Zatímco mnoho rodičů zachycuje jedinečné momenty při výchově svých potomků pomocí fotoaparátu, taiwanský otec samoživitel Lan Shengjie je zachycuje pomocí mnohdy až dojemných kreseb. Ilustrátor vystupující pod pseudonymem Blue se o svého dnes čtyřletého syna stará sám již tři roky. „Jmenuje se Yun-Li a jedenáctého října mu byly čtyři roky,” říká v rozhovoru pro HFC. „Převzal jsem mateřskou roli jako otec samoživitel na plný úvazek od doby, kdy mu byl jeden rok. Rozvedl jsem se ale až v lednu letošního roku,” pokračuje. Důvody, proč se o syna musí starat sám, veřejně komentovat nechce. Různé situace svého spolužití podle svých slov kreslí zejména pro syna. „Všechno, o co mi jde, je zachytit i maličkosti, které jsou pro mě důležité, a zanechat synovi cenný dárek, jaký ostatní děti nemají,” vysvětluje. „Věřím, že si toho bude vědom, až vyroste,” dodává.

Lukáš Houdek 10. 12. 2018

Mít exotické jméno nemusí být na škodu. „Je to dobrý způsob, jak začít rozhovor,“ říká devatenáctiletý Sufian Massalema. Problémy kvůli svému původu nikdy neměl, podle něj je česká společnost obecně tolerantní a nálady vyvolávají jen konkrétní jedinci, které je nejvíc slyšet. Co mu vadí, je chybějící dialog mezi Čechy a muslimy. „Každý se baví jen sám se sebou v uzavřené bublině, a to není dobře, přitom naše kultury toho mají tolik společného,“ vysvětluje student, který zdědil jméno a arabské kořeny po dědečkovi ze Sýrie.

OPU 7. 12. 2018

Magdalena Pospíchalová je živnostnice na volné noze z Čelákovic. Už déle než tři roky aktivně pomáhá lidem na útěku. Vše začalo na podzim roku 2015, ve dnech, kdy bylo uprchlíkům zablokovaným u nádraží Keleti v Budapešti umožněno vydat se vlaky do Německa. Na Hlavním nádraží v Praze se tehdy sešla malá skupinka lidí s jídlem, aby jim cestu zpříjemnili. Krátce nato se spontánně zformovala skupina dobrovolníků, kteří po více než rok v pravidelných směnách obcházeli vlaky a uprchlíky aktivně vyhledávali, aby jim poskytli základní potřeby, poradenství a pomoc. Tehdy se také utvořila skupina lidí, kteří ubytovávali ve svých domovech uprchlíky přes noc, aby si odpočinuli před další cestou. „Domů si je brávali studenti, rodiny i matky samoživitelky. Museli to být ale také lidé, kteří mají tak trochu odvahu. Nebát se například reakcí sousedů. 

Lukáš Houdek 5. 12. 2018

Ozbrojená jednotka proti pytlačení, ve které jsou jen ženy, hlídá a chrání údolí řeky Zambezi. Ženy riskují každý den své životy, aby uchránily kolem 11 000 slonů před nebezpečnými a ozbrojenými pytláky. Mnohé z žen pocházejí ze znevýhodněného prostředí, zažily zneužívání v manželství nebo jsou matky samoživitelky. Když si ale skupina měla převzít ocenění za své snahy ve Velké Británii, jejich žádost o vízum byla zamítnuta na základě jejich finanční situace.

Nina Djukanovićová 9. 12. 2018

65letá židovská lékařka Sarah Halimi byla v dubnu 2017 napadena a vyhozena z okna svého bytu, který se nacházel ve třetím patře domu v Paříži. Její muslimští sousedé uvedli, že slyšeli pachatele během útoku křičet náboženská hesla a části Koránu v arabštině. Soud po dlouhou dobu nekvalifikoval případ jako zločin z nenávisti, což vyvolalo řadu demonstrací. Po deseti měsících byl útočník původem z Mali odsouzen za vraždu motivovanou antisemitismem, což bylo vyhodnoceno jako přitěžující faktor. Francie je domovem největší židovské populace v západní Evropě a mnoho z nich se v posledních letech stalo obětí vzrůstajícího počtu zločinů z nenávisti. Došlo také k prudkému nárůstu emigrace Židů, kteří odcházejí především do Izraele. Podle Zprávy o náboženské svobodě ve světě organizace Církev v nouzi 6 z 10 lidí žije v současnosti v zemích, kde náboženská svoboda není respektována. Osoby pronásledované pro jejich víru připomněla 28. listopadu akce Červená středa.

Marie Škardová 6. 12. 2018

Jerry Agudogo se narodil v ghanské Accře. Odmalička chtěl být lékařem, do cesty se mu však postavil státní převrat, díky kterému byly podle jeho vzpomínek školy na čas zavřené. Když se mu proto do rukou roku 1984 dostaly noviny s inzerátem propagujícím vládní stipendium na studium v Československu, neváhal. Z doslechu znal pražskou Karlovu univerzitu, proto se do Prahy moc těšil, aby pak až na letišti v Ruzyni zjistil, že právě on pojede studovat na Slovensko. Nejprve podstoupil spolu s množstvím dalších studentů z ciziny devítiměsíční jazykový dril ve slovenském městečku Senec. Už tam si zamiloval Čechoslováky. „Lidé byli velmi příjemní. Od samého začátku,” hodnotí. „Pouštěli nám Beatles, zvali nás k sobě domů a brali nás na různé výlety.” V kruhu na medicíně v Bratislavě pak byl jediným cizincem, studoval ve slovenštině a učebnice byly často v českém jazyce. Proto také dodnes mluví perfektně slovensky a rozumí česky. A spolužáci ho podle jeho slov plně přijali.

Lukáš Houdek 4. 12. 2018