Hlavní postavou filmu Velká svoboda je gay židovského původu Hans Hoffman. Z koncentračního tábora po konci 2. světové války putuje rovnou do vězení na základě paragrafu 175. Ten kriminalizoval sexuální styk mezi muži až do roku 1969. Západní Německo drželo i po válce tvrdou nacistickou linii vůči homosexualitě a trestalo cokoli, co ji mohlo evokovat – tedy i dotyky nebo líbání dvou mužů. A tak se Hans v průběhu dalších dvaceti let do cely opakovaně vrací. Zatímco jeho spoluvězni jsou vrahové a násilníci, Hans je připravován o svobodu jen proto, kým se narodil. Jediný stálý vztah v životě si vytváří se svým dlouholetým spoluvězněm Viktorem odsouzeným za vraždu milence své ženy. Viktor ho na začátku s pohrdáním odmítá jako zvrhlíka, ale po dlouhých letech jejich vztah přerůstá až v láskyplný cit.
V bývalém Československu přestala být homosexualita trestná už v roce 1961. Pak jsme ale za Německem i Rakouskem zaostali, protože u nás dosud zakazujeme manželství párům dvou mužů nebo dvou žen. Znají dnešní Němci a Rakušané svou queer historii? Patří paragraf 175 do běžného povědomí?
Poslední dobou se to zlepšuje. Ale v době, kdy jsme si dělali rešerše a začínali psát příběh filmu, to v Německu i v Rakousku byla velká neznámá. Dokonce i přímo mezi queer lidmi. Všichni tak nějak tušili, že homosexualita byla kdysi trestná, ale paragraf 175 jim nic neříkal. A vůbec nevěděli, v jak velkém rozsahu byli gayové před pár desítkami let stíháni. Většina lidí si taky není vědoma toho, že zákon postihující homosexuální chování v Německu existoval až do roku 1994! (Teprve tehdy byla věková hranice legálního styku mezi osobami stejného pohlaví snížena z 18 na 14 let a vyrovnána s pravidly, která platí pro heterosexuální styk – pozn. red.) V Německu přestal být homosexuální styk trestán v roce 1969, v Rakousku to dokonce trvalo ještě déle (homosexuální styk je v Rakousku legální od roku 1971 – pozn. red.). Teprve před dvěma lety se německý ministr spravedlnosti omluvil za to, co systém na těchto lidech páchal, a oběti byly odškodněny.
Jak jste se jako heterosexuální muž s ženou a dítětem dostal k zájmu o queer historii?
Jsem heterosexuál? Určitě? I o tom je právě ten příběh. Sexualita je soukromá věc každého z nás. Můj film vypráví příběh heterosexuálního muže Viktora, který má v průběhu 25 let stále bližší vztah s homosexuálním mužem. Celé je to o lásce, a ne o tom, kdo spadá do jaké škatulky. Ty se tím filmem právě snažím rozbořit.
Já osobně jsem se vždycky cítil nějakým způsobem queer. Nikdy jsem se nepovažoval za součást čistě heterosexuálního světa. A to mě přivedlo k tématům mých filmů, které jsou často o nezapadnutí, outsiderství.
Má Hans předobraz v reálném lidském osudu, nebo je čistě smyšlenou postavou?
Není to nikdo konkrétní. Při přípravách scénáře jsme se osobně setkali s mnoha gayi, kteří strávili roky ve vězení kvůli sexuální orientaci. V hlavní postavě filmu se prolíná mnoho lidských osudů, které jsme takto poznali. Dali jsme dohromady střípky z jednotlivých příběhů, složili mnoho drobných detailů a vytvořili Hanse.
Jak tvrdá byla perzekuce gayů v Západním Německu, kde se film odehrává? Kolika lidem zasáhla do života?
Mezi lety 1949 a 1969 bylo stíháno přes 100 tisíc pachatelů homosexuálních aktů. Ne všichni sice skončili ve vězení, ale žít jako gay v té době bylo prostě nemožné. Oběťmi nebyli jen ti, koho dopadla policie, ale všichni, kdo nesměli žít život podle své přirozenosti. Jejich samotná podstata byla prohlášena za ilegální, žili ve skrytu, nemohli mít plnohodnotný život.
Kde jste natáčeli vězeňské scény? Pocit z prostředí věznice, kde Hans tráví roky života, je divácky velmi silný.
Natáčeli jsme v opuštěné budově bývalé věznice. Rozhodli jsme se pro reálnou lokaci a žádné ateliéry, protože mám rád, když je filmové prostředí zakotveno v realitě. A nebylo to vůbec snadné. Pohybovali jsme se ve stísněných prostorách, kam se sotva vešla kamera, a zároveň tam byla i stísněná atmosféra, protože jsme z těch zdí cítili skutečné lidské osudy, které se mezi nimi odehrávaly. Představovali jsme si, jaké to je, být zavřený pryč od svobodného světa. Samozřejmě že naše prožitky byly na hony vzdálené tomu, co prožívá skutečný vězeň. Ale i tak to občas byly docela vážné chvíle.
Co si myslíte o dnešním uvažování evropské společnosti? Jste si jistý, že pronásledování LGBT+ lidí, jak je vidíme ve vašem filmu, se už nikdy nevrátí?
Tím si nejsem jistý. Podívejte se na to, co se děje v Polsku a Maďarsku. A nejen tam. Konzervativní síly se snaží vrátit a ohrožují demokratické hodnoty. Je to nejspíš bitva, kterou lidstvo bude muset neustále bojovat po celou svou historii. Vždycky budou určití lidé přesvědčeni, že menšiny nejsou plnohodnotnou součástí našeho světa a nezaslouží si plná práva.
Na konci filmu je paragraf 175 zrušen a Hans se dostává na svobodu. Pak se ale rozhoduje vrátit do vězení. Udělá to z lásky k Viktorovi, nebo se natolik stal obětí institucionálního systému, že už nedokáže žít mimo věznici?
Intepretace je na každém divákovi. Já mám svoji, ale někdo další to může vnímat jinak. Nabízí se dokonce ještě třetí verze výkladu, a to revoluční čin. Hans má poprvé v životě možnost vlastní volby a zvolí si něco nečekaného, čím přitáhne pozornost – hodí cihlu do výlohy klenotnictví. Je to samozřejmě také odkaz na Stonewallské nepokoje, které v té době v USA probíhaly (demonstrace LGBT+ lidí proti policejní šikaně v USA, které vedly ke zrodu moderního LGBT+ hnutí – pozn. red.).
