Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Příběhy ostatních

Možná i ty patříš k těm, kteří se stali pro svou odlišnost terčem posměšků, urážek nebo napadení. Případně jsi ty sám kdysi někoho napadl nebo šikanoval a dnes toho lituješ. Budeme moc rádi, pokud se s námi i ostatními o svou zkušenost podělíš. Třeba tím dodáš odvahu i dalším s podobnou zkušeností spolu s pocitem, že v tom nejsou sami.

 

Poděl se o svůj příběh

Ritika - hidžra ze západního Dillí

 

ritika big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví. 

30
ledna
2015

Ritiku jsem poznal v roce 2012 při svém prvním setkání s komunitami hidžer (uzavřených skupin transsexuálek, v západním Dillí). Hned jsme si padli do oka a stali se z nás dobří přátelé. Ritika pracuje v jedné neziskovce, která se věnuje práci s LGBT lidmi. Nízký plat jí ovšem nestačí. Aby uživila rodinu, musí se vedle denní profese, tak jako většina hidžer dnes, živit prostitucí. Její vnitřní síla a odhodlání splnit si své sny mě fascinovala. Proto jsem se rozhodl její život dlouhodobě dokumentovat. A Ritika k mým fotografiím napsala následující text.

 

Jmenuju se Ritika, ale narodila jsem se jako Radžu. Je mi jednadvacet let a jsem z tradiční sikhský rodiny. Mám jenom dvě starší sestry, takže jsem jedinej syn. To, že nejsem jako ostatní, jsem si uvědomila už asi v pěti letech. Hrála jsem si hlavně s holkama a našim se to nelíbilo. A tak mě strašili, že jestli se tak budu chovat dál a budu si oblíkat holčičí hadříky, odnesou si mě hidžry. Byla jsem sama ze sebe zmatená, nevěděla jsem, kdo jsem. A spolužáci na střední mi nadávali, protože jsem musela podle tradice nosit turban a plnovous, ale já se bouřila a natírala si na sebe tuny bílýho make-upu a do očí si cpala barevný čočky. Vypadala jsem fakt šíleně! Jo, křičeli na mě, že jsem halwa nebo čhavel. To jsou takový naše dobrý nadávky. A tak jsem si prostě jednou řekla, že dám svojí přirozenosti volnej průchod a stanu se hidžrou, ať se děje cokoliv. Sundala jsem turban, zkrátila si svoje nikdy nestříhaný vlasy a oholila si fousy.

Začala jsem pracovat v jedný neziskovce jako teréňák. Mám tam za úkol vyhledávat prostitutky z různých skupin hidžer a kótí v západním Dillí. Přes den je to skvělý. Jakmile dorazím do kanclu, první věc, kterou udělám, je, že si nasadím náušnice, namaluju se a dám se pěkně do pořádku. Pak když večer jedu k našim, zastavím někde u silnice, make-up setřu, schovám vlasy do kšiltovky a hraju, že jsem jejich hodnej synek Radžu.

Vlastně jsem to s nima ani nechtěla dál řešit, ale rodinný známý k nám jednou přišli a vykecali jim, že mě viděli v holčičích šatech a obklopenou hidžrama. A to byl konec! Vyhodili mě z domova, a přestože mi zase dovolili se vrátit, opakuje se to pořád dokola.

Jsem fakt ráda, že mám tuhle práci, ale peníze, co tu vydělám, mi nestačí. Musím proto čas od času chodit i já sama šlapat, abych uživila sebe i svojí rodinu. Jsem přece jejich jedinej syn, je to moje povinnost. A tak skoro denně riskuju, že mě policajti zmlátí, až budu postávat u silnice a lákat zákazníky, nebo že mi budou vyhrožovat zatčením, pokud se od nich nenechám přefiknout. Je to hodně riskantní. Ale musím se s nima nějak vypořádat.

Když jste hidžra, všichni na vás pořád čumí. A někdy je mi z toho fakt nanic. I když mají hidžry docela respekt a lidi z nich mají strach, najde se dost blbců, kteří vám budou nadávat, nebo vám rovnou rozbijou hubu. Už jsem si na to, že přitahuju pohledy lidí, zvykla, ale jsou prostě dny, kdy se s tím člověk srovnává trochu hůř.

Nejvíc mě děsí samota. Mám sice svojí guru a kámošky, ale kluka, kterej by to se mnou myslel upřímně, asi těžko najdu. Kdo by se zamiloval do hidžry, že jo? Jsou to většinou šmejdi, který vám to chtěj udělat, odhodit vás na chodník a jít dál. A pokud s váma zůstanou, tak jenom pro prachy. Ale já fejk fakt nepotřebuju!

ritika1

Ritika tráví denně více než hodinu vytrháváním vousů

ritika2

Ritika se svými "sestrami" na jedné z hidžerských oslav v západním Dillí 

ritika3

Ritika před několika lety, ještě jako syn Raju 

ritika4

O Ritičině identitě v její čtvrti vědí, přesto ale Ritika kvůli rodičům vystupuje v neurčité roli 

ritika5

Ritika se svým otcem v domě rodičů  

ritika6

Ritika se mění v ženu, zatímco její otec ve vedlejším pokoji předstírá, že o tom neví 

ritika7

Ritika si kupuje nové lodičky na noční směnu v parku 

ritika8

Ritika po odjezdu z domu rodičů na kraji silnice mění oděv a dolaďuje make up

ritika9

Ritika čeká v parku na klienty 

ritika10

 

ritika11

Ritika smlouvá se zákazníkem 

ritika12

Silikonové poprsí je příliš drahé. Proto si ho hidžry často vytváří balíčky kondomů v podprsence 

ritika13

Ritika ve svém denním zaměstnání pracuje na lince, kde radí lidem ve věcech HIV/AIDS 

ritika14

Ritika je na ulici neustále středem pozornosti 

ritika15

Jeden z pohybů zápěstím, které jsou pro hidžry typické 

ritika16

Ritika se často na ulici stává terčem posměšků a útoků - proto většinou chodí ve skupince 

ritika17

 

ritika18

 

ritika19

Ritika na cestě domů z práce 

ritika20

 

ritika21

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.