Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Příběhy ostatních

Možná i ty patříš k těm, kteří se stali pro svou odlišnost terčem posměšků, urážek nebo napadení. Případně jsi ty sám kdysi někoho napadl nebo šikanoval a dnes toho lituješ. Budeme moc rádi, pokud se s námi i ostatními o svou zkušenost podělíš. Třeba tím dodáš odvahu i dalším s podobnou zkušeností spolu s pocitem, že v tom nejsou sami.

 

Poděl se o svůj příběh

Islamofobie – záhadná nemoc?

 

islamofobie small

klaraKlára
Autorka

Klára, věčná studentka a cestovatelka. Vystudovala Bezpečnostní studia na Fakultě sociáních věd UK v Praze. Spoluorganizuje studijní cesty a výměny mezi ČR a arabskými zeměmi.

24
června
2015

Je to jako symptom záhadné nemoci. Slyším ho ve zprávách, čtu ho mezi řádky nebo v komentářích pod články, slyším ho ve výrocích některých politiků, mých přátel, rodiny – od každého trochu jinak. Šíří se velmi lehce. Zato reakce některých spoluobčanů na ženu s šátkem v pražských ulicích jsou mnohem konkrétnější. Jsou krutější; na slova, výraz tváře a tón hlasu, které je doprovází, ani její svědek jen tak nezapomene.

 

 

Dva dny po příjezdu do Prahy se dvě mladé ženy z Tuniska a Egypta vracely v podvečer do hotelu, kde byly ubytovány. Na lavičkách poblíž hotelu posedávala skupinka mladých lidí, ze světa zřejmě znala jen málo, ale „Alláhu akbar“ (v arabštině „Bůh je největší“) volali s přesvědčivým přízvukem, snad díky zásobě reportáží v televizi. Jejich jinak nesrozumitelný křik dívky doprovázel až ke dveřím hotelu. Chvíli jim trvalo, než si uvědomily, že to byla reakce na ně, na jejich šátky. Nečekaly to, a už vůbec to nechápaly. Do Čech se přeci přijely seznámit se zemí, s tím, jak se česká společnost po pádu komunismu transformovala a jak se otevírá různým názorům a pohledům na svět… Nikomu přece nic neudělaly, nikomu neublížily…! Fatma mávla rukou, že se to stává, Amira strávila večer v slzách.

Uplynulo pár dní. O víkendu jsem Fatmu doprovázela při procházce Prahou. Potkaly jsme podobnou skupinku mladíků, jejich sprostá slova mě bodala do uší. Srocovali se kolem nás, plechovky piva v rukou, zvyšovali hlas. Zrychlily jsme krok, Fatma se neohlížela, a já jen doufala, že se nic „víc“ nestane. Styděla jsem se, a omlouvala jsem se jí. Po zbytek cesty jsme se bavily o sociálním vyloučení, sexuálním obtěžování v Egyptě, jak na to stát kašle a jak se nad narážky a útoky „povznést“. Večer se ale Fatma sama do hotelu vracet nechtěla.

Na nedělní výlet se k nám připojil Mustafa z Libye, vyrazili jsme vlakem směr Karlštějn, bylo krásně. „Fuj tady to ale smrdí! To jsou ti zasr….. arabáši! Fuuj!“ Zrovna jsem šmátrala v batohu, když jsem si postupně uvědomovala, že pro české dopravní prostředky nezvykle hlasité pokřiky otce dvou dětí z vedlejšího čtyřsedadla jsou mířeny na nás. Muž chytil dětské bundy pod paži, děti za ruce, a táhl je na druhý konec vagónu. S nadávkami pokračoval, dokud nezmizel z doslechu. Manželka posbírala dětské batůžky a mlčky ho následovala. Celá scéna mohla vypadat jako ostrá hádka manželského páru, z mé reakce však Fatma s Mustafou pochopili, o co jde, a začali situaci s nuceným úsměvem zlehčovat.

„Paní, my bychom se tu rádi vyfotili, můžeme poprosit?“, oslovila jsem ženu, která se před námi zastavila cestou z nádvoří Karlštějna na hradby a upřeně zblízka sledovala Fatmu. Zlostným hlasem odvětila ukazujíce na Mustafu, „A proč von nemá šátek?!“. Další prosba z mé strany už nezastavila proud zlosti, který drobná Egypťanka v ženě vyvolala. „Tady jsme v Čechách, ať táhne pryč!! Co dělají támhle v Sýrii, aby ještě tady šířili, ať táhnou tam zpět, my je tady nechcem!“ Nešlo mlčet, začala jsem na ni křičet zpět o nesnášenlivosti, ignoranci a konfliktu, který z těchto mladých lidí přece nedělá hrdlořezy! Lidé kolem nás na chvíli ztichli, ale pokračovali ve focení, jako by se mezi nimi objevil nějaký blázen. „Však víš, že máme u nás to samý, jen jinak. Tohle chování najdeš všude“, opět mě uklidňoval Mustafa. Na Fatmu jsem se nepodívala, bylo toho během dvou dnů více než dost, obě jsme to věděly. Pokračovali jsme v prohlídce naší národní památky. Ve frontě si nás všimli jiní turisté z Egypta - s úsměvem se na nás otočili a pozdravili „Salám aleikum“. Ani jedna z žen mezi nimi neměla šátek.

Projevů nesnášenlivosti a podobných incidentů se naší skupině z Blízkého východu během týdne stráveného v České republice mělo udát více, nikdo o tom však nechtěl mluvit. Všichni poděkovali za skvělou zkušenost, ale jaké dojmy si doopravdy odvezli? Doufala jsem, že si zapamatují to lepší. Koneckonců, o to samé prosí oni mě v zemích, kam za nimi jezdím. Islamofobie však s námi v Čechách zůstává, je ostudná, nespravedlivá, ubližující a problémy zdaleka neřeší, jen vytváří další.

Málokdo si také uvědomí, že milí lidé jako Fatma, Mustafa a Amira se musí dennodenně potýkat s diskriminací, extremismem i ve svých zemích a že to vůbec není snadné. Zvláště když lidé, kteří náboženskou toleranci a hodnoty, které by nejeden z Čechů sdílel, prosazují, končí třeba v egyptských vězeních, není jim povoleno ze země vycestovat, nebo jim hrozí smrt. Jak by se to taky dozvěděl? Muslimské ženy v šátcích nebo bez nich s námi nesedí v kavárnách, málokdy se český občan s muslimem „potká“ jinak než přes televizní zpravodajství.

Víme tak málo. Mou fobií je, že pokřiky a tento záhadný strach z neznámého nepřeroste ve snahu dovědět se více, ale v něco mnohem horšího. Nebylo by to v našich končinách poprvé.

 

Ilustrační foto: Azlan Mohamed (Wikimedia.org) 

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.