V 16 letech jsem se začala kamarádit s holkou, která pracovala jako barmanka v náckovském baru. Prožívala jsem tehdy těžké období, táta onemocněl schizofrenií, rodiče se rozvedli, brácha to všechno vyřešil tím, že se předávkoval práškama. Zůstala jsem bydlet s mámou a ségrou, se kterýma jsme se hodně hádaly, peněz bylo tak akorát na jídlo. Bezútěšná situace, kterou člověk v pubertě obvykle řeší tím, že se moc nevyskytuje doma.
Do náckovského baru chodil taky jeden kluk, který se mi líbil. Černé delší vlasy, hnědé oči, metalista, starší než já. Chodili jsme ven, psali jsme si smsky, vypadalo to nadějně. Pak jsem se dozvěděla, že ho náckové pozvali mezi sebe a řekli mu, že když jejich nabídku přijme, stane se jejich „vůdcem“. Za několik dní už seděl u stolu v tričku Thor Steinar a s vyholenou hlavou. Pro něj začátek velkého dobrodružství, pro mě zklamání. I když jsme to pak spolu zkusili ještě jednou během jeho náckovského období, netrvalo to dýl než pár dní. Měla jsem potřebu se proti tomu nějak vymezit. Nechala jsem si proto uplést dred, který jsem pak doma několik měsíců horko těžko tajila.
Hned naproti náckovskému baru býval podnik, kam chodila alternativněji naladěná část města, takže tam často docházelo ke rvačkám a konfliktům. Náckové totiž nesnesli nikoho, kdo nějak vybočoval z davu - hulil trávu, nosil moc volné kalhoty nebo se netajil svojí homosexuální orientací. Byla jsem svědkem toho, jak před barem zkopali mého kamaráda nebo jak verbálně šikanovali homosexuálního kluka tak dlouho, dokud se nerozbrečel. Když seděl v slzách zhroucený na chodbě a ptal se sám sebe, co komu tak hrozného udělal, stoupli si vedle něj náckové i s mým Thor Steinerem a začali hajlovat.
Protože jsem neuměla mlčet, chybělo málo k tomu, abych taky dostala přes držku. Dodneška nezapomenu na rozzuřené oči opilé náckyně v těžkých botách, která měla neodbytný pocit, že by mi slušel monokl. Zrovna ji naštěstí pevně držela její kamarádka, tak na mě aspoň před mým odchodem plivla. Taky proběhlo několik neúspěšných pokusů ustřihnout mi můj dred (vždycky některý z nácků nakonec vyměkl), tak mi dali aspoň hezkou přezdívku Židovka. Podívali se na můj nos a hned věděli. Od té doby jsem byla za hurónského smíchu přítomných vždy několikrát za večer připravována na převoz do Osvětimi.
Díky této zkušenosti vím, že stát se terčem něčí agrese, je až příliš snadné. Fyzické agrese jsem byla ušetřena možná proto, že jsem holka, ale psychického traumatu z verbální šikany se mi podařilo zbavit až za několik let po přestěhování se do zahraničí.
Ráda bych, aby si podobnými zážitky musel projít co nejmenší počet lidí, proto jsem součástí HateFree Culture.