Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Loďka nacpaná k prasknutí a v kavárně je rušno

 

uprchlici log big

bittnerPetr Bittner
Autor

Vedoucí názorové rubriky Deníku Referendum. Vystudoval brněnskou žurnalistiku a filozofii a v současné době je doktorandem politické filozofie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V Brně působí rovněž jako člen Generace Z, která pořádá už pátý semestr veřejných přednášek a diskusí na sociálně kritická témata.

1
května
2015

 

Loďka je nacpaná k prasknutí. Člověk (to slovo by bylo fajn si zapamatovat, se vším, co jsme zvyklí k němu vázat), který se mačká uprostřed, vidí po dobu celé té nekonečné, několikaset kilometrové plavby na tomhle směšném plavidle jenom svoje nejbližší; ať už nejbližší ve smyslu rodiny, přátel nebo ve smyslu nejblíž přitisknutých lidí, kteří ním s vinou stejně napřažené ruky osudu zrovna sdílí tohle dobrodružství.

V kavárně u notebooku, když klikáme na jeden z desítek odkazů s myriádami černých tváří, nám to plavidlo může přijít neadekvátní i adekvátní. Pokud si ve svém nabitém programu stihneme uvědomit, že se na té bárce hečmá devět stovek lidí, a že devět stovek lidí znamená devět stovek originálních příběhů s originálními začátky a stejně originálními konci, musí nám to plavidlo přijít zatraceně neadekvátní.

Pokud se ale všechny ty odkazy ztratí v informačním (nebo ideologickém?) šumu, může se nám stát ta strašná lidská tragédie, že na tohle všechno úplně zapomeneme. A začneme, aniž se nám o píď zvýší puls, spekulovat nad tím, jak se s „tím“ jakože „vypořádat“. Nikomu koneckonců není zrovna pochuti, když musí (nedej bože u jídla) sledovat ty strhané a tak podivně cizí rysy otupělé slanou vodou, ty vyprahlé tváře neznámých dobrodruhů plavících se bůhvíkde a z bůhvíjakého důvodu odněkud z hloubek našeho nevědomí, s popraskanými rty a s tak nesnesitelně vystrašenými výrazy. Čeho se bojí? Máme se snad bát taky?

Jsme tu my, a jsou tu oni. Ona „evropská identita“, kterou máme tak často problém přijmout, jakoby najednou ožila i v srdcích těch, kteří na svých profilech evropskou vlajku většinou pálí a škrtají. Od rána do večera si stěžujeme, a většina z nás na to má nakonec i právo. Spousta věcí tady stojí za starou belu. A přesto je tu teď někdo, kdo nás tak moc chce, že ho nezastaví ani miliardy tun moře. Jak musí vypadat to proklínané „od rána do večera“ na druhé straně toho „kanálu globalizace“ kterým se středomořská stezka k Lampeduse stala?

A nemají to u nás jednoduché. Nejdřív jsou nezaměstnaní, „natahují ruce“ a „vysávají naše peníze“. Pak si jako zázrakem najdou práci, a najednou nám tu naši práci zničehonic „berou“. A kolikrát mají takovou drzost, že na sebe nechají naklást pro Evropana nesnesitelné pracovní nároky a ještě to dělají načerno. Nejsou nikdo, nejsou nikde, cokoli udělají, je špatně. Nemůžou vyhrát.

Snad jen pod okny ostravských, ústeckých, duchcovských a všech dalších ubytoven v těchto dnech toho „bání“ trochu ubylo, je tu cítit jakási stydlivá úleva. Stydlivá proto, že čeští Romové klikají na odkazy s loďkami stejně jako my, a cítí stejnou bublinu, která se rozšiřuje v hrudníku. A přesto v tom zvláštním smutku musejí i potichu jásat: jejich náckové si našli nového adresáta pro svou nenávist, novou vrbu pro svou frustraci z blbé, úmorné práce, nového viníka jejich horizontu bez štěstí. Tím fetišem je muslim, uprchlík, blízký Asiat i dálný Afričan, prostě cizák, který chce jejich plahočení ještě více zplahočit.

