Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
„Byla jsem překvapená, kolik vzdělaných Romek se zapojuje do Manushí a jaké pracovní pozice zastávají ve svých městech. Vedle asistentek pedagoga, sociálních pracovnic působily ve skupině i úspěšné manažerky nebo zdravotní sestry,“ vzpomíná na první setkání Manushí, na které odjela do Prahy se svou kamarádkou spisovatelkou Ilonou Ferkovou. Hned věděly, že něco podobného chtějí založit i v Rokycanech. Ona sama se přece vždy stavěla proti nespravedlnosti a nebála se obrátit na úřady, takže jí to dávalo smysl.
Už neustoupím
„Za komunismu tady fungovala malá kavárna, kam se chodívalo tancovat. Ale Romové tam měli vstup zakázaný. Chodili si pak ke mně postěžovat, že před vchodem hlídá policajt se psem, aby se Romové nedostali dovnitř. Tak jsem vzala muže a vydala se s ním na tancovačku. Manžel byl Čech, pustili ho bez problémů, ale mě už pustit nechtěli. Argumenty, že jsme manželé, nikoho nezajímaly. Druhý den jsem na ně podala podnět na prošetření na národní výbor na krajský úřad do Plzně a do Prahy,“ vypráví paní Květa, která byla překvapená, že se její stížností úřady zabývaly a dokonce kavárně udělily pokutu. Krátce na to se podnik pro veřejnost uzavřel.
Umět se ozvat a nenechávat věci jen tak se ale Květa Tůmová také musela naučit. Za autoritu v okolí sice platil její otec, který byl přísedícím u soudu, i její děda, jenž byl učitel, ale ženu, za níž by ostatní chodili pro radu, v rodině ještě neměli. Poprvé narazila, když vyrůstaly její čtyři děti ze smíšeného manželství. Jakkoli byly talentované, ve škole to neměly jednoduché.
„Pracovala jsem tehdy na dráze a cestou pro svačinu jsem zahlédla nejstarší dceru stát před školou se svými spolužáky, když mě zahlédla, otočila se ke mně zády a dělala, že mě nevidí. Mrzelo mě to a doma jsem na ní udeřila, proč se za mě stydí. Vykřikla, že ne, ale že by to ve škole měla ještě daleko horší, než to má teď. A já pak z jejího vyprávění zjistila, že ji ve škole napadá spolužák, uráží ji a šikanuje,“ přibližuje situaci. Spolužák dceři zakazoval třeba, aby se dotýkala kliky od dveří, protože „on po černé držce na ni sahat nebude“. Když se šikanu snažila řešit se školou, ke svému překvapení se dozvěděla, že rodiče si nepřejí, aby jejich děti sdílely „s cikánkou“ třídu, a učitelka jí doporučila dát dceru na jinou školu. „Tehdy jsem ustoupila. Žili jsme ve špatné době. Psal se rok 86 a xenofobie a rasismus se ignorovaly,“ posteskne si a prozradí, že dnes její dcera žije a podniká v Německu. Obě zbývající dcery mají gymnázium i vysokou školu, tam už se paní Květa přesvědčit nenechala.
„Komunisti měli rádi, když byl Rom primitivní. Ale když zjistili, že něčemu rozumíte, tak jste se v tu ránu dostala do nepříjemné situace,“ říká a upozorňuje, že po této zkušenosti už byla rozhodnuta nikomu a ničemu neustoupit.
Sebevědomá i bez muže
Těsně před revolucí pomáhala Romům ve svém okolí překonávat různé překážky nebo projevy nesnášenlivosti a xenofobie, která byla v mnoha případech skrytá. Doprovázela mnohé z nich na jednání s úřady nebo se školou a radila jim i v dalších úředních záležitostech. Hned po sametové revoluci paní Květa vstoupila do první proromské organizace - Rady rokycanských Romů, kterou vedl Mikuláš Giňa, se kterým pak roky spolupracovala. Tehdy se také poprvé setkala s Ilonou Ferkovou a staly se z nich nejen kolegyně, ale také přítelkyně. „Květu jsem znala ještě z dob, kdy působila jako terénní pracovnice v Radě rokycanských Romů. Po letech se znovu chtěla věnovat aktivismu a zaměřit se na romské ženy. Věděla jsem, že v Rokycanech nic takového není, proto jsem se obrátila na koordinátorku Manushí, a ta nám přislíbila, že další rok budeme moci Rokycany zařadit mezi další vybraná města, která se zaměřují na přímou práci s romskými ženami v místě jejich bydliště,“ vysvětluje lokální koordinátorka Ferková. „Pro Romky je podstatné se vzájemně potkávat a podělit se o své zkušenosti. Právě pro taková setkání jsme chtěly vytvořit prostor,“ dodává paní Květa.
Proto v předchozích letech organizovaly akce jako poznávací výlety a týdenní tábory pro romské pěstounky. „Každoročně jsme jezdívaly do Příbrami do chatek. Podařilo se nám na tábor sehnat i část peněz, zbytek si hradily ženy ze svého. Mnohé z nich mají za sebou složitý životní příběh. Během toho týdne jsme se snažily zjistit, co se dá v jejich životě změnit a jak jim můžeme pomoci,“ prozrazuje jednu z mnoha svých aktivit, kterou musely jako členky pobočky ženské romské skupiny Manushe kvůli pandemii přerušit. Přitom pandemie potíže lidí často jen překryla a tím bohužel prohloubila. „Překvapilo mě, čím vším si některé ženy v životě prošly – domácí násilí, alkoholismus nebo i gamblerství ze strany partnera. Já nic takového z vlastní zkušenosti neznala. Byla jsem zvyklá, že u nás ženy často rozhodovaly o důležitých rodinných záležitostech a muži je brali jako rovnocenné partnery,“ říká paní Květa.
I ona sama ale prací pro Manushe získala. Po smrti manžela, který jí byl velkou oporou, se začala bát lidí a až v Manushích se tohoto strachu zbavila. „Naučila jsem se během mediálního výcviku veřejně vystupovat a mluvit do médií nebo komunikovat s místní samosprávou, což byl dřív problém. Získala jsem sebevědomí a ztracenou stabilitu a dnes mohu říct, že v jednasedmdesáti letech jsem emancipovaná a svobodná žena, která uvažuje o univerzitě třetího věku,“ prozrazuje.
Ke změně životního postoje vede i místní Romky, s nimiž se pravidelně setkává. „To, co jsme se naučily my jako dlouholeté členky, bereme jako povinnost předávat i dalším Romkám a Romům. I o tom jsou Manushe, o sdílení zkušeností a motivování lidí ve svém okolí,“ říká a dodává, že mladší generace Romů daleko více zastává hodnoty rovnoprávnosti, než tomu bylo před více jak třiceti lety. „Je to i tím, že v Rokycanech nejsou vyloučené lokality a místní žijí mezi většinovou společností nesegregovaní. Muži se zapojují do chodu domácnosti, která už neleží výhradně na ženě. Společnost se vyvíjí a otevírá dalším výzvám, jen tak může být silná,“ je přesvědčena paní Květa.
Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.