Mário Bihári se narodil do romské rodiny v západoslovenských Malackách. Ve svých osmi letech oslepl, což zásadně ovlivnilo jeho další život. Byl nucen přestoupit do vzdálené základní školy pro nevidomé děti a ocitl se tak v útlém věku sám, odtržen od rodiny. „Byla to velká změna. Vyrůstat bez rodičů je pro dítě dost těžké,“ vzpomíná. Posléze byl přijat na konzervatoř v Praze, kde si ho všimla legendární zpěvačka Zuzana Navarová, která v něm objevila ukrytý potenciál a přivedla ho do kapely KOA, jež ji doprovázela. „Zuzana vždycky byla o několik kilometrů přede všemi. To, co viděla ona, jsme my ostatní viděli až za několik let,“ říká herečka Bára Hrzánová, která se s Navarovou přátelila a byla také na prvním koncertu, kde se Mário pokoušel na Zuzanino přání poprvé nejistě zpívat. Dnes je z něj vedle skvostného hudebníka také sebevědomý zpěvák, který publikum učarovává svým jedinečným srdceryvným projevem. Právě spolu s Bárou Hrzánovou a Janou Bouškovou už osm let hrají v divadle Viola úspěšné představení Šunen Romale, které odhaluje různé hřejivé historky ze života Romů, prokládané tradiční romskou hudbou. Podle Hrzánové je Mário jedinečným člověkem. „Je obrovský, hřmotný chlapík. Ale pro mě je to takový křehký malý kluk v tom obrovském těle,“ říká. „Je spousta dobrých hudebníků, kteří skvěle zahrají, ale já si nebreknu. Mário má ještě obrovský dar od pánaboha, že to umí těm lidem předat tak, že to je něco ojedinělého, nebývalého a vždycky ze srdce,“ dodává Hrzánová.
Dnes čtyřicetiletý Mário Bihári přišel o zrak následkem úrazu v osmi letech. Pochází ze západoslovenských Malacek, musel ale přestoupit na speciální školu pro nevidomé děti v Levoči, která byla jedinou takovou základní školou na Slovensku. Už v raném věku se tak ocitl odtržený od rodiny, v neznámém prostředí. „Byla to velká změna. Vyrůstat bez rodičů je pro dítě dost těžké. Musel jsem si zvyknout,“ přiznává. Prostředí podle něj navíc nebylo pro zdravý rozvoj dětí nejvhodnější. „Učitelé byli víceméně fajn, ale ten internát byl problematický. Hodně tam čpěl komunismus a nebylo to pro dítě ideální prostředí,“ říká. Žáci totiž spali na pokojích po třinácti, vybavení bylo sešlé a na společném pokoji, kde děti trávily volný čas po škole, podle jeho slov jen seděly s vychovatelkou, která s nimi nedělala žádné aktivity. „Jen nás hlídala,“ říká.
Mário se naučil hrát na klavír ještě před úrazem, své umění však začal rozvíjet zejména až po ztrátě zraku. „Když jsem přišel o zrak, dali mě rodiče ještě na akordeon a rozhodli se, že by pro mě bylo nejlepší jít na hudbu,“ vzpomíná. Po dokončení základní školy proto Mário odešel ve čtrnácti letech na Konzervatoř Jana Deyla do Prahy. „A tady to bylo všechno úplně jinak,“ usmívá se. Má na mysli zejména poměry na internátu, a to jak z pohledu materiálního, tak i v přístupu pedagogů a vychovatelek. Mário byl však opět bez rodičů, kteří také za rozhodnutím o jeho studiu v Praze stáli. „Já jsem za to tenkrát rád nebyl, chtěl jsem zůstat v Levoči se spolužáky a jít na střední školu s nimi,“ říká. Ti nejčastěji v Levoči pokračovali na masérskou školu nebo gymnázium. „Nechtělo se mi jít do Prahy, zase do nového prostředí,“ vysvětluje. „Pro nevidomého je to vždycky těžší než pro zdravého člověka,“ dodává. Levoču jako menší město totiž už podle svých slov znal a dokázal se tam dobře orientovat. „Po čase jsem za to ale byl rád,“ hodnotí s odstupem. Na konzervatoři odmaturoval s vyznamenáním roku 1998 a o dva roky později ji dokončil.
Zuzana Navarová
V Praze také došlo na Máriovo osudové setkání s legendární zpěvačkou Zuzanou Navarovou. Na konzervatoři tehdy dokumentarista Miroslav Janek natáčel film Hamsa, já jsem. Režisér si vybral desítku lidí, které natáčel po čas jejich studia a Mário byl jedním z nich. Tak se o Máriovi zprostředkovaně dozvěděla právě Zuzana Navarová. A změnila mu život. „Zuzka pro mě udělala strašně moc už jen tím, že se mnou měla trpělivost,“ hodnotí Mário. Byl totiž mladý a neměl zatím žádné větší zkušenosti s vystupováním. „Vděčím jí za to, že jsem mohl pokračovat v tom, co jsem chtěl už od začátku. Nikdy jsem nechtěl totiž učit děti na zušce, vždycky jsem chtěl hrát na pódiu. A to se mi díky Zuzce splnilo,“ říká.