A najednou už to nejsou jenom náckové (bůhví, co to slovo vlastně znamená). Čím vzdálenější je takový strašák, čím míň ho potkáme v Lidlu nebo v Albertu, tím děsivější dozajista musí být. A jak děsní musí teprve být ti snědí klátinohové, co se sápou po písku, na němž se zrovna sluní italská rekreace.

A co teprve jejich děcka, která se k tomu sápání ani neprobojují.

 

Foto: Sara Prestianni / noborder network (Migranti přijíždějí na ostrov Lampedusa, 2007)

Čtěte dále

HFFest: Pražské náměstí Republiky už počtvrté rozvibrují latinskoamerické rytmy

Ve čtvrtek 4. července začne již čtvrtý ročník oblíbeného latinskoamerického festivalu Sabor Latino Praha. Ten se od svého počátku hlásí k označení HateFree Fest a stejně jako předešlé roky přinese kousek Latinské Ameriky na náměstí Republiky v Praze. Potrvá do neděle.


HateFree Culture 29. 6. 2019

„Lidé vědí, že jim nic nehrozí,” říká komentátor Bosák. Agresi anonymů čelí často

„Lidi, neblbněte. Není to válka. Není to hladomor. Není to živelná katastrofa. Bavte se,“ říká o fotbale dlouholetý sportovní komentátor Jaromír Bosák. Emotivní odezvy na svou práci zažíval odjakživa, emoce podle něj k fotbalu a komentování patří. Nenávistné reakce se ale zhoršily s nástupem internetu a sociálních sítí. „Bylo to jiné v tom, že když píšete dopis, tak přece jen musíte vynaložit určitou námahu. Říkal jsem si, ten člověk si s tím dal alespoň nějakou práci, i když mi nadává, tak si to přečtu. Většinou jsem se tomu smál, tehdy to nebylo tak agresivní jako dneska. V dopisech se nehrozilo smrtí,“ popisuje Bosák a dodává: „Dnes můžete reagovat na kohokoli, kdykoli, jakkoli, stala se z toho najednou ta nejlehčí věc na světě. Mluví se o tom, že internet zdemokratizoval prostředí komunikace. Ale zároveň z toho udělal takové temné jezero.“ Podle něj je problémem to, že lidé nejsou och ...

HFFest: Svátek čaje stírá hranice mezi Čechy, Poláky i Slováky. Už o víkendu potěší Těšín

Už o víkendu 29. a 30. června se na zámeckém vrchu v Těšíně odehraje Svátek čaje, tradiční dvoudenní festival věnovaný tomuto nápoji a jeho různým podobám. „Je to jedinečný čajový festival s jedenáctiletou tradicí šířící čajovou kulturu, komunitní atmosféru, seberozvoj, dobrovolnictví. Stíráme hranice mezi Čechy, Poláky, Slováky a dalšími zeměmi a kulturami,” uvádí organizátoři. Festival se proto také letos hlásí k označení HateFree Fest.


HateFree Culture 26. 6. 2019

Lze s podporou ostatních překonat i nejtěžší překážky? Neviditelné vstupují do kin

Sociální pracovnice Manu, Audrey, Hélène a Angélique vedou denní centrum pro ženy bez domova na okraji francouzské metropole. Dělají vše pro to, aby se jejich klientky postavily na vlastní nohy. Mnohdy jim v tom však brání nepružný a nedostatečný systém podpory. Poté, co je jejich centrum uzavřeno, rozhodnou se porušit pravidla a pomáhat svěřenkyním na vlastní pěst. Jejich inovativní přístup tak pomůže odhalit skryté talenty a dovednosti a podpořit u žen sebevědomí a začlenění do společnosti. O tom vypráví film Neviditelné francouzského režiséra Louis-Julien Petit, který aktuálně vstoupil do českých kin.

Marie Škardová 26. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.