Smlsnul si na ní bulvár, seděla tři hodiny na policii ve vlastní moči. Příběh Elišky s bipolární poruchou

Obrázek: eliska-karafiatova-small

Šestadvacetiletá Eliška Karafiátová žije se svou diagnózou 12 let, od svých čtrnácti. Její rodiče se rozvedli, když jí bylo sedm let a jak říká, se svým otcem se z vlastní vůle příliš často nevídala. Ve třinácti letech jí byla dětskou psychiatričkou diagnostikována úzkostně depresivní porucha se sociální fobií. Tehdejší třídní učitelka doporučila návštěvu odborníka Eliščině matce po množství školních absencí a sérii psychosomatických onemocnění. Během půl roku se Eliška z někdejší třídní premiantky propadla až na trojky a čtyřky. V té době nikdo netušil, že dívka už nějaký ten pátek čelí ostré školní šikaně od svých spolužaček. „Šlo o ženskou formu šikany, která mívá skrytější formy,“ vypráví Eliška. „Nikdo vám nedává tzv. přes hubu, takže to není tak očividné. Jde ale o těžkou psychologickou šikanu spojenou s neustálým ponižováním,“ líčí. Jako mnohé další oběti neměla ani Eliška odvahu o šikaně informovat své blízké. Bála se, že jí okolí neuvěří a že se informace nakonec obrátí proti ní. V symptomatickém myšlenkovém vzorci si nebyla jistá ani tím, zda jí nebude vyčteno, že své spolužačky ke krutému zacházení něčím „ponouká“. Situaci řešila pokusem o úplnou izolaci: utíkala do svého pokoje, nevstávala z postele a jen četla knihy nebo poslouchala hudbu. Když se konečně dostala k psychiatričce, namísto toho, aby se začaly řešit možné příčiny problému – traumata z dětství a školní šikana – dostala Eliška v pubertálním věku rovnou vysoké dávky psychofarmak. „Během půl roku jsem přibrala z 50 kilo na 65, v pubertě, ve fázi, kdy jsem se vyvíjela,“ vzpomíná na drsné období. „Důsledkem byly další mindráky, které jsem řešila tím, že jsem se snažila vypadat jako kluk: převazovala jsem si prsa a dokonce jsem tehdy napsala sexuoložce Fifkové, jestli by nemohla zařídit mé „předělání“ na kluka. Naprosto jsem odmítla přijmout svoje ženské tělo,“ říká Eliška. 

Kromě psychofarmak byla Elišce doporučena arteterapie, jak ale vzpomíná, v reálu se jednalo spíš o jakýsi kroužek kreslení. Namísto vědomé práce s pacientem spolu účastníci terapie soutěžili o to, kdo odevzdá „krásnější“ výtvor, což vedlo opět pouze k dalším pocitům méněcennosti.

eliska karafiatova 2

Po čase pro ni začala být situace neúnosná. V patnácti letech se rozhodla „přestat být okolí na obtíž“. „Bylo pro mě hrozně bolestné pozorovat, jak se kvůli mně moje okolí trápí, nechtěla jsem, aby nade mnou máma každé ráno stála, brečela nebo křičela, že musím jít do školy,“ svěřuje se Eliška. Využila uvolněného bytu po babičce a odstěhovala se z malého města do Prahy, pevně rozhodnutá začít žít na vlastní pěst. Ani tam se jí ale příliš nevedlo; celé dny prospala v depresi, žila mezi odpadky, v noci se toulala po pražských parcích, peníze na základní potřeby jí posílali rodiče. V 16 letech se nakonec rozhodla vyhledat sama od sebe znovu psychiatrickou pomoc. Když na příjmu řekla, že má problémy se sebepřijetím, vyhodnotili ji jako pacientku s poruchou příjmu potravy. Zároveň ji překlasifikovali z úzkostně depresivní poruchy na bipolární afektivní poruchu. Skončila na oddělení s dívkami trpícími anorexií. Výsledkem byly paradoxně poruchy příjmu potravy. Eliška se začala střídavě přejídat a hladovět. „Měla jsem pocit, že vlastně nikdo neví, co se mnou,“ konstatuje. „Vnímala jsem, že je kolem mě spousta lidí, kteří se mi snaží intenzivně pomoci, jako by to ale brali za úplně špatný konec,“ dodává a vzpomíná i na to, že pocit bezvýchodnosti ji nakonec dovedl i k sebepoškozování. Řezala se tehdy žiletkou do paty, aby nebyly jizvy vidět a kůže rychle odrůstala, případně si záměrně vkládala do bot ostré kamínky.

