„Jsem jen kolečko v soukolí stroje, které se snaží co nejlépe pracovat,“ řekla zjevně dojatá Markéta Horneková hned poté, co letos 18. ledna získala Cenu Ladislava Čerycha za čin roku. Nadace rozvoje občanské společnosti každoročně oceňuje vedle neziskových organizací také jednotlivce nebo iniciativu, kteří se v daném roce zasloužili o posílení a podporu občanské společnosti. Streetworkerka Horneková, která osm let pracuje se sociálně znevýhodněnými dětmi a jejich rodinami ve Velkých Hamrech, to má v podstatě v popisu práce – pomoci sociálně vyloučeným lidem k běžnému životu v demokratické společnosti, kde by šance všech měly být srovnatelné. Bez této počáteční podmínky jednotlivec k aktivnímu občanství sotva dospěje. Horneková pomáhá svým klientům ještě mnohem víc.
Nestandardní řešení
„Školou to vše začíná. Jestliže nastoupíte rovnou do speciální, ten start ze zadních pozic už sotva doženete,“ vysvětluje Horneková, které se podařilo udržet všechny místní děti (až na dvě, které mají odpovídající diagnózu) na místní základní škole. Před jejím příchodem do Velkých Hamrů, kde zrovna začala působit Agentura pro sociální začleňování, byla norma přesně opačná. Většina dospělých zde měla maximálně ukončené základní vzdělání na zvláštní škole a v životě nikdy nepracovala. Kromě jednoho dítěte všechny ostatní v rodinné tradici speciálního vzdělávání pokračovaly na škole v Tanvaldu.
Když se před osmi lety Horneková do severočeské obce přistěhovala, nacházely se zde hned čtyři sociálně vyloučené lokality, ve kterých žilo přibližně 200 z celkových 2 600 obyvatel. Žily tu sice jen asi čtyři velké rodiny, ale většina z dospělých nemluvila jinak než romsky a pouze velice špatně nebo vůbec česky, navíc hovořili dialektem romštiny, jemuž nerozuměla. „Hamrovští Romové byli sociálně vyloučeni nejen v rámci obce, ale i vůči Romům z okolních měst. Tanvaldští se s nimi ani nebavili a opravdu se od nich drželi dál. S tím jsem se doposud nesetkala,“ vzpomíná. Vysvětlovala si to jejich značně nuznou situací a způsobem života, který si přivezli z východoslovenských osad, odkud část z nich pocházela.
Přesto se ve Velkých Hamrech, často díky nestandardním řešením, podařilo situaci sociálně vyloučených lidí zlepšit. Základem se stal projekt na rekvalifikaci pětice mužů, kteří pochopili, že za cenu prozatímního snížení životního standardu (ze sociálních dávek a práce načerno by pro rodinu zabezpečili lépe), získají do budoucna víc. „Starosta Najman dokázal sehnat mistry odborného výcviku z učiliště, kteří sem byli ochotni dojíždět. Praxi si odpracovali u technických služeb a když bylo nutné někam dojet, starosta jim věnoval vlastní stravenky. Bez takových zdánlivých drobností by se nepovedlo rekvalifikovat tři pomocné zedníky a dva třídiče odpadů,“ vzpomíná Horneková s tím, že právě pokrok těchto mužů se pro ostatní stal příkladem. Stále je ale trápilo nevyhovující bydlení a řada exekucí.
Jestliže si alespoň jeden z dospělých udržel legální zaměstnání, rodina spolupracovala se sociálním odborem a posílala děti do školy, dosáhli na obecní byt. Paralelně bylo potřeba zlepšovat situaci zdejších dětí. „Jejich rodiče nezažili špatnou péči, nezažili nic, prostě jen tak vyrostli a vlastně nevěděli, co s vlastními dětmi dělat. Běžný den dětí vypadal tak, že ráno vstaly, sehnaly si něco k snědku a pak polonahé pobíhaly před barákem,“ popisuje s tím, že zdejší vyloučené rodiny nebyly nijak patologické, jen výjimečně se objevovaly závislosti na návykových látkách, ale předávaly dál vzorce z vlastního dětství.
Velký úspěch sklidil projekt, kdy přímo do rodin docházela pracovnice, která děti připravovala na nástup do školy. Zároveň se změnilo vedení školy a to nové si klade za cíl, aby každý žák zažil během docházky úspěch. Do speciální školy v Tanvaldu už dojíždějí jen dvě děti z Velkých Hamrů a ani jedno tam nenastoupilo do první třídy. „Už se nebavíme o tom, jestli naše děti budou po základní škole pokračovat ve vzdělání. Už řešíme, kam půjdou. Aktuálně většina chodí na učiliště a dvě na střední školu,“ říká s hrdostí Horneková.
V pracovní dny je pro všechny hamrovské děti otevřená Klubovna, kde dva komunitní pracovníci zajišťují program, další má na starosti koordinaci školní docházky a terénní práci. Vše navíc zaštiťuje sociální pracovnice dojíždějící jednou týdně z Prahy. Rodiče, kteří sem zpočátku nepřicházeli vůbec nebo postávali na prahu, se teď zapojují do vymýšlení programu i plánování výletů. „To, že se nám podařilo situaci zlepšit, je zásluha spolupráce mnoha lidí, kteří byli ochotni zapojit se a naslouchat. Od starosty přes vedoucí sociálního odboru, vedení školy po mé kolegy. Dnes mám pod sebou zcela romský tým, o tom se mi před osmi lety ani nesnilo,“ raduje se.
Streetworkerka Markéta Horneková se svým týmem, který se raduje z jejího ocenění. A před budovou, kde sídlí Klubovna pro sociálně znevýhodněné dětí, kterou s podporou města vybudovala od základů.
Teta pro všechny
„Připadám si nepatřičně. Teď to vypadá, že je to jen moje zásluha, ale na zlepšení soužití v Hamrech se podílela a podílí celá řada lidí, bez kterých by to nešlo,“ dodává opakovaně na slavnostním večeru k předávání cen Horneková. Na mysli má především původní pracovníky Agentury pro sociální začleňování, starostu, kterým je stále Jaroslav Najman, a celou řadu kolegů a kolegyň, ať už z vlastního týmu nebo z městského úřadu, sociálního odboru či základní a mateřské školy. To, že podstatná část městečka a jejího vedení došla ke shodě, že je potřeba pomoci těm nejpotřebnějším, aby se zlepšila celková situace, je ale z velké míry právě zásluha Hornekové, která neváhá pomoci nad rámec svých pracovních povinností. Pro místní děti je stále „tetou“, která je nikdy neodmítne. Když nemají kam jít, vědí, že u ní najdou otevřené dveře.
Naposledy třeba Eliška, patnáctiletá dívka, jejíž matka spadla do závislosti na pervitinu a hrozilo, že ji stáhne s sebou. Aktuálně už téměř rok žije v domácnosti Hornekové a na místní pedagogické střední škole patří k nejlepším studentkám.
V sociálních službách věří Horneková především na lidi a jejich přístup, nemá ale strach, že s jejím odchodem by se vše zhroutilo. „Základ je, aby těch podpůrných pilířů bylo více, a to se nám v Hamrech povedlo. Já sama si už teď vychovávám nástupkyni Helenku, která je laskavá a nechybí jí nadhled, a je to Romka,“ prozrazuje.
Celou reportáž z Velkých Hamrů si můžete přečíst ZDE.
Foto: Anna Štolcová, NROS