Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Původci domácího násilí jsou i ženy,” říká psycholožka

„Lidé, kteří k nám chodí, často ubližují proto, že to jinak neumí. Proto se je vždy snažíme uklidnit ujištěním, že se s tím dá něco dělat. Ten člověk totiž chce něčeho dosáhnout, ale volí špatný způsob, kterým někomu ubližuje - je násilný,” říká Anna Stodolová, vedoucí krizového centra pražské Diakonie. To se mimo jiné dlouhodobě věnuje práci s agresory domácího násilí. „Klientovi můžeme pomoct ve chvíli, kdy si přizná aspoň něco. Oni sami to často vnímají jako vinu, my mluvíme spíš o zodpovědnosti. Když jsem za něco zodpovědný, můžu s tím také něco dělat. Když jsem provinilý, stydím se a snažím se obhajovat,” dodává. Agresoři podle ní často ve svém životě násilí sami na sobě zažili. „Většina lidí, co k nám chodí, zažila nějaké násilí ve svém životě - v dětství od rodiny, šikanu ve škole, byli zneužívaní. Naučili se, že násilí je způsob, jak jednat s lidmi, jak držet situaci pod kontrolou. Zjistili, že to funguje,” říká Stodolová. Veřejnost si stále domácí násilí pojí s mužem v roli agresora a ženou v roli oběti. „Jednak proto, že jsou většinou fyzicky silnější. Pro spoustu lidí je proto neuvěřitelná představa, že by se chlap mohl své ženy bát,” vysvětluje a dodává, že se pak muži stydí o takové skutečnosti mluvit a řešit ji. „Lidé budou takovému muži říkat, že je bábovka nebo podpantoflák. Proto se oni sami k tomu, že je jim ubližováno, špatně přiznávají. Mnohem víc se za to stydí. Pro ženy je obraz oběti o něco přijatelnější.”


Lukáš Houdek 28. 5. 2019

„Lidé mívají na ulici poznámky, že nechávám ženy tahat těžké věci,” říká filmař s hemofilií

Filmař Petr Salaba má hemofilii, což je onemocnění srážlivosti krve. „Dřív byla hemofilie známá pouze u dětí z carských a královských rodin. A to proto, že se pacienti skoro nikdy nedožili dospělosti. Dnes je to skoro vyléčená nevyléčitelná nemoc,” vysvětluje. Hemofilie i přes moderní léčbu zůstává závažnou nemocí, která výrazně ovlivňuje život, především bolestí. „Jako dítě jsem měl hodně častá akutní krvácení do různých kloubů a často jsem byl hospitalizovaný v nemocnici,“ popisuje Petr.  „Skoro pořád jsem měl všude po těle modřiny, takže nová učitelka ve školce hned chtěla volat sociálku, protože si myslela, že mě rodiče bijou...“  Zdůrazňuje, že i tato nemoc má své spektrum - zatímco někteří lidé s ní mohou i hrát kontaktní sporty, Petr musí pečlivě zvažovat fyzickou zátěž. „Mám chronické bolesti a často kulhám. Dřív jsem jako fotoreportér a dokumentarista hodně fotil a točil v terénu, to už tolik sám nemůžu, tak teď víc vymýšlím scénáře u stolu v knihovně a víc spolupracuju s dalšími lidmi,“ vysvětluje, jak dokáže skloubit práci s omezením.

Jiří Pasz 14. května. 2019

„Ať útočí na mé názory, ne na vzhled,” říká aktivistka

„Nejčastější argument je, že jsem odporná a možná proto podporuju uprchlíky, protože mě podle nich nikdo jiný nechce. Začnou rozebírat můj psychický stav, že mám komplex méněcennosti, který si kompenzuju tím, že takhle ‚škodím',” říká Zuzana Schreiberová, ředitelka Multikulturního centra Praha. Dlouhodobě je terčem vulgárních urážek a výhrůžek kvůli svému vzhledu. „Člověku to začne šrotovat v hlavě, začne mít strach veřejně vystupovat, hezky se obléct nebo se namalovat. Člověk se na sebe dívá do zrcadla a ve slabších chvilkách se cítí odporný,” popisuje, co taková dlouhodobá šikana s člověkem dělá. „Zpomaluje mě to. Nemůžu říct, že ne. Vyřadí mě to na pár týdnů z provozu. Daří se jim ovlivnit můj psychický stav. Ale nezastaví mě to,” říká odhodlaně. Právě ona se před několika dny vymezila vůči posmívání přívržencům SPD. V souvislosti s nedávnou demonstrací strany na Václavském náměstí v Praze totiž českým Facebookem kolovaly fotky některých účastníků s posměšnými komentáři na jejich vzhled. „A napsala jsem, aby lidé šli po příznivcích SPD kvůli tomu, že hajlují, že nosí hákové kříže, ale aby je neponižovali kvůli nadváze a křivým zubům. Protože přesně kvůli tomu samému oni útočí na mě. Je to podpásovka na první signální a člověka to pronásleduje v každé slabé chvilce.” 


