Co se pod pojmem hraniční porucha osobnosti ukrývá? U mě znamená velké výkyvy nálad, ráno se cítím výborně, večer zase pod psa. Neustále cítím vnitřní pocity prázdnoty a nejistoty, kdo vlastně jsem. Svět vnímám hodně černobíle. Lidé jsou buď zlí, nebo je naprosto miluji. Impulzivita je můj věčný strašák. Ač na to nejsem pyšná, ani sebepoškozování a pokusy o sebevraždu se mi nevyhnuly.
Co se pod pojmem hraniční porucha osobnosti ukrývá? U mě znamená velké výkyvy nálad, ráno se cítím výborně, večer zase pod psa. Neustále cítím vnitřní pocity prázdnoty a nejistoty, kdo vlastně jsem. Svět vnímám hodně černobíle. Lidé jsou buď zlí, nebo je naprosto miluji. Impulzivita je můj věčný strašák. Ač na to nejsem pyšná, ani sebepoškozování a pokusy o sebevraždu se mi nevyhnuly.
V lednu 2019 jsem snědla více tablet antidepresiv. Nechtěla jsem si ublížit, pouze utlumit vnitřní bolest a příliš silné emoce. Byla jsem krátkodobě hospitalizována na otevřeném oddělení, kde byl denní režim. Můj stav se ale zhoršil a pár měsíců na to jsem se předávkovala léky, tentokrát s cílem zemřít. Kamarádka mě odvezla na pohotovost a já putovala na JIP a poté opět do psychiatrické nemocnice. Strávila jsem tři týdny na uzavřeném akutním oddělení. Když jsem šla domů, ještě jsem nebyla zdaleka v pořádku, pouze jsem měla předepsáno větší množství psychofarmak.
Ze dvou týdnů, které jsem následně trávila doma, si toho moc nepamatuji, protože jsem téměř pořád spala. Rozjela se mi těžká deprese, která většinou pramení ze stresových situací a hladovění. Mentální anorexie mě stále provází životem. Nebyla jsem schopná dojít ani na záchod nebo si vyčistit zuby. Byla vyčerpaná z věčného boje a jednoho dne jsem všechny léky spolykala. Našla mě kamarádka. Záchranka s doprovodem policie mě odvezla do psychiatrické nemocnice. Byla jsem pomlácená, měla otřes mozku a vůbec jsem o sobě nevěděla. Poté jsem podstoupila elektrokonvulzivní terapii, která je sice ve společnosti „démonizovaná“, ale můj stav výrazně zlepšila. V nemocnici jsem strávila měsíc. Po propuštění jsem byla úplně v pořádku. Zmizely příznaky mentální anorexie, deprese i nově diagnostikované emočně nestabilní poruchy osobnosti. Byla jsem dva měsíce doma a bylo to po dlouhé době šťastné období.
Od září loňského roku jsem opět byla v těžké depresi, která přišla plíživě, avšak při odchodu hodně bouchala dveřmi. Nezvládla jsem to a v lednu letošního roku skočila pod metro. Z této události si naštěstí nic nepamatuji. Operovali mě, protože jsem měla krvácení do mozku, zlomená žebra, ruku, lopatku a krční páteř. Magnetická rezonance mozku naštěstí ukázala, že jsem v pořádku. Byla jsem poté na JIP, LDN a v rehabilitačním ústavu, kde mě opět naučili chodit. Měla jsem úplně oholenou hlavu, ale vlasy mi již dorůstají, také poškozený zrak se srovnal. Mám z toho velikou radost.
Nyní mě hlídají rodiče, u kterých momentálně bydlím. Školu mám přerušenou. S rodiči jíme pravidelně, ale jakmile jsem sama, nic nejím. Nedokážu ani nakoupit jídlo v obchodě. V noci se naopak přejídám. Navíc jsem hodně impulzivní, nálady se mi střídají jako na horské dráze, nespím a věci vnímám hodně černobíle. Moc mi pomáhají pracovníci Centra duševního zdraví, kam pravidelně docházím.
A proč tohle všechno vyprávím? Ráda bych přispěla k destigmatizaci duševního onemocnění, protože si myslím, že je to ve společnosti velmi stigmatizované téma. A hlavně, protože to za to stojí. Vnímám svůj život tak, že mi Bůh dal druhou šanci a v životě tedy mám poslání. Mým posláním je pomáhat lidem s duševním onemocněním. Rozhodně chci dokončit vysokou školu a poté pracovat jako sociální pracovnice.
O životě s mentální anorexií se Lucie rozepsala v dřívějším textu.