„Z těch střípků ranní rozpravy jsem pochopila, že všichni Romové z naší čtvrti ukryli ženy a děti do bezpečí a vzali to, co doma našli, a šli bránit svou ulici, svoje rodiny a svoje obydlí. Skinheads z Německa, kteří se na hranicích spojili s českými skíny, se vydali přímo hlavní ulicí k nám.“
(…)
„Moji rodiče se přede mnou nikdy neobjímali, ani si nedávali pusu, ale tentokrát se chytili za ruce a máma dala tátovi pusu na rty. Táta ji na chvíli objal a pak si k sobě přitáhl i mě. „Co se to děje, Feri? Však jsme si tady žili dobře. Pamatuješ? Gádže i Roma pohromadě. Nikdo nikoho nenapadal, nikdy se tady nikdo nepral, jen chlapi v hospodě. Co se to stalo? Ale za to může město, to oni nás sem sestěhovali všechny do jedný ulice jako nějaký ovce na porážku.“
líčí Stanislava Ondová v povídce V bublině okamžiky, kdy skinheadi pochodovali ulicemi, v nichž bydleli Romové.
Stanislava Ondová je jednou z řady romských autorek a autorů, kteří svými povídkami přispěli do dvou na sebe navazujících knih Všude samá krása a Samet blues, které vydává nakladatelství romské literatury KHER. Nabízejí odpovědi na otázky, jak do života Romů zasáhla změna režimu a jak hodnotí před i polistopadovou éru. „Romští autoři prostřednictvím osobních a rodinných příběhů s humorem i nostalgickým smutkem líčí sametovou euforii z možnosti podnikat, zakládat politická hnutí a etnoemancipační sdružení,“ uvádí nakladatelství KHER.
„Zakládá se Romská občanská iniciativa a my tady v Lenešicích ji můžeme založit taky!“ dodal strejda Bandy. Ti dva na mě v onu chvíli působili jako vycházející slunce — tak krásní, živoucí, vstupující do nového dne a nového života. Máminy ruce upatlané od těsta na nudle objímaly strýcovy mohutné paže a stihly mu i setřít slzu radosti. A začalo to. Máma usadila svou žensky plnou postavu ke stolu a cvakala a cvakala, až měla vše potřebné pro vznik organizace napsané. Zanedlouho byla schůze, kde se sešli snad všichni Romové z celého okresu,“ vzpomíná Věra Horváthová Duždová v povídce Devadesátkou. „Za nějaký čas se prostřednictvím místního rozhlasu nesl k lidem ve vesnici mámin hlas. Měla projev po zabití jednadvacetiletého Roma Emila Bendíka, kterého v únoru jednadevadesátého ubili k smrti v Lipkově u Klatov. V srpnu téhož roku do klubu královéhradecké ROIky vhodila skupina „mladíků“ cihlu a smrtelně zranila Josefa Sztojku. Skinheads. To byla další daň za svobodu. Tuhle daň platil každý z nás. Někdo může namítnout, že to přece nebyli skinheadi. Tehdy si tak začali říkat, protože nevěděli nic o antirasistických kořenech hnutí a jeho znacích — proč si holí hlavu a obouvají těžké boty. V devadesátkách to byli skinheads, ale dnes to jsou neonacisté — už se prostě dočetli co a jak. Tenkrát ještě neměli dostatek informací, internet začínal. I moji spolužáci se stali skinheady. Škola, do které jsme chodili, byla jednou pomalovaná svastikami a nápisy, že máme jít my, Romové, do plynu. Na školních lavicích byl vyrytý Dan Landa a Orlík.“
„Myslím si, že lidé z majority netuší, s čím se v devadesátých letech Romové potýkali. A je to pochopitelné, každý měl tehdy co dělat sám se sebou, aby uživil rodinu. Nicméně tahle neznalost má bohužel za následek, že většina lidí smýšlí o Romech předsudečně. Naše knihy snad otevřou veřejnosti oči,“ doufá jedna z autorek Rena Horvátová. „Naráží na zavírání socialistických podniků, které jako první postihlo právě Romy, i na obchod s chudobou a s ním spojený vznik vyloučených lokalit. Ty mají kořeny v migraci z tehdy zanedbaných domů v historických centrech, v nichž tehdejší podnikavci brzy rozpoznali potenciál a od Romů, kteří se ocitli bez práce a zcela bez prostředků, výhodně odkupovali nájemní smlouvy,“ uvádí KHER. Příchod nových obyvatel brzy vyvolal mezi starousedlíky nevoli, na což si dobře vzpomíná autorka Stanislava Ondová. Jedna z chomutovských ulic, ve které bez problémů společně žili čeští i romští sousedé, se brzy rozdělila na domy, kde bylo přijatelné a bezpečné bydlet, a kde naopak. „Moje vzpomínky jsou zkrátka jiné. Čeští vrstevníci se nejspíš budou divit, co jsme jako děti zakoušeli. Všichni si pamatujeme kupónovku, šusťákovky z tržnice, videoklipy Michaela Jacksona, my bohužel i strach ze skinů, kteří nám házeli kameny do oken,“ konstatuje Ondová, která v povídce vylíčila i své traumatické vzpomínky na školní docházku v době socialismu. Příznačné je, že rodiče autorů odolali tlaku umístit své potomky do zvláštní školy, a ti tak unikli osudu většiny svých vrstevníků.
