Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Příběhy ostatních

Možná i ty patříš k těm, kteří se stali pro svou odlišnost terčem posměšků, urážek nebo napadení. Případně jsi ty sám kdysi někoho napadl nebo šikanoval a dnes toho lituješ. Budeme moc rádi, pokud se s námi i ostatními o svou zkušenost podělíš. Třeba tím dodáš odvahu i dalším s podobnou zkušeností spolu s pocitem, že v tom nejsou sami.

 

Poděl se o svůj příběh

Islamofobie – záhadná nemoc?

 

islamofobie small

klaraKlára
Autorka

Klára, věčná studentka a cestovatelka. Vystudovala Bezpečnostní studia na Fakultě sociáních věd UK v Praze. Spoluorganizuje studijní cesty a výměny mezi ČR a arabskými zeměmi.

24
června
2015

Je to jako symptom záhadné nemoci. Slyším ho ve zprávách, čtu ho mezi řádky nebo v komentářích pod články, slyším ho ve výrocích některých politiků, mých přátel, rodiny – od každého trochu jinak. Šíří se velmi lehce. Zato reakce některých spoluobčanů na ženu s šátkem v pražských ulicích jsou mnohem konkrétnější. Jsou krutější; na slova, výraz tváře a tón hlasu, které je doprovází, ani její svědek jen tak nezapomene.

 

 

Dva dny po příjezdu do Prahy se dvě mladé ženy z Tuniska a Egypta vracely v podvečer do hotelu, kde byly ubytovány. Na lavičkách poblíž hotelu posedávala skupinka mladých lidí, ze světa zřejmě znala jen málo, ale „Alláhu akbar“ (v arabštině „Bůh je největší“) volali s přesvědčivým přízvukem, snad díky zásobě reportáží v televizi. Jejich jinak nesrozumitelný křik dívky doprovázel až ke dveřím hotelu. Chvíli jim trvalo, než si uvědomily, že to byla reakce na ně, na jejich šátky. Nečekaly to, a už vůbec to nechápaly. Do Čech se přeci přijely seznámit se zemí, s tím, jak se česká společnost po pádu komunismu transformovala a jak se otevírá různým názorům a pohledům na svět… Nikomu přece nic neudělaly, nikomu neublížily…! Fatma mávla rukou, že se to stává, Amira strávila večer v slzách.

Uplynulo pár dní. O víkendu jsem Fatmu doprovázela při procházce Prahou. Potkaly jsme podobnou skupinku mladíků, jejich sprostá slova mě bodala do uší. Srocovali se kolem nás, plechovky piva v rukou, zvyšovali hlas. Zrychlily jsme krok, Fatma se neohlížela, a já jen doufala, že se nic „víc“ nestane. Styděla jsem se, a omlouvala jsem se jí. Po zbytek cesty jsme se bavily o sociálním vyloučení, sexuálním obtěžování v Egyptě, jak na to stát kašle a jak se nad narážky a útoky „povznést“. Večer se ale Fatma sama do hotelu vracet nechtěla.

Na nedělní výlet se k nám připojil Mustafa z Libye, vyrazili jsme vlakem směr Karlštějn, bylo krásně. „Fuj tady to ale smrdí! To jsou ti zasr….. arabáši! Fuuj!“ Zrovna jsem šmátrala v batohu, když jsem si postupně uvědomovala, že pro české dopravní prostředky nezvykle hlasité pokřiky otce dvou dětí z vedlejšího čtyřsedadla jsou mířeny na nás. Muž chytil dětské bundy pod paži, děti za ruce, a táhl je na druhý konec vagónu. S nadávkami pokračoval, dokud nezmizel z doslechu. Manželka posbírala dětské batůžky a mlčky ho následovala. Celá scéna mohla vypadat jako ostrá hádka manželského páru, z mé reakce však Fatma s Mustafou pochopili, o co jde, a začali situaci s nuceným úsměvem zlehčovat.

„Paní, my bychom se tu rádi vyfotili, můžeme poprosit?“, oslovila jsem ženu, která se před námi zastavila cestou z nádvoří Karlštějna na hradby a upřeně zblízka sledovala Fatmu. Zlostným hlasem odvětila ukazujíce na Mustafu, „A proč von nemá šátek?!“. Další prosba z mé strany už nezastavila proud zlosti, který drobná Egypťanka v ženě vyvolala. „Tady jsme v Čechách, ať táhne pryč!! Co dělají támhle v Sýrii, aby ještě tady šířili, ať táhnou tam zpět, my je tady nechcem!“ Nešlo mlčet, začala jsem na ni křičet zpět o nesnášenlivosti, ignoranci a konfliktu, který z těchto mladých lidí přece nedělá hrdlořezy! Lidé kolem nás na chvíli ztichli, ale pokračovali ve focení, jako by se mezi nimi objevil nějaký blázen. „Však víš, že máme u nás to samý, jen jinak. Tohle chování najdeš všude“, opět mě uklidňoval Mustafa. Na Fatmu jsem se nepodívala, bylo toho během dvou dnů více než dost, obě jsme to věděly. Pokračovali jsme v prohlídce naší národní památky. Ve frontě si nás všimli jiní turisté z Egypta - s úsměvem se na nás otočili a pozdravili „Salám aleikum“. Ani jedna z žen mezi nimi neměla šátek.

