Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Kampaň středoškoláků o duševním zdraví pohltila tisíce lidí. Vybrali statisíce, které rozdávají dalším

Dá se střední škola přežít se zdravou hlavou? „Sám jsem byl překvapen, s kolika problémy se studenti potýkají. Nevím, jestli dříve tolik problémů neměli nebo jejich problémy zůstávaly více skryty.“ Učitel pražského gymnázia GEVO Matěj Bíža pomáhá studentům vést kampaň Dávám židli do kruhu, která je zaměřená na starost o duševní zdraví. „Dnes jsou často problematické vztahy nejen v rodině, ale existuje velký tlak okolí a sociálních sítí na to, jak vypadat, co říkat, co dělat, nedělat, sdílet a tak dále. Přitom chybí jasný návod pro středoškoláky, kam se mohou obrátit, když vidí, že jejich kamarád má problém ve škole, doma, se šikanou, bulimií, drogami, sexuální orientací, když si oni sami s něčím neví rady.“ K tématu se škola překvapivě dostala přes vlastní autorské muzikály. „Po pěti letech od posledního muzikálu jsme došli k závěru, že máme opravdu silné a zajímavé téma, které by si zasloužilo vlastní dílo,“ objasňuje Bíža a pokračuje: „Jak ale seděl tvůrčí tým nad původním námětem, došlo k jeho posunu. A to směrem k tématu duševního zdraví a možnosti ve zdraví přežít střední školu, což nemusí být vůbec jednoduché.“ U muzikálu ale nezůstalo, naopak se z nápadu stala mezinárodní kampaň. „Napadla nás myšlenka na focení židlí a symbolické pomoci těm, kteří se potřebují zastavit, na chvilku si sednout a říci svůj příběh. Říci, co je trápí,“ popisuje Bíža. „Když se o problému ví, je naděje, že se může i vyřešit. Naše kampaň má také za cíl, aby se o duševních poruchách mluvilo věcně a nemocní lidé nebyli vystavováni předsudkům a diskriminaci.“


Jiří Pasz 21. 10. 2018

Jeho rodina skončila v Letech, on dnes v invalidním důchodu pomáhá chudým Romům a bojuje za zbourání prasečáku

V Krupce a okolí pomáhá Romům, kteří se dostali do těžké životní situace, doučuje děti a mladým asistuje při výběru školy a povolání. Jozef Miker je však známou osobností nejen mezi Romy. Ačkoliv je po celoživotní práci na šachtě v invalidním důchodu, od konce devadesátých let se věnoval boji za zbourání vepřína v Letech u Písku a vytvoření důstojné památky v místě, kde od srpna 1942 do srpna 1943 stál tzv. cikánský tábor.


Jana Hejkrlíková 18. 10. 2018

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí dobře pečovat, musí dobře jíst, aby byl v dobrém zdravotním stavu a podával dobrý výkon. Pokud učitel nemá slušný plat, snaží se učit, jak nejlépe může, ale trápí ho zdravotní problémy.“


Jiří Pasz 14. 10. 2018

„Referendum o potratech provázela nejzákeřnější dezinformační kampaň,” říká irská novinářka

Devětadvacetiletá Rhona Tarrant je irská novinářka pracující pro společnost Storyful, první světovou zpravodajskou agenturu pro sociální média. Storyful je tvořena sítí 70 novinářů z celého světa. Ti ověřují materiály, které se objevují na sociálních médiích - ať už jsou to YouTube videa vojenských útoků v Sýrii či ze záchrany chlapců uvězněných v thajské jeskyni - a zjišťují, zda jsou příběhy pravdivé či nikoliv. Během osmi let Storyful spolupracoval se světovými zpravodajskými médii jako je ABC, The New York Times nebo The Washington Post. Za fake news podle ní nejčastěji stojí politická agenda, mohou to ale také být finanční nebo náboženské důvody. Jsou fake news novinka? „Není to nic nového. Třeba jeden z nejslavnějších příkladů z moderní historie v Británii se odehrál okolo bulvárního deníku The Sun. Tam v roce 1986 publikovali článek s titulkem Freddie Starr mi snědl křečka. Byl to úplně vymyšlený příběh, ale byl převzat mnoha médii a lidé tomu uvěřili,“ vysvětluje Rhona. Podle ní ale dnes prožíváme období divokého západu sociálních médií. „Pro sociální sítě nemáme pořádné zákony, nemáme možnost je plně kontrolovat, plně jim nerozumíme, neumíme je správně regulovat.“ Do budoucna ale vidí naději především v tom, že se lidé naučí ověřovat zdroje svých zpráv. „Nejdůležitější je se o tom všem vzdělávat. Čtenáři a diváci se učí opravdu rychle a myslím, že v budoucnu je bude těžší zmanipulovat.“


