Přihlásit se + Přidej se!
Přihlašte se
You need to sign in to those awesome features
ANEBO
Remember me
Power by Joomla Templates - BowThemes

Create an account

Fields marked with an asterisk (*) are required.
Jméno (*)
Uživatelské jméno (*)
Heslo (*)
Potvrzení hesla (*)
Email (*)
Potvrzení e-mailu (*)

Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Kateřina Tučková: Nelitovala jsem ani jednou

 

tuckova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

29
května
2015

Předminulý týden jsme se spisovatelkou Katkou Tučkovou jeli společně autem z Prahy do Chrudimi, abychom v tamní Výstavní síni nainstalovali mou výstavu Sudetské humorky. Zatímco řídila, ptal jsem se jí na okolnosti vzniku a vydání její knihy Vyhnání Gerty Schnirch pojednávající o divokém odsunu Němců z Československa. Přestože se stala bestselerem, rozvířila také vášnivé diskuse. Katka se tak po jejím vydání stala terčem řady nenávistných útoků.

Jakou reakci na Gertu si vybavuješ nejvíc?

Bylo to v době, kdy byla knížka ještě úplně čerstvá. V první řadě seděl pán z publika, který celé čtení pečlivě sledoval a jako první se také přihlásil o slovo. Zeptal se, jestli vůbec vím, co to byl holocaust. Ukázalo se, že mu část rodiny zemřela v koncentračním táboře. Byl to hrozný začátek diskuse, nicméně chápu, že to k tématu války a poválečného vyrovnání patří. Na konfrontaci holokaustu a odsunu se ale dá dobře ukázat, že poválečnou mstu většinou neprováděli lidé s nejtvrdšími prožitky jako například přeživší Židé, protože ti si uvědomovali, že by se mstili na nevinných. Mým tématem je tedy narušit černobílou představu o tom, že každý Němec se nějak podílel na chodu války a zasluhuje proto odplatu. Na případě Gerty Schnirch ukazuji, jak nespravedlivá je kolektivní vina.

Jak bys do pár vět shrnula, o čem Gerta je?

Vyhnání Gerty Schnirch je příběh dívky, která se narodila krátce před válkou v Brně do českoněmecké rodiny. A protože bylo během války lepší se hlásit k německé národnosti, kterou měla po otci, tak se konce války nakonec dočkala vlastně jako Němka. Následně byla zařazena do odsunu, který proběhl z 30. na 31. května a po zbytek života, který prožila v Československu, se s tím faktem pokoušela neúspěšně vyrovnat. Až do smrti si nesla stigma němectví – v 50. letech zůstávala na nucených pracích na moravském venkově, znovu ji diskriminovali v 70. letech a ani po revoluci se nedočkala nějaké satisfakce. Navíc se její zničený osud odrazil i na životě dcery a vnučky, takže se jedna neoprávněná katastrofa podepsala hned na třech generacích.

Kde jsi pro knihu čerpala námět?

Přestěhovala jsem se v Brně na Bratislavskou ulici a tam mi došlo, že je to hodně zvláštní místo. Přestože je vedle brněnského centra, je v dezolátním stavu. Žijí tam lidé na okraji společnosti, dodnes tam jsou německé nápisy a na některých domech i díry po kulkách. Jsou tam stále viditelné stopy minulosti, tak jsem se o ni začala zajímat – viděla jsem v ní klíč k současnému stavu toho místa. A skutečně, našla jsem příběhy židovských a německých rodin, které odtud zmizely, přičemž mě zaskočil ten druhý fakt. V 90. letech jsme se ve škole učili, že Němci po válce opustili Československo, ale teprve tady jsem zjistila, za jakých okolností. To mě šokovalo. Jeden z příběhů, osud jednadvacetileté dívky, která musela odejít s půlročním dítětem, se mě dotknul nějak zásadněji a potřebovala jsem o něm napsat.

Ten příběh sis z velké části vymyslela, nebo jde o skutečnost?

