Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
„Mrzelo nás, že se kvůli pandemii nemůžeme scházet a být aktivní. Přemýšlely jsme, jak i přes nepříznivou situaci udělat něco pro místní. Nejprve jsme proto šily roušky a pak se připojily k celorepublikové výzvě Ukliďme Česko, kterou jsem zahlédla v televizi. Každá z žen uklidila veřejná prostranství alespoň kolem svého domu, některé uklízely i další ulice ve svém okolí,“ přibližuje koordinátorka Ilona Ferková (66) aktivity Manushí v rodných Rokycanech. Jejich lokální charakter má pro komunitu velmi konkrétní význam a mimo jiné zlepšuje i sousedské vztahy.
Pandemie nás nezastavila
Rokycanské Manushe se pod vedením Ferkové, která má bohaté zkušenosti s aktivismem a dokonce se po sametové revoluci na chvíli zapojila i do politiky (stala se aktivní členkou Romské občanské iniciativy) snaží pomáhat všude tam, kam jejich síly a ruce dosáhnou.
Už potřetí se zapojily do charitativní vánoční akce Krabice od bot, tentokrát ve spolupráci s evangelickým knězem Mikulášem Vymětalem, který jim zároveň nabídl přebytky z potravinové banky.
„Mohly jsme tak udělat radost necelé stovce dětí z chudých rodin, kterým na vánoční dárky pro děti nezbývají peníze. Do krabic jsme jim připravily školní nebo výtvarné potřeby, hračky, oblečení nebo knížky,“ prozrazuje Ferková a dodává, že zároveň na sociálních sítích zveřejnily výzvu o poskytnutí potravinových balíčků potřebným. Lidé si pro ně přijeli do místního komunitního centra, kde se rokycanské Manushe díky podpoře Domu národnostních menšin scházejí. Potraviny jako olej, ovoce nebo mléčné výrobky putovaly nejen k Romům, ale i potřebným z řad majority nebo lidem bez domova.
Další výzva přišla s letošním Sčítáním lidu, ve kterém se k romské národnosti naposledy přihlásilo až dvacetkrát méně Romů, než v Česku skutečně žije. Ti starší často kvůli špatné zkušenosti z druhé světové války, kdy nacisté na základě seznamů systematicky vyvražďovali jejich etnikum, ti mladší možná kvůli stereotypům, jež vůči Romům v současnosti stále panují. Ferková společně s kolegyní Květou Tůmovou radily, jak vyplnit formuláře on-line i jejich papírovou verzi a zároveň nezapomínaly vysvětlit, proč je prospěšné přihlásit se k romské národnosti, případně, že je možné uvést národnosti dvě – třeba ještě českou nebo slovenskou. „Nakonec se nám povedlo přimět mnoho Romů a Romek, aby se nad kolonkou alespoň zamysleli. Co vyplní, jsme samozřejmě nechali na nich,“ upřesňuje sympatická žena s krátkými kudrnatými vlasy, která má do představy o nemohoucí důchodkyni hodně daleko.
Během pandemie lidé často přišli o krátkodobé výdělky a brigády, situace mnoha rodin se i vlivem dluhové pasti, na jejíž hraně dlouhodobě balancují, ještě zhoršila. Děti, které musely kvůli zavřeným školám zůstat doma, kde je vlastní pokoj s počítačem utopií, propadaly depresím. Přidaly tedy spolupráci s psycholožkou, ale ani to nestačilo. „Bylo potřeba dělat víc, proto jsem si vzala na starost poradenství. Oslovila jsem právničku a insolvenčního poradce. Ti individuálně a zdarma pomáhali místním lidem s insolvencemi, osobním bankrotem, exekucemi a dluhy. Služby využívali nejen Romové, ale i lidé z majority. Neštěstí si nevybírá,“ dodává.
Piš romsky
Když v roce 1999 obdržela její Asociace romských žen Rokycany poděkování v rámci Ceny Olgy Havlové, zvenčí se zdálo, že to nemůže být lepší. Ferková celý život pracovala v dělnických profesích, jakkoliv si přála studovat, teď byla zaměstnána v česko-romské školce a práce ji naplňovala. V roce 1988 se poprvé potkala s romistkou Milenou Hübschmannovou, bylo to jedno z těch osudových setkání, které rozhoduje o další životní cestě.
V Rokycanech se tehdy konal festival romských písní, na který v rámci svého výzkumu lidové slovesnosti přijela i tato významná romistka. Mezi vystupujícími byla Ilona Ferková s ženským souborem Amare neni (Naše tety), který vedla. „Moc se nám líbila jedna písnička, uměly jsme ale jen první sloku, a tak jsem vymyslela ještě dvě takové srandovní. Mileně se píseň zalíbila a chtěla její text,“ vzpomínala pro server Romea.cz. „Tak jsem se přiznala, že jsem si ho vymyslela, a když ho chtěla ode mě napsaný, odvětila jsem, že to umíme jen zpaměti,“ směje se s tím, že jí vůbec nepřišlo na mysl něco romsky psát.
