Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí dobře pečovat, musí dobře jíst, aby byl v dobrém zdravotním stavu a podával dobrý výkon. Pokud učitel nemá slušný plat, snaží se učit, jak nejlépe může, ale trápí ho zdravotní problémy.“

Jiří Pasz 14. 10. 2018

Dnes patnáctiletá Dorotka miluje divadlo a touží stát se herečkou. Oproti vrstevníkům má však něco navíc. A to nejen jeden chromozom, který u ní způsobil diagnózu Downova syndromu, ale i spoustu skrytých schopností a talentů. „Své okolí zahrnuje čistou láskou, upřímností, její emoce jsou nefalšované, nezná intriky ani zákeřnost,” popisuje Palo Kadlečík, který spolu s Martin Šencem tvoří autorskou dvojici filmu Niečo naviac. Dokument zachycuje každodenní život slovenské rodiny Vlčkových, kteří vychovávají Dorotku a její čtyři sourozence. Krátce po porodu dostali rodiče nabídku umístit Dorotku do ústavu. Tu však odmítli a namísto toho dítěti poskytli lásku a podporu. „Pro mě byla práce na tomto filmu velkou školou života. Často jsem si uvědomoval, jaký jsem sobec, když jsem viděl, jak se členové této rodiny k sobě chovají, co dokáží dávat Dorotce i ostatním dětem na úkor svých potřeb. Velmi mě oslovilo, že i takto se dá žít, když člověk přestane dávat sebe na první místo, tak dostane mnohem víc než by čekal,” vypráví Palo Kadlečík. Autentický příběh, který vznikal čtyři roky, přináší kromě splnění Dorotčina snu i divákům něco navíc. Snaží se bourat mýty a předsudky, které téma Downova syndromu stále obestírají. „Lidé o DS stále nemají dostatek informací a především nepotkávají tyto lidi osobně. Myslím si, že je to hlavní příčina toho, že se uzavírají ve svém strachu nebo si vytvářejí předsudky. I proto doufám, že našemu filmu se podaří tuto pomyslnou bariéru mezi ,normálností a nenormálností’ zbourat,” uzavírá Martin Šenc.

Marie Škardová 9. 10. 2018

Ženy v České republice se stále potýkají s nerovností v odměňování za svou práci. Ta se již několik let pohybuje nad hranicí 22 procent. To znamená, že žena v průměru za vykonanou práci vydělá o 22 procent méně než muž. To je způsobeno jak přímou diskriminací, kdy je žena za stejnou práci odměněna nižším platem, tak i segregací na trhu práce a stereotypy. V Česku například existuje nízký počet menších či flexibilních úvazků, stále se objevují předsudky ohledně domácnosti a péče o děti, případně ženy pracují v hůře placených sektorech trhu. Na to každoročně upozorňuje Den za rovné příjmy. „Tento rok chceme na příjmovou nerovnost upozornit v den, kdy ženy přestávají symbolicky vydělávat a po zbytek roku pracují zadarmo. Ten den nastane právě 12. října 2018.,” uvádí organizace Nesehnutí, která ve spolupráci s více jak 40 podniky nabízí v tento den ženám symbolickou slevu 22 procent na nejrůznější produkty.

Marie Škardová 10. 10. 2018

„Přijet do Ameriky byl sen. První práce, kde jsem zakotvil, byla čerpací stanice na severovýchodě Washingtonu. Tam jsem viděl bezdomovce, jak hledají jídlo v popelnicích,” vzpomíná Kazi Mannan, pákistánský imigrant, který už několik let žije v USA. „Tehdy jsem si řekl, že jestli jednou budu mít restauraci, otevřu jim dveře,” dodává. A to přesně o několik let později udělal. Když se mu podařilo našetřit dostatek peněz, otevřel si malou nárožní pákistánsko-nepálsko-indickou restauraci jen pár bloků od Bílého domu. Kromě klasicky platících strávníků do ní zve také lidi bez domova a snaží se je ujistit, že se mohou kdykoliv vrátit. Ročně tak zdarma vydá na 16 tisíc jídel. Rád by skóre zvýšil o šest tisíc. Díky svému altruismu si získává respekt okolí, zejména těch, kterým se snaží pomoci.

Lukáš Houdek 13. 10. 2018

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.

Bára Schneiderová 10. 10. 2018

Už v sobotu 13. října roztančí pražskou náplavku na Rašínově nábřeží festival latinskoamerické kultury Garibaldi! Od rána až do večerních hodin nabídne bohatý program reprezentující různé kultury Střední a Jižní Ameriky, kvalitní lokální jídlo nebo workshopy pro děti i dospělé. Festival se hlásí k označení HateFree Fest a vy si tak na něm můžete mimo jiné vyzvednout naše placky a nálepky. Vstup zdarma.

HateFree Culture 9. 10. 2018