V uprchlických táborech v oblasti okolo města Duhok žije odhadem 1,2 milionu vysídlených lidí. K dispozici jsou tu však jen tři psychiatři, tři psychologové a jedna terapeutka. Mnoho lidí tu nestrádá jen materiálně či fyzicky, časté je i válkou způsobené trauma. „Slyšela jsem příběhy o častém mučení, jako je topení, přivazování k posteli, škrcení a opakované sexuální zneužívání. Většina unesených dívek a žen sloužila v zajetí jako sexuální otrokyně,“ popisuje psychiatrička Kateřina Duchoňová zvěsti, které slýchávala v iráckém Kurdistánu. „Islamisté si je prodávali mezi sebou. Pokud se vzepřely, hrozilo jim zabití. Ještě před únosem často viděly vraždění svých rodinných příslušníků,“ doplňuje. Otázka duševního zdraví je v táborech, podobně jako v jiných poválečných oblastech, značně opomíjená. „Je šokující, co si ti lidé museli prožít; často to navíc musí držet v sobě a ani netuší, že by bylo možné jim nějak pomoci,“ vypráví Kateřina. Největší pomocí je tak podle ní především rodina, komunita, tradice, kultura a víra. „I přesto tu bylo a je mnoho sebevražedných pokusů, včetně těch dokonaných,“ říká. Jedním z velkých problémů místních komunit jsou i děti zplozené islamisty a vojáky samozvaného Islámského státu: „Jezídská komunita tyhle děti většinou nechce přijmout, jsou tu snahy je separovat od matek. Slyšela jsem, že některé z těch dětí byly i zabité. Utrpení těch žen tak bohužel propuštěním ze zajetí často nekončí.“
Jak se v Iráku vyvíjí situace a jak ses tam cítila ty sama?
Do Iráku jsem se vypravila na mezinárodní konferenci o psychotraumatu, jehož problematika mě zajímá dlouhodobě. Spolu s kolegyní jsme se na ni vydaly coby jediné účastnice ze zemí bývalého východního bloku. Němečtí psychologové a psychiatři založili ve městě Duhok v iráckém Kurdistánu Institut pro psychotraumatologii. Snaží se tam vyškolit místní v psychoterapeutické praxi. Ten nápad je podle mého skvělý. Místní nejlépe znají zdejší poměry, mentalitu a samozřejmě také jazyk. Práce je tedy jednodušší než v případě terapeutů-cizinců, nemluvě o tom, že je z dlouhodobého hlediska udržitelnější. V iráckém Kurdistánu je oproti jiným oblastem Iráku relativně klid, na jeho území je nicméně velké množství vnitřních vysídlenců z ostatních nestabilních regionů. Zdejší lidé mají navíc stále strach ze spících buněk Islámského státu. Já jsem se snažila hodně dbát na bezpečnost, ale jinak jsem se tam cítila dobře, lidé jsou velmi vřelí, pohostinní, snaží se komunikovat, i když nemluvíte jejich jazykem.
Jaké tábory jsi v okolí Duhoku navštívila?
Od začátku pobytu jsem měla zájem navštívit kromě konference i tábory pro vnitřní vysídlence a také centrum zdravotnické a psychosociální pomoci pro bývalé zajatkyně IS. Chtěla jsem nahlédnout do toho, v jakých podmínkách ti lidé žijí a jak se s nimi pracuje. Navštívily jsme dva tábory, každý z nich obývá zhruba kolem osmi tisíc lidí. V celé oblasti se ale počet vnitřních vysídlenců odhaduje až na 1,2 milionu. Žijí ve velmi provizorních podmínkách, většinou v obytných kontejnerech, tzv. unimo buňkách, nebo jiných provizorních přístřešcích. V jedné maličké místnosti žije i deset osob, mají velké problémy s dostupností vody a elektřiny. Přitom v zimě je v té oblasti velmi chladno, někdy i sněží, v létě jsou naopak extrémní teploty až kolem 45 stupňů. Lidi se snaží nějakým způsobem si přivydělat. Možnosti jsou přitom omezené, většinou jde o práci v zemědělství nebo na stavbách, problém je i s dopravou. Chybí zdravotnická pomoc, lidé v táborech čelí nejrůznějším nemocem včetně infekčních nebo onkologických a za veškeré ošetření i léky je potřeba zaplatit. Ani tak ale v některých oblastech není léčba dostupná.