Část příběhu Gerty je založena na skutečných událostech, ale spíš jde o modelový příběh toho, co se lidem z česko-německých nebo německých rodin dělo

Jak tvůj výzkum vypadal?

Dva roky jsem střádala materiály a četla, až potom jsem se odvážila oslovit nějaké pamětníky. Hodně mi pomohla akce pochodu s kočárkem do Pohořelic (pozn. Kateřina Tučková realizovala pochod s kočárkem po vzoru zmiňované ženy s dítětem po celé trase – tedy z Brna do Pohořelic), při které jsem se setkala s někdejšími účastníky pochodu a získala jejich reflexi i možnost nahlédnout do jejich pozdějších neveselých osudů. Poslední, třetí rok, jsem už hlavně psala. 

Pochod smrti Brno 1

Co se během takzvaného Brněnského pochodu smrti vlastně dělo?

Byla to divoká a velmi špatně organizovaná záležitost, která proběhla z 30. na 31. května 1945, čili měsíc po válce. Před jejím koncem Brno opustili nacističtí představitelé magistrátu i většina těch, kteří se nějak kompromitovali. Zůstávali lidé, kteří měli pocit, že se ničím neprovinili a nemají proč utíkat. Muži byli hned po osvobození koncentrováni v pracovních táborech na kraji města, v bytech zůstávali ženy, děti a staří lidé. Právě oni byli 30. května shromážděni na Mendelově náměstí a v dvacetitisícovém průvodu hnáni směrem k rakouským hranicím.

Kdo celou akci zaštiťoval?

Akci koordinoval nový Národní výbor, významně se angažovali také dělníci ze Zbrojovky, kteří si chtěli vylepšit pošramocené jméno – celou válku totiž vyráběli zbraně pro Hitlera a v nových podmínkách se toužili prokázat jako vlastenci. Pochod pak probíhal za skutečně brutálních podmínek. Během něj a na jeho následky zemřelo asi 1700 lidí. Byli to většinou staří lidé, kteří neustáli náročnost pochodu, je ale také zaznamená střelba do lidí nebo házení kojence do pole.

Co tato událost znamenala pro Brno?

Brno bylo do té doby velmi svobodomyslným městem, kde se dobře snášeli čeští, židovští a němečtí obyvatelé. Němci a Židé navíc byli ti, kteří z Brna vytvořili významné kulturní i průmyslové centrum. Nejprve z Brna zmizeli Židé, kteří většinou nepřežili holokaust, později si Brňané odsunuli své Němce, zabrali jejich majetky a o událostech 31. května 1945 přestali mluvit. Jenže tím popřeli i brněnské kořeny, mnohasetletou tradici, ve skříni zůstal viset obrovský kostlivec. Myslím, že jsme se s ním měli odvahu a chuť vypořádat až my, příslušníci třetí poválečné generace, kteří se po revoluci začali o Brno a jeho historii zajímat.   

Pochod smrti Brno

Kdy jsi Gertu psala?

Od roku 2006 do roku 2009.

To byla vlastně ještě doba, kdy se o tomto tématu moc nemluvilo, zejména o brutálních činech na německém obyvatelstvu. Jak se ti pro knížku hledal nakladatel?

První ukázky z románu vyšly ve sborníku Weles – byly to části o návštěvě Edvarda Beneše v Brně a jeho proslovu, ve kterém zaznělo „otázka německá se musí z Československa vylikvidovat“, což pak podnítilo pogromy v Brně i dalších městech. Překvapilo mě, že se mi na jejich základě ozvali z nakladatelství Host, a jsem dodnes moc ráda – neumím si představit, že bych s tím rukopisem obcházela nakladatelství a žádala o vydání. 

Byla jsi nervózní, když už byla kniha v tisku? Uvědomovala sis, co to může způsobit?

Ne. Já jsem žila hluboko ponořená do příběhu a přesvědčená o tom, že jednoznačně dokládá, že msta a násilí nemůže dopadat na lidi, kteří nic neprovedli. Měla jsem dojem, že je jasné, že kolektivní vina je naprosto špatný koncept, že se musí přemýšlet o jednotlivcích a jejich vinách před tím, než se přikračuje k soudům. Ale spletla jsem se, má čtení byla posléze plná hádek a diskusí. Na druhou stranu často končily smírem, což bylo velmi potěšující.

