„Někde to jsou obce, jinde okresy nebo kraje. Brzy se chystá například jednání o této deklaraci v regionu, kde žije pár milionů lidí,” říká polský aktivista Bartosz Staszewski k stále se rozrůstající síti tzv. LGBT-free zón. Aktuálně jich je podle něj přes 90 po celém Polsku. Situace je podle něj výsledkem nenávistné rétoriky některých politiků a představitelů církve. Vznikla v reakci na deklaraci podepsanou varšavským primátorem, kde se zavázal ke zlepšení podmínek LGBT lidí a pořádaní workshopů sexuální výchovy na školách. „V souvislosti s tím se ale rozjely podivné debaty o tom, že bude Světová zdravotnická organizace na workshopech učit čtyřleté děti masturbovat a budou je to učit homosexuálové, což bude mít za následek zničení tradičních rodin,” shrnuje. V návaznosti na to pak vznikla iniciativa vyhlašující zóny bez tzv. LGBT ideologie. Ty vyhlašují přímo samosprávy na základě hlasování svého vedení. Staszewski dodává, že v reálu se zatím pro LGBT lidi nic zásadního nemění. „Jde spíš o symboliku a pocit vyloučení, o stigmatizaci komunity,” myslí si. Nyní fotografuje LGBT lidi, kteří v takových místech žijí. Snaží se ukázat jejich reálné obličeje a upozornit na nebezpečí, jaké takové jednání přináší. Své fotografie zveřejnil na Facebooku, odkud se virálně šíří dál a vyvolávají bouřlivé diskuse v Polsku i zahraničí.
Jaká je aktuální situace v oblasti práv LGBT komunity v Polsku?
V Polsku je aktuálně pravicová vláda. Navzdory myšlence rovnosti se zdá, že nedělá skoro nic v oblasti diskriminace i dalších věcí, za která léta bojujeme. Nemáme registrované partnerství ani manželství, nemůžeme si osvojit dítě. Současně není násilí z nenávisti k LGBT komunitě přímo zmíněno v zákoně. Čelíme homofobii jak ze strany některých politiků, kteří sedí v parlamentu, tak ze strany představitelů církve. Katolická církev v tomto hraje významnou roli. Od minulého roku se také potýkáme se zónami bez LGBT (pozn. LGBT-free zones).
Proč se tohle děje?
Když vytvoříte nepřítele, je vždy snazší vyhrát volby do parlamentu. Vloni to byli LGBT lidé a ve státní televizi se například objevovaly titulky a prohlášení ve smyslu, že jsme démoni, kteří zničí základy naší katolické země. Kteří budou učit čtyřleté děti masturbovat. Nutno podotknout, že tahle strategie některých politiků se netýká jen Polska, je to stará známá písnička. Známe to i z minulosti ze Španělska nebo z Francie, když tam byla diskutována možnost manželství pro stejnopohlavní páry. Bylo by proto dobré sledovat, jak a proč se tahle krajně pravicová propaganda šíří Evropou. My extremisty, kteří tu nenávist podněcují, máme v Polsku také. Mají neziskové organizace, skrz něž šíří své názory na LGBT záležitosti. Častým narativem je vytváření souvislosti mezi homosexualitou a pedofilií, čímž se snaží lidi strašit. A využívají situace, kdy homofobie není explicitně trestaná. Vytvořili proto například billboardy v různých částech země s falešnými statistikami, které měly ukazovat, kolik procent homosexuálů je namočených v pedofilních trestných činech. Tyto skupiny si zvou také některé zahraniční osobnosti z jihu USA, které jejich vizi podporují a pořádají různé workshopy, na které jsou zvaní také poslanci parlamentu a další, kteří se o to téma zajímají. Pozoruhodné je, že pak užívají stejné argumenty, mají stejné názory. K tomu se pak přidává církev, která mluví o duhovém moru.
Mluvil jsi o podobné rétorice ve Francii a Španělsku. Tam ale obecně platí, že je situace komunity a její podpora ze strany státu odlišná než v Polsku. Takové hlasy se sice čas od času ozývají, situace v Polsku se ale zdá být závažnější. Proč zrovna v Polsku a proč právě teď?
