Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Příběhy ostatních

Možná i ty patříš k těm, kteří se stali pro svou odlišnost terčem posměšků, urážek nebo napadení. Případně jsi ty sám kdysi někoho napadl nebo šikanoval a dnes toho lituješ. Budeme moc rádi, pokud se s námi i ostatními o svou zkušenost podělíš. Třeba tím dodáš odvahu i dalším s podobnou zkušeností spolu s pocitem, že v tom nejsou sami.

 

Poděl se o svůj příběh

Islamofobie – záhadná nemoc?

 

islamofobie small

klaraKlára
Autorka

Klára, věčná studentka a cestovatelka. Vystudovala Bezpečnostní studia na Fakultě sociáních věd UK v Praze. Spoluorganizuje studijní cesty a výměny mezi ČR a arabskými zeměmi.

24
června
2015

Je to jako symptom záhadné nemoci. Slyším ho ve zprávách, čtu ho mezi řádky nebo v komentářích pod články, slyším ho ve výrocích některých politiků, mých přátel, rodiny – od každého trochu jinak. Šíří se velmi lehce. Zato reakce některých spoluobčanů na ženu s šátkem v pražských ulicích jsou mnohem konkrétnější. Jsou krutější; na slova, výraz tváře a tón hlasu, které je doprovází, ani její svědek jen tak nezapomene.

 

 

Dva dny po příjezdu do Prahy se dvě mladé ženy z Tuniska a Egypta vracely v podvečer do hotelu, kde byly ubytovány. Na lavičkách poblíž hotelu posedávala skupinka mladých lidí, ze světa zřejmě znala jen málo, ale „Alláhu akbar“ (v arabštině „Bůh je největší“) volali s přesvědčivým přízvukem, snad díky zásobě reportáží v televizi. Jejich jinak nesrozumitelný křik dívky doprovázel až ke dveřím hotelu. Chvíli jim trvalo, než si uvědomily, že to byla reakce na ně, na jejich šátky. Nečekaly to, a už vůbec to nechápaly. Do Čech se přeci přijely seznámit se zemí, s tím, jak se česká společnost po pádu komunismu transformovala a jak se otevírá různým názorům a pohledům na svět… Nikomu přece nic neudělaly, nikomu neublížily…! Fatma mávla rukou, že se to stává, Amira strávila večer v slzách.

Uplynulo pár dní. O víkendu jsem Fatmu doprovázela při procházce Prahou. Potkaly jsme podobnou skupinku mladíků, jejich sprostá slova mě bodala do uší. Srocovali se kolem nás, plechovky piva v rukou, zvyšovali hlas. Zrychlily jsme krok, Fatma se neohlížela, a já jen doufala, že se nic „víc“ nestane. Styděla jsem se, a omlouvala jsem se jí. Po zbytek cesty jsme se bavily o sociálním vyloučení, sexuálním obtěžování v Egyptě, jak na to stát kašle a jak se nad narážky a útoky „povznést“. Večer se ale Fatma sama do hotelu vracet nechtěla.

Na nedělní výlet se k nám připojil Mustafa z Libye, vyrazili jsme vlakem směr Karlštějn, bylo krásně. „Fuj tady to ale smrdí! To jsou ti zasr….. arabáši! Fuuj!“ Zrovna jsem šmátrala v batohu, když jsem si postupně uvědomovala, že pro české dopravní prostředky nezvykle hlasité pokřiky otce dvou dětí z vedlejšího čtyřsedadla jsou mířeny na nás. Muž chytil dětské bundy pod paži, děti za ruce, a táhl je na druhý konec vagónu. S nadávkami pokračoval, dokud nezmizel z doslechu. Manželka posbírala dětské batůžky a mlčky ho následovala. Celá scéna mohla vypadat jako ostrá hádka manželského páru, z mé reakce však Fatma s Mustafou pochopili, o co jde, a začali situaci s nuceným úsměvem zlehčovat.

„Paní, my bychom se tu rádi vyfotili, můžeme poprosit?“, oslovila jsem ženu, která se před námi zastavila cestou z nádvoří Karlštějna na hradby a upřeně zblízka sledovala Fatmu. Zlostným hlasem odvětila ukazujíce na Mustafu, „A proč von nemá šátek?!“. Další prosba z mé strany už nezastavila proud zlosti, který drobná Egypťanka v ženě vyvolala. „Tady jsme v Čechách, ať táhne pryč!! Co dělají támhle v Sýrii, aby ještě tady šířili, ať táhnou tam zpět, my je tady nechcem!“ Nešlo mlčet, začala jsem na ni křičet zpět o nesnášenlivosti, ignoranci a konfliktu, který z těchto mladých lidí přece nedělá hrdlořezy! Lidé kolem nás na chvíli ztichli, ale pokračovali ve focení, jako by se mezi nimi objevil nějaký blázen. „Však víš, že máme u nás to samý, jen jinak. Tohle chování najdeš všude“, opět mě uklidňoval Mustafa. Na Fatmu jsem se nepodívala, bylo toho během dvou dnů více než dost, obě jsme to věděly. Pokračovali jsme v prohlídce naší národní památky. Ve frontě si nás všimli jiní turisté z Egypta - s úsměvem se na nás otočili a pozdravili „Salám aleikum“. Ani jedna z žen mezi nimi neměla šátek.

Projevů nesnášenlivosti a podobných incidentů se naší skupině z Blízkého východu během týdne stráveného v České republice mělo udát více, nikdo o tom však nechtěl mluvit. Všichni poděkovali za skvělou zkušenost, ale jaké dojmy si doopravdy odvezli? Doufala jsem, že si zapamatují to lepší. Koneckonců, o to samé prosí oni mě v zemích, kam za nimi jezdím. Islamofobie však s námi v Čechách zůstává, je ostudná, nespravedlivá, ubližující a problémy zdaleka neřeší, jen vytváří další.

Málokdo si také uvědomí, že milí lidé jako Fatma, Mustafa a Amira se musí dennodenně potýkat s diskriminací, extremismem i ve svých zemích a že to vůbec není snadné. Zvláště když lidé, kteří náboženskou toleranci a hodnoty, které by nejeden z Čechů sdílel, prosazují, končí třeba v egyptských vězeních, není jim povoleno ze země vycestovat, nebo jim hrozí smrt. Jak by se to taky dozvěděl? Muslimské ženy v šátcích nebo bez nich s námi nesedí v kavárnách, málokdy se český občan s muslimem „potká“ jinak než přes televizní zpravodajství.

Víme tak málo. Mou fobií je, že pokřiky a tento záhadný strach z neznámého nepřeroste ve snahu dovědět se více, ale v něco mnohem horšího. Nebylo by to v našich končinách poprvé.

 

Ilustrační foto: Azlan Mohamed (Wikimedia.org) 

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.