Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V dolech strávil 20 let. „Řada kamarádů už nežije. Mnozí jsou závislí na alkoholu a drogách,“ říká

Ladislav Vrchovský je ostravský divadelník, spisovatel a novinář, který si odpracoval 20 let v dolech jako havíř. O svých zkušenostech napsal knihu z Podzemí ke slunci. „I když jsem do dolu nikdy nechtěl, nakonec jsem tam skončil na dvacet let,“ říká Vrchovský. Pod zemí se setkávali lidé z různých koutů republiky i různých původních profesí – vyučení havíři s malíři nebo kněžími. „Kromě disidentů jsem na šachtě potkal řadu bezvadných obyčejných lidí, havířů, kteří měli všechno v hlavě srovnané,“ dodává. Pro havíře je podle něj díky těžké práci typická specifická soudržnost. Pod zemí tak spolu uměli bez problémů komunikovat lidé různých národností. Za komunistického režimu sice byli havíři nadprůměrně placení a měli ve společnosti vysoké postavení, na druhou stranu jim režim často zatajoval jejich zdravotní stav. „Falšovaly se snímky plic, na kterých podle stupně zaprášení bylo jasné, že ten člověk už fárat nesmí – jenže za něho nebyla náhrada.“ Po revoluci opět spadlo povolání havíře do těch s velkou stigmatizací a mnoho havířů se dnes potýká s problémy spojovanými s nezaměstnaností. „Je to smutné. Řada kamarádů už nežije. A mnozí z těch, kteří do dneška přežili, jsou závislí na alkoholu i na tvrdých drogách,” uzavírá.


Jiří Pasz 2. 8. 2018

Pomocí streetartu vypátrat pachatele. Film propojí ulici s tématem duševního zdraví

Eva se pomocí svého pouličního umění snaží vylákat pachatele, který postřelil její kamarádku. Postupně však zjišťuje, že vše je trochu jinak. Eva je hlavní hrdinkou vznikajícího filmu Aerosol, který upozorňuje na problematiku schizofrenie a stigmatizace psychických poruch v prostředí mladých lidí a street art. „Většinou se se stigmatizací setkáváme v normálním životě, když mají naši blízcí velmi špatné období, které nezvládají. Většinou jim neporadíme, ať jdou navštívit dobrého terapeuta, protože přece nejsou blázni. Problém je v tom, že každý má jinak velký sklon k duševnímu onemocnění, tedy nikdy nevíme, jestli to není něco vážnějšího než pouhé špatné období,” vysvětluje režisérka a autorka scénáře, studentka Natálie Čuková. „V Aerosolu se chceme podívat také na naší subjektivní stigmatizaci sebe sama, tedy: ,Já přeci nejsem blázen!’,” dodává. Studentský film, který vzniká ve spolupráci s  Národním ústavem duševního zdraví, bude mít premiéru v říjnu. Vstupenky si můžete zakoupit již nyní.


Marie Škardová 26. 7. 2018

„Šátek považuji za symbol své identity a svobody,” říká studentka

Dvacetiletá Eman Ghaleb z Teplic je Češka známá svou angažovaností ve veřejném prostoru. Její rodina je původem z Jemenu, Eman žije v ČR od svých pěti let. Poprvé se začala angažovat při společných úklidech města s lázeňskými hosty zaměřenými na lepší soužití obyvatel. „Po té kampani jsem si uvědomila, že je důležité se ve společnosti angažovat a že to má smysl. A právě můj gympl a jeho vedení mě v této cestě podporoval a inspiroval,“ říká Eman. Eman je praktikující muslimka a rozhodla se také nosit hidžáb. „Šátek nosím, protože můžu a protože ho považuji za symbol mé identity a svobody,“ líčí své důvody. „Svoboda totiž nespočívá v tom, že žena bude mít na sobě co nejméně látky a že bude uspokojovat ostatní, ale v tom, že si bude nosit, co uzná ona za vhodné a za svůj styl. Ať žena nosí šátek nebo minisukni, je to čistě její svoboda a nikdo nemá právo tu ženu odsuzovat,“ pokračuje. Eman se jako muslimská žena vychovaná mezi Evropany necítí utlačovaná, necítí se být méně než muž. Zahalená žena podle ní prototypem zotročené ženy není. Setkávání s nenávistí se nicméně stalo běžnou součástí jejího života. „Jednu dobu nenávist narůstala a setkávala jsem se s ní hodně často, tak jsem si zvykla a začala jsem to brát více s humorem. Donutilo mě to také, abych se ve společnosti angažovala více.“ Češi podle ní nejsou ani rasisté, ani xenofobní, v Česku jsou podle ní tak výrazné protimuslimské nálady způsobené především strachem. „Já se jim ani nedivím, když poslouchám, co někteří politici propagují za nenávist a strach nebo jaké zprávy a informace kolují v médiích,“ tvrdí Eman. 


