Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Společnost čelí krizi tradičních mužských a ženských rolí,” říká umělkyně věnující se sexualitě

Výtvarnice Bára Maštrlová uspěla doma i ve světě se svou sérií uměleckých předmětů reflektující genderovou determinaci pod názvem Ženy, když pláčou, vlhnou. Nepovažuje se za feministku a nesmyslně jí zní i spojení ženská práva. „Jako kdyby snad ženy byly nějakou menšinou. Máme lidská práva a až pak ženská práva? Pojďme se zkusit dostat do bodu, kdy nebude tohoto slovního spojení třeba, protože budeme mít všichni stejná práva.“ Dobrým začátkem je podle Báry diskuze. „Stačí se druhé strany zeptat, proč si myslí, že na něco nemám právo nebo že něco nemůžu.“ Je dobrou platformou pro diskuzi i kampaň Me too, která řeší vztah moci a sexu? „Na jednu stranu je nesporně důležitá, protože má potenciál ve své velikosti, aby se stala hybnou silou k případné změně vnímání problému, který odkryla. Na druhou stranu je dost bulvární, což snižuje její morální kredit,“ myslí si Bára. Podle ní nyní probíhá krize tradičních rolí muže a ženy. „Jistá část mužů se může cítit ohrožená emancipací žen, můžou se cítit ve vztazích méně potřební, z různých důvodů méně chlapi,“ vysvětluje. Krize je nicméně z jejího pohledu i příležitost. „Období krize je náročné a nepříjemné, ať už se děje na úrovni jednotlivce nebo společnosti. Osobně si krizí cením, jsou to prostě fáze, které s sebou nesou možnost přehodnotit funkčnost dosavadního uspořádání a učinit takové změny, abychom mohli nejen pokračovat, nýbrž lépe pokračovat.”


Jiří Pasz 24. 8. 2018

„Označovat dlouhodobě nezaměstnané za parazity nikam nevede. Motivovat je se vyplatí,” říká sociální pracovnice

Úřady práce evidují množství lidí dlouhodobě nezaměstnaných, tedy těch, kteří jsou bez práce více než půl roku a jsou v jejich evidenci opakovaně. Podle Hany Doležalové z mostecké organizace K srdci klíč, která s těmito lidmi pracuje, jim v úspěšném návratu na pracovní trh často brání různé překážky. „Standardně jsou to tři věci. Buď je to závislost, rodina, nebo zdraví,” říká. Vrátit je zpět do pracovního procesu možné je, je však podle ní nutné překážku odstranit a člověka motivovat. Podle ní se taková píle dlouhodobě vyplatí. „ I kdybychom ty lidi zaměstnali jen na snížené úvazky, nebudeme je tolik dotovat, budou spíše schopni žít život v kladných číslech, budou odvádět do státní pokladny a budou se učit nové věci. Největší nadstavbou ale podle mě je, že to budou učit své děti,” vysvětluje. Právě organizace, v níž Hana Doležalová působí, se snaží v rámci nového programu individuální prací s těmito lidmi najít motivaci, odbourat vytvořené bariéry. Pomocí intenzivního pracovního tréninku ve skutečných firmách, vzdělávání i pohovorů nanečisto se pokouší vrátit jim sebevědomí a postavit se na vlastní nohy. A už po půl roce fungování má program úspěchy. Kompletně jím už prošel jeden z klientů a hned našel uplatnění v jedné z mosteckých společností. „Je tam spokojený. Dostal zpočátku oprávnění k užívání křovinořezu, pak mu bylo svěřeno elektrické vozítko. Má pocit, že je něco platný. Dostává každý den zpětnou vazbu, zaměstnavatel mu říká, co se mu povedlo i kde by měl ještě zapracovat,” říká Doležalová. A další klienti jsou na dobré cestě. Některým z nich ještě před dokončením programu nabídli zaměstnavatelé, u kterých trénují, stálou práci.


Lukáš Houdek 15. 8. 2018

„Lidé si občas potřebují na někoho ukázat a ponížit ho,“ říká moderátor Ouvín. Má výšku 135 cm

Úspěšný moderátor, event manažer a biker Jakub Ouvín má výšku 135 cm, a proto je často středem pozornosti. Z 99 % mu to tak vyhovuje. „Já zažívám dva druhy pozornosti. Ten profesní, který je vlastně žádoucí, a pak máš tu druhou pozornost, kdy jdeš třeba po ulici s přítelkyní za ruku a lidi na tebe koukaj. Někdy na to prostě nemáš náladu,“ říká Jakub. Zažívá ale i nepříjemnější situace. „Dostal jsem nabídku á la Vlk z Wall Street. Že na sebe navlíknu suchý zip a manažeři se mnou budou házet na terč na večírku.“ Jakub si myslí, že je to známka toho, že někteří lidé nejsou srovnaní sami se sebou. „Potřebují na někoho ukázat, ponížit ho, aby si sami dokázali, že nejsou tak chabí. Tihle lidé mají většinou malé sebevědomí. Zkouší si tím něco vykompenzovat,“ vypráví. Podle Jakuba je důležité si odlišnost více užívat, aby si lidé mezi sebou více rozuměli a nešlapali si navzájem na svou důstojnost. Jemu pomáhá ve vyrovnávání se s hendikepem humor: „Dělám si srandu sám ze sebe. Smích u mě je fakt nejlepší způsob, jak si můžem zlepšovat život.“ Jakub působí v organizaci Cesta za snem, která netradičními způsoby pomocí sportu propojuje všechny lidi bez rozdílu.


