Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Příběhy ostatních

Možná i ty patříš k těm, kteří se stali pro svou odlišnost terčem posměšků, urážek nebo napadení. Případně jsi ty sám kdysi někoho napadl nebo šikanoval a dnes toho lituješ. Budeme moc rádi, pokud se s námi i ostatními o svou zkušenost podělíš. Třeba tím dodáš odvahu i dalším s podobnou zkušeností spolu s pocitem, že v tom nejsou sami.

 

Poděl se o svůj příběh

"Je to Arab! Buzerant!" křičel na mě útočník

 

napadeni big

adad wardaAdad Warda
Autor

Oběť popisovaného napadení

28
dubna
2015

Příběh mladého muže, Američana, který se stal nedávno v ulicích Prahy obětí násilí z nenávisti. O svém zážitku se rozhodl napsat, aby poukázal na to, že se takové činy mohou stát i těm, kteří je možná nejméně čekají.

Surrealistický den v Praze. Skoro tomu sám nemůžu uvěřit. Na ulici mě napadl nějaký cizí muž!

Odešel jsem ze schůzky s klientem, kterou jsem měl v centru Prahy, a zbývaly mi zhruba dvě hodiny času do další schůzky v Troji. Vždycky jsem se rád procházel, obzvlášť tak kouzelným městem, jako je Praha. Lépe se mi tak přemýšlí a protáhnu se tak aspoň od sezení u počítače. (Jsem Američan a natáčím videa, takže je často u počítače několik hodin upravuju a animuju.)

Přešel jsem Vltavu, prošel přes Letnou a dostal jsem se do Holešovic. Procházel jsem kolem Výstaviště a hleděl jsem si svého. Byla tam nějaká show s motorkami a na slavnosti se hemžili rodiče s dětmi, které si užívaly jízdu.

Kráčel jsem podél venkovní stěny budovy, kde probíhaly slavnosti, po pravé straně bylo parkoviště, když jsem vzadu na hlavě zničehonic ucítil tvrdý úder. Byl jsem tak dezorientovaný, že jsem se málem svalil na zem. Zmateně jsem se otočil, myslel jsem si, že do mě někdo omylem vrazil. Namísto toho jsem uviděl mladíka mezi pětadvaceti a třiceti lety v zelené nylonové sportovní bundě, který vypadal rozzuřeně.

Nejprve mě napadlo, že mě chce okrást, protože jsem měl přes rameno přehozenou tašku s notebookem. On na mě však agresivně naběhl, já jsem se otočil, abych se mu vyhnul, ale on mě srazil na zem a zase jsem ucítil několik tvrdých ran na hlavě. Uvědomil jsem si, že mi dává rány pěstí a útočí na mě.

Muž stojící na parkovišti neudělal nic. Když na toho mladíka kolemjdoucí vysoký mladý muž v dlouhém stylovém černém kabátě česky zakřičel: „Co to sakra děláš?“, přestal. Kluk, který mě zbil, se kousek vzdálil, pak na mě ukázal a křikl: „Je to Arab! Buzerant!“

Říkal jsem si, že si mě asi s někým spletl. To byl vážně ten důvod, proč na mě zaútočil? Byl jsem v šoku. V životě mě nikdo kvůli takové věci nenapadl. Chtělo se mi vykřiknout: „Já jsem Američan, ne Arab!“ Ale rozhodl jsem se to neudělat, protože to vypadalo, že si najde jakoukoliv výmluvu, aby mě mohl zmlátit znova. Kolemjdoucí beze slova odešel, což mě trochu zklamalo, ale zase mě potěšilo, že mi pomohl. Útočník mě pořád sledoval, proto jsem se rozhodl co nejrychleji zmizet zpátky na ulici.

Motala se mi hlava a krvácela mi ruka a koleno. Zavolal jsem svému kolegovi, abych se ho zeptal, kde je nejbližší nemocnice. Dal mi číslo na taxi službu. Jako naschvál se mi vybila baterka v mobilu, proto jsem se vydal do nedaleké restaurace, Bohemia Bagel, kam jsem často chodil. Vysvětlil jsem servírce, co se mi stalo. Ta z toho byla celá pryč a říkala, že se za celých patnáct let s ničím takovým nesetkala. Po chvíli jsem odjel taxíkem do nemocnice.

Musím říct, že se o mě v nemocnici Na Františku moc dobře postarali. Vypadá to, že budu v pohodě – neměl jsem ani otřes mozku ani zlomeniny. Mohlo to být mnohem horší.

Moje přítelkyně za mnou přišla do nemocnice a pomohla mi přeložit nemocničnímu personálu, a později i policii, co se stalo. Nemůžu tomu prostě uvěřit. Během sedmi let, co v Praze žiju, jsem nic podobného neviděl. Proto jsem se s vámi chtěl o tento příběh podělit.

 

Překlad z angličtiny: Lucie Bittalová

Ilustrašní foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.