Lidé v táborech ale nemají jen potíže s infrastrukturou, penězi či s nalezením práce. Jak je to s traumaty?
Ano, hodně lidí v táborech trpí traumatem, otázka duševního zdraví je tu, podobně jako v jiných poválečných oblastech, dost opomíjená. Je šokující, co si ti lidé museli prožít; často to navíc drží v sobě a ani netuší, že by jim bylo možné nějak pomoci. Někteří se snaží přežívat ze dne na den, držet se každodenní rutiny, aby přežili. Většinou jsou hodně spjatí se svou rodinou a komunitou a to, že nejsou takoví individualisté, jim pomáhá stejně jako jejich tradice, kultura a víra. I přesto zde bylo a stále je mnoho sebevražedných pokusů, včetně těch dokonaných. Na místě se snaží operovat neziskové organizace, ale je jich velký nedostatek, zvláště odborníků na psychoterapii je zoufale málo. V Duhoku existuje psychiatrické oddělení se třemi psychiatry, ve výše zmíněném Centru pro přeživší aktuálně pracují tři psychologové, jedna psychoterapeutka a čtyři psychosociální pracovníci, kteří vyjíždějí do terénu.
Proč se vnitřně vysídlení lidé nemohou vrátit domů?
Konflikt mezi tzv. Islámským státem a vládními silami vyhnal v Iráku z domova více než tři miliony lidí. Mnoho z nich i vícekrát. Často se uchylují právě do Kurdistánu a jiných relativně bezpečných oblastí. Nemohou se vrátit, protože jejich domovy byly zničené nebo je už stačil obsadit někdo jiný. Hlavním důvodem je přetrvávající velká nestabilita v oblastech, odkud uprchli. Bojí se o své životy. Zároveň v táborech čelí nedostatku základních potřeb a stane se, že je občas napadají i místní lidé v oblastech, kam se uchýlili.
Uvažují ti lidé o odchodu do Evropy?
Ti s kterými jsem měla možnost mluvit, o tom neuvažovali, ale nemůžu mluvit za všechny. Podle statistik se většina lidí snaží nejdříve přesouvat do bezpečnějších oblastí ve vlastní zemi, potom upřednostňují sousední státy a až na posledním místě přichází v úvahu Evropa.
Jak se sami Kurdové snaží v oblasti psychického traumatu pomáhat?
Jak už jsem zmiňovala, v Duhoku byl založen Institut pro psychotraumatologii. Němečtí psychoterapeuti se tam snaží vyškolit místní lidi v psychoterapii, především v terapii traumatu. Někteří z nich jsou sami kurdského původu, ale už se třeba narodili v Německu nebo tam žijí více let. Výhodou je dlouhodobá udržitelnost projektu, noví místní terapeuti nejen pracují v táborech, ale už se pomalu sami začínají stávat školiteli a předávají své poznatky dál. Zároveň lépe rozumí místní kultuře a ovládají kurdštinu, případně i arabštinu, takže nejsou při práci s traumatizovanými lidmi odkázáni na pomoc tlumočníka jako terapeuti-cizinci. I ti jsou ale zatím stále potřeba. Lepší terapie s tlumočníkem a při omezené znalosti místních poměrů než vůbec žádná.
Jaké příběhy o zajetí v Islámském státu jsi slyšela?
Slyšela jsem o častém mučení, jako je topení, přivazování k posteli, škrcení a opakované sexuální zneužívání. Většina unesených dívek a žen sloužila v zajetí jako sexuální otrokyně. Islamisté si je prodávali mezi sebou, pokud se vzepřely, hrozilo jim zabití. Ještě před únosem často viděly vraždění svých rodinných příslušníků. Myslím, že je pro nás až nepředstavitelné, co všechno si ty ženy, ale někdy i ještě malé holčičky, musely vytrpět. Mnoho z nich se svěřovalo s tím, že v zajetí uvažovalo o tom, vzít si život. Některé se o to i pokusily. Malovaly o tom obrazy v arteterapii, kde jsou vidět podřezaná zápěstí nebo ženy stojící na židli s provazem kolem krku. To, co je ještě dokázalo držet při životě, byla jejich víra nebo vzpomínky na zbylé členy rodiny, případně vlastní děti. Včetně dětí počatých s islamisty. S těmi má teď po jejich návratu problém jejich vlastní komunita. Jezídská komunita tyto děti většinou nechce přijmout, chce je separovat od matek. Slyšela jsem, že některé z těch dětí byly i zabité. Takže utrpení těch žen bohužel propuštěním ze zajetí neskončilo.
Co bývalí dětští vojáci? Jak jsou na tom a jak se s nimi pracuje?
Mnoho ze zajatých chlapců ve věku osmi až čtrnácti let bylo Islámským státem trénováno k boji, někteří byli vysíláni do předních linií na frontě. Výcvik byl doprovázen brutálním zacházením, pokud se ho nechtěli zúčastnit, tak opět i mučením. Ke všemu patřila i každodenní indoktrinace myšlenkami islámského fundamentalismu. Kromě fyzického a psychického násilí byli i sexuálně zneužíváni. Je pochopitelné, že tyto děti po návratu ze zajetí trpí mnoha psychickými potížemi včetně posttraumatické stresové poruchy a poruchového chování, mají velké potíže s vlastní identitou. Některé z dětí jsou apatické a spíš se stahují do ústraní, jiné jsou neklidné, mohou mít i agresivní projevy. Jejich rodiny a komunita si s nimi nevědí rady. Je důležité navodit u takto závažně traumatizovaných dětí v první řadě pocit bezpečí a důvěry, pracovat zároveň s jejich blízkými osobami. Zajistit jim základní potřeby včetně jídla a klidného místa na spaní, což je v podmínkách táborů hodně složité. Důležitá je i sociální péče, vytvoření pravidelného řádu, začlenění dětí do kolektivu, do školy a zároveň postupné zpracovávání traumatu. Někdy je potřeba i psychiatrická péče. Také se nesmí opomíjet práce na deradikalizaci dětských vojáků. Radikální postoje mohou být spolu s neléčeným traumatem a velmi špatnými sociálními podmínkami velkým rizikem do budoucna.
Jak se s dětmi na léčení traumatu pracuje? Jaké se používají techniky? Můžeš zmínit nějaký konkrétní příběh?
V každé terapii je základem vytvoření bezpečného, důvěrného vztahu, bez toho se nedá jít dál. Techniky mohou být různé, důležitá je vždy empatie, podpora a aktivní naslouchání. Traumatizované děti, ale samozřejmě také dospělí, musí znovu získat důvěru v jiné lidi. Dětem se dá hodně přiblížit pomocí herní terapie nebo dalších expresivních terapií jako třeba dramaterapie, arteterapie nebo muzikoterapie. Děti tak mohou lépe vyjádřit své emoce a porozumět jim. Také se dost využívá narativní terapie, což je terapie založená na převyprávění svého životního příběhu z jiného úhlu pohledu. Ale používají se techniky z různých terapeutických směrů včetně různých forem relaxace. Je důležité se zaměřit na malé dílčí cíle a brát v potaz, že terapie bude dlouhodobá. Dobře se osvědčuje i skupinová terapie. Co se týče dětí, tak mi v paměti asi nejvíce utkvěla osmiletá holčička, která se vrátila ze zajetí IS a nebyla schopná s nikým komunikovat, chodila doslova jako tělo bez duše, měla i znenadání různé kolapsové stavy. Díky terapeutovi, který s ní začal pomalu navazovat kontakt a využíval k tomu dětské kurdské hry, se její stav začal zlepšovat. Oživila si tím vzpomínky na minulost, kdy se ještě cítila v bezpečí a neměla těžká traumata ze zajetí. Začala mít zároveň k terapeutovi důvěru a bylo na čem stavět dál. Její další terapie bude samozřejmě ještě běh na dlouhou trať.
Foto: Archiv Kteřiny Duchoňové