„S míčem jsem vstával i usínal,“ usmívá se při vzpomínce na hodiny strávené na hřišti. Rodiče jej coby prvňáčka dovedli do píseckého klubu Sršni, kde před dvaadvaceti lety začal hrát basketbal. Brzy pochopili, že basketbal je pro jejich syna víc než koníček, a Dudiho zápal začal přinášet úspěchy. Chlubit se může 2. místem z mistrovství republiky v kategorii jedenáctiletých v roce 2005, o tři roky později získal 1. místo na Evropském velikonočním turnaji konaném v Praze a v roce 2010 vyhrál se svým týmem Mistrovství republiky základních škol.
„Dřel jsem čtyřikrát týdně na hřišti a víkendy trávil na zápasech. Fungoval jsem jen mezi školou a halou. Přesto nelituji, protože basket mi v mém životě udával směr a vštípil hodnoty,“ je přesvědčený.
O to náročnější pro něj bylo, když se jeho rodiče dostali do tíživé finanční situace, která je stála bydlení. Výše nájemného pro ně byla čím dál neúnosnější a jediná cesta, jak situaci zvládnout, bylo přestěhovat se z centra na periferii do ubytovny. Ve dvoupokojovém bytě se pak tísnili v šesti lidech.
Krušné začátky
„V tu dobu jsem nastoupil prvním rokem na obchodní akademii a nemohl jsem rodičům natolik finančně pomáhat. Máma se několikrát pokoušela sehnat pro nás jiné bydlení, ale pokaždé narazila na to, že náš romský původ byl pro majitele nemovitostí překážkou. Trpěli jsme tím všichni. V ghettu se pohybovali drogově závislí a pofiderní lidé, člověk měl strach nejen o sebe, ale i své blízké,“ vzpomíná. Tehdejší situace naštěstí neohrozila jeho působení v domovském klubu. O jeho náhlé situaci vedení vědělo, proto mu část příspěvků odpustilo, a Dudi na oplátku pomáhal při organizaci zápasů starších družstev.
Zatímco se Martin po dvou letech strávených na ubytovně odstěhoval kvůli studiu na Teologické fakultě Jihočeské univerzity do Českých Budějovic, zbytek rodiny zůstal v neutěšených podmínkách. Nakonec jim pomohla organizace Romodrom, která rodině našla lepší bydlení v Písku a pomohla jim postavit se znovu na vlastní nohy. „Jsem rád za všechno, co jsem doposud zažil, protože mě to naučilo vážit si maličkostí. Díky tomu jsem si uvědomil, že život není jen o tom, kolik máte titulů a peněz, ale o úctě a lásce, kterou jsem schopný přijímat a dávat. A já měl to štěstí, že mě rodiče podporovali a vychovali právě v těchto hodnotách,“ oceňuje.
Když si před lety zranil koleno, věděl, že s profesionálním basketem se může rozloučit. Oprášil proto své trenérské vzdělání a začal působit jako šéftrenér mládeže v klubu Tigers Basketball České Budějovice. Zaměstnání se se studiem dalo těžko skloubit, proto ho musel kvůli svému vytížení opustit, s klubem ale zůstal nadále v kontaktu.
Nadějné vyhlídky
„Nikdo na mě nekouká skrz prsty. S ostatními trenéry jsem si padl hned do noty a jsem rád, že máme skvělé vztahy. Děti mě přijaly skvěle, za den se mi jich tu vystřídá kolem stovky,“ prozrazuje Martin, který dovedl své svěřence k vítězství na mistrovství republiky v kategorii U 13 v roce 2019. O rok později měli dobře našlápnuto na vítězství v kategorii U 14, ale soutěž nebyla dohrána kvůli covidu.
„Jsme klubem, který chce umožnit sportovat všem bez rozdílu, momentálně máme ve svých řadách i deset ukrajinských dětí,“ prozrazuje rodák z Písku, jenž je součástí projektu Trenéři ve škole. Ten před lety odstartoval v Praze 6 a později se rozšířil doněkolika dalších českých měst. Dnes je do Trenérů ve škole zapojeno kolem stovky základních škol napříč republikou a jeho obliba stále stoupá. Profesionální trenéři žákům 1. stupně postupně představují kolem patnácti sportů, vedle basketu i házenou, judo nebo gymnastiku. Děti se tak poprvé setkají s tréninkem, který vede profesionál ve svém oboru. Projekt je ale mnohdy inspirací i pro samotné pedagogy, kteří ho na své půdě vítají. „Cílem je zkvalitnit výuku tělesné výchovy a vést žáky ke správnému pohybovému rozvoji. Žáci na prvním stupni si díky tomu vytvářejí pozitivní vztah k pohybu a nejsou tlačeni do jednoho konkrétního sportu,“ přibližuje projekt a zdůrazňuje, že projektem se boří mýty o tom, že tělocvik je nezábavná dřina.
Během své práce se setkává i s romskými dětmi. Často nevěří, že právě v pozici trenéra by mohl být Rom, zvlášť hovořící plyně romsky. „Romština je často jejich mateřština stejně jako moje, protože já jsem do čtyř let mluvil výhradně romsky a dodnes u nás doma nemluvíme česky,“ prozrazuje Martin, který po nástupu na základní školu s češtinou problémy neměl. Na školu vzpomíná rád, pedagogové ho vždy v jeho snaze za lepším vzděláním podporovali. „Přemýšlel jsem několikrát, že bych se věnoval ve svém volném čase i romským dětem a vedl je ke sportu, ale času je málo a tento nápad v sobě nechávám ještě dozrát,“ přiznává.
„Na školách se setkávám s tím, že když se zeptám dětí, kdo z nich sportuje, zvedne ruku kolem pěti dětí ve třídě. Covid situaci ještě zhoršil, spousta dětí se od té doby potýká obezitou a pohybuje se minimálně. Proto vždycky zdůrazňuju, že existují různé příspěvkové organizace, které jsou ochotné přispívat na sport, nebo se dá na splátkách domluvit přímo s klubem.
Odlišná práce, než je ta s dětmi, ho čeká v Písku, kam nově dojíždí jako asistent trenéra 1. ligy mužů v klubu Sršni Písek. Na starosti má hráčské rozbory a analýzu efektivity hry. Tím ale jeho ambice nekončí: „Ale chtěl bych se příští rok pokusit získat mezinárodní trenérskou licenci, stát se trenérem národního družstva a působit jako trenér reprezentace.”
Foto: Archiv Martin Dudi