Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Příběhy ostatních

Možná i ty patříš k těm, kteří se stali pro svou odlišnost terčem posměšků, urážek nebo napadení. Případně jsi ty sám kdysi někoho napadl nebo šikanoval a dnes toho lituješ. Budeme moc rádi, pokud se s námi i ostatními o svou zkušenost podělíš. Třeba tím dodáš odvahu i dalším s podobnou zkušeností spolu s pocitem, že v tom nejsou sami.

 

Poděl se o svůj příběh

Islamofobie – záhadná nemoc?

 

islamofobie small

klaraKlára
Autorka

Klára, věčná studentka a cestovatelka. Vystudovala Bezpečnostní studia na Fakultě sociáních věd UK v Praze. Spoluorganizuje studijní cesty a výměny mezi ČR a arabskými zeměmi.

24
června
2015

Je to jako symptom záhadné nemoci. Slyším ho ve zprávách, čtu ho mezi řádky nebo v komentářích pod články, slyším ho ve výrocích některých politiků, mých přátel, rodiny – od každého trochu jinak. Šíří se velmi lehce. Zato reakce některých spoluobčanů na ženu s šátkem v pražských ulicích jsou mnohem konkrétnější. Jsou krutější; na slova, výraz tváře a tón hlasu, které je doprovází, ani její svědek jen tak nezapomene.

 

 

Dva dny po příjezdu do Prahy se dvě mladé ženy z Tuniska a Egypta vracely v podvečer do hotelu, kde byly ubytovány. Na lavičkách poblíž hotelu posedávala skupinka mladých lidí, ze světa zřejmě znala jen málo, ale „Alláhu akbar“ (v arabštině „Bůh je největší“) volali s přesvědčivým přízvukem, snad díky zásobě reportáží v televizi. Jejich jinak nesrozumitelný křik dívky doprovázel až ke dveřím hotelu. Chvíli jim trvalo, než si uvědomily, že to byla reakce na ně, na jejich šátky. Nečekaly to, a už vůbec to nechápaly. Do Čech se přeci přijely seznámit se zemí, s tím, jak se česká společnost po pádu komunismu transformovala a jak se otevírá různým názorům a pohledům na svět… Nikomu přece nic neudělaly, nikomu neublížily…! Fatma mávla rukou, že se to stává, Amira strávila večer v slzách.

Uplynulo pár dní. O víkendu jsem Fatmu doprovázela při procházce Prahou. Potkaly jsme podobnou skupinku mladíků, jejich sprostá slova mě bodala do uší. Srocovali se kolem nás, plechovky piva v rukou, zvyšovali hlas. Zrychlily jsme krok, Fatma se neohlížela, a já jen doufala, že se nic „víc“ nestane. Styděla jsem se, a omlouvala jsem se jí. Po zbytek cesty jsme se bavily o sociálním vyloučení, sexuálním obtěžování v Egyptě, jak na to stát kašle a jak se nad narážky a útoky „povznést“. Večer se ale Fatma sama do hotelu vracet nechtěla.

Na nedělní výlet se k nám připojil Mustafa z Libye, vyrazili jsme vlakem směr Karlštějn, bylo krásně. „Fuj tady to ale smrdí! To jsou ti zasr….. arabáši! Fuuj!“ Zrovna jsem šmátrala v batohu, když jsem si postupně uvědomovala, že pro české dopravní prostředky nezvykle hlasité pokřiky otce dvou dětí z vedlejšího čtyřsedadla jsou mířeny na nás. Muž chytil dětské bundy pod paži, děti za ruce, a táhl je na druhý konec vagónu. S nadávkami pokračoval, dokud nezmizel z doslechu. Manželka posbírala dětské batůžky a mlčky ho následovala. Celá scéna mohla vypadat jako ostrá hádka manželského páru, z mé reakce však Fatma s Mustafou pochopili, o co jde, a začali situaci s nuceným úsměvem zlehčovat.

„Paní, my bychom se tu rádi vyfotili, můžeme poprosit?“, oslovila jsem ženu, která se před námi zastavila cestou z nádvoří Karlštějna na hradby a upřeně zblízka sledovala Fatmu. Zlostným hlasem odvětila ukazujíce na Mustafu, „A proč von nemá šátek?!“. Další prosba z mé strany už nezastavila proud zlosti, který drobná Egypťanka v ženě vyvolala. „Tady jsme v Čechách, ať táhne pryč!! Co dělají támhle v Sýrii, aby ještě tady šířili, ať táhnou tam zpět, my je tady nechcem!“ Nešlo mlčet, začala jsem na ni křičet zpět o nesnášenlivosti, ignoranci a konfliktu, který z těchto mladých lidí přece nedělá hrdlořezy! Lidé kolem nás na chvíli ztichli, ale pokračovali ve focení, jako by se mezi nimi objevil nějaký blázen. „Však víš, že máme u nás to samý, jen jinak. Tohle chování najdeš všude“, opět mě uklidňoval Mustafa. Na Fatmu jsem se nepodívala, bylo toho během dvou dnů více než dost, obě jsme to věděly. Pokračovali jsme v prohlídce naší národní památky. Ve frontě si nás všimli jiní turisté z Egypta - s úsměvem se na nás otočili a pozdravili „Salám aleikum“. Ani jedna z žen mezi nimi neměla šátek.

Projevů nesnášenlivosti a podobných incidentů se naší skupině z Blízkého východu během týdne stráveného v České republice mělo udát více, nikdo o tom však nechtěl mluvit. Všichni poděkovali za skvělou zkušenost, ale jaké dojmy si doopravdy odvezli? Doufala jsem, že si zapamatují to lepší. Koneckonců, o to samé prosí oni mě v zemích, kam za nimi jezdím. Islamofobie však s námi v Čechách zůstává, je ostudná, nespravedlivá, ubližující a problémy zdaleka neřeší, jen vytváří další.

Málokdo si také uvědomí, že milí lidé jako Fatma, Mustafa a Amira se musí dennodenně potýkat s diskriminací, extremismem i ve svých zemích a že to vůbec není snadné. Zvláště když lidé, kteří náboženskou toleranci a hodnoty, které by nejeden z Čechů sdílel, prosazují, končí třeba v egyptských vězeních, není jim povoleno ze země vycestovat, nebo jim hrozí smrt. Jak by se to taky dozvěděl? Muslimské ženy v šátcích nebo bez nich s námi nesedí v kavárnách, málokdy se český občan s muslimem „potká“ jinak než přes televizní zpravodajství.

Víme tak málo. Mou fobií je, že pokřiky a tento záhadný strach z neznámého nepřeroste ve snahu dovědět se více, ale v něco mnohem horšího. Nebylo by to v našich končinách poprvé.

 

Ilustrační foto: Azlan Mohamed (Wikimedia.org) 

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.