Lukáš Houdek 13. 5. 2019

„Tetování už nepobuřuje. Ve Výměně manželek ho má kde kdo,” říká přední český piercer Shemon

„Negativní reakce slábnou. Asi 8 let zpátky jsem měl v obličeji poměrně hodně piercingů a dokonce mě kvůli tomu přepadli. Čekal jsem na tramvaj a přišla ke mně skupinka kluků, která mi vyhrožovala, že mi všechno, co mám v obličeji, vytrhá. Utekl jsem,” říká přední český piercer Šimon Svěrák, manažer známého studia Hell.cz. Vystudoval Filozofii a estetiku na FFUK v Praze a pokračuje doktorátem z filozofie na Pedagogické fakultě téže univerzity. Podle něj se doba mění a lidé přestávají tetování i piercing, které byly dříve pro mnohé symbolem revolty, registrovat. On sám má tetování na značné části těla v podobě černé plochy, která stále postupuje. To podle něj budí pozornost zejména při ná-vštěvě koupaliště. „Musím přiznat, že poměrně nerad chodím na koupaliště, jelikož tam na mě koukají skutečně hodně. Ale to je můj problém, ne jejich. Také bych koukal, kdyby byl na koupáku někdo výrazněji a neobvykleji tetovaný,” přiznává. Jemu osobně jde zejména o práci s tělem, jeho přetváření a tím i osvojování. Nebere své tělo jako samozřejmost. „Nemalý vliv zde jistě mělo, že jsem byl jako dítě hodně silný ekzematik. Tělo mě v dětství neustále svědilo, překáželo mi a tím se mi tematizovalo. Maminka mi mazala ekzém mastičkami, které poměrně silně páchly, a protože se příliš nevstřebávaly, převazovala mi postižené části obinadly, abych se nedrbal a mastičky si nesetřel.” U tatérů a piercerů klade velký důraz na kvalitní vzdělání, znalosti a dovednosti. Ty podle něj není snadné v Česku získat, proto se on i jeho tým vzdělává v zahraničí. A co tatérům a piercerům práce krom obživy přináší? „Řekl bych, že především radost. Všechny nás to baví.”


 

Lukáš Houdek 15. 5. 2019

„Někteří dávají děti do diagnosťáku jako do autoopravny,” říká psycholožka

Rodí se lidé zlí? „Ne!“ říká psycholožka Adéla Plačková, která pracuje v Dětském diagnostickém ústavu v Bohumíně a také provozuje soukromou psychologickou praxi. Co je tedy nejčastěji příčinou problémového chování u dětí? „Většinou dojdeme k nějakým událostem, ať už traumatické zkušenosti, nebo vývojem v nepříznivém prostředí. Těch faktorů může být více. Je to pak taková alchymie, kdy se dohromady míchají nepříznivé rodinné prostředí se sociální znevýhodněností,“ říká Adéla a dodává, že důležitou roli v osobnosti dítěte má výchova a geny. Negativní zkušenosti se v rodinách navíc mají tendenci předávat dále. „Někdy v rodině kolují nějaké negativní zkušenosti, třeba zneužívání, trestné činnosti, ústavní výchova. Ty se pak nevědomě předávají dál, jsou zážitkem nebo takovým příkladem, kterému se dítě vlastně učí.“ Proč se ale takové negativní vzory chování opakují? „Třeba proto, že se dítě doma naučilo, že když přijde nějaká stresující, frustrující situace, tak jediný způsob řešení, jak se s ní vypořádat, je agrese. 

Jiří Pasz 22. května. 2019

„Pití mělo na vztahy zásadní dopad. Odhalit identitu bylo těžké,” říká autorka Zápisníku alkoholičky

Michaela Duffková začala zkoušet alkohol podobně jako většina Čechů na střední škole. Alkoholismus pak ale přišel až s rodičovskou dovolenou, po narození dcery. Situaci přestala zvládat po roce. „Přestala jsem ovládat to, kdy piju. Pila jsem, i když jsem si řekla, že si další lahev nekoupím. Tou dobou jsem pila asi litr až litr a půl vína denně,“ popisuje Michaela a dodává: „Pití se schovává dobře, opilost už tolik ne. Zasahovalo to vždy do mého osobního života, do vztahů s manželem, v rodině.“ Vztahy nadměrné pití alkoholu podle ní zásadně narušuje, často úplně zničí. Michaela si nakonec svůj problém přiznala a začala léčbu. Co podle jejího názoru pomáhá lidi přimět k léčbě? „Na mě neplatilo nic, prosby, výhrůžky, poslední šance, prostě nic. Musela jsem se rozhodnout sama. Myslím si, že je to hrozně individuální,“ líčí.

Jiří Pasz 7. 5. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.