Hübschmannová ji přesvědčila, aby se odhodlala psát v romštině, a v roce 1992 a 1996 Ferkové vyšly povídkové soubory Mosarďa peske o dživipen / Zkazila si život (1992) a Čhorde čhave /Ukradené děti. „Psát romsky pro mě bylo cizí, ale Milena mě v tom neúnavně podporovala a ukazovala, jak se jednotlivá slova zapisují,“ vzpomínala letos v červnu během literárního večera festivalu Khamoro. Ferková se ve svých povídkách soustředí na současnost Romů, což dokládá i její poslední kniha Ještě jedno, Lído! S podtitulem Kaštánkovy příběhy z herny.
Jenže k nenadálé popularitě se přidaly také rasistické výhrůžky, které jí začaly přicházet do schránky. Dostala strach a ve stejný rok, kdy jí tehdejší prezident Václav Havel předával poděkování za její činnost v rámci Nadace Olgy Havlové, emigrovala do Velké Británie.
Práce srdcem
Když se v roce 2003 vrátila tam, kde se cítila být vždy doma – do západočeských Rokycan, poté, co si zorganizovala život, rozhodla se opět veřejně zapojit. Nejprve sama za sebe, ale síly jednotlivce brzy na všechny projekty, které byly potřeba, nestačily.
„Obrátila jsem se na organizaci Slovo 21, zda by neměli zájem podílet se s námi na projektu, který by umožnil sociálně slabým dětem odjet během letních prázdnin na tábor. Nabídli mi, ať přijedu do Prahy, že se uvidí,“ říká. A i když společný projekt se Slovem 21 nakonec nevyšel, ředitelka organizace Jelena Silajdžić jí nabídla členství v ženské romské skupině Manushe. „Když jsem se ptala, co to je, řekla mi, ať přijedu na setkání Manushí do Prahy,“ vzpomíná. Společně s kamarádkou Květou Tůmovou vyrazily do Vily Grébovka uprostřed krásného parku a byly překvapené, jak aktivní romské ženy v Česku umí být.
„Mezi členkami byly mladé romské dívky, které dokázaly aktivizovat romskou menšinu ve svých městech. A když jsme slyšely, co pro komunitu dělají a co mají ještě v plánu, chtěly jsme toho být součástí,“ vypráví. I proto se nejprve snažily přidat k lokálnímu projektu Jileha (Srdcem), který se tehdy pod ženskou romskou skupinou Manushe rozjížděl a fungoval v osmi městech České republiky. V praxi to znamenalo, že dlouholeté členky předávaly jako lokální koordinátorky letité zkušenosti dalším romským ženám, které chtěly být aktivní a zasadit se o zlepšení života místních Romů ve svém městě.
„Bohužel mi řekli, že to takhle narychlo už nepůjde, ale pokud vydržíme, zahrnou město Rokycany do dalšího ročníku projektu,“ pokračuje. A to se i stalo. Od té doby jsou skupina pěti romských žen, ke které se průběžně přidávají i další ženy mající zájem pomáhat na konkrétních lokálních aktivitách. „Pracujeme především se ženami, vdovami do šedesáti let, které často kvůli péči o rodinu a domácnost nemají téměř žádný společenský život, možnost dostat se k informacím, svěřit se se svými problémy a hledat k nim řešení,“ vysvětluje.
Ve skupině to mají podle Ferkové rozdělené. Členky lokální skupiny se většinou věnují kultuře a mimoškolním aktivitám nebo charitě. Do svých aktivit zahrnuly například storytelling, díky kterému se mladá generace Romů dozvěděla od té starší něco o historii města a životě tamní romské komunity. Romky přišly i s nápadem dát dohromady gospelový osmičlenný sbor pro dospělé, k němuž se po čase přidal i šestnáctičlenný pěvecký sbor pro děti.
„Navázaly jsme tak vlastně na soubor Amare neni, v němž vystupovaly celé generace Romek,“ vzpomíná Ferková na začátky v 80. letech a posteskne si, že jejich další plány zkomplikovala pandemie a lockdown.
Nyní už lokální rokycanská ženská skupina od léta znovu pracuje naplno. V červnu proběhl ve spolupráci se Slovem 21 festival, během kterého byla k vidění v Městské knihovně i putovní výstava Neviditelná síla představující na dvanácti fotografiích právě členky Manushí. Návštěvníci si je mohli v posledních třech letech prohlédnout i v Písku, Jirkově, Roudnici nad Labem nebo Liberci. Autoři výstavy chtěli upozornit na často opomíjenou skutečnost, že i romské ženy jsou součástí této společnosti, řeší stejné problémy a těší se z podobných věcí jako ženy z majority.
Text vychází v rámci seriálu Reny Horvátové Hrdinky romské každodennosti. Přečtěte si úvodní text.
Foto: Rena Horvátová