Jak vypadá příchod nových lidí do uprchlického tábora v keňském Dadaabu?
Máme karanténní centrum, kde projdou standardní procedurou. Testují se na infekční nemoci jako covid, cholera nebo spalničky. Před nějakou dobou tu totiž byla epidemie cholery. Lidé také procházejí naším bezpečnostním screeningem, screeningem UNHCR a keňské správy. Je to nutné coby prevence infiltrace teroristů mezi uprchlíky.
Někteří uprchlíci tady ale zůstávají roky i desetiletí.
Ano, někteří uprchlíci žili v Dadaabu i roky a pak se dobrovolně vrátili do Somálska. Teď se kvůli katastrofálnímu suchu vracejí zase zpátky sem do Keni. Třeba devatenáctičlenná rodina, která odešla v roce 2016, se teď vrátila. Dojeli autobusem na hranice a příbuzní jim zaplatili cestu sem do tábora. Na hranicích ale měli problémy s keňskou policií, která je obtěžovala. Navíc museli zaplatit nesmyslnou cenu za převoz, mnoho lidí se na současné krizi snaží vydělat. Tato rodina má nějaké peníze, ale přicházejí i lidé, kteří nemají doslova nic. Jdou dny i týdny pěšky přes Somálsko a pak pěšky od hranic do Dadaabu. Odtamtud to trvá tři dny a je to pochod v extrémním horku.
Hladoví sousedé
Jaká je situace v Somálsku?
Víme, že z celého Somálska obyvatelé odcházejí, často jim pomře všechen dobytek, nemají vodu ani jídlo. Známe případy matek, které se snaží překonat poušť s dítětem na zádech, aby pak zjistily, že už je mrtvé. Velká sucha se opakují a zasahují také velkou oblast Keni. Setkal jsem se s otcem rodiny, měl 300 velbloudů, všichni mu pošli. Přitom velbloudi normálně vydrží hodně. Nebyl samozřejmě jediný, mnoho pastevců přišlo o zvířata. Drobní zemědělci nemají co jíst, a na těch jsou závislí obchodníci, kteří pak kvůli nedostatku zákazníků krachují. V Somálsku je těžké sehnat lékařskou a humanitární pomoc, která je velmi potřebná právě pro podvyživené děti.
V Somálsku dále pokračuje vleklý konflikt?
Nevraždí tam jen Al Šabáb, který je nejhorší, ale i další milice. Když jsou v zemi limitované zdroje, když mají lidé hlad a vy jste jediný, kdo něco má, někdo se pokusí vám zásoby jídla ukrást. Kombinace všech těchto faktorů nutí lidi opouštět domovy a prchnout ze země. Není to tak, že by Somálci chtěli odcházet ze své vlasti. Prostě nemají na výběr, aby si zachránili život nebo se o to aspoň pokusili. To je trvalý stav, ale teď se krize ještě zhoršila.
Jak uprchlíci v Dadaabu bydlí?
V improvizovaných příbytcích a chatrčích. Některé mají plechové střechy a hliněné stěny a jiné jsou jen chatrče postavené z dřevěných klacků a dek. Průměrná domácnost má kolem pěti až osmi členů. Somálci mívají hodně dětí, většinou od čtyř po šest. Ale viděl jsem tady rodinu i s 13 dětmi, islám totiž povoluje více manželek. Někteří nově příchozí spí venku, nemají žádnou střechu nad hlavou. Lidé si staví ploty z klacků kolem svých příbytků. Pastevci se toulají krajinou a hledají místa, kde je voda a pastva pro zvířata.
Mají ti lidé naději na lepší budoucnost?
Máme ve formulářích sekci, kde se jich ptáme jako vy teď mě. Co je jejich cílem poté, co dorazili do uprchlického tábora? Většina řekne, že by chtěla vzdělání pro své děti, že chtějí lepší zdravotnictví pro své rodiny. Chtějí také být soběstační. Chtějí mít možnost sami uživit své rodiny, vydělat si na chleba. To je jejich naděje. V Somálsku naději nevidí. Slyším jenom příběhy, nikdy jsem tam nebyl, ale je to velmi vyprahlá země. Každý den tam přemýšlíte, jak přežít. Lidé opravdu žijí ze dne na den, v obrovské nejistotě.
Může podle místních dojít v Somálsku k nějaké zásadní změně?
Skoro nic tam nefunguje. Snad s novou vládou, která tvrdí, že chce porazit Al Šabáb, přijde nějaká změna. Jejich příslušníci doteď dominovali v mnoha oblastech a když lidé prchají přes jejich území, musejí zaplatit daň. Někdy nechají projít jen ženy a děti, chlapce a muže násilně rekrutují a donutí bojovat za Al Šabáb. Teď se ale děje něco nového. Lidé se přidávají k vládě a sami milicím odporují i tam, kde dříve měly podporu.
Existuje obava, že se část Al Šabábu přemístí do Keni?
Ano, část z nich se sem může dostat mezi uprchlíky. Bezpečnostní složky i humanitární organizace to intenzivně řeší. Zatím na naší straně nedošlo k žádným incidentům ani problémům. Vypadá to, že nemají mezi uprchlíky žádnou podporu, všichni jsou na ně naštvaní.