Povídky se však zdaleka netýkají pouze událostí bezprostředně spjatými s revolucí. Vyprávějí i o snahách romských žen vymanit se z tradic i špatné životní situace a žít pohodlně a podle sebe. O tom píše například Iveta Kokyová v povídce Chci obojí, do níž otiskla svou touhu jak starat se o rodinu, tak studovat a vzdělávat se. „Můj muž mi studium rozmlouvá. Pořád mi říká: „Na co jsou ti školy, nechoď nikam! Jen srážíš své romství, nejsi doma s manželem, vracíš se domů až večer. Romská žena má být u manžela, ne chodit do školy. Ztrácíš svou rodinu, ztrácíš mě.“ Slýchávám jeho řeči tak často, že se nad nimi chtě nechtě musím zamýšlet. V něčem má pravdu, ale v duchu si říkám — proč nemůžu dělat to, co mě baví, co žádá mé srdce? Protože jsem Romka? Protože jsem matka, babička? Proč bych si měla od někoho nechat vzít své cíle? Proč má rodina pociťuje, že mě ztrácí? Je to moc těžké! Někdy pochybuju a ptám se, je správné bourat a měnit svazující tradice, nepsaná pravidla, jak se má správná romská žena chovat? Je správné se vzdělávat a emancipovat? Než jsem začala studovat, takové otázky jsem si nikdy nekladla. Nyní si je kladu stále víc a víc. Jsem ještě vůbec kvůli všemu tomu stresu ve škole, v práci a doma šťastná? Nebylo mi ve sladké nevědomosti líp? Musím si vybrat, buď budu doma s rodinou, nebo budu chodit na univerzitu. Já chci ale obojí.“
O tom, že Romové bez vzdělání měli mnohem horší startovní pozici, píše mimo jiné Rena Horvátová. „O dost horší startovací čáru měli Romové, kteří nestudovali, nebo dokonce neměli ani výuční list. Kdo to nikdy nezažil na vlastní kůži, absolutně nemůže pochopit, o čem ta doba byla. Historky o tom, že práci jste po telefonu měl hned, ale jak viděli „černou držku“, tak už bylo obsazeno, báchorky nebyly. S odmítnutími se setkávala i máma, kterou hnali od dveří s průpovídkou, že Cikány do práce v žádném případě neberou! Euforie z toho, že i Romové jsou rovnoprávnou součástí společnosti, byla dávno pryč. Otevřený rasismus nabýval na síle a nikdo ho neřešil. Postupně si zaměstnavatelé začali mapovat romská příjmení — Horváth, Demeter nebo Žiga už ani na ty pohovory chodit nemuseli. Do práce vás vzali jenom tehdy, když jste jako Romka nevypadala nebo si vás spletli s Italkou.“
Pár dárků je název povídky Evy Danišové, v níž se samoživitelka po propuštění z vězení snaží postavit na vlastní nohy a vzít si devítiletou dceru, která zatím žije v dětském domově, zpět k sobě do péče. „Nejsem přece z porcelánu, nějak to přežiju, zhluboka se nadechla a podívala se do zrcátka nad řidičem. Jeho oči byly klidné, prostě si zaplatil službu. „Tak co, jdem na to?“ „Jo, jo.“ „Žádný zvláštní přání, nic neobvyklýho, potřebuju jen vypustit páru, rozumíš?“ „Jasně.“ Vlastně se těšila. Když nepočítá občasný uspokojování ve vězení s Fuginou, žádnej jinej tělesnej kontakt neměla už víc než sedm let. Byl slušnej, nemluvil a zaplatil. Dokonce ji odvezl zpátky na místo, kde ji nabral. Žádnej pocit zneužití, ponížení. Takhle jednoduchý to je? ptala se Květa sama sebe a peníze schovala hluboko do kapsy šatů. Mávla na Lenku a zvedla palec. Lenka se usmála a dál si povídala s řidičem BMW s německou espézetkou. Stála na kraji silnice a říkala si, že osm stovek za třicet minut je opravdu dobrej výdělek. Tolik peněz si před tím, než zůstala s dcerou doma, vydělala za tejden tvrdý práce ve fabrice. Když ve dvě hodiny ráno Lenka zapískala, jako že je konec, měla za sebou další tři chlápky, kteří si zaplatili její služby. V kapse ji hřály peníze a těšila se na sprchu.“ Jenže přestat s prací, která přináší rychlý výdělek, není snadné a vrátit se pro dceru beze studu a výčitek snad ještě těžší.
