Když začala válka, opustila jste svoji práci v soukromé firmě a začala pracovat v neziskovém sektoru. Jak jste došla k tomuto rozhodnutí?
Pracovala jsem ve firmě, která studentům z Kazachstánu, Ruska a Ukrajiny zprostředkovávala studium v Česku. Zajišťovala jsem nostrifikaci dokladů o dosaženém vzdělání, vyplňovala přihlášky na vysokou školu, zařizovala prodloužení víz a vůbec jsem jim pomáhala zorientovat se v českém prostředí. Pracovat s mladými lidmi mě naplňovalo, byla to různorodá práce, při které jsem neseděla v kanceláři, a to mě opravdu bavilo. Ale když začala válka, nedokázala jsem si představit, že do ruky vezmu ruský pas. Pak když začali přicházet uprchlíci z Ukrajiny, věděla jsem, že jim chci pomoci nebo spíš musím pomoci. Nejprve jsem pracovala jako dobrovolnice, pak jsem si našla práci přímo v Young Caritas v Charitě.
Co konkrétně děláte?
V něčem je moje současná práce podobná té předchozí. Uprchlíci z Ukrajiny také potřebují ověřit diplomy, například pro zaměstnavatele v Česku. Kromě toho mám v Centru Young Caritas na starosti organizaci sezení s psychology, kariérní poradenství a workshopy pro dospělé. Tím, že jsem jediná, kdo z kolegů mluví ukrajinsky, veškerá komunikace jde přese mě. Často řešíme záležitosti spojené s bydlením nebo klienty doprovázím na pohovory. Když se mě moje vedoucí ptala, jaký si chci stanovit cíl na nejbližší období, řekla jsem, že chci pomoci každému, kdo to bude potřebovat, a o to se snažím každý den, přestože to zní nereálně. Teď to pro krajany, pro všechny Ukrajince není jednoduché, tak si nemůžu žít jen tak dál a dělat, že se nic neděje.
Zdá se, že Ukrajinci se opravdu semkli a bojují za svůj národ…
Chápu to tak, že každý dělá, co může. Někdo bojuje na frontě, jiný je dobrovolník, někdo přispívá penězi. Znám staré paní v Charkově, které pletou ponožky a do nich strkají obrázky se vzkazy od dětí, ty pak posílají vojákům. Je důležité, aby v této situaci byl každý na svém místě a zapojil se do obrany Ukrajiny.
Normálně žít
Pocházíte ze Lvova, v Česku žijete 20 let. Přesto jsou nějaké průsečíky mezi vaší situací tenkrát a tím, čím si procházejí ukrajinští uprchlíci v současnosti?
Taky jsem dělala těžkou práci, pracovala jsem v pekárně od šesti do šesti hodin, pouze na noční směny. Mám pochopení, když mi klientky říkají, že nemohou najít práci a pokud nějakou najdou, že neodpovídá jejich vzdělání a zkušenostem, ale přesto ji kvůli obživě musejí vzít. Vím, jaké to je, když neovládáte jazyk, a nemůžete tak dostatečně projevit své znalosti a schopnosti. Vím, jaké to je, když musíte odejít od svých blízkých – s mužem jsme tehdy odešli bez dcery, která zůstala u svojí babičky. Na to nerada vzpomínám, to bylo asi nejhorší, nemít své dítě u sebe. Zároveň si ale pořád uvědomuju, že já jsem odešla dobrovolně za lepším životem na rozdíl od uprchlíků, kteří utekli před válkou, to je velký rozdíl.
Co nebo kdo vám tenkrát nejvíc pomohl?
Když jsem dceru konečně přivezla sem, konečně jsem začala normálně žít, hodně se mi ulevilo. Do té doby jsem aspoň v myšlenkách pořád byla s ní. Musela jsem pro ni najít přípravné kurzy češtiny. Dostala jsem doporučení na soukromou školu a během domlouvání jsem se seznámila s jejím majitelem. Mezi řečí se mě zeptal, kde jsem se učila česky já, a když jsem mu odpověděla, že v práci, protože jsem na kurzy neměla peníze, skoro mi nevěřil. Slovo dalo slovo a nakonec mi nabídl pozici koordinátorky pro zahraniční studenty. Byla jsem šťastná, že jsem se takovou náhodou dostala ke kvalifikované práci. Předtím jsem prodávala v lahůdkách v Jindřišské ulici a měla jsem to tam ráda, s některými zákazníky se zdravím dodnes, ale přece jenom tohle byla šance, na kterou jsem čekala.
Kdo jsou vaši klienti dnes, s kým hlavně pracujete v Centru Young Caritas?
Většinou jsou to ženy a většinou jsou to ženy s dětmi. Ne nutně jejich matky, někdy jsou to tety nebo babičky, které poslali do bezpečí, zatímco jejich rodiče zůstali z různých důvodů na Ukrajině. S muži se setkávám výjimečně. Dala jsem si na Facebook, že v Young Caritas pomáháme s nostrifikací diplomů zadarmo, obvykle je to placená služba, a během dne jsem odpověděla v Messengeru asi na to sto žádostí o pomoc. Většinou se ke mně tedy klienti dostávají kvůli praktickým záležitostem a postupně se o nich dozvídám více.
