Nadpis „Už nebudu mlčet“, kterým jste uvedl svůj nepříjemný zážitek z restaurace Švejk na sociálních sítích, jasně naznačuje, že se vám jako Romovi v Česku nestalo něco takového poprvé. Jak často se setkáváte s předsudečným chováním?
Takových nepříjemností se mi stala celá řada. Byl jsem sledován ochrankou během nákupu v obchodě nebo za mnou přišla prodavačka, abych jí ukázal tašku, a ve chvíli, kdy přišla manželka, která je modrooká blondýna, se začala omlouvat, že to tak nemyslela. Pak v restauracích nebo hotelech slyšíte „pozor, cigoši přišli“, anebo vám to dají najevo pasivně agresivně – čekáte donekonečna na obsluhu, zatímco ostatní jedí nebo už dokonce jsou po jídle. Před 8 lety jsem přišel s britskými učiteli do českého hotelu a paní recepční to komentovala, že Angličani jí nevadí, ale cikáni ano. Těch situací bylo mnoho a většinou jsem je přecházel, protože jsem si tím nechtěl kazit dovolenou, nechtěl to řešit před dětmi, raději jsem to vzal tak, že se s tím nedá nic dělat. Také mě ovládalo přesvědčení, že i kdybych si stěžoval, nic by se nezměnilo. Takový pocit beznaděje v Česku zažívají nejen Romové, ale třeba i příslušníci sexuálních menšin.
Nikdy jste tedy diskriminační chování nehlásil?
Přišel jsem jen jednou před mnoha lety na policii, abych hlásil napadení skinheady. Řekli mi, že pokud nemám jejich jména, tak se s tím nedá nic dělat. Člověk si postupně vytvořil ulitu, která mu pomáhá předsudky ignorovat, ale po pandemii, kdy jsem v Česku nebyl tak často, se nějak oslabila. Pohár přetekl a já jsem si řekl už dost, nenechám si to líbit.
Co se v pražské restauraci Švejk na začátku června přesně stalo?
Ten den jsem dával dva rozhovory pro Paměť národa a do rádia, kde jsem paradoxně popisoval, jak bych se rád vrátil a jak se mi už dlouho nestalo, aby na mě někdo reagoval negativně, protože jsem Rom. A pak jsem se rozhodl zajít si u Václavského náměstí na pozdní oběd. Posadil jsem se na zahrádku a koukal jsem do mobilu, kolem mě chodil číšník, ale mě si nevšímal, nejprve jsem to ani nevnímal. Asi po 10 minutách jsem si ho k sobě zavolal s tím, že si prosím menu a vodu s citrónem. Odešel a nevracel se, já jsem chatoval s kolegou a ten se mě ptal, proč pořád nejím a já si najednou uvědomil, že už čekám půl hodiny, a obsluha nikde. Všiml jsem si, že lidé, kteří přišli přede mnou, už jsou obslouženi a zase jsem si zavolal číšníka. Ten sice přišel, ale nijak se neomluvil a já opět požádal o vodu. Přinesl mi beze slova zavřenou plastovou lahev s vodou a skleničku, nikdo jiný z hostů okolo takový servis neměl. Zavolal jsem si číšníka zpět, vodu mu vrátil a řekl, že odcházím. Číšník to s úsměvem komentoval slovy: „No konečně!“
Nestěžoval jste si?
V tu chvíli jsem byl v šoku, že se to zase děje, a naštvaně jsem odešel na schůzku. Večer jsem napsal recenzi na internet a svoji zkušenost sdílel na sociálních sítích, následující den jsem poslal stížnost do restaurace.
Odpověděl vám někdo z vedení restaurace?
Dodnes mi nikdo neodpověděl.
V Británii by se to nestalo
Ve Velké Británii žijete od roku 1999. Stalo se vám tam někdy něco takového?
V restauraci nebo hotelu nikdy. A hlavně kdyby se tady něco takového stalo, tak jsem si jistý, že má smysl jít za manažerem dané restaurace, protože takové chování bude řešit. Moji známí z organizace Travel movement jednou nebyli obslouženi v restauraci v Londýně a byl z toho obrovský poprask v médiích, u soudu vysoudili odškodné a všichni zaměstnanci hospody museli projít školením o diverzitě. Pak má člověk důvěru, že systém funguje, když umí dát takovou adekvátní odpověď.
Zastavme se ještě u toho dne. Mluvil jste o té situaci s někým?
Měl jsem pak sraz s kamarády, co žijí v Česku, někteří z nich byli Romové a ti říkali, že takové chování je v Česku bohužel normální. A dva mí kolegové, kteří jsou Romové a přicestovali se mnou z Velké Británie, už za sebou měli podobně nepříjemné situace – jeden z restaurace, druhý z hotelu.
Je podle vás diskriminace Romů v Česku společenským, systémovým problémem?
Vidím problém hlavně v konkrétních lidech. Nejde mi o to, aby toho číšníka někdo za jeho chování vyhodil, ale aby mu vedení podniku dalo najevo, že je to nepřípustné, případně podstoupil nějaké školení. Mám skvělou neromskou rodinu ze strany manželky a od nich jsem nikdy nic takového nezažil. Stejně tak mě obklopuje mnoho Čechů z majority, kteří velmi odsuzují jakoukoliv diskriminaci nebo rasismus. Možná jen to procento konkrétních lidí, kteří se chovají předsudečně, je v Česku větší než jinde. Ani britská společnost není kompletně bez předsudků, ale systém se člověka vždy zastane. Stalo se mi, když jsem začínal u britské policie, že jedna britská policistka měla na mě a na pákistánskou kolegyni hloupé narážky, a my jsme to jako nováčci přecházeli. Dělala si legraci z našich přízvuků nebo říkala, že kvůli lidem, jako jsme my, její otec čeká dlouho na operaci. Neřešili jsme to, ale kolega Brit ji bez našeho vědomí nahlásil a ona přišla o práci, protože u veřejného činitele je takové chování v Británii hodnoceno jako vysoce závažné.