eliska karafiatova 3

Marné byly i veškeré pokusy nechat se zaměstnat: její psychika procházela takovými výkyvy, že ji počáteční elán pokaždé dovedl k rychlému vyhoření. „Ve většině prací jsem vydržela maximálně do konce záuční doby, pak jsem to přestala zvládat a upadla jsem do depresí,“ komentuje své zkušenosti. „Většinou jsem se prostě jen přestala ozývat; byla jsem zvyklá své psychické potíže od dětství tajit. Měla jsem tedy špatné renomé i reference,“ vysvětluje. Eliška měla opatrný přístup i k lidem okolo sebe, pustit si někoho kromě rodiny příliš k tělu jí bylo zatěžko. To se podle jejích slov prolomilo, až když jí bylo 19. Tehdy si našla svého prvního přítele. „Podobně jako ostatní věci v mém životě bylo i partnerství jako na horské dráze – jednou úžasné, jindy peklo. Nebyla jsem schopná žádné stability a ve vztazích se to odráželo,“ objasňuje.

Vůči farmakologické léčbě je Eliška po svých zkušenostech značně skeptická, ačkoli léky poctivě užívá, „aby neohrozila okolí“. Svou první psychotickou mánii prožila poté, co jí psychiatr předepsal vysoké dávky silného antidepresiva Prozac. V paranoidní atace vyběhla z domu jen v lehkém negližé a turistům, kteří ji slovně obtěžovali, se pokusila utéct do koruny stromů v pražské Pařížské ulici. Přitom naboso pošlapala střechu luxusního porsche, zasahovat tedy nakonec musela policie. „Zatkli mě a nechali mě tři hodiny pomočenou a křičící na židli. Bavili se o mně v mojí přítomnosti, smáli se, že jsem ruská šlapka na drogách,“ vypráví Eliška jednu ze svých nejvíce hororových vzpomínek, která proběhla i českým bulvárem. Na akutním příjmu v Bohnicích, kam ji policie odvezla, ji podle jejích slov svázali a odmítli ji pouštět na toaletu. U soudu, který následoval, jí hrozili zbavením svéprávnosti, nakonec ale skončila se soudně předepsanou ochrannou léčbou z důvodu vážné psychiatrické diagnózy.

eliska karafiatova 1

V „blázinci“ zažila tehdy devatenáctiletá Eliška i léčbu elektrošoky, do které byla podle svých slov personálem vmanipulovaná. Souhlas s daným druhem léčby prý vždy podepisovala silně medikovaná. Výsledek? Po jednom ze zákroků jí trvalo půl roku, než dokázala znovu identifikovat svého přítele, který ji pravidelně navštěvoval. Na období frekventovaných hospitalizací – bylo jich dokonce přes deset – si obecně příliš nepamatuje. Během dvou let přibrala kvůli medikaci 40 kg, popraskala jí kůže na těle, špatně se jí sportuje. Prášky vysadit nesměla, soudní podmínka jasně stanovovala léčbu, jejíž nerespektování by vedlo ke zbavení svéprávnosti a doživotní ústavní léčbě

