Chtěla zabít sebe i své dítě. Poporodní psychóza odezněla po půl roce, dnes je dcera smyslem jejího života

Obrázek: vanessa-larssen

V nejhorších chvílích poporodní deprese stála se svou několikaměsíční dcerou na parapetu ve čtvrtém patře a chtěla skočit. Láska k dítěti u Vanessy Larsenové nepřišla hned, ale musela se ji postupně naučit. Jako samoživitelka s psychiatrickou diagnózou a bez rodinného zázemí měla vše těžší, přesto se k mateřství po šesti měsících propracovala a dceru Elišku bezmezně miluje. Dnes považuje za nutné o svém tehdejším stavu otevřeně mluvit, péče o rodičky s poporodní depresí i samotná detabuizace tématu jsou v totiž Česku stále v plenkách. Přitom poporodní deprese postihnou až 10 % rodiček a v případě jejich nahodilých úmrtí je sebevražda jednou z hlavních příčin.

Jak jste se cítila během těhotenství?

Docela dobře. I když jsem hned věděla, že se otec o Elišku nebude starat. Chtěl, abych šla na potrat. Nicméně celé těhotenství jsem byla ve velmi dobré náladě a neměla v podstatě žádný zdravotní problém. Mám bipolární poruchu, už šest let beru antidepresiva. Odborníky mi bylo řečeno, že moje diagnóza nesouvisí s tím, co přišlo po porodu. Po dohodě s moji psychiatričkou jsem už před rokem vysadila léky a cítím se velice dobře, zdravě.  

Kdy vám ji diagnostikovali? 

Když mi bylo 20 let. Dva roky jsem netušila, co se děje, co půl roku se mi střídala nálada a například i váha, nahoru dolů 20 kilo. Mám typ, kdy člověk nemá mánie, ale spíš tíhne k depresivním stavům. S přestávkami jsem byla medikovaná a pod dohledem psychiatrů, psychologů a terapeutů. Medikaci jsem pak musela vysadit, když jsem otěhotněla, protože ohrožuje plod. Těhotenství jsem prošla pod psychiatrickým dohledem. Hormony mi suplovaly serotonin v hlavě. Po porodu jsem medikaci nasadila znovu. 

Jaký byl samotný porod? 

Byl strašně dlouhý, trval šest hodin, měla jsem kontrakce po čtyřech minutách. Bylo to nesnesitelné, měla jsem všechny epiduraly a oxytociny, ale myslím, že to pomohlo tak z 30 %. Když přišla Eliška na svět, už když jí přestřihávali pupeční šňůru, věděla jsem, že je něco hodně špatně, že přišla deprese. Najednou jsem dostala obrovský strach, že to nemůžu zvládnout. Každá máma má logicky strach, ale můj byl větší. Byla to neskutečná rychlost, jak se mi vyplavily hormony, najednou jsem byla jako nahá. Měla jsem velký strach, co bude následovat. 

Každá ženská to nezvládne

Přestala jste si úplně věřit, že zvládnete péči o dítě?  

Darina, kamarádka, která se mou byla u porodu, porodila dvě děti a říkala neboj, to zvládneš, každá ženská to zvládla. Ale první týden se mi nedařilo kojit. Platila jsem si laktační poradkyně, měla jsem nalitá prsa mlékem, ale Eliška se nepřisála. Pak přestala přijímat i umělou výživu. Bylo léto a hrozné horko, měla jsem obavy, že bude dehydrovaná. Odjely jsme sanitkou na pohotovost do Motola. Dali ji na kapačky. Tam ale pro nás neměli místo a odkázali nás na Bulovku. Tehdy mě tam s ní hospitalizovali na pediatrickém oddělení, byla jsem tam já se čtrnáctidenním dítětem a dvě desetileté děti. Nechali nás tam s tím, že mě sestřičky rozkojí, ale opět se to nepovedlo. Po čtyřech dnech konečně začala pít mléko. Tehdy jsem se přestala cítit dobře. Říkala jsem noční sestře, že něco není v pořádku, cítím, že mi plave mozek. Řekla, že to určitě není pravda. Ráno přišel primář a řekl, že to je na půl roku v Bohnicích, že to je poporodní psychóza. Bylo to jako ve filmu, vůbec jsem nechápala svoje chování. Vůbec jsem nechtěla vlastní dítě. Primář mi doporučoval, že se mám nechat hospitalizovat a dítě dát do kojeneckého ústavu. 