Jiří Pasz 21. 10. 2018

„Teroristé se považují za oběti společnosti,” říká francouzský expert pracující s oběťmi útoků

„Potkal jsem například otce, jehož dcera odjela do Sýrie spolu s 11 členy rodiny. A on si ničeho nevšiml. Byl to pro něj naprostý šok. Snažil se přijít na to, jak se to mohlo stát. A byl to manžel této dívky, který byl mimochodem konvertita. Byl nenápadný. Během rodinných setkání nic neříkal, taková šedá myš. Díky němu 11 lidí odjelo do Sýrie,” vysvětluje Stéphane Lacombe, který působí ve vedení francouzské Asociace pro oběti terorismu (AFVT). Mladé lidi ve Francii podle něj radikalizují často právě nenápadné osoby, velkou roli hraje internet. Jeho organizace pracuje s oběťmi teroristických útoků a s jejich pomocí pak realizuje prevenci radikalismu ve francouzských věznicích, trénuje také profesionály, kteří se práci s radikály věnují v terénu. Nezaměřuje se cíleně na konfrontaci teroristů s oběťmi, snaží se díky nim o zboření u vězňů často pěstované sebelítosti. Oběti proto při setkáních s vězni nemluví jen o útoku, který jim změnil život, ale popisují celý svůj příběh. Ukazují tak celou škálu svých identit a vězni se s nimi mohou ztotožnit. „Podle mě je mnohem důležitější popsat a ukázat, kdo jsi jako muž, jako otec,” říká Stéphane a přidává nedávnou zkušenost. „Nedávno tam došlo k velmi cennému vzájemnému porozumění. Všichni vězni nakonec byli velmi empatičtí a neptali se na nic v souvislosti s terorismem. Oběti samotné tohle pomáhá dát se do pořádku. A pro vězně to zase bylo inspirativní. Bylo jim totiž jasné, že ten člověk, co před nimi sedí, není jen oběť terorismu, ale ve skutečnosti je jako oni,” vykresluje. Oběti jsou podle něj často vyloučené a získávají od okolí nálepku. „Některé z obětí se cítí kompletně vyloučené - například v práci. Pokud máme mladé oběti, pak se s tím často potýkají ve škole. Někteří mladí lidé přiznávají, že o svých zážitcích se svými vrstevníky nemluví vůbec. Protože cítí, že by je buď neposlouchali, nebo jim nerozuměli. Lidé to vlastně nechtějí slyšet, je to děsivé. Terorismus vzbuzuje úzkost,” dodává.


Lukáš Houdek 17. 10. 2018

„Budoucí rodiče dětí s Downovým syndromem čelí nátlaku lékařů i okolí,” říkají autoři filmu o 15leté Dorotce

Dnes patnáctiletá Dorotka miluje divadlo a touží stát se herečkou. Oproti vrstevníkům má však něco navíc. A to nejen jeden chromozom, který u ní způsobil diagnózu Downova syndromu, ale i spoustu skrytých schopností a talentů. „Své okolí zahrnuje čistou láskou, upřímností, její emoce jsou nefalšované, nezná intriky ani zákeřnost,” popisuje Palo Kadlečík, který spolu s Martin Šencem tvoří autorskou dvojici filmu Niečo naviac. Dokument zachycuje každodenní život slovenské rodiny Vlčkových, kteří vychovávají Dorotku a její čtyři sourozence. Krátce po porodu dostali rodiče nabídku umístit Dorotku do ústavu. Tu však odmítli a namísto toho dítěti poskytli lásku a podporu. „Pro mě byla práce na tomto filmu velkou školou života. Často jsem si uvědomoval, jaký jsem sobec, když jsem viděl, jak se členové této rodiny k sobě chovají, co dokáží dávat Dorotce i ostatním dětem na úkor svých potřeb. Velmi mě oslovilo, že i takto se dá žít, když člověk přestane dávat sebe na první místo, tak dostane mnohem víc než by čekal,” vypráví Palo Kadlečík. Autentický příběh, který vznikal čtyři roky, přináší kromě splnění Dorotčina snu i divákům něco navíc. Snaží se bourat mýty a předsudky, které téma Downova syndromu stále obestírají. „Lidé o DS stále nemají dostatek informací a především nepotkávají tyto lidi osobně. Myslím si, že je to hlavní příčina toho, že se uzavírají ve svém strachu nebo si vytvářejí předsudky. I proto doufám, že našemu filmu se podaří tuto pomyslnou bariéru mezi ,normálností a nenormálností’ zbourat,” uzavírá Martin Šenc.


Marie Škardová 9. 10. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.