Jakou měly reakce podobu?

Jedny byly od lidí, které rozzlobilo, že je psaná z pohledu německé dívky. Z jejich mailů vyplývalo, že knihu ani nečetli, ale i tak mě osočovali a uráželi, a často konstatovali heslo: „Dobrý Němec, mrtvý Němec.“ Víc mě ale překvapily reakce odborné veřejnosti, která v recenzích většinou neprobírala nejprve literární kvality knihy. Pisatelé čtenáře hlavně informovali o svém postoji k dané otázce. Na to měli bezpochyby právo, ale svůj soud často končili odsudkem, že se chci na kontroverzní otázce zviditelnit, což byla z jejich strany hloupá spekulace, která se mě celkem dotkla. Literární kvalita díla zůstávala až třetí záležitostí v pořadí – a přitom šlo o román.

Jaké byly reakce na autorských čteních? Proměňovalo se to nějak v čase?

Proměňovalo. I proto, že na čtení chodili také potomci Němců, kteří vyprávěli příběhy svých rodin. Ti, kteří byli na začátku nastartovaní, že si to se mnou během diskuse rozdají, po vyslechnutí jejich smutných příběhů, ztratili energii ke konfrontaci. Bylo jasné, že bezpráví se dělo na obou stranách a že odplata většinou nedopadla na ty pravé. Nálada se většinou proměnila a vždy došlo k nějakému konsenzu – což bylo to, co jsem tou knížkou zamýšlela. To bylo hrozně hezké.

Obraceli se na tebe lidé, kterých se ta kniha bezprostředně týká?

Poměrně hodně. Z těch dopisů jsem se dozvídala, že kniha pomohla minimálně dvěma generacím. Jednak té, která to prožila a neměla sílu nebo odvahu o tom mluvit. Zakopali to v sobě a často se jim stávalo, že se odcizili vlastním dětem, které pro tu nevyřčenost rodinných traumat nedokázaly své rodiče pochopit. Děti ne/odsunutých mi pak také často vyjadřovaly vděčnost za to, že jsem jim zdůvodnila, co se u nich dělo. Takové dopisy mě moc těšily.

Jak ses s tou nenávistí, která na tebe byla směřovaná, vyrovnávala? Pochybovala jsi někdy o té své knížce?

Ne, nikdy jsem o svém postoji nepochybovala a vyrovnávala jsem se s tím docela dobře hlavně proto, že jsem měla velmi milé a chápavé zázemí v nakladatelství Host, které mě podporovalo. Jsem ráda, že jsem tomu příběhu, tomu kostlivci v brněnské skříni, mohla dát hlas. Nelitovala jsem toho ani jednou. 

 

Kateřina Tučková (*1980) se narodila v Brně. Vystudovala dějiny umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Její knižní prvotinou se stala novela Montespaniáda (vydalo nakladatelství Větrné mlýny, 2006), ale teprve svou druhou knihou, románem Vyhnání Gerty Schnirch (vydalo nakladatelství Host, 2009), upoutala pozornost širší veřejnosti. Byla za ni nominována na Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého. Nakonec získala čtenářskou cenu Magnesia Litera za rok 2010. Ve své třetí knize nazvané Žítkovské bohyně (nakladatelství Host, 2012) se pak znovu zaměřila na českou historii. Zachytila v ní příběh výjimečného rodu léčitelek z oblasti Bílých Karpat. Tento rod žijící dodnes na jižní Moravě přežil čarodějnické procesy v sedmnáctém století, útlak církví a soudy během devatenáctého století i dobu protektorátní totality, ale nakonec byl zdevastován komunistickým režimem. Kateřina Tučková žije v Praze a v Brně.

 

Foto: Lukáš Houdek (fotografie v textu jsou Brněnský pochod smrti I a Brněnský pochod smrti II- ze série Umění zabíjet) 

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.