Projevů nesnášenlivosti a podobných incidentů se naší skupině z Blízkého východu během týdne stráveného v České republice mělo udát více, nikdo o tom však nechtěl mluvit. Všichni poděkovali za skvělou zkušenost, ale jaké dojmy si doopravdy odvezli? Doufala jsem, že si zapamatují to lepší. Koneckonců, o to samé prosí oni mě v zemích, kam za nimi jezdím. Islamofobie však s námi v Čechách zůstává, je ostudná, nespravedlivá, ubližující a problémy zdaleka neřeší, jen vytváří další.

Málokdo si také uvědomí, že milí lidé jako Fatma, Mustafa a Amira se musí dennodenně potýkat s diskriminací, extremismem i ve svých zemích a že to vůbec není snadné. Zvláště když lidé, kteří náboženskou toleranci a hodnoty, které by nejeden z Čechů sdílel, prosazují, končí třeba v egyptských vězeních, není jim povoleno ze země vycestovat, nebo jim hrozí smrt. Jak by se to taky dozvěděl? Muslimské ženy v šátcích nebo bez nich s námi nesedí v kavárnách, málokdy se český občan s muslimem „potká“ jinak než přes televizní zpravodajství.

Víme tak málo. Mou fobií je, že pokřiky a tento záhadný strach z neznámého nepřeroste ve snahu dovědět se více, ale v něco mnohem horšího. Nebylo by to v našich končinách poprvé.

 

Ilustrační foto: Azlan Mohamed (Wikimedia.org) 

Čtěte dále

11letá dívka byla donucena k porodu poté, co byla znásilněna. Argentinské úřady jí nepovolily potrat

Argentinská nezletilá dívka byla znásilněna přítelem své babičky. Ačkoliv lékaře prosila, aby „vyndali, co do mě ten starý muž dal,” nebylo jí umožněno potrat podstoupit. Musela prodělat operaci podobnou císařskému řezu a ačkoliv se dítě narodilo živé, zemřelo po jedenácti dnech života.


Nina Djukanovićová 26. 3. 2019

Kvůli šikaně nedokončila základku. Dnes učí na univerzitě a je úspěšnou spisovatelkou

Život dnes úspěšné spisovatelky a univerzitní profesorky Oksany Marafioti by vydal na tragikomický cestopisný detektivní román, který ona sama nakonec doopravdy napsala a ve Spojených státech jí přinesl věhlas i úspěch. Narodila se v Sovětském svazu a dětství strávila na cestách s úspěšným romským hudebním souborem svých prarodičů. Těsně před revolucí s rodiči emigrovala do USA, kde rodiče toužili dosáhnout úspěchu a slávy v Hollywoodu. To se však nekonalo a oni se naopak propadli do chudoby a bydleli v jednopokojovém bytě se šváby. Rodina se brzy rozpadla a otec se pak vedle hraní po barech začal věnovat okultismu, stal se dokonce vyhledávaným exorcistou. Přestože Oksana v Rusku nedokončila základní školu kvůli šikaně, nastoupila v USA na prestižní střední hudební školu v Hollywoodu. Později pracovala u filmu a nakonec skončila u psaní a vyučování na univerzitě v Las Vegas. Její úspěšná kniha American ...

"Lidé tu na nás někdy reagují s averzí. Bojujeme s nálepkou levné práce," říká Běloruska žijící v Praze

„Historie České republiky a Běloruska je provázaná více, než si uvědomujeme. Málokdo třeba ví, že jeden z posledních dopisů prezident Havel poslal běloruskému politickému vězni,” říká Kryścina (32), která už 10 let v Čechách pracuje jako lektorka češtiny a tlumočnice. Přála by si, aby spolu lidé více mluvili a nestyděli se poznávat odlišné kultury. Snaží se tomu pomoci skrze facebookovou stránku BLRČR, kterou přesně za tímto účelem spolu s dalšími aktivistkami založila.


OPU 22. 3. 2019

„Nejprve panika a nejistota, dnes z ní máme radost,” říká otec dcery s Downovým syndromem

Tomáš Hečko je otcem tří dcer. U jedné z nich se spolu s manželkou týden po jejím narození dozvěděli, že má Downův syndrom (pozn. dále jen DS). „ Můj první dojem byl takový, že mi najednou skončil život, který znám. Že už to nikdy nebude jako dřív. Je to celkem slušná panika,” vzpomíná. Dodává, že se s tou skutečností ale velmi rychle srovnali právě díky empatické lékařce, která rodiče poučeně uklidnila. Anežce je nyní 7 let a chodí do první třídy klasické základní školy. Rok před tím nastoupila do školy na přípravku, aby si zvykla. „Všechno, co děláme, děláme proto, aby ona v dospělosti mohla žít co nejsamostatnější život. Což už dnes víme, že u ní půjde relativně velmi dobře. Běžný život ale znamenají také nějaké sociální vazby,” vysvětluje důvody, proč dceru nepřihlásili na speciální školu, ale běžnou základku, kde má u sobe asistentku pedagoga. Podle Tomáše je zásad ...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.