Jaké jsou vaše zkušenosti, co to je za lidi?
Zneužívají lidi, ničí všechno, co je dobré. Velmi dlouho v Somálsku bojují proti vládě. V Keni provedli několik strašných teroristických útoků. Nejhorší proběhl v nedaleké Garise v roce 2015 a otřásl Keňou i světem. Zaútočili totiž na univerzitu a zabili 148 studentů, 79 zranili.
Proč se k nim lidé přidávají?
Především kvůli chudobě. Pro lidi, které může chudoba zabít, je to možnost, jak z ní utéct před smrtí. Al Šabáb nabízí peníze, když se k nim přidáte. Mají vlastní metody radikalizace, které obzvláště fungují na mladé lidi. Je to jedna z nejnebezpečnějších teroristických organizací na světě, nejradikálnější islamisté, odnož Al Káidy. Myslí si o sobě, že jsou nadřazeným náboženstvím. S opravdovým islámem to ale nemá nic společného.
Pomoc z Česka
Jak se cítíte při takové těžké práci?
Když jsem začínal, říkal jsem si, že to byla chyba. Když jsem si ale uvědomil, že tady vidím okamžitý dopad své práce, změnil jsem názor - dnes je to pro mě poslání. Když poskytneme příbytek rodině bez domova, vidíte jejich štěstí. Aby nově příchozí měli přístup ke všem službám v táboře, musejí se registrovat, nemají ještě status uprchlíků. Ale vláda registrace zastavila. Je tu teď téměř 50 tisíc lidí bez ní. Pro ně jsme záchranné lano, nemají ani nárok na potravinové příděly. Někteří spí přímo před budovami humanitárních organizací a doufají, že tak dostanou jídlo. Mívám i špatné dny, kdy jsem ve stresu. Pracujeme dva měsíce v kuse, pak máme týden volno. Jsou chvíle, kdy jsem opravdu otřesený.
Kvůli množství neštěstí, o kterém slyšíte?
Mluvil jsem s matkou, měla dvě děti, jedno s hendikepem. Obě děti a manžela extremisté z Al Šabáb zastřelili před jejíma očima a ji znásilnili. Mysleli si, že je taky mrtvá, proto přežila. Měl jsem svou hrdinku, Halil. Hodně mě motivovala k práci s hendikepovanými lidmi, ale stala se další obětí Al Šabáb. Byla postřelena a následkem na levou půlku těla ochrnula. Dostala se do Dadaabu, tady sama adoptovala dva sirotky s dětskou mozkovou obrnou a starala se o ně. Měla dobré srdce a uměla dobře komunikovat. Pracovala pro Světovou luterskou organizaci s lidmi s hendikepem. V roce 2019 se vrátila do Somálska. Později jsem se náhodou dozvěděl, že zemřela. Hodně mě to zasáhlo.
Jak pomáhá v Dadaabu český program Medevac?
Pomoc přišla v opravdu těžké situaci. Místní nemocnice neměla dostatečné vybavení, přitom slouží 300 tisícům lidí v oblasti. Využívají ji místní Keňané i uprchlíci. Díky Medevacu máme nové vybavení rehabilitačního centra, přístroje na výrobu protéz, vybavení pro operační sál, inkubátor, krevní banku a přístroje na testování krve. Nemocnice aktuálně řeší závadu na generátoru, na nový ale nemáme.
V táboře jsou některé skupiny obyvatel velmi zranitelné, mezi ně patří právě lidé s hendikepem. Jak pomáháte jim?
Identifikovali jsme skupinu 50 lidí s amputacemi. Celkově ale nemáme přehled, kolik lidí s hendikepem v táboře je. Medevac je jediný významný projekt, který v současnosti aktivně pomáhá těmto lidem. Většina amputací je způsobená explozemi a po střelných zraněních. Menšina je následkem chronických onemocnění jako diabetes. Našli jsme i tři děti s amputovanýma nohama po výbuších improvizovaných bomb. Máme teď v plánu vyrábět protézy na míru díky zařízení z Medevacu. Pak budeme lidi učit, jak je používat. Jsme za českou pomoc velmi vděční, přináší naději.
Po Dadaabu musí být pro lidi s fyzickým hendikepem problém se pohybovat.
Nemají téměř žádnou mobilitu, což snižuje jejich možnosti sociální interakcí. I když například máte v táboře vozík, je tu písečná půda, žádné chodníky nebo silnice. V tom na vozíku neprojedete. Máme muže ve věku 45 let s amputovanýma nohama nad koleny, také exploze improvizované bomby. Je v produktivním věku, ale nemůže téměř nic dělat. Do tábora ho přinesli příbuzní. Jemu v nejbližší době poskytneme protézy.
Čelí nějaké stigmatizaci?
Lidé se na ně dívají jako na „jiné“. Někteří je dokonce vidí jako přítěž a příliš velký závazek. Reálný problém je také objem péče, kterou lidé s hendikepem potřebují. Specifický příklad jsou pastevci, kteří jsou zvyklí se hodně přesunovat na velké vzdálenosti. Pro ně je péče o člověka, který nemůže chodit, velká výzva.
Foto: Jiří Pasz