Jiří Pasz 9. 8. 2018

„Byli jsme ztracení. Pomohli nám sousedé,” říká Afghánka

Fatima Rahimi je šestadvacetiletá afghánská studentka a novinářka žijící v Praze. Pochází z Herátu, odkud spolu se svou rodinou v dětství před osmnácti lety uprchla. Cesta do Česka jim v područí převaděčů trvala téměř rok. Dnes studuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy Evropské duchovní a kulturní dějiny a na Filozofické fakultě téže školy Íránistiku a Dějiny a kulturu islámských zemí. Ráda by šla na Matfyz. Jaký byl život v uprchlickém táboře? Jak se rodině začínalo na českém maloměstě a proč Fatima miluje Prahu?


Lukáš Houdek 23. 8. 2018

V Barmě panuje nadále cenzura. S otevíráním země pomáhají významně i Češi. Pomohli založit první filmový festival

Mohou Češi významně pomoci kultuře v rozvojové zemi? Filmař Vít Janeček se začal zabývat pomocí Barmě, protože jej pozitivně šokoval potenciál mladých lidí v této zdecimované zemi. Barma byla přes 50 let jednou z nejtvrdších diktatur světa, okolo roku 2010 se ale začala otevírat světu. Velký vliv na tamější kulturu nyní mají i Češi. V zemi, která produkuje 3 500 celovečerních filmů ročně (!), ale kde zároveň stále panuje přísná cenzura, pomáhají vytvořit prostor pro tvorbu kvalitních filmů a společenskou debatu o palčivých problémech země. „Wathann je vlastně nejstarší a první filmový festival v Barmě, který letos proběhne už podeváté a který si svoji nezávislost udržuje i díky podpoře české ambasády,“ líčí Janeček a pokračuje: „První rok jsme jej dělali v sále buddhistického kláštera, kde se nikdy předtím nepromítalo. Bylo to v době, kdy veřejné akce měly pouze oficiální charakter, ale i místem konání se podařilo vykolejit úřady, které byly konfrontovány s akcí povolenou mnichem představeným – a to je přece jen autorita.” Hlavními organizátory Wathannu jsou dva bývalí studenti FAMU, kteří se právě během studií v Praze do sebe zamilovali a stali se později manželi.


Jiří Pasz 10. 8. 2018

„Muslimky nosívají místo šátků čepice, mají strach” říká expertka

„Muslimové byli až do roku 2014 jednou z nejméně ohrožených skupin u nás. V roce 2015 se to zlomilo. Začaly útoky na mešity, protimuslimské demonstrace a zároveň útoky na osoby, které pachatel považuje za muslimy - typicky ženy s šátkem,” uvádí právnička Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA, která obětem činů z nenávisti pomáhá. „Ten mechanismus, který si vytvoří, aby se s tím vyrovnaly, je spíše zavírání se do sebe. U svých klientek muslimek jsme zaznamenali zajímavý bezpečnostní mechanismus, kdy místo šátku začaly nosit čepice a turbany, aby se příliš nelišily a současně měly pokryté vlasy. Já osobně to považuji za šílený projev toho, jak je to tu pro ně nebezpečné a je mi z toho úzko,” dodává. Stabilně jsou nejčastějším terčem takových útoků Romové, hned na třetím místě jsou dnes však podle ní ochránci lidských práv. „Nejtypičtější pro předsudečné násilí je asi nemožnost se mu vyhnout. Člověk, který se nějak liší, se může v podstatě kdykoliv stát terčem útoku a děje se mu opakovaně. On to ví a i proto se pak následkem toho násilí rozvíjí také psychické následky a strach, který ústí například v nechození ven,” vysvětluje Kalibová. Obětem násilí z nenávisti pomáhá i proto, že sám osud její rodiny je tragický. Její část zemřela v Lidicích. „Dost mě překvapuje, že lidé, kteří jezdí uctívat oběti do Lidic a na další pietní místa, jsou zároveň sami schopni jiné genocidy popírat, případně útočit na skupiny lidí, které jsou v naší zemi menšinou a mohou se velmi jednoduše stát terčem brutálního hromadného násilí,” uzavírá.


Lukáš Houdek 8. 8. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.