Do Bratislavy jste se přistěhoval předloni. Jaké bylo dospívání v rodných Malackách?
Pro mě bylo zlomové, že jsem se v šesté třídě skamarádil se spolužákem, který mi po roce řekl, že je gay. Já jsem tehdy teprve řešil, jak to mám. Jestli se mi líbí kluci i holky, nebo jen kluci. Pokřikovali, že jsme buzeranti, a všemožně nás šikanovali. A za mnou chodili a vyzvídali, jestli jsem Rom. Prostě lidé neustále řešili, že jsme se určitým způsobem odlišovali. Navenek jsem se tvářil, že jsem v pohodě, ale většinou jsem přišel ze školy domů a zavřel se v pokoji. Hodně jsem se tím vším trápil.
Co vám ve škole říkali o sexualitě?
Měli jsme jen jednu vyučovací hodinu v šesté nebo v sedmé třídě. Přišel speciální pedagog, který děvčatům vysvětlil, co je menstruace, a naše učitelka nám řekla o prezervativech. Nic dalšího se nekonalo. Myslím, že v tomhle směru by se mohlo hodně změnit. Když se v rodinách nemluví o sexualitě, tak by tohle téma mělo zaznít aspoň na školách. Nedělat z toho něco, co je tabu, ale prostě vysvětlit fakta. Například to, že homosexualita není nemoc. Takové téma by se mohlo probírat například v rámci občanské výchovy, aby zaznělo, že existují homosexuálové nebo transrodové osoby.
Kdy jste se svěřil rodičům, že jste gay?
Dlouho jsem přemýšlel, jak asi budou reagovat. Bál jsem se, aby mě třeba nevyhodili z domu, protože to se stalo jednomu mému ex. Odhodlal jsem se v šestnácti. Nejdřív jsem se svěřil mámě, ta to pak řekla tátovi. Pár měsíců trvalo, než se s tím srovnali, ale už jsou v pohodě. Otec mi řekl, ať mu klidně představím přítele. Jen máma asi vždycky bude litovat, že nebudou vnoučata. Měl jsem štěstí v neštěstí, protože nejsem z tradiční romské rodiny, kde se o homosexualitě nemluví. Můj otce je Rom, matka není Romka, takže nemám vysloveně romskou výchovu. Párkrát jsem si vyslechl nadávky od partiček náctiletých Romů, když mě viděli s přítelem. Křičeli, že nás zbijí, protože jsme buzeranti…
Letos jste začal pracovat v klubu Tepláreň. Prý tam fungovala hodně propojená komunita?
Chodil jsem do klubu zhruba rok, od letošního června jsem v Teplárni pracoval. Když jsem po té tragédii vypovídal na policii, tak jsem řekl, že oba zabití byli nejen moji kamarádi, ale bral jsem je jako rodinu. V Teplárni se totiž potkávali i lidé, kteří neměli tolik štěstí jako já, že je rodina přijala, ale i takoví, které jejich blízcí úplně zavrhli. Byla to pro ně komunita, kde se mohli jeden na druhého spolehnout a navzájem se podpořit.
Majitel klubu říkal, že docházelo pravidelně k všemožným útokům. Jakou s tím máte zkušenost?
Nikdy jsem tam fyzický útok nezažil, ale párkrát jsem myslel na to, co by se asi stalo, kdyby někdo vešel dovnitř a nadával nebo přímo zaútočil. Ani ve snu mě ale nenapadlo, že se tam objeví někdo s pistolí a začne střílet. Já jsem rád, že žiju. Od smrti mě dělilo dvacet minut… Zrovna jsem přijížděl tramvají a mířil ke klubu, když mi volala kamarádka, že se před Teplárnou střílelo. Oba zavraždění byli moji kamarádi – Juraj Vankulič a Matúš Horváth.
Hodně se nyní mluví o tom, že je důležité, aby policie prošetřovala různé formy násilí vůči lidem z LGBT komunity. Mění se nějak situace na Slovensku?
Zhruba před rokem Juraje Vankuliče někdo zbil přímo v centru Bratislavy. Šel do nemocnice a na policii, kde mu řekli: „A to se divíte, že vás zbili, když chodíte takhle oblečený?“ Občas chodil v sukni nebo v dámských šatech, ale to je úplně jedno, co měl na sobě. Podstatné je, že policisté ani neprošetřili záznamy z kamer. Prostě se tím vůbec nezabývali. Na policii je teď velký tlak, aby takové kauzy neignorovala. Nedávno se řešil případ, kdy někdo zmlátil dva kluky v Nitře, protože se líbali. Před pár dny mého kamaráda zbili v Bratislavě kvůli tomu, že měl na klopě duhovou stužku. Policie velmi rychle jednala a záhy chytila útočníka. Takové útoky se stávaly i dříve, ale nikdo se tím nechtěl zabývat. Tohle se naštěstí už mění.