Jak Eliška říká, léky ve vysokých dávkách jí způsobují neustálé problémy: kromě váhových výkyvů je to i nízký tlak a rozmazané vidění, vada zraku, únava nebo zhoršené soustředění. Sebemenší změna v užívání zase hrozí novou manickou nebo depresivní atakou. Nelze se divit, že má za sebou už pět pokusů o sebevraždu. „Aktuálně jsem ráda, že nebyly úspěšné,“ říká. „Ale to se možná zase změní.“

eliska karafiatova 4

V důsledku nemoci se Elišce dosud nepodařilo dostudovat střední školu, studium přerušila v 17 letech. Maturitní ročník studuje dokola – a zatím neúspěšně – už osm let. Kvůli opakovaným hospitalizacím se jí nedaří navazovat znovu tam, kde studia zanechala. Aktuálně má už pátým rokem partnera, který má taktéž psychiatrickou diagnózu, a jak sama říká, je pro něj díky tomu snazší pochopit její mnohdy komplikované stavy. Například když se v záchvatu paranoie domnívá, že je tajný milionář, který ji chce zmanipulovat do sňatku. Vědomí, že na ni někdo doma čeká, ji podle jejích slov posiluje.

Před třemi lety si s přítelem pořídili psa, kočku a kocoura z útulku. I oni jsou pro ni motivací, proč nezůstat hospitalizovaná dlouho. „Vím, že na mě čeká někdo, komu neubližuji,“ říká hořce. Ke zvířatům má obecně blízko; spolupracovala i s charitami věnujícími se ochraně zvířat, pro které na dobrovolné bázi fotila.

Šestým rokem spolupracuje s Centrem duševního zdraví Praha, bývalou organizací Fokus. „Jsou to milí, laskaví lidé, kteří se pokoušejí o reformu v oblasti duševního zdraví,“ říká Eliška. „Mají spoustu zkušeností, slyšeli bezpočet příběhů, nemusím jim nic vysvětlovat,“ kvituje s povděkem. Zároveň rozesílá Eliška své životopisy na nejrůznější místa v naději, že konečně najde stabilní místo. Jak říká, zatím dostává samé zamítavé odpovědi – personalistům je častá změna místa podezřelá. Zatím prý nikdy neměla „koule“ říci zaměstnavateli naplno, že je psychicky nemocná. Jako osoba s invalidním důchodem třetího stupně je pro množství z nich nezaměstnatelná.

Pravidelně dochází na psychoterapii, pokračuje i v užívání psychofarmak. Jejím snem do budoucna je najít „zlatý střed“ a stabilitu ve všech životních oblastech. „Ráda bych měla něco trvalého, co budu schopná udržet,“ přibližuje svou představu. „Nechci být na nikom závislá, na státu ani na rodině, finančně ani emočně. Chtěla bych najít sebejistotu, přestat se týrat a týrat skrze sebe i okolí,“ říká pevně.

eliska karafiatova 5

V léčebně se podle svých slov setkala s těmi nejdrastičtějšími příběhy: „rozervané rodiny, děti znásilněné vlastními otci, matky na drogách, bezdomovectví, osobní bankroty a mnohé další,“ líčí. I vlivem těchto zkušeností se pomalu učí se zbavovat pochybností o sobě. „Okolí mi pomáhá můj náhled přehodnocovat, říkají mi, že jsem chytrá, že jsem hodný člověk, že mám své kvality,“ upřesňuje. „Učím se být laskavější sama k sobě.“

Co by Eliška změnila v oblasti systémové péče o pacienty s psychiatrickými chorobami? „Zdravotní personál, který selhává, není žádné ztělesnění ďábla. Jsou to obyčejní lidé, kteří jen nemají „naši“ zkušenost, dané problémy znají jen z knih,“ vysvětluje své stanovisko. „Myslím si, že lidé jsou často diagnostikováni mylně, jsou zbytečně hospitalizováni a jsou jim předepsána zbytečně silná, nevhodná psychofarmaka. Funguje tu navíc jakýsi systém trestání, který vám říká: nejste normální, my vás za to potrestáme, vy se z toho poučíte a budete pak pro společnost lepší. Tohle ale vůbec nefunguje,“ je přesvědčená Eliška. „Lidé s psychickým onemocněním potřebují přijetí a lásku. Jejich nemoc je pro ně sama o sobě dostatečným trestem.“

Foto: Archiv Elišky Karafiátové