Na jeho začátky se slavnou, dnes již bohužel zesnulou, hudebnicí vzpomíná také herečka Bára Hrzánová, blízká přítelkyně Navarové. „S Máriem mě seznámila Zuzana Navarová, která si ho tehdy vzala do kapely, když sestavovala skupinu KOA. Tehdy ho našla na Deylovce a rozhodla se, že nebude jen hrát na akordeon a na klavír, ale že bude i zpěvákem,“ vypráví Hrzánová. „Já jsem tenkrát byla na jejich prvním koncertě v Malostranské besedě, byla jsem na zvukovce a fakt jsem si říkala: ‚Teda ta Zuzana je odvážná.‘ Protože Mário byl takový útlý chlapček a zpíval tím nejistým hláskem. Poprvé vedle takové osobnosti. Ale ta důvěra do něj vložená se opravdu vyplatila, protože dnes je z něj i excelentní zpěvák,“ pokračuje. „Zuzana vždycky byla o několik kilometrů přede všemi. To, co viděla ona, jsme my ostatní viděli až za několik let. Ona to všechno moc dobře věděla a dneska se na Mária dívá a tleská ručičkama, jak se jí to povedlo,“ dodává s úsměvem.
Šunen Romale
Právě Bára Hrzánová se následně stala Máriovou blízkou kamarádkou, se kterou se už osm let setkává také na divadelní scéně. „S Máriem máme ve Viole představení Šunen Romale, česky Poslyšte Romové. Byla jsem tehdy oslovená, jestli bych tady nechtěla udělat další představení,“ popisuje Hrzánová a dodává, že bylo od počátku jasné, že to bude představení s romskou tematikou. Na otázku, proč má k Romům tak blízko, pohotově reaguje: „Jen se na mě podívej. Vypadám jako slovanské děvče?“ a dává se do hurónského smíchu. „Jsem v podstatě starej Cigán,“ směje se.
Ke spolupráci oslovila právě Mária Biháriho a herečku Janu Bouškovou. „Vzniklo to tak, že jsem málo potkávala Mária a málo jsem potkávala i Janu Bouškovou. Takže abychom se mohli vidět, vytvořili jsme tohle představení,“ vysvětluje. To vzniklo v režii Hany Kofránkové a je pásmem vyprávění ze života Romů prokládaného tradiční romskou hudbou. „Jsou to příběhy, které byly sesbírány docentkou Hübschmannovou po osadách a po různých městech po Romech,“ vysvětluje Mário Bihári.
Spolupráce s Bárou Hrzánovou však přerostla i do hudebního prostředí. Ta ho totiž oslovila k účasti v roli hosta na desce její kapely Condurango. „A Mário se pak rozhodl, že bude taky Condurango a strávili jsme tak několik krásných let na pódiích,“ dodává.
Křehký malý kluk v obrovském těle
„Mário je takový chrobáček můj,“ chichotá se Bára Hrzánová. „Je obrovský, hřmotný chlapík. Ale pro mě je to takový křehký malý kluk v tomhle obrovském těle,“ dodává. Oceňuje na něm, stejně jako i další lidé, vedle laskavosti také jeho smysl pro humor. Často si dělá legraci sám ze sebe i ze svého hendikepu. Rychle se ho chytají i lidé v jeho nejbližším okolí. Na zkoušce představení Šunen Romale například Bára Hrzánová po tom, co Mário několikrát spletl klávesy klavíru, z legrace vykřikla: „Co to s tebou, Mário, dneska je? Ty na to snad nevidíš nebo co?“ A pak se dali všichni do hurónského smíchu. Mário říká, že má takový humor rád. „Myslím, že by si lidé ze sebe měli trochu dělat srandu. Protože pousmát se nad sebou nebo tím, co není úplně ideální, je vždycky lepší, než se z toho hroutit,“ myslí si.
Slzy štěstí
Mário Bihári před devíti lety založil vlastní kapelu Bachtale apsa (Slzy štěstí), která se nejprve soustředila na romské lidovky. Po rozpadu kapely KOA, která Zuzanu Navarovou doprovázela, začal Mário vedle Petra Horvátha pro kapelu psát vlastní písně. A prošla jí také řada různých muzikantů. „Za těch devět let se ta podoba kapely dost změnila,“ říká. Kapela má za sebou tři cédéčka a Mário sní o dalším. Nejraději hraje ale živě pro lidi, ať už v barech, nebo venku na festivalech. Užívá si také hudební turné, ať už s kapelou Plavci, u které hostuje, nebo se známou slovenskou zpěvačkou Janou Kirschner, se kterou měli v minulosti společný projekt.
Krom jeho mistrovství ve hře na akordeon si posluchače získává také svým nenapodobitelným pěveckým projevem, který je typickým hlubokým prožitkem. „Jsem jeho velký obdivovatel a fanda. Je spousta dobrých hudebníků, kteří skvěle zahrají, ale já si nebreknu. Mário má ještě obrovský dar od pánaboha, že to umí těm lidem předat tak, že to je něco ojedinělého, nebývalého a vždycky ze srdce,“ hodnotí Hrzánová.
Neškodný Rom
Mário pochází z romské rodiny. Přestože předsudky lidí vůči Romům vnímá, on sám se s nimi tak často jako ostatní jeho romští přátelé nesetkává. „Já díky svému hendikepu rasové problémy nemám takové jako ostatní. Ten problém tu ale je a hodně společnosti lidsky škodí. Když se s tím člověk někdy potká, je to dost nepříjemné,“ říká. „Lidé vždycky mají předsudky vůči něčemu, co je odlišné. To je i přirozené. Záleží ale vždy na tom, jak se s tím pak člověk vyrovnává, jak se chová vůči tomu člověku, který je jiný,“ pokračuje. „Já jsem jiný tím, že nevidím a navíc ještě tím, že jsem Rom. Ale ten hedikep mi ve společnosti možná pomáhá v tom, že člověk spíš bere to, že nevidím, než to, že jsem Rom. Myslí si spíš, že jsem proto neškodný,“ uzavírá s humorem sobě vlastním.
Foto: Lukáš Houdek