Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Barbara Hartmann: Srebrenické ženy touží vyprávět - skrz smartphone

 

hartmann big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

15
června
2015

Barbara Hartmann (1976) je německá umělkyně. Ve svých projektech se zaměřuje zejména na témata lidských práv, paměti a traumatu. Od roku 2000 pracuje se skupinou dvanácti žen z bosenské Srebrenice, které přežily tamní masakr v roce 1995. Hartmann ženám původně rozdala fotoaparáty, aby zaznamenávaly život kolem sebe několik let po událostech, které převrátily jejich život naruby, a ony byly schopny o svých traumatech komunikovat. Jejich fotografie byly vydány knižně v publikaci Náš pohled - 12 žen ze Srebrenice. Po několikaleté pauze se ženy spolu s německou umělkyní domluvily na znovuobnovení projektu. Před pár týdny proto spustily svou facebookovou a instagramovou stránku Everydaysrebrenica, jejímž prostřednictvím se s okolím dělí o fotografie a příběhy ze svého každodenního života.

Už několik let pracuješ se ženami v bosenské Srebrenici. V čem projekt spočívá?

Jde o umělecký projekt, ve kterém užíváme fotografii nejen jako přímý jazyk, ale jako každodenní, otevřený a velmi kreativní nástroj. Ženy jsou své bývalé sousedky. Bosňačky (muslimky) a Srbky. Prostřednictvím projektu, a tedy i sociálních sítí, spolu hovoří o každodenním životě, problémech ale i o radosti a přátelství. A čas od času mluví o společném traumatu, které zažily – mnohdy ve velmi symbolických obrazech.

srebranica9

Jak se ti tyto srebrenické ženy podařilo přimět ke spolupráci?

Od začátku byly vůči mně velmi otevřené. Všechny ženy se účastnily takzvané kontaktní skupiny, která byla založena proto, aby se navzájem podpořily v běžných úředních záležitostech a zejména aby započaly dialog. A to nebylo v roce 2000, kdy jsem s nimi začala pracovat, vůbec jednoduché. Ostatní se k nim kvůli tomu chovali poměrně nepřátelsky. Ony se ale chopily šance mluvit nejen o traumatech, která zažily, ale i o každodenním životě, a to pomocí fotografií. Ke spolupráci jsem je přemlouvat vůbec nemusela. Byly za tu příležitost rády – rády, že budou jejich příběhy vyslechnuty.

srebranica4

Mohla bys nám ve zkratce říct, co se v Srebrenici vlastně stalo?

Když v roce 1992 začala válka v Jugoslávii, srbští obyvatelé uprchli z města. Někteří odešli do sousedních oblastí, mnozí z nich ještě dál, třeba do Bělehradu. Srebrenica byla bosenskou enklávou. Všichni Bosňáci z oblasti uprchli právě tam. V tomto malém městě žilo asi 50 - 60 000 lidí, mladí i staří. Život byl velmi tvrdý a Srebrenica byla pod neustálým útokem polovojenských srbských jednotek. Útoky ale dopadaly i na srbské civilisty z okolních vesnic. V roce 1993 se Srebrenica stala první ochrannou zónou OSN. Aby byla Srebrenica ochrannou zónou uznána, bylo zapotřebí, aby OSN byly předány veškeré zbraně. Bosňáci se proto na tuto ochranu zcela spoléhali. V červnu roku 1995 ale Srebrenicu obsadily srbské jednotky – vojáci OSN měli místní chránit, ale proti útočícím Srbům nevystřelili ani jednou. Srbské polovojenské jednotky společně s bosensko-srbskou armádou oddělily muže od žen. Vojáci OSN to vše jen pozorovali, nezasáhli. Ženy a děti byly deportovány a muže na různých místech v oblasti pozabíjeli. Zastřeleni byli nejdříve dospělí muži, poté i chlapci, kterým bylo od 13 let výše a starci, nejstaršímu bylo 78 let. Více než 8000 lidí bylo zavražděno během několika dní a byli rychle pohřbeni v masových hrobech. Dodnes se všechny mrtvé nepodařilo najít. Každý rok jsou 11. června nově nalezené oběti kremovány a pohřbeny během ceremonie u památníku v Potočari ve Srebrenici. (Více o Srebrenickém masakru zde)

srebranica5

Kdy jsi poprvé přijela do Srebrenice? Jaké byly tvé první dojmy?

