Ta, jež klidná naopak vůbec nebyla, když se do západočeského města začali sestěhovávat váleční uprchlíci, je Jana Čížková, projektová manažerka dobrovolného svazku obcí Mariánskolázeňsko. „Přicházely hlavně ženy s dětmi a brzy začaly klepat na dveře škol a školek, že by tam jejich potomci chtěli chodit. Na to jsme vůbec nebyli připraveni,“ říká energická žena, která stojí za vznikem 21 adaptačních skupin pro děti uprchlíků, jež se staly vzorem pro zbytek Česka. Na chvíli, kdy měsíc po začátku války dokázali svolat na 300 rodičů a pečujících osob malých uprchlíků do auly místní školy a vysvětlit jim, co pro vzdělání jejich dětí mohou udělat, stále s hrdostí vzpomíná. V březnu 2023 na dvě místní základní školy chodí přibližně 200 ukrajinských dětí, další jsou v mateřských a středních školách a především v zařízeních v okolních obcích. Přestože kapacita škol byla navýšena, aktuálně praská ve švech a učí se v jídelně, dílnách i pronajatých prostorech.
Ve vzdělávacím systému se nečekaný příliv nových obyvatel projevuje nejintenzivněji a není možné jej přehlížet. Vidět ale příchod uprchlíků jen jako problém, by byla chyba. Odlehlý region, kde turismus dostal další ránu s covidovou pandemií i pochopitelným odlivem ruské klientely, se stal také příležitostí pro ty, již jsou pragmatičtí nebo altruističtí, případně od obojího trochu. „Paní ředitelka z nedaleké obce Tři Sekery začala s adaptační skupinou, pak přijala do malotřídky 19 ukrajinských dětí, počet žáků se jí tak navýšil na něco přes padesát, a díky tomu dosáhla na tři čtvrtě milionovou podporu z Kellnerovy nadace. Z ní si koupili třeba interaktivní tabuli, potřebný nábytek nebo jeli na adaptační výcvik. To už není jen podpora dětí uprchlíků, ale všech žáků, kteří školu navštěvují,“ vysvětluje nadšeně Čížková a takových příběhů lze v trojúhelníku západočeských lázeňských měst najít více.
Jak to začalo
Poslední březnový den je Marienbad, kde se naposledy zamiloval Johann W. Goethe a Ivan A. Gončarov tu napsal slavný román Oblomov, podmračený. Ulice jsou prázdné, mnoho obchodů je zavřených. Sousoší připomínající nejslavnější setkání v dějinách města, kdy si přátelsky popovídali rakousko-uherský císař František Josef I. a britský král Eduard VII., čistí proudem vody v neustávajícím dešti pracovníci technických služeb. Je zřejmé, že do zahájení lázeňské sezóny je ještě daleko a po pýše města, hlavní kolonádě, se prochází sotva několik pejskařů. Kromě okázalé zdobnosti lázeňských budov upoutá řada kostelů různých církví, které v třináctitisícovém městě stojí. Vedle katolických, evangelického je tu také anglikánský nebo pravoslavný. Synagoga v maurském stylu byla vypálena v noci z 9. na 10. listopadu 1938 během křišťálové noci jako v mnoha dalších tuzemských obcích, od roku 2010 ji naproti místu, kde se rozkládala, připomíná pomník. Vysvětlení pro takové množství sakrální architektury je prosté, v době největší slávy lázní, kdy sem přijížděli hosté z celého světa, se každý z nich chtěl pomodlit po svém. Kosmopolitní minulost dosvědčují také pamětní desky významným hostům na fasádách domů, současnost především nabídky poloprázdných restaurací v němčině a ruštině. Přesto jsou Mariánské Lázně národnostně pestřejší než většina měst v Česku, množství ukrajinských uprchlíků na počet obyvatel je zde pravděpodobně nejvyšší v republice – přesná čísla neznáme, stále se proměňují vzhledem k vysoké mobilitě Ukrajinek a Ukrajinců.
Ti se ale usadili jinde, v okrajových ubytovacích zařízeních, kde jsou pro majitele výdělkem, než dorazí turisté. A možná i potom, pokud jim stát bude nadále platit nouzové ubytování. Mariánské Lázně podobně jako mnoho dalších tuzemských obcí v bytové krizi trpí nedostatkem nájmů a ty, které jsou k dispozici, se většinou nacházejí mimo finanční možnosti uprchlíků. Na rozdíl od nich ale měly coby lázeňské město nadstandardní množství neobsazených ubytovacích kapacit, a právě to z nich udělalo z pohledu státu logický cíl jako nové domovy uprchlíků. Navíc zde ukrajinskojazyčná (i ruskojazyčná) komunita má mnohem delší historii a v okolí města se rozkládá průmyslová zóna, kde už předtím zaměstnávali množství lidí z Východu, a dnes se otevřeně říká, že bez Ukrajinců by nebyly schopny provozu.
Odejdou
Zdá se, že „Mariánky“ mají našlápnuto získat svou vlastní Malou Ukrajinu, tak to ale nevidí místostarosta Miloslav Pelc z hnutí Změna pro Mariánské Lázně, které po volbách vytvořilo vládnoucí koalici s vítěznou stranou ANO a dalšími dvěma partnery. „Samozřejmě je potkávám ve městě nebo na hřištích, většinou jsou to maminky s dětmi, ale tolik, jak ukazuje statistika, jich podle mě tady není. Mnozí odjíždějí zpátky na Ukrajinu a nejsem přesvědčený o tom, že by se v Mariánkách pohybovalo přes 2400 uprchlíků,“ říká místostarosta Pelc ve své kanceláři a přiznává, že o ukrajinských uprchlících toho zase tolik neví, protože žijí v soukromých ubytovnách, hotelích a bytech a město nemuselo ubytovat ani jednoho z nich. Podle něj je stále možné ukrajinské děti do škol a školek přijímat, i když v nouzovém režimu, kdy se učí v náhradních prostorech. Otevírat nová zařízení, například bilingvní školu, jak navrhuje Čížková a její kolegyně, se podle něj nevyplatí, protože až válka skončí, uprchlíci odejdou.
Co ale mají uprchlíci v plánu do té doby, jak se zachovají po snížení statní podpory podle čtvrté novelizaci Lex Ukrajina nebo jen jak se jim vede, město neví. Odborný průzkum si objednat neplánuje a zůstává u víry, že uprchlíci jednoho dne stejně rychle, jako se objevili, zmizí. Rizika, před nimiž varují experti, že snížení státní podpory zavede uprchlíky do šedé zóny pracovního trhu a v nejhorším případě se stanou oběťmi vykořisťování, místostarosta Pelc vnímá, ale doufá, že k tomu nedojde. Přitom už teď je veřejným tajemstvím, že aby uprchlíci mohli bydlet u jednoho z místních podnikatelů, musejí pro něj také za jím diktovaných podmínek pracovat.
Místostarosta Miloslav Pelc, projektová manažerka Jana Čížková a ředitelka místní základní školy Jana Baumgartnerová.
Strategie města v tomto ohledu neexistuje a předpokládá se, že až bude státní podpora ukončena nebo natolik snížena, že se místním podnikatelům nevyplatí Ukrajinky a Ukrajince ubytovávat, ti jednoduše budou muset odejít. Kam, ale zůstává otevřenou otázkou.
Děti a válka
K postojům města se manažerka Čížková ani ředitelka Základní školy JIH Jana Baumgartnerová vyjadřovat nechtějí. Kapacita konkrétně „její“ školy byla navýšena na více než 700 žáků, z 28 tříd jsou 3 zcela ukrajinské s výukou v češtině a vedené ukrajinskými učitelkami. Další ukrajinské děti jsou pak v jednotlivých třídách. „Záleželo na tom, kdy sem přišly i jak rychle se učily česky. V homogenní třídě ukrajinské asistenty mít ze zákona nemůžeme, to je možné jen v těch smíšených, ale tam zase až od sedmi ukrajinských dětí výše,“ vysvětluje Baumgartnerová byrokracii, která jim komplikuje práci, a dodává, že učit děti s jiným mateřským jazykem než češtinou pro ně není novinkou. „Vždy jsme tu měli bulharské, rumunské, syrské, ruské, ukrajinské děti, jen jich samozřejmě nebylo tolik.“ Všichni ukrajinští deváťáci se u nich přihlásili na střední školy a 11 páťáků usilovalo o studium na osmiletém gymnáziu. Kromě napjaté kapacity ředitelka Baumgartnerová o jiných potížích aktuálně neví.
