Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Příběhy ostatních

Možná i ty patříš k těm, kteří se stali pro svou odlišnost terčem posměšků, urážek nebo napadení. Případně jsi ty sám kdysi někoho napadl nebo šikanoval a dnes toho lituješ. Budeme moc rádi, pokud se s námi i ostatními o svou zkušenost podělíš. Třeba tím dodáš odvahu i dalším s podobnou zkušeností spolu s pocitem, že v tom nejsou sami.

 

Poděl se o svůj příběh

Mně nevadíš. Aneb život s HIV

 

HIV big

jettmarMichael Jettmar
Autor

Žije s HIV ve společné domácnosti 5 let. Pracuje v České společnosti AIDS pomoc jako preventivní pracovník v oblasti HIV/AIDS a také jako pracovník v sociálních službách Domu světla.

3
září
2015

Počet lidí žijících s diagnózou HIV se rok od roku zvyšuje. Dle statistik je to k 30. červnu letošního roku celkem 2 475 osob, nicméně podle odborníků je jejich počet daleko větší, vzhledem k tomu, že se řada lidí obává testů, tudíž o své diagnóze neví.

Mé vlastní smiřování s touto diagnózou bylo hrozným obdobím plném vnitřní prázdnoty. Postupně jsem svůj HIV status odhaloval přátelům a po čase i rodině. To bylo samozřejmě bolestné, plné slz a pocitů zklamání ze sebe samého. Časem jsem zklamaný být přestal. Uvědomuji si, že jsem se nakazil nechráněným stykem, ale od svého dlouhodobého partnera. Ten o své diagnóze věděl, ale nic mi neřekl.

Já jako HIV pozitivní jsem se dříve bál seznamovat, přišlo mi ponižující někomu o své diagnóze říkat. Nicméně, chcete-li bojovat s předsudky, nesmíte žádné mít. A tak jsem se rozhodl odhodit zábrany a o své diagnóze mluvit hned, jak se s někým seznámím. A je mi líp.

Je uklidňující slyšet od kamarádů a přátel, že vás mají rádi. Je také fajn od nich slyšet, že jim „to“ nevadí a že i vaši ostatní pozitivní kamarádi jsou fajn. Ale zkuste se někoho z nich zeptat, zda by dokázal s někým takovým žít. Reakce jsou různé. Většinou několik dlouhých obcházejících vět, ze kterých vyplyne záporná odpověď.

Rok 2015: Žij HIV neutral!

Dobrou zprávou je, že pokud jste HIV pozitivní, nezměníte barvu na svítivě žlutou, nezmění se vaše vlastnosti, HIV z vás neudělá zloděje, nevytetuje vám ani čárový kód s vykřičníkem na čelo. HIV vás naučí mít se rádi a pomůže vám přehodnotit vaše životní hodnoty. Jsem přesvědčen, že je bezpečnější mít něco s někým, o kom víte „jak na tom je“, než s někým, kdo vám o svém zdravotním stavu nic neřekne (mezi ty patří i ti výše zmínění, kteří o svém statusu nevědí).

Jak žít s partnerem, který je „plusový“? Je rok 2015! Mluvte. Diskutujte. Informujte se. Nebojte se. Buďte HIV neutrální.

Dovětek: Nejsme na vás hygienicky vybaveni

Po tom, co jsem dopsal tenhle článek, přišla situace, která mě přiměla napsat trochu jiný závěr. Chtěl jsem se totiž objednat k zubaři, jako každý jiný člověk.
„Chtěl bych se k vám přihlásit a být vaším pacientem.“
„Není problém.“
„Víte, já jsem HIV pozitivní.“
„Aha, zavoláme Vám nazpátek.“
Čekal jsem 30 minut, poté jsem se dozvěděl, že mě neošetří. „Pane Jettmare, bohužel vás musím odkázat na infekční oddělení Nemocnice na Bulovce. Nejsme na vás hygienicky vybaveni.“ Zeptal jsem se, jak to myslí a doplnil, že to zní, jako kdyby neuklízeli po pacientech. Uklízí! Toto slovo mi bylo zopakováno celkem třikrát. Dali mi ale doporučení na Bulovku. Tohle je sakra hodně nepříjemný! Nabízí se mi srovnání například s Austrálií, kde HIV pozitivní nemají povinnost informovat lékaře o své diagnóze. Lékař by měl s každým pacientem jednat jako s HIV pozitivním, měl by mít proto rukavice, případně roušku a po každém stejně řádně uklidit.

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.