu, že šlo o duhovou vlajku. S odůvodněním, že byla naprosto spálená, nebylo to tedy z jejích ostatků na první pohled poznat a museli by ji podrobit další expertize. Což neudělali. Přestože jim lidé, kteří na místě byli, říkali, že na budově duhová vlajka byla, teď tam není, na zemi pod okny jsou ostatky spálené vlajky a existují videa zachycující pochodující neonacisty, klasifikovali to nakonec jako vandalismus. Naši právníci se proto snažili, aby čin překlasifikovali.
Uspěli?
Viktória: Ano. Nyní je jeden vůdčí člen neonacistů kvůli tomu vyšetřován.
Mariann
Je možné v takovém prostředí organizovat Pride?
Viktória: Samotný průvod spadá pod shromažďovací právo. Omezit toto právo by byla opravdu velká věc. Čelíme ale různým snahám nám to aspoň znepříjemnit. Před několika lety například říkali, že průvod působí řadu problémů v dopravě, což je sice pravda, ale ten argument neobstojí, protože podobné problémy činí i jiné akce. Jindy se zase stalo, že nám náhle přestala jít asi na dvacet minut elektřina. Shodou okolností to bylo na pódiu před budovou parlamentu po řeči kritizující Orbána. My jsme si tehdy kupovali elektřinu právě z parlamentu, protože to bylo levnější než si pronajmout vlastní generátor. Nemáme k naší domněnce, že to někdo v budově parlamentu záměrně vypnul, žádný důkaz, ale tak to vidíme. Od té doby sice platíme asi pětkrát víc, ale pronajímáme si vlastní generátor, aby se to už neopakovalo.
Mariann: Problémy jsou ale také s policisty, kteří mají na průvod dohlížet. Jsou absolutně nepřipraveni, jsou z jiných měst a neznají ani jména ulic, kudy průvod jde.
Jak se ale průvod organizuje v takovém prostředí? U nás sice také zaznívají kritické hlasy, průvod má ale také hodně podpory, včetně lidí v ulicích.
Viktória: Podařilo se nám dosáhnout toho, že za zátarasami jsou protestující, ne my. Větší skupiny protestujících se totiž objevily asi v roce 2008. Do té doby to bylo vždy jen pár lidi s transparenty, nebyli nijak násilní. Pak ale přišla ekonomická krize, extremisté začali získávat na síle a rekrutovali nové lidi z řad běžných občanů. Tehdy se také začala objevovat řada činů z nenávisti a bylo také zavražděno několik Romů, včetně dětí. Ve stejné době se objevili také na Pride, házeli kostky a molotovy, několik lidí bylo zraněno. Policie to tehdy vůbec nezvládla. Od té doby byl náš průvod rámován zátarasy, což vůbec nedávalo smysl. Zátarasy mohl kdokoliv kdykoliv přeskočit. Bylo tedy zřejmé, že ten důvod je jiný a že spíše chtějí oddělit průvod od zbytku města. Ulice totiž byly vyprázdněné a směli tam jen lidé, kteří se průvodu účastnili. Byl jen jeden vchod a jeden východ.
A tak jsme proti tomu začali bojovat. Snažili jsme se postupně získávat důvěru policie a nakonec jsme vytvořili kampaň, v níž jsme se vydali pozitivní cestou se slogany vyjadřujícími důvěru v policii. Důvěru v to, že svou práci dobře dělat dokáže. Měli jsme tím na mysli, že pokud dokáží ohraničit průvod dvaceti tisíc lidí, dokáží namísto toho ohraničit padesát výtržníků.
A povedlo se?
Zpočátku ne. Policie v roce 2018 zátarasy po trase průvodu opět postavila. My jsme se ale rozhodli pro občanskou neposlušnost a na protest jsme změnili trasu průvodu v jeho průběhu a z toho koridoru jsme vyšli. Policie byla nucena nás po celou dobu chránit vlastními silami. Ukázalo se tak, že to možné je. Zvládli to velmi profesionálně. Slíbili jsme, že jim budeme vypomáhat vlastními dobrovolníky, kteří budou schopni rozpoznat neonacistu a vypořádat se s danou situací. Dobrovolníků máme nyní kolem 200 a právě Mariann má bezpečnost průvodu a tyto dobrovolníky na starosti.
Festival je v Praze částečně podporován veřejnými penězi, pražský magistrát mu opakovaně vyjadřuje podporu a vyvěšuje duhovou vlajku na radnici. Děje se něco podobného v Budapešti?
(dlouhý smích)
Viktória: Celý festival a průvod je financován zejména samotnou komunitou. V posledním roce byl rozpočet 26 tisíc euro. Sice máme vždy jednu nebo dvě firmy, které festival podpoří, ale téměř 70 % peněz pochází od drobných dárců. Jen něco přes 20 % pochází ze zahraničních grantů nebo peněz Evropské unie, a od státu nedostáváme ani forint. S granty ze zahraničí jsou ale také problémy. Čekali jsme na Norské fondy, v roce 2015 však byly u nás zakázány s odůvodněním, že se skrz ně snaží Norsko vměšovat do vnitřních záležitostí Maďarska.
Zmiňujete evropské fondy. Zasáhla proti přijatému zákonu znemožňující trans lidem změnu pohlaví Evropská unie?
Viktória: Ne. Žádné reálné kroky neučinila. Myslíme, že jedinou možností je, aby sáhla na evropské dotace. To je asi to jediné, čeho se Orbán bojí. Snažili jsme se kontaktovat i eurokomisařku pro rovnost Helenu Dali a ta odpověděla, že tyto zákony sice jdou proti hodnotám Evropské unie, ale jde o záležitosti samotných států, do nichž unie nemůže zasahovat.
Foto: Lukáš Houdek