Jak na Juraje a Matúše vzpomínáte?
Oba byli živly a výrazné osobnosti. Matúš studoval čínštinu a nedávno začal pracovat v Teplárni. Docela dlouho ho trápilo, jak to měl s rodinou. Asi úplně neakceptovali jeho sexuální orientaci, a proto se moc nevídali. V poslední době se mu ale začalo v životě dařit. Bavilo ho studium, bavila ho práce, měl spoustu plánů. Juraj byl můj nejlepší kamarád, který mě v mnoha směrech hodně ovlivnil. Třeba tím, jak se srovnal sám se sebou a jak pomáhal všem okolo. Nedávno jsem četl, co hlásal trnavský arcibiskup, že prý možná Matúš a Juraj brali drogy a že nebyli tak docela nevinní. Jasně – pili, kouřili, ale rozhodně to nebyli vrazi ani násilníci!
Co myslíte, že by napomohlo ke zlepšení situace na Slovensku?
V uplynulých týdnech o své homosexuální orientaci promluvilo několik známých osobností, což je určitě dobře. Na sociálních sítích nás všemožně podporují. Lidé na to ale mnohdy reagují udiveně a ptají se: „A proč mě má jako zajímat, že je někdo gay nebo lesba?“ Zajímat vás to samozřejmě nemusí, ale důležité je, aby prostě nebylo tabu mluvit o tom, že má někdo přítele nebo přítelkyni, aby se zkrátka nikdo nedivil, když řeknu: „Jsem Juro a mám přítele.“ To je naprosto jednoduchá informace, která nemá sloužit k tomu, aby se někdo divil. Myslím, že i celá LGBT komunita musí změnit pohled sama na sebe. Přestat se bát mluvit o své orientaci. Většinová společnost z nás totiž cítí ten strach a nejistotu.
Často také zaznívá komentář: „Ať si členové LGBTI komunity dělají, co chtějí, ale ať své chování netahají na veřejnost!“ Jak na tohle reagujete?
Každému bych řekl: zkus si aspoň na chvíli představit, že nemůžeš svoji holku obejmout, políbit nebo chytit za ruku na veřejnosti! Kdo tohle nezažil, asi nikdy nepochopí, jak je to nepříjemné, když se musíte neustále kontrolovat. Asi každý, kdo byl někdy zamilovaný, chtěl projevovat tomu druhému náklonnost. Heterosexuálové nic takového nikdy neřeší. Prostě vezmou holku za ruku a jdou po ulici. Jenže my tohle řešíme neustále, protože víme, že téměř automaticky nás budou lidé komentovat nebo nám budou nadávat. Jednou jsme s mým ex seděli na lavičce v parku. Jen jsme se k sobě nakláněli a šla kolem paní s malým dítětem. Jakmile nás uviděla, tak hned dítě dala na druhou stranu, aby nás nezahlédlo. A takové situace se dějí pořád. Občas jsou ale i milé reakce – především od žen, které nám vyjadřují podporu.
Klub Tepláreň je po útoku zavřený. Tušíte, zda se někdy znovu otevře?
Asi časem najdeme jiný prostor, kde bude nový klub. Lidé, kteří Juraje a Matúše neznali, si možná umí představit, že by šli do toho původního klubu, ale pro mě je to nemyslitelné. Dávat si drink na chodníku, kde leželi moji zabití kamarádi…
Podepsal jste petici Jde nám o život (Ide nám o život), která byla adresovaná slovenské vládě a parlamentu. Co v ní požadujete?
Petici podepsali jednotlivci i zástupci nejrůznějších neziskových organizací, které bojují za práva LGBT. Chceme, aby politici a političky zvážili důsledky návrhů zákonů namířených proti LGBT lidem. Petici lze podepsat ještě do konce tohoto roku. Nejsem sám, kdo v rámci naší komunity řeší odchod ze Slovenska, protože nevidíme žádné zlepšení. Nejen ze strany politiků, ale hlavně ze strany většinové společnosti. Rozhodl jsem se, že pokud se do roka nic nezmění, tak se asi opravdu odstěhuju někam, kde nebudu mít tolik problémů jako tady na Slovensku. Hodně jsem teď v kontaktu s Jurajovou matkou, která mi říkala, že si přeje, aby jeho smrt nepřišla nazmar. Něco se prostě musí změnit!
Foto: Judita Matyášová