Zvážila jste jeho doporučení? 

Nedokázala jsem přijmout myšlenku, že odložím dítě na první půlrok, který je pro něj tak důležitý. Řekla jsem si, že to zvládnu. Bylo to ale peklo. Neměla jsem pak žádnou podporu ze strany rodiny, vychovala mě jen máma, která je bohužel alkoholička. I když bydlela 500 metrů ode mě, nepomáhala mi. Nedokázala přestat. Pomáhali mi dva kamarádi a přečkali to se mnou. Ostatní se na mě vykašlali. Ten stav, kdy se to ve vás bije, se těžko popisuje. V nejhorší chvíli jsem stála v okně ve 4. patře, s Eliškou v náručí a chtěla skočit. Mohlo to skončit tragicky. Je to stav, kdy proti sobě jde více velmi odlišných pocitů. Mýtus je, že každá matka cítí hned po porodu zamilování do svého dítěte. Patřím mezi ženy, které nic takového neprožily, a k lásce jsem se musela propracovat. V jednu chvíli jsem dokonce stála před babyboxem a chystala se dítě do něj dát. Pak jsem ho přivinula k sobě a řekla si, co to proboha děláš, to nemůžeš. Byla jsem v krizi a říkala si, že dítěti bude lépe někde jinde. 

Obrázek: 286a0038

Je těžké si představit, co jste tehdy cítila…

Někdy se ani nechcete na dítě podívat, zdá se nějakým způsobem cizí. Dítě pořád něco potřebuje, a pokud je člověk sám v háji a potřebuje péči, které se mu navíc nedostává, nedokáže ji opravdu dát. Ta netečnost je strašný stav, ze kterého zdánlivě nevede cesta ven. Většinou to trvá asi půl roku, ale může to trvat i déle. Zdá se to jako věčnost. Je to strašný zápřah na vaše člověčenství a já si to nikdy neodpustím. 

Byla jste v kontaktu s kamarádkami, které měly děti? 

Ano. Snažily se to chápat, říkaly, že všechno bude dobré. Částečně jsem litovala, že jsem nešla do Bohnic, protože jsem strašně trpěla. Ale ta představa, že by byla Eliška v kojeňáku, byla nesnesitelná. Tak jsem si raději na sebe ušila tenhle bič. Snažila jsem se například kontaktovat organizaci Úsměv mámy, ale měli v tu dobu naplněnou kapacitu. Těch maminek, které si prožijí podobné těžkosti, je víc, než se zdá. Ženy o tom nechtějí mluvit, je to velké zklamání a svým způsobem životní prohra. Ani kamarádky si to mezi sebou neříkají, je to tabu. Když jsem já pak zveřejnila nějaké své postřehy, přišly mi reakce jiných matek, které si prožily něco podobného. Společnost je nastavená tak, že musíte dítě milovat od začátku, pokud se to neděje, jste špatná máma. Je za tím pak extrémní stud. 

Byla jste pod tlakem okolí? 

Cítila jsem určitý společenský tlak, když jsem byla velmi otevřená ke svým kamarádům, že necítím lásku k dítěti. Měla jsem načteno milion věcí o tom, jak být dobrá máma. Ale moje realita byla jiná než u spousty žen, které například mají podporu v rodině, mají partnera. I když se rozejdou, partner nějak funguje a pomáhá. I 10 % pomoci stačí k oddechnutí. Jako samoživitelka to nemáte lehké, jako samoživitelka s poporodní psychózou už vůbec ne. Zátěž byla extrémní. Nakonec jsem to s vypětím sil zvládla. Já jsem byla jedináček a taky jsem vyrůstala bez otce, ten bludný kruh se u nás v rodině opakoval.