Začátky byly podle obou žen těžší, protože na Ukrajině mají školy jiný řád než v Česku, takže děti chodily do adaptačních skupin i do školy pozdě, to se ale po několika týdnech upravilo. „Velmi pomohlo, že jsme brzy zjistili, že máme v katastru hned čtyři ukrajinské psycholožky a ty jsme si stáhli k sobě,“ pokračuje Čížková s tím, že jedna z nich, Ljuba, pracuje právě v této škole. „Hodně jsme řešili dopady války na psychický stav dětí. Pro tuto psycholožku se podařilo ze švýcarských dotací zaplatit kurz Dítě a válka, který využívá při individuálních terapiích,“ dodává ještě Čížková. Podle Baumgartnerové je přítomnost ukrajinské psycholožky potřeba, protože stále přicházejí nové děti a oni nemohou vědět, čím si prošly. „Jedna holčička byla velice úzkostná, hodně plakala. Nakonec jsme po konzultaci s psycholožkou přistoupili na to, aby ve výuce byla několikrát přítomná i její maminka. Dnes už dívka do školy chodí sama,“ uvádí Baumgartnerová asi nejzávažnější případ s ukrajinským žákem, který zatím řešili.
„Z mého pohledu jsme tuto výzvu zvládli. Měli jsme štěstí, že jsme společnými silami sehnali ukrajinské učitelky, které česky uměly, protože tady žily už před válkou, jen jejich služeb doposud nebylo potřeba, nebo byly ochotny se rychle a pod tlakem učit,“ uzavírá ředitelka Baumgartnerová. Projektová manažerka Čížková sice souhlasí, ale co se týká školy, oponuje v případě zřizovatele: „Město mělo reagovat mnohem rychleji a flexibilněji.“
Od srdce
Dřevěné stánky místní tržnice zejí prázdnotou až na jeden z nich, ten těsně před druhou hodinou odpoledne otevírá drobná seniorka. Na dveřích má podomácku vyrobenou ceduli „Polévka od srdce“ s informacemi, že zde každý všední den ukrajinské ženy rozdávají zdarma jídlo, co uvařily. Dnes se podává ukrajinská verze bramboračky, tu v obrovském hrnci přinášejí dva teenageři. Po slabé půlhodině z padesátilitrové várky nezbyde nic. Pro teplé jídlo si přicházejí lidé bez domova i senioři. „Vaří moc dobře a je to pro mě velká pomoc, mám malý důchod,“ pochvaluju si seniorka a srdečně děkuje paní s naběračkou.
Poslední březnový den otevřely ukrajinské ženy svůj stánek naposledy, mnoho z nich už nastoupilo do práce a ta, která dnes obsluhuje, už je v důchodu a vaření by sama nezvládla. Polévku servírovaly pětkrát týdně od loňského září coby poděkování místním za ochranu, kterou jim jejich země solidárně poskytuje. Suroviny jim zařizoval majitel hotelu, kde bydlí, Jiří Zavázal, stejně jako automobil, jímž polévku dovážely.
Polévku od srdce vařily a rozdávaly ukrajinské ženy každý všední den od září 2022 do března 2023.
Využití stánku zase domluvila místní nezisková organizace Kotec, lokální lídr v sociálních službách pro bezprizorní mládež i chudé rodiny. Právě její pracovníci dojíždějí do ubytoven, kam byli uprchlíci přestěhováni před sezónou z hotelů, nebo odlehlejších ubytování, kde si je zatím nechávají coby jistotu obsazenosti.
„Už to vše trvá příliš dlouho. Zkuste si představit, že vám je šestnáct let a žijete s mámou a bráchou přes rok ve skromném hotelovém pokoji. A i ten je teď nejistý, protože můžete podle nových pravidel vypadnout ze seznamu zvlášť zranitelných osob,“ říká Klára Gočálová z mariánské pobočky organizace Kotec. Mariánské Lázně totiž mají ještě jedno prvenství – nejvyšší počet nouzově ubytovaných (téměř 10 %) v poměru k místnímu obyvatelstvu. Právě ti jsou nejohroženější pátou verzí Lex Ukrajina, který začal platit první červencový den a zásadně omezil seznam zvlášť zranitelných osob majících na takové ubytování dále nárok. Na ten do té doby patřili všichni uprchlíci čerpající státní podporu. Jak tyto změny tři měsíce po zavedení na uprchlíky v Mariánských Lázních doléhají, se dozvíte v dalším dílu seriálu „Zůstávají“, který bude následovat.