Na tu otázku by asi lépe odpověděl nějaký sociolog. Na to, proč jsou lidé tak náchylní na tuto populistickou propagandu a proč jim liberální myšlenky tak blízké nejsou. Proč chtějí někteří obyvatelé Polska diskriminovat své spoluobčany. Když se totiž nedávno jeden zahraniční novinář napříč Polskem lidí ptal, co si myslí o zónách bez LGBT a o boji proti takzvané LGBT ideologii, většina z nich říkala, že je správně, že se proti tomu bojuje. Proti této nemoci. Ani neví, o čem přesně mluví. A to i v místech, kde byla v minulosti vyvražděna většina židovské populace. Myslím, že právě tyto regiony by měly jít příkladem v respektování druhých. A ony jsou naopak dnes často v čele tažení za tyto zóny. Myslím, že tu je něco hodně špatně a vůbec netuším, jak se to stalo. Je to paradoxní situace. Protože na jednu stranu tu máme takovou nenávist, na straně druhé máme LGBT lidi v parlamentu nebo ve vedení měst a krajů.
To je pravda. Polsko bylo první zemí v Evropě, kde v parlamentu usedla transsexuální poslankyně - Anna Grodzká.
Ta už v parlamentu dnes není. Pamatuju si ale tehdy otázky novinářů, kteří nerozuměli, jak je možné, že je Polsko první evropskou zemí, která má takovou poslankyni. To byl rok 2011. A dnes je to jinak. V roce 2003 jsme přitom měli výraznou kampaň Nechte je nás vidět (Niech nas zobaczą), kde byly vyfoceny stejnopohlavní páry, které se držely za ruce. Fotky byly na plakátech po celé zemi. Hodně se o kampani mluvilo a my si tehdy mysleli, že od těch už bude jen lépe.
Několikrát jsi zmínil LGBT-free zóny. O co přesně jde?
Minulý rok byla ve Varšavě přijata deklarace podepsaná primátorem. V té slíbil, že založí azylový dům pro LGBT lidi bez domova a že podpoří workshopy zaměřené na sexuální výchovu podle zadání Světové zdravotnické organizace (WHO) a další podobné věci. Někteří politici a aktivisté podepsání tohoto prohlášení zaregistrovali a rozhodli se vymyslet něco opačného. Že některá města udělají prohlášení opačné. V souvislosti s tím se ale rozjely podivné debaty o tom, že bude Světová zdravotnická organizace na workshopech učit čtyřleté děti masturbovat a budou je to učit homosexuálové, což bude mít za následek zničení tradičních rodin. Tehdy se zrodila myšlenka, že vzniknou města a regiony, které přijmou deklaraci, v níž se vymezí proti takzvané LGBT ideologii, WHO a jejím workshopům. A to pod názvem LGBT-free zóna. My jsme se proti tomu vymezovali s tím, že přeci skutečnost, že se dva lidé milují, není žádná ideologie, ale prostě život. Zajímavé je, že to z jejich strany byl spíš vtip a sami ani snad neočekávali, že by se k tomu ve skutečnosti někdo přidal. A ono ne. Evropský parlament v prosinci přijal rezoluci, která vyzvala Polsko k zastavení vytváření těchto zón. Ve stejném měsíci ombudsman tuto aktivitu napadl u soudu. Na začátku případ postavil na příkladu tří deklarací, nyní se jich snaží přidat víc. Nemá na to už ale moc času, protože jeho mandát bude brzy u konce. Nicméně také on v tom vidí porušení polské Ústavy, kokrétně článku 32, ve kterém se říká, že jsou si všichni rovni. Města a kraje, které to přijaly, nám dávají najevo, že nás nerespektují, nevnímají nás jako své obyvatele a nechovají se k nám rovnoprávně. A v neposlední řadě že nejsou politiky všech, ale jen určité skupiny lidí - heterosexuálů. My jsme jejich nepřítel.
Kolik těch zón aktuálně je?
Je jich přes devadesát. A další jsou na cestě.
Vyhlašují je obce?
Je to různé. Někde to jsou obce, jinde okresy nebo kraje. Brzy se chystá například jednání o této deklaraci v regionu, kde žije pár milionů lidí.
Kdo o tom rozhoduje? Jen tak někdo přeci nemůže přijít a říct, že tu je od teď LGBT-free zóna.
Jsou to rady měst nebo krajů. Hlasují o tom. Pár týdnů před hlasováním pak začnou do těchto míst jezdit lidé z pravicových organizací, kteří jim začnou představovat své myšlenky i důležitost odhlasování takové deklarace.
Co taková LGBT-free zóna prakticky znamená pro gaye a lesby, kteří v takové lokalitě žijí?
V běžném životě se toho moc nemění. Jde spíš o symboliku a pocit vyloučení, o stigmatizaci komunity. Protože sám působím v jedné organizaci v Lublinu, dostali jsme například e-maily od učitelů, kteří se nás ptali, zda nevíme, jestli není nyní zakázané mluvit ve škole o diskriminaci. Mají obavy, aby neměli problém. Takže to má za následek i určité ustrnutí. Vytváří to atmosféru nejistoty a strachu.
