„Nejsme sociálka, ale jsme sociální služba. Ví někdo, co to znamená?“ začíná rozhovor s novými příchozími Adriana Vainerová. Sedíme v obytném voze, který parkuje mezi družinou a zahradnictvím ve Vintířově u Sokolova, a do otevřených dveří se ve slunečném jarním dni hrnou první děti. Usazují se na bytelné sedačky kolem stolu a dohadují se, jakou deskovku si zahrají.
Mobilní klub v autě neziskové organizace Kotec je jedním z čtveřice vozů v celém Česku, který pravidelně jezdí za dětmi a teenagery do odlehlých koutů republiky. Dvojice speciálně proškolených pracovnic s sebou přiváží nejen zábavu, ale především jednou týdně vytváří bezpečné místo pro všechny ve věku 8 až 16 let. Ti se tu nemusí bát zeptat na cokoli nebo svěřit se s potížemi ve škole či doma, pracovnice a řidičky v jednom jim odpoví a jejich tajemství si odvezou s sebou s jedinou výjimkou – pokud by se jednalo o trestný čin.
Ve vesnici roku
„Takovou situaci jsme zažily jen jednou v jiné obci. Když se tři kluci v autě otevřeně bavili o tom, že je jejich strýc sexuálně obtěžuje,“ vzpomíná Vainerová, která dříve pracovala v kasinu. Jinde než v pohraničí to zní možná neobvykle, zde ale hazardní podniky platí za běžného zaměstnavatele. A její kolegyně Nikola Houdková, na kterou dnes vyšlo šoférování, souhlasně přikyvuje. Ona sama kdysi navštěvovala nízkoprahový klub Kotce v Mariánských Lázních, poté studovala na pracovníka v sociálních službách a dnes sedí za volantem mobilního klubu.
Vintířov, bývalá hornická obec s asi tisícovkou obyvatel je v mnoha směrech výjimečná. Mobilní klub sem zajíždí na přímé pozvání starosty a spíše rozšiřuje paletu služeb pro děti, než že by se stal jedinou možností vyžití vedle jinde obvyklého vysedávání na zastávkách, u kterých zastaví autobus sotva párkrát za den. Nachází se tu škola, školka, družina, obchod, lahůdky, knihovna, velkorysý lesopark i sportovní centrum. O tom, že dnes přijede mobilní klub v autě, informuje obyvatele digitální vývěska, stejně jako o otevíracích hodinách obecního úřadu nebo turnaji v šipkách. Ne nadarmo se Vintířov stal před dvanácti lety vítězem krajského kola Vesnice roku, tehdy ještě starostu trápila 20% nezaměstnanost, to už dnes ale zdaleka neplatí (nezaměstnaných je 8 % místních).
Přesto už okamžik po otevření sedí za stolem trojice dětí. Samí kluci, kteří se představí jako Marek, Roman a Péťa, dva z nich jsou tu dnes poprvé. Příjmení nikomu říkat nemusí stejně jako adresu, jedinou podmínkou je slušné chování. Začínají hrát oblíbenou hru Aktivity a rychle se ukazuje, že většina úkolů napsaných na kartičkách je pro ně složitá a bez pomoci pracovnic by se na herním poli daleko nedostali.
Co je pantomima, ale také jak nakreslit údolí nebo předvést opalování nevědí, neznají totiž už samotný význam slova. „Většinou za námi přicházejí děti z méně podnětného prostředí, které by doma jinak koukaly do mobilního telefonu nebo na televizi. Obvykle jejich slovní zásoba a znalosti neodpovídají třídě, do které chodí. Nabízíme jim pomocnou ruku s domácími úkoly, ale i aktivní způsob trávení času,“ vysvětluje Vainerová.
Do auta vcházejí čtyři teenageři, tři starší dívky a kluk jedné z nich a rychle se zapojují do hry. Všichni jsou z opravených bytových domů za silnicí, mezi kterými se rozkládají dvě zánovní dětská hřiště. Aktivity na žádost dětí střídá oblíbený kvíz, mišmaš otázek obecného přehledu. Pod čísly, která děti losují, se skrývají otázky jako: V jakém vztahu je ke mně syn mé tety nebo jaké telefonní číslo mají hasiči, ale také od kolika let mohou mít lidé podle zákona v Česku sex. Zatímco na první dvě otázky odpoví alespoň jedno z dětí dobře, odpověď na tu třetí nezná nikdo, všichni tipují, že zákonná hranice je alespoň 18 let.
Právě základy sexuální výchovy a primární prevence v oblasti užívání drog patří mezi informace, které se zde také dozvídají. Obvykle si pracovnice program na tato témata připraví, když se s dětmi lépe znají, a neobvyklé není ani to, že se dospívající sami na tyto informace ptají. Ve Vintířově jsou ale teprve na třetí návštěvě, zatím si důvěru mladých klientů získávají. Po dvou a půl hodinách se dveře mobilního klubu zavírají, Houdková startuje a posádka vyráží směr Bukovany.
