Přečtěte si také úvodní text seriálu Když je byt vším
„Ježíš, tady je i vana, budu mít vanu,“ raduje se nahlas při první návštěvě svého nového bytu paní Jana. Podobně nadšeně komentuje každou z těch mála věcí, které se v bytě zatím nacházejí. Skříňky v kuchyňském koutě, sporák s troubou a čtyřmi plotýnkami a především balkon s výhledem do tiché ulice v pražských Kunraticích. „Je to jak z časopisu,“ shrne nakonec své dojmy.
Je tu poprvé. Na prohlídku bytu dorazila o půl hodiny dříve. „Nemohla jsem se dočkat,“ říká a pokračuje: „Hledala jsem si to na mapě a přes Google Maps se kolem „procházela“ stále dokola. Jsem pořád v šoku.“
O tom, že by skutečně mohla získat pronájem v městském bytě se dozvěděla doslova před pár dny. Osm let žila na ulici či v provizoriu nejrůznějších ubytoven. „Mohla bych tu rovnou zůstat?“ ptá se s neskrývanou nadějí v hlase, i když ví, že tak rychle to nepůjde.
Nejdříve musí Rada hlavního města schválit smlouvu, pak se teprve dostane ke klíčům. V bytě je odpojená elektřina a její zprovoznění chvíli potrvá. Musí si také vyřídit sociální dávky, protože je momentálně kvůli zdravotním problémům bez práce. Dříve chodila po brigádách. „Z lavičky přímo do fabriky,“ směje se.
Poslední dva roky bydlela na humanitárním covidovém hotelu zřízeném městem během pandemie. Díky tomu se dostala i do pražského programu sociálního bydlení. Pobyt na hotelu jí přinesl stabilní režim a možnost svoji životní situaci začít řešit. Město hotely po covidu ale pomalu zavírá, takže je ráda, že získala městský nájemní byt. „Především si přeju klid a konec všech stresů,“ těší se.
Bez kontaktu
Život paní Jany radikálně změnil, jak sama vypráví, rozvod. „Měla jsem tři děti, dům, auto. S manželem jsem žila dvaadvacet let,“ popisuje. „Měla jsem všechno, ale nevážila jsem si toho, dneska si vážím i půlky rohlíku,“ dodává.
Při rozchodu, při kterém hrála roli partnerova nevěra i její začínající potíže s alkoholem, přišla o děti i bydlení. Manžel jezdil s kamionem a dobře vydělával, ona zůstávala doma a pečovala o děti a domácnost. Dvě starší byly na vysoké škole, jen nejmladší dcera ještě chodila do školky.
Z počátku se snažila zůstat v její blízkosti. Sehnala si ve vedlejším městě práci přes agenturu i s bydlením na ubytovně. Po několika měsících ale práce skončila a ona přišla o obojí. O práci i ubytovnu.
„Říkala jsem jim: ,To jsem přece já, Jana, to mi nemůžete udělat, vždyť víte, že pracuji, všechno platím!' Stejně mě ale vykopli,“ vypráví a pokračuje: „Byly právě Vánoce a já jsem strávila s igelitkou svoji první noc v tramvaji. Strašně jsem se styděla a vůbec nevěděla, co mám dělat.“
Do Prahy se dostala po mnoha peripetiích vlakem a zůstala rovnou na hlavním nádraží. Měla hlad. Po několika dnech se dozvěděla o pobočce organizace Naděje, kde jí zase poradili dál - kde spát, kde může dostat jídlo. Okamžitě si našla práci, ale na Hermes, loď nabízející přespání pro lidi bez domova, ani na další ubytovny se jí moc nechtělo. „Je to tam šílené,“ vypočítává stručně: „Moc lidí, krádeže, blechy a vši.“
Vydělané peníze posílala dětem. O své situaci jim ani bývalému partnerovi nikdy neřekla. Stále se snažila mít hlavně práci, i když několik dalších let žila po známých nebo na ulici. „Chtěla jsem si zachovat alespoň nějakou důstojnost, to je nejdůležitější,“ vysvětluje.
