Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Příběhy ostatních

Možná i ty patříš k těm, kteří se stali pro svou odlišnost terčem posměšků, urážek nebo napadení. Případně jsi ty sám kdysi někoho napadl nebo šikanoval a dnes toho lituješ. Budeme moc rádi, pokud se s námi i ostatními o svou zkušenost podělíš. Třeba tím dodáš odvahu i dalším s podobnou zkušeností spolu s pocitem, že v tom nejsou sami.

 

Poděl se o svůj příběh

Muslimka Katka: Nezabřednout do negativních nálad

 

katka big

richterovaKateřina Gamal Richterová
Autorka

Absolventka Blízkovýchodních studií a praktikující muslimka. Spolupracuje na projektu "Muslimové očima českých školáků" a píše pro magazín Shekel.

13
srpna
2015

"Tys nečetla Bez dcerky neodejdu???" Četla. Knih s podobnou tématikou jsem přečetla celou řadu. A právě to zažehlo plamínek mého zájmu o islám a Blízký východ. Byly to tyto knihy, které mě přiměly k tomu, abych si přečetla český překlad Koránu a přesvědčila se, zda je islám skutečně tak špatný a nespravedlivý, jak zmíněné knížky často naznačují. Stále rostoucí zájem o islámské náboženství mě přivedl k české i zahraniční odborné literatuře na toto téma a nakonec i na univerzitu, kde jsem vystudovala Blízkovýchodní studia. Pouhý zájem a zvědavost postupem let přerostl ve víru a na jaře 2009 jsem dobrovolně pronesla tzv. šahádu, vyznání víry. Tím jsem splnila první pilíř islámu a stala se muslimkou. Moji rodiče nevítali tuto změnu s nadšením, ale nebránili mi a mé rozhodnutí respektovali a dodnes respektují.

Šátek jsem začala nosit asi dva roky po přijetí islámu stejně dobrovolně a bez cizích vlivů a tlaků, jako jsem se stala muslimkou. Tušila jsem, že to nebude vzhledem k náladám v naší společnosti snadné, ale mé přesvědčení a víra byly silnější než strach a obavy z lidí a jejich reakcí. To platí i dnes, kdy se útoky na muslimky v šátcích znatelně množí a nabývají na intenzitě.

Zejména v internetových diskuzích čtu, že se špatnými reakcemi na šátek jsem přeci musela počítat a že si nic jiného nezasloužím, když se musím za každou cenu odlišovat. Víte, člověk může předpokládat, že taková změna a natolik viditelný symbol, jakým je šátek, nezůstane bez odezvy. Ale myslím si, že nikdy nelze úplně počítat s tím, co si později člověk vyslechne, natož aby si na to zvyknul. Na to, že vás urážejí cizí lidé, které jste nikdy před tím neviděli, a že vám nadávají lidé na ulici, kterým jste nikdy nic neudělali, si zvyknout nejde. A že si to vzhledem k tomu, že nosím šátek, zasloužím? Ehm...

Za ty roky jsem slyšela už spoustu urážek a komentářů. Na některé dodnes vzpomínám s úsměvem, jako když mě například parta puberťáků okomentovala slovy "Šeherezáda" nebo chlapci u kyvadla na Letné prohlásili: "S takovou jsem chodil." "S jeptiškou, jo?" Pak jsou takové, na které sice asi nezapomenu, ale alespoň se snažím se jimi více nezabývat, nevracet se k nim a nevyprávět je dál. Strašidlo, Tálibán, bomby jsou to nejmenší. Co mě na tom celém udivuje, je, že jako muslimka jsem označována mimo jiné za přívržence nesnášenlivé a netolerantní ideologie. Ale já nejsem ta, která uráží lidi na ulici, nejsem ta, která nadává lidem, kteří se jí nelíbí. Není to paradox? :/

V současné době, kdy řešíme protiislámské demonstrace a příchod zoufalých lidí z Blízkého východu či Afriky, vznikla jakási mantra o křesťanských hodnotách. Křesťanské hodnoty i křesťanské desatero je ve shodě s hodnotami a přikázáními islámskými. Není umění neustále vykřikovat ohrané básničky o hodnotách, umění je se jimi skutečně řídit. Každý den.

Vy, kteří mě znáte nebo jste alespoň shlédli některé z mých vystoupení, víte, že jsem veselá a optimistická duše. I proto věřím, že tolerantních a přátelských lidí (nebo těch, kteří vás ignorují a neškodí), je v naší společnosti daleko více než těch ostatních. Takové i denně potkávám. Jsou to milé paní prodavačky v obchodech nebo náhodní lidé v metru nebo tramvaji, kteří se na mě neváhají usmát, dokonce mi pochválit barvu šátku nebo roztomilého syna v kočárku :) A z takových lidí čerpám energii, na takové si ráda vzpomenu, ať už jen tak nebo v modlitbě. Vyprávěním o setkáních s nimi také motivuji a inspiruji své muslimské kamarádky, které na takové fajn lidi příliš štěstí nemají.

S dojetím vzpomínám na setkání s velmi starou paní. Zaujala mě na první pohled svým upraveným vzhledem. Měla už úplně bílé vlasy, hrbila se s hůlkou v ruce, ale nezapomněla na rudou rtěnku. Míjely jsme se v obchodním centru, paní si mě upřeně prohlížela a najednou se zastavila, jako by mi chtěla něco říct. Zpomalila jsem a trochu s obavami čekala, co si zase vyslechnu. Paní mě neskutečně překvapila, když naprosto upřímně prohlásila: "Vy jste krásná!" Když jsem jí skoro se slzami v očích poděkovala, překvapilo ji, že jsem Češka. "A já bych dělala, že jsem Arabka," povídala. "Přeci se nebudu stydět za to, že jsem Češka," odpověděla jsem s úsměvem. Paní pokračovala: "Támhle (asi myslela Francii) jim to zakazujou (zahalování) a tady nikomu nevadí, že holky choděj polonahý." Musela jsem uznat, že má svým způsobem pravdu a přátelsky jsme se rozloučily. Ještě asi půlhodiny po tomto setkání jsem nemohla promluvit, aniž by se mi netřásl hlas. Manžel si tedy musel na všechny své dotazy odpovědět sám, protože já prostě nemohla, jak jsem byla dojatá.

Myslím si, že je úkolem nás muslimů nezabřednout do negativních nálad a postojů části české společnosti vůči nám, ale naopak vzít si co nejvíce z podobných pěkných setkáních a milých slov. Není řešení šmahem odsoudit celou naši společnost jako rasistickou a netolerantní, protože taková není. Stejně jako není většina muslimů na světě teroristé, není ani naše společnost pouze nesnášenlivá a zlá. Kdyby tomu tak bylo, opačně by to v obou případech vypadalo na světě i u nás úplně jinak.

 

Foto: Kateřina Gamal Richterová s manželem Abdallou

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.