Na kraji lesa
Na přejezd do 17 kilometrů vzdálených Bukovan má dvojice pracovnic pohodlnou půlhodinku. „Teď to stačí. Když nasněží, je to o fous,“ směje se Houdková a společně s Vainerovou vzpomínají na situace, kdy ze závějí málem nevyjely. Za roky jejich speciální závoznické praxe jich není málo. Svoje specifika měly i výjezdy v době covidu, kdy hlavně rozdávaly roušky a dezinfekci a se smutkem pozorovaly, že klientů chodí méně a méně. „Během pandemie se děti začaly více uzavírat do sebe. Zůstávaly stále více doma a jejich interakce se přesunuly především do online prostředí. Pořád jich chodí méně, ale s každým výjezdem dětí, které přijdou, zase přibývá,“ tvrdí Vainerová.
I předtím byla posádka mobilního klubu zvyklá, že někteří klienti ze dne na den zmizeli. Nejčastějším důvodem bylo stěhování rodin za lepším bydlením, úprk před lichváři nebo přesvědčování příbuzných, že tam nebo jinde je čeká lepší život. Většinou se ocitli zase někde v Karlovarském kraji, v jiné obci jen o pár kilometrů dál, a Vainerová s Houdkovou o nich časem opět slyšeli od svých kolegů. Aktuální trasa, kam od pondělí do čtvrtka mobilní klub zajíždí, čítá celkem šest obcí, zahrnuje Teplou, Plesnou, Milhostov, Vintířov, Bukovany a Aš.
To, co ale zůstává stejné, je téma, se kterým děti nejčastěji přicházejí. „Trápí je hlavně vztahy ve škole a doma. Běžné kamarádské hádky, rozchody rodičů nebo první lásky,“ vyjmenovává Vainerová, zatímco její kolegyně vjíždí do Bukovan.
Obecnímu znaku stejně jako tomu vintířovskému nechybí hornická kladívka, ale rozkládají se na zelené ploše a dominantu tvoří silueta buku. Není se čemu divit, hluboké lesy navazují přímo na sídliště, kam se během noci přicházejí z popelnic nažrat divočáci. Houdková parkuje na vyhrazeném místě u hasičárny a děti z okolních domů jsou tu dřív, než vypne motor.
Pracovnice mají ale do otevření klubu ještě deset minut a vydávají se pro svačinu do místního obchodu. Ten je součástí komplexu, kde kdysi sídlila restaurace i pivnice a vedle byla prádelna. Alespoň tak děti nazývají rozpadající se budovu, jejíž provoz sotva mohou pamatovat.
Beton se drolí jako krátká sláva českých Bukovan, které s původní obcí nemají nic společného. Staré Bukovany se rozkládaly o 1,5 kilometru dále na severovýchod než ty současné, srovnány se zemí byly kvůli rozšiřování těžby hnědého uhlí. Převažující německé obyvatelstvo bylo většinou odsunuto po druhé světové válce, pro dosídlení pohraničí byla vystavěna zcela nová obec s pěti sty byty v totožných domech, které pravidelně lemují hlavní ulici, až do 70. let žila především z nedalekého povrchového dolu a přidruženého průmyslu. Celý komplex Gustav II elektrárny, briketárny, sušírny uhlí a dalšími provozy byl zlikvidován ještě před rokem 1989.
Mezi prvními klienty mobilního klubu jsou dvě děvčata a jeden kluk, přicházejí s tím, že budou vybarvovat omalovánky. Až na kluka už se s Adrianou a Nikolou znají a rozhovor nevázne. Po chvíli se přidají ještě další čtyři dospívající děvčata a řeč se stočí ke strašidelným historkám, které je teď fascinují. Vyprávějí si je, ale také pouští v inscenovaných videích na TikToku. Dušují se, že v prádelně vídávají siluetu schoulené ženy, a jedna z dívek začíná vyprávět. „Jednou jsem se v noci doma probudila a cítila jsem, že se na mě někdo dívá. U okna stála bílá postava a…“ Její kamarádka jí skočí do řeči: „Bílá? Samozřejmě bílá! Jak jinak! Všude samý rasismus.“ Adriana zvedne hozenou rukavici a ptá se, jestli vědí, co slovo rasismus přesně znamená. Je zřejmé, že děti nějakou představu mají, ale dost zkreslenou, takže si téma společně ujasní.
Takových omylů, nejasností, zkreslených informací se jim hlavami s přibývajícím věkem honí přirozeně víc a víc a zdá se, že stačí jen poslouchat a chytit se nabízené příležitosti. Teď už si povídají o oblíbených hudebních interpretech a jedna z dívek říká, že nemá ráda Bendiga, protože je gay. Ostatní s ní nesouhlasí a rozproudí se další z rychlých debat.
„Deniso! Deniso, pojď už. Já se nudím. Pojď se se mnou projít,“ ozývá se zvenku. „To je máma. Já už musím jít,“ vyskočí dívka z lavice a rychle odbíhá. Do odjezdu už schází jen slabá půlhodinka, děti se ujišťují, kdy obytňák zase přijede, protože nejlepší podle nich je, že je Adriana s Nikolou berou vážně a nevyhýbají se odpovědi na žádnou otázku.
Foto: Kateřina Čopjaková