Počítat s traumatem
Na stálé bydlení ale bez pomoci dosáhnout nedokázala. Osobní kontakt s dětmi na čas ztratila úplně. Nyní se ho snaží s podporou sociální pracovnice opět navázat. Doufá, že vlastní bydlení jí v tom výrazně pomůže. Cítí, že jako ostatní lidé bez přístřeší potřebuje ve svém životě především klid, jinak to „nahoru“ nepůjde.
Kolik přesně je v Praze žen ve stejné situaci jako Jana, se úplně neví. Ženy bez domova nejsou vidět tolik jako muži. Odborníci se shodují, že ženské bezdomovectví je více skryté. Ženy se častěji snaží přežívat v nějakém typu provizorního bydlení - na ubytovnách, přespávají u rodiny či známých.
Zároveň jsou na ulici mnohem zranitelnější než muži. Velmi často jim hrozí fyzické napadení nebo sexuální obtěžování a zneužívání. Násilí bývá také často důvodem, proč se na ulici vůbec ocitly, i když o tom samy příliš nemluví. Podobně jako paní Jana.
Obecně je ženské bezdomovectví specifické tím, že se ve vysoké míře pojí s prožitým traumatem, které pobytu na ulici předchází. V provizorních životních podmínkách ulice se pak neošetřené psychické zranění dále prohlubuje.
Samotná ztráta domova je sama o sobě navíc také extrémně traumatizující. Navozuje stres, zvyšuje riziko depresí, duševních i fyzických poruch nebo užívání návykových látek. Expertky z pražské organizace Jako doma, které se věnují ženám na ulici, tvrdí, že trauma a bezdomovectví žen jsou provázané tak hluboce, že s ním musí počítat jakákoliv strategie pomoci. Jinak bude neúčinná.
Běh na dlouhou trať
To se bohužel ne vždy daří. Služby určené pro lidi bez domova nemusejí být vždy na tuto situaci připraveny. Trauma dopadá na psychické i fyzické zdraví, vyvolává trvalý pocit ohrožení a rozvíjí sklony k užívání drog a alkoholu. Organizace a úřady, které trauma neberou v potaz, vnímají takové lidi jako problémové a nespolupracující, což často vede k jejich vyloučení a dalšímu prohloubení potíží.
Neziskové organizace, jež pomáhají sociálně slabým Pražanům se „zabydlováním“ v městských bytech v programu sociálního bydlení, se s následky traumatu snaží pracovat denně. Ani paní Janě se zpočátku potíže nevyhnuly. Než dostala byt, musela kvůli porušení pravidel na poslední chvíli covidový hotel opustit a vrátit se na ulici. Do nového bytu se stěhovala z lavičky na Palackého náměstí.
Podle sociálních pracovníků je to docela pochopitelná situace. Dostat po mnoha letech na ulici šanci na stálé bydlení, nevyhnutelně přináší velký nápor na psychiku, který ne všichni mají kapacitu dobře zvládnout. Obavy, že se může ještě něco zvrtnout (a životní zkušenosti lidí bez domova obvykle dokládají, že vždy se může něco zvrtnout) a vysněný domov zase zmizí, mohou zafungovat jako rozbuška. To se stalo i paní Janě.
Stačilo jen pár dnů v uličním provizoriu, aby přišla o mobil, osobní věci a stabilitu, kterou předtím dva roky na „hotelu“ pracně získávala. Nakonec se za asistence sociálních pracovníků nastěhovat zvládla. Byt s pomocí nábytkové banky zařídila. Chodí na terapii a shání si trvalou práci. Na svoji budoucnost se zatím ale dívá opatrně. Ví už, že je to běh na velmi dlouhou trať.
Foto: Petr Zewlakk Vrabec