Eliška je mým učitelem

Dá se říct, že ten stav odeznívá postupně? 

Prostě najednou přejde, jako mávnutím kouzelného proutku. Jak náhle to přišlo, tak to odešlo. Postupně se začínáte do dítěte zamilovávat. Teď, myslím, si už můžu dovolit říct, že kráčím správným směrem. Vystoupila jsem z bludného kruhu a beru výchovu jinak než moje máma. Eliška byla a je mi velkým učitelem. Můžeme si sebe navzájem užívat. Teď bych za ni položila život, koukám na ni každý den jako na svatý obrázek. V mateřství jsem našla smysl bytí a paradoxně je to pro mě dnes největší naplnění. 

Jak někomu v poporodní depresi pomoci?

Pokud možno být v kontaktu, co nejvíce i osobně. Vždycky se najde něco, s čím se dá pomoci. Pomáhá dohled, aby se nestala nějaká tragédie. To bych doporučila těm nejbližším. Aby si třeba udělali nějaký rozvrh, a přestože člověk tvrdí, že nikoho nechce vidět, můžete být alespoň ve vedlejší místnosti. V tak vážné psychóze se opravdu může stát, že člověk zabije sebe i dítě. Nedávat nevyžádané dobré rady, nabídnout spíš soucit. Klidně mlčet, mně pomohlo, že někdo vedle mě byl. Osobně si třeba myslím, že kojení se hrozně přeceňuje. Lidé na fakt, že nekojíte, často nereagují moc pozitivně. V partnerství je asi taky dobré netlačit na pilu v sexu, člověk v depresi nemá žádný apetit. 

Obrázek: 286a0021

Nedokážete si úplně odpustit, ale zkoušíte to?

Ještě než jsem byla těhotná, začala jsem se potápět a to mi hodně pomáhalo. Rok po porodu jsem se k tomu vrátila. Je to podobná vášeň jako moje dcera a velká autoterapie. Obecně si myslím, že sport a koníčky mohou lidem hodně pomáhat. Pod vodou vnímáš hodně svůj dech a tu životodárnou energii, kterou dává. Zároveň jakákoliv chyba může být fatální. Já se pod vodou naučila pracovat s myšlenkami a vědomě se s nimi vyrovnávat. Jsem hodně citlivá a sleduju své reakce. 

Teď už si užíváte mateřství naplno? 

Každý den. Eliška mě naučila žít v přítomnosti, vždycky jsem hodně plánovala. Potřebovala jsem na minuty naplánovaný den. Co přešla poporodní psychóza, užívám si každý den. S Eliškou spějeme k parťáctví, respektující výchově. Každý den je pro mě menší zázrak. Eliška je také citlivý člověk a ve čtyřech letech dokáže pojmenovat emoce, které podle mě běžně děti ani neznají. Nic lepšího v mém životě už nebude. Být milující máma a mít zdravé dítě je nejvíc. Je to láska. 

Co byste vzkázala ženám, které něco podobného teď prožívají?

Určitě vyhledat odbornou pomoc, terapeutickou, psychiatrickou. Pokud během týdne po porodu nejsou věci v pořádku,  nečekat. Na nějakou dobu nasadit medikaci, například silná antidepresiva, aby odezněly sebevražedné až vražedné sklony. Informovat a být otevřená ke svým blízkým, aby nemuseli jen tušit, ale aby věděli, co se děje. Dát ostatním návod, třeba introvert potřebuje něco jiného než extrovert. Vědomě pracovat s tím, že to odezní. Myslím, že český stát není na pomoc matkám v takové situaci vůbec připravený, nemá kapacity. Pokud si nemůžete dovolit soukromou péči, je těžké najít podporu.