Mění tato symbolika životy jednotlivců?
Ano, je to razítko, které říká, že v této oblasti nejsi vítaný. A pokud už tu žiješ a jsi takový, tak to neukazuj. Nelíbí se nám to. Nechceme to tu. Snažili jsme se s některými politiky z těchto regionů mluvit, ale mají úplně vymyté mozky. Není tam prostor pro diskuzi.
Jak se homofobie v běžném životě projevuje?
Nemá konkrétní tvář. Samozřejmě to neznamená, že to skončí jedním velkým masakrem. Homofobie se projevuje jako představa lidí, že jsi jejich nepřítel. Projevuje se kopanci na ulici pro tvou odlišnost. Vloni jedna trans aktivistka skočila z mostu, spáchala sebevražda. Já spolu s pár přáteli jsme se na ten most pak vydali s duhovou vlajkou, abychom uctili její památku. Bylo to spontánní rozhodnutí. Do tří minut - a podotýkám, že to bylo centrum Varšavy, nebyla to žádná zóna bez LGBT - u nás byli náhodní kolemjdoucí a začali nám nadávat a bít nás. Snažili se nám sebrat tu duhovou vlajku a křičeli, že jde o LGBT propagandu. Pak jsme asi čtyřicet minut čekali na policii. Homofobie se ale projevuje i jinými způsoby. Například když rodiče zavrhnou své děti po jejich coming outu. Můj kamarád například ve svých osmnácti letech odešel z domova po tom, co se ho matka zřekla. Dokonce si udělala novou koupelnu, aby se nemyla v té, kde se myl on. Až tak byla zhnusená.
Homofobie má tedy různé projevy. Já jsem zrovna nedávno v jednom rozhovoru řekl, že podobná rétorika a jednání se u nás odehrávalo koncem 30. let ve vztahu k židům. Moderátorka se mě zeptala, jestli to není příliš silné srovnání a já jí odpověděl, že ne. Není to o tom, že srovnávám výsledek -tedy holokaust a masové vraždy - s tím, co se děje. Nic takového nenastane. Ale srovnávám způsob, jakým se z určité skupiny začnou systematicky dělat nepřátelé.
Zhoršily kroky některých samospráv situaci ohledně předsudečného násilí?
Nemyslím, že to zóny výrazně zhoršily. Jde o poměrně novou záležitost, které si řada lidí ve svém okolí nevšimla. Jde ale o symbolickou rovinu.
Jak to samosprávy komunikují? Dávají si taková označení na billboardy, nebo je drží jen na papíře?
Odhlasují si to v místních radách a nic zásadního se pak v reálu nezmění.
Ty sám jsi začal nedávno s projektem, který se na tyto praktiky snaží upozornit. Jakým způsobem?
Vloni jsme hodně diskutovali o tom, jak na nesmyslnost takových zón poukázat. Jak poukázat na to, že nejde o žádnou ideologii, že jsme normální lidé, kteří chtějí žít svůj život. Nejprve jsem uvažoval nad filmem, protože jsem ve své profesi filmařem, pak jsem se ale rozhodl pro fotografie. Nechal jsem si vytvořit speciální ceduli, jaké najdeme běžně ve městech, které na svůj status upozorňují. Tu vždy připevním na příjezdovou tabuli s názvem města. V prosinci jsem s ní začal fotografovat reálné LGBT lidi, kteří v daných zónách žijí. Nafotil jsem zatím čtyři a nejprve jsem se snažil ten projekt nabídnout galeriím. Protože nikdo neměl zájem, zveřejnil jsem fotky na svém Facebooku, začaly se virálně šířit a lidé o nich živelně diskutují. Řada lidí si myslela, že jsou ty značky skutečné, že je některá města skutečně na příjezdových cedulích vyvěsila. A musel jsem vysvětlovat, že reálné nejsou. Tehdy mi došlo, že jsme došli do bodu, kdy lidem přijde naprosto reálné, že by se něco takového mohlo stát a že by se takové cedule mohly skutečně u příjezdu do města objevit. Teď mají fotky tisíce sdílení a komentářů.
Zatím jsi nafotil čtyři lidi ve čtyřech různých zónách. Budeš v projektu pokračovat?
Ano, plánuju nafotit obyvatele 37 zón, které byly těmi prvními a nejhlasitějšími, které se do toho pustily.
Foto: Bartosz Staszewski