Autoři a autorky se dotýkají i tématu drog. „Kde jsou naši krásní kluci, za kterými jezdily holky z celý Prahy? Dneska nemají zuby nebo jen jejich pozůstatky. Drogy jim je vzaly, tak jako všechno. Rozbité rodiny. Rodiče nešťastný. Denně si kladou otázku, kdy se z toho jejich děti dostanou. Jak budou žít, až oni tu nebudou? Dělali, co mohli, ale nedokázali své potomky před heroinem ochránit. Neznali to. Nevěděli, co drogy dokážou. Až s první psychózou zjistili, s čím mají tu „čest“!“ píše Maria Siváková, která tomuto tématu věnovala celou povídku Claudia, Michael a ti druzí. O drogách se zmiňuje také Rena Horvátová v povídce Výbuch v Nuslích. „Rozmohly se tu drogy, holka, vyráběli je tu i si pro ně na Synkáč chodili. S varnami nejprve začali gádže, chtěli využít situace a přijít k rychlým prachům. Nikdo předtím neviděl feťáka na vlastní oči, nikdo nevěděl, podle čeho se od člověka namol pozná, nebo co to je ta droga, ale to byla jen otázka času. Mezi místníma se tvrdilo, že do drog se údajně pustili i Vlachové, kteří bydleli v téměř vybydleným domě. Peníze vydělat asi uměli, ale tím, že drogy sami brali, se z bohatých lidí ověšených zlatem postupně stávaly závislý trosky. Kdejakej mladej kluk si píchal a flákal se po ulicích, a to i Češi! Pamatujete třeba na Housku?“ zeptala jsem se a máma se smutně usmála. „Kdo byl Houska?“ pídila se Ája. „Čech, spolužák ze základky staršího bráchy, fetoval první ligu. A to tak, že měl halucinace. Na Synkáči si postavil hned vedle kanálu skládací židličku a dělal, že tam chytá ryby. Šuko ho potkal a ptal se ho, co to tam do háje dělá? A on ho okřikl, ať je ticho, protože mu plaší ryby.“
„Dohromady třicet pět povídek šestadvaceti autorů, z toho třináct v aktuální novince Samet blues, v časovém rozmezí od začátku dvacátého století po současnost tak celkem reprezentativně ukazuje, jak běh velkých dějin zasáhl do osudů zdejších Romů. Autentická svědectví do určité míry potvrzují, že Romové stojí stranou přelomových událostí a mají trochu jiné historické milníky. Od vzpomínek majoritní společnosti se občas liší natolik, jako kdybychom ani neměli společnou, ale každý svou minulost. Obě se však mnohdy velmi bolestivě potkávají a neblahé historické zkušenosti Romy stále nutí k ostražitosti vůči společenským převratům a krizím. Snadno rozpoznatelná menšina se v takových dobách stává hromosvodem nenávistných nálad a terčem agrese znejistěné majority. Nejinak tomu bylo ve třicátých a čtyřicátých i devadesátých letech. Vzpomínky na válečné útrapy a o mnoho desítek let později neonacistické násilí patří v obou knihách k nejsilnějším,“ doplňuje KHER.
Navzdory všem prožitým příkořím a těžkostem však v knihách nepřevládá pocit rezignace a zklamání, ale spíše opatrného optimismu a vděku za příležitosti, kterých se ve svobodných podmínkách Romové dokázali chopit. Jak konstatuje v závěru svého autobiografického příběhu Věra Horváthová Duždová: „Přese vše to byla velmi krásná doba.“ „Musíme si však uvědomit, že autoři patří mezi ty Romy, kteří si šanci na seberealizaci vydobyli,“ upozorňuje nakladatelství.
Vydání povídek Všude samá krása podpořily Úřad vlády ČR a Magistrát hlavního města Prahy. Vydání Samet blues podpořily Úřad vlády ČR, Magistrát hlavního města Prahy a Bader Philanthropies, Inc.
Nakladatelství romské literatury KHER podporuje, rozvíjí a propaguje literaturu Romů a romský jazyk a současně poskytuje romským autorům platformu, kde mohou publikovat a čtenářům zpřístupňovat svoji tvorbu.