Kdy došlo k tomu, že se osobní křivda přelila v plán na kampaň?
Ještě ten večer jsem si uvědomil, že dva mí kolegové si prošli něčím podobným, mí čeští kolegové, kteří nejsou Romové, takové chování odsoudili a britští učitelé, se kterými jsme šli na večeři, byli zcela šokováni. Vše dohromady ve mně vyvolalo pocit, že už nechci jen přihlížet, že vedu charitu, která pracuje s mladými Romy tak, aby v životě něčeho dosáhli, že jsem rok v čestné funkci honorárního konzula za Česko v Británii a že mám tím pádem jednoduše zodpovědnost.
Co bude cílem kampaně Už nebudu mlčet?
Nechci poukazovat jen na shnilá jablka, ale nabízet cestu, jak obětem účinně a rychle pomoci, a systém proti takovým předsudkům posilovat. Aktuálně pracujeme na webové stránce, kde bude možné sdílet svůj případ, nahrát třeba i nějaký audio/video materiál a získat snadnější cestu k právní pomoci. Dále to bude osvěta pro veřejnost, ale třeba i zaměstnavatele, aby věděli, jak a kde najít školení pro personál apod. Během července by kampaň měla být spuštěna, děláme ji po večerech po práci, tak to chvíli trvá.
Print screen e-mailové stížností, kterou poslal následující den Petr Torák do Restaurace Švejk.
Česko je výzva
Ve Velké Británii jste pracoval roky jako policista, proč jste odešel?
Pracovat jako policista byl můj sen, ale stále více jsem zjišťoval, že abych věci změnil, je potřeba více prevence, proto jsem se rozhodl pro komunitní práci. Založil jsem charitativní organizaci Compas soustředící se na mentoring a poradenství v rámci inkluzivního vzdělávání a na kariérní poradenství pro dospívající, aby po střední škole pokračovali dál na univerzity. Kromě Peterborough působíme ve Folkestone a Margate v Kentu a ve Walesu jsme v Cardiffu, Newportu a Port Talbotu. Teď vidím mnohem lépe výsledky svojí práce, např. jedna ze škol, kde působíme, loni dostala nejvyšší britské ocenění pro učitele The Pearson National Teaching Awards za práci s romskými dětmi.
Zároveň jste rok jedním ze tří honorárních konzulů při české ambasádě ve Velké Británii. Co je náplní vaší práce?
Působím v Peterborough a lidem z Česka v této oblasti usnadňuji např. přístup k náhradním dokladům, je to čestná neplacená pozice.
Změnila se nějak vaše práce po Brexitu?
Bylo to náročnější, protože lidé si museli zažádat o status usedlíka. Žadatelů bylo velké množství, museli jsme kompletně změnit styl práce. I díky spolupráci s organizací Romodrom jsme ale schopni novou agendu zvládat.
Jak Brexit ovlivnil romskou migraci do Británie?
Každý týden mám několik žádostí o informace ohledně statusu usedlíka v Británii. Málo z žadatelů je ale následně úspěšných a bývají často vráceni z letiště nebo celní kontroly. Každý týden se vrací přibližně jeden žadatel zpět do Česka.
A změnil Brexit něco v přístupu společnosti k Romům?
Po referendu, to jsem ještě byl u policie, jsem registroval nárůst trestných činů z nenávisti vůči evropským migrantům, a za ty veřejnost Romy obvykle nepovažuje. O mně si cizí lidé většinou myslí, že jsem Pákistánec, Ind nebo Brazilec, a k těm nemají nijak předsudečný postoj. To je výhoda pro Romy, kteří do Británie přicházejí a nechtějí řešit svou identitu, chtějí se soustředit na rozvoj svého života a své rodiny, pak tady v multikulturní společnosti rychle splynou.
Zvažujete, že se do Česka vrátíte, zároveň ale v Británii zůstáváte. Jaké jsou vaše důvody?
Manželka má v Česku celou rodinu, máme to tam rádi, máme tam kamarády. Opravdu milujeme českou přírodu, výlety, památky a děti tam jezdí na letní tábor a navštěvují tam kmenovou školu, když jsme v Česku. Přestože už jsem více než půlku svého života tady, pořád vnímám Česko jako svůj domov. Pro mě osobně by to byla i nová výzva, protože v Británii už jsem něco dokázal, co bych mohl využít v Česku, aby se věci změnily. Na druhou stranu pokaždé, když už se zdá, že se přestěhujeme, tak do toho něco vstoupí. Poprvé to bylo kvůli tomu, že jsme si chtěli dodělat vysokoškolské vzdělání, pak už jsme měli děti předškolního věku, pro které by to byla velká změna, a potom samozřejmě když se stane nějaký takový incident. Nejde ani tolik o mě, ale manželka, která některé nepříjemné zkušenosti v Česku zažila se mnou, má obavy, jak by se lidé ke mně chovali. V nejbližších 5 letech to nevidím, chci se soustředit na svou práci a funkci honorárního konzula. Jsem hrdý na to, čeho jsem dosáhl.
Foto: Archiv Petra Toráka