Je něco, co vaše klientky ještě spojuje?
Velmi často samy pečují o jedno a více dětí a je pro ně složité najít si k tomu práci, zvlášť pokud se starají o malé děti. Proto často žijí v domácnosti třeba dvě kamarádky, aby si děti mohly vzájemně obstarat a aby mohly začít pracovat. Včera jsem třeba byla na pohovoru s paní, která tam říkala, že chce dělat jenom noční. Když jsem se pak divila, říkala, že kamarádka, se kterou si vzájemně hlídají děti, pracuje zase přes den.
S láskou a podporou
Co jste za ten rok dobrovolnické práce a práce pro Charitu o příchozích z Ukrajiny pochopila? Co jste předtím nevěděla?
Pochopila jsem, že pokud mají alespoň nějak vyřešeny základní potřeby, jako jsou bydlení a práce, pak mají teprve prostor na to, věnovat se nějak sobě, třeba přijít na setkání s psycholožkou nebo jít se aspoň na chvíli odreagovat na koncert. Včera jsme byly se ženami na koncertu klasické hudby, kde vystupovali dirigenti z různých zemí včetně Ukrajiny. Bylo nás asi čtyřicet, vstup jsme dostaly zadarmo a pak mi ženy po koncertu psaly, jaké to bylo skvělé, jak si oddechly, popovídaly mezi sebou. Měla jsem velkou radost. Na takovou akci ale pochopitelně nepřijdou ženy, které zrovna nemají kde bydlet nebo co dát dětem k večeři.
Co po roce války řeší vaše klientky nejčastěji?
Bydlení. Často teď ženám končí různé zvýhodněné ubytování v soukromých bytech, nebo jim na něj zaměstnavatelé přestávají přispívat, a ony se tak opět ocitají v nejistotě. Rozumím tomu, že podpora nemůže přicházet věčně, a všichni jsme za tu dosavadní moc vděční, nicméně sehnat byt v Praze, i když máte práci, je kvůli vysokým nájmům velice obtížné. Pomáhám třeba shánět byt klientce, která je v důchodu, její dcera pracuje v Praze pro belgickou firmu, ta jí dokonce přispívala polovinu na nájem, teď jí ale oznámili, že už to stačilo. Vzhledem k tomu, že Tatiana a Lilia prchly do Prahy jen s malými batohy se základními osobními věcmi, byt jim vyhovuje, protože je vybavený od nábytku přes elektrické spotřebiče po nádobí. Pokud neseženou něco podobného, budou si muset vše nezbytné koupit.
Celý příběh Tetiany a Tatiany, o kterých mluví Oksana Stehnyak v rozhovoru, si můžete přečíst na Facebooku Young Caritas Česká republika.
Často se mluví o uprchlících na ubytovnách, kteří jsou nejzranitelnější. Jste s nějakými v kontaktu?
Ano, díky tomu, že na ubytovny chodíme, ale ti aktivnější přicházejí také sami za námi. Opět to bývá spíše z praktických důvodů – nabízíme kurzy češtiny zdarma. Přes ty se znám s Tetianou, která žije na ubytovně v pokoji s dalšími pěti ženami. V Kyjevě pracovala pro marketingové oddělení jedné televizní stanice, tady uklízí v domácnosti. Přesto říká, že každý den děkuje za to, co má. Češi, kterým uklízí byt, jsou podle jejích slov velice laskaví a vždy si s ní na chvíli sednou a popovídají. Takové obyčejné jednoduché věci klientkám hodně pomáhají.
Za ten rok války se stalo mnoho, přesto je něco, co vás doposud překvapuje?
Že to trvá tak dlouho. Několik dní před začátkem války jsem byla ještě ve Lvově u rodičů. Noviny byly plné zpráv, že Rusové jsou na hranicích, ale já si podobně jako mnoho dalších říkala, že jen straší a nezaútočí. Když 24. února zaútočili, hned mi volal tatínek s tím, že začala válka, zůstala jsem jako opařená. Nemohla jsem spát, pořád jsem pročítala zprávy, měla jsem hrozný strach, že obsadí Kyjev a vymění vládu. Postupně jsem pochopila, že to bude mnohem delší, než jsem si myslela. Když v roce 2014 vpadli Rusové na Ukrajinu, bylo to jiné, to ani nezažili všichni Ukrajinci, ale teď se válka dotýká každého z nás.
Je něco, co byste vzkázala Čechům po uplynulém roce?
V novinách jsem četla zprávu o důchodkyni, která posílá polovinu důchodu na pomoc Ukrajině, úplně mě to odzbrojilo. Dojalo mě, že někdo, kdo má málo, tolik pomáhá. Na to myslím, když se ke mně donesou nějaké nadávky, zlé řeči o Ukrajincích, protože lepší je žít s láskou a podporou, než se zlobou a nenávistí. Děkuji všem, kteří pomáhají a snaží se pochopit naši situaci.