V roce 2000, kdy jsem začala pracovat na tomto projektu. Rok předtím jsem se s ženami ze Srebrenice potkala v Tuzle. Byly tak silné a odvážné, že jsem s nimi hned chtěla začít pracovat. První, co mě při návštěvě města napadlo, bylo, jak moc depresivní místo to je. Nejen kvůli své historii a všem těm lidem, co chodí po městě a plánovali nebo vedli genocidu, ale taky proto, že se nezdálo, že by se ve městě s takovýmto stigmatem mohlo něco pozitivního rozvinout. Žádná práce, žádná budoucnost.

srebranica6

Proč sis pro svou práci vybrala právě Srebrenicu?

To je dobrá otázka, na kterou však mohu odpovědět zase jen otazníky. V první řadě jsem si ji vybrala kvůli těm ženám samotným. Byla jsem fascinovaná jejich sílou a soucitem. Srebrenica je také obrovským symbolem – jako celá válka v bývalé Jugoslávii. To, že se mohla v srdci Evropy odehrát další genocida, je pro mě dodnes neuvěřitelné. Obzvlášť proto, že jsem z Německa, kde tu myšlenku #neveragain přímo dýcháme. Jak je možné, že se něco takového mohlo stát a celý svět se jen díval? O mnoho let později, když jsem už na projektu pracovala, mi došlo, že v tom musí hrát roli i případ pohřešovaných příbuzných v mé vlastní rodině. Ten pocit, kdy víte, že vaši milovaní jsou mrtví. Jsou ale oficiálně stále pohřešovaní a vy nikdy nepřestanete doufat, že vám jednoho dne prostě zaklepou na dveře.

srebranica10

Jak ženy, se kterými léta pracuješ, reagují na tvou inovaci zapojení smartphonů a sociálních sítí do projektu?

Od začátku se jim to moc líbilo a většina z nich se na to moc těšila. Líbila se jim představa, že jejich fotky obletí svět – bez časového nebo prostorového omezení, bez jazykové bariéry – a že mohou okamžitě dostat zpětnou vazbu.

srebranica3

Jak jim to jde? A kdo na facebookové stránce zveřejňuje statusy a fotky?

Některé se s tím stále perou a mám v plánu s nimi začít druhý workshop. Jistě si to umíš představit, některé z nich nikdy předtím neměly smartphone v ruce. Zveřejňují fotky na instagramových a facebookových stránkách (everydaysrebrenica). Překládáme jejich krátké texty u fotek, přidáváme hashtagy a poté většinu z nich sdílíme na Facebooku. Ty hodně osobní sdílíme v soukromé facebookové skupině, aby se ani ty neztratily. Další příjemný vedlejší efekt Facebooku a smartphonů je, že ta skupina žen se každý den přátelsky baví mezi sebou. To je skvělé, protože právě ženy z kontaktní skupiny mezi sebou ztratily kontakt. Některé z nich se nesetkaly 10 let a teď se spolu baví každý den. A přitom to bylo tak jednoduché. Potřebujete jen internet a smartphone.

srebrenica2

Myslíš si, že ženám tvůj projekt pomáhá?

Ale jistě, komu jinému? Je to jejich nejhlubší přání, podělit se o svůj příběh s lidmi, kteří jsou ochotni si je vyslechnout.

Pochybovala jsi někdy o etické stránce své práce a o využití příběhů konkrétních lidí pro své umělecké projekty?

V tomto případě ne. Jako iniciátorka celého projektu stojím dost v pozadí. Na Facebooku dostáváme mnoho otázek a když je zodpovím, lidé se diví, když zjistí, že na jejich otázky neodpovídají samy ženy ze Srebrenice. To mi ukázalo, že jsem takřka neviditelná. Jistě, je to můj projekt, moje práce a je to velká dřina, poslední týdny to byla práce 24 hodin, 7 dní v týdnu (a dělala jsem si legraci z toho, že už vím, proč se projekt jmenuje Eeveryday Srebrenica / Srebrenica každý den), ale ten projekt není o mě – je o těchto ženách a otevírá všem možnost mluvit o Srebrenici, o Srebrenici nás všech. Možná jsem naivní, ale pořád věřím, že dokud spolu lidé mluví, riziko propuknutí války se zmenšuje.

srebranica8

Facebook projektu
Instagram projektu
Web projektu v němčině
Web projektu v angličtině

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.