Jiří Pasz 25. 7. 2018

„Útoky na bílé farmáře jsou důsledkem velké kriminality. Dopadají i na černošské dělníky,“ říká právnička z JAR

„Od konce apartheidu máme více než 20 let, ale historické rozdíly a nerovnost se zas tak moc nezměnily. Lidé jsou rozčarovaní, že i v demokratické zemi, jako je Jižní Afrika, černoši stále nemají práci, nadále žijí v chudobě a nemají přístup ke stejným privilegiím, jaká mají běloši. Panuje tu proto výrazná nevraživost,” říká právnička Kaajal Ramjathan-Keogh, ředitelka Jihoafrického litigačního centra. Velkou mediální pozornost získávají útoky na farmy v rukou bělošského obyvatelstva, objevují se také zprávy o exodu bílé menšiny ze země. Ramjathan-Keogh ale tvrdí, že nic nenasvědčuje tomu, že by byla bílá menšina pronásledována. „Útoky na farmy samozřejmě v Jihoafrické republice existují, ale nejsou výhradně mířené na bílé Jihoafričany. Oběťmi jsou jak bílí farmáři, tak černošští dělníci. Děje se to proto, že se potýkáme s vážným problémem - kriminalitou, míra násilí a počty vražd jsou po celé zemi velmi vysoké. Nejsou důkazy, které by potvrzovaly, že vraždy a útoky na farmáře jsou rasově motivované,” uvádí. Živelné diskuse vzbudil parlamentem nedávno schválený návrh na přerozdělení půdy v zemi. Přestože bílé obyvatelstvo tvoří něco přes 8 % populace země, v jeho rukou jsou tři čtvrtiny zemědělské půdy a až 90 % nerostného bohatství. „Kolonialismus a apartheid způsobily, že území, která černošskému obyvatelstvu patřila, nebo na něm žilo, mu bylo nuceně odebráno. A nikdy mu nebylo navráceno. A to je historické dědictví této země. Je nutné, aby k nějakému druhu restituce došlo,” říká. Dodává však, že odebírání farem a domovů lidem na základě barvy pleti je vyloučeno. Bylo by to dle ní protiústavní.


Lukáš Houdek 1. 8. 2018

„Podařilo se nám vězeňkyně nakopnout,” říká kapelník The Tap Tap k velekoncertu v ženské věznici

Šimon Ornest je kapelníkem a manažerem známé hudební skupiny studentů a absolventů Jedličkova ústavu The Tap Tap. Kapela se nedávno rozhodla spojit své síly s vězeňskými kapelami Katr Band a Wsedě a uspořádat koncert přímo ve věznici ve Světlé nad Sázavou, která je známá také tím, že má jako jediná v Česku oddělení pro matky s dětmi. „Líbila se nám představa, že muzikanti s různými hendikepy zahrají ve věznicích pro lidi, kteří mají taky v životě trochu hůř rozdané karty,“ popisuje Ornest. Jak se zkušené kapele hrálo na tak zvláštním místě? „Už během zvučení a projížděcích zkoušek, které probíhaly od rána, nám fandily, tleskaly a lomcovaly mřížemi v oknech,” popisuje. Moc už trému nemívám, ale když těsně před koncertem začalo ze dvou stran organizovaně přicházet 560 vězeňkyň, došlo mi, že máme velkou zodpovědnost odehrát super koncert. A to se podařilo!“ dodává Ornest. Jak se The Tap Tap spolupracovalo s vězni? „Celý repertoár si s námi zazpívaly 3 dámy z téhle místní kapely. Po zhruba měsíčním nácviku to zvládly jako naprostí profíci. Rapový zpěvák René ve spolupráci s kolegy z kapely Wsedě složil písničku Žlutá stužka o návratu vězňů do společosti. Všechny dámy ve Světlé z té písničky a Reného doslova šílely!“


Jiří Pasz 27. 7. 2018

„My Češi máme rádi pohodlí, hledíme si svého,” říká dobrovolnice pracující s uprchlíky

Nikola Petrák strávila v zimě a na jaře několik měsíců prací v uprchlických táborech Obrenovac a Kikinda. Jaký je podle ní rozdíl mezi mužským a rodinným táborem? „V mužském táboře občas panuje napjatá atmosféra. Na pokojích jich je třeba i 30, žádné soukromí, žádný osobní prostor. Někteří takhle žijí už více než rok,“ líčí podmínky pro uprchlíky. „Přítomnost žen a dětí dělá atmosféru v rodinném táboře mnohem uvolněnější,“ dodává. Nikola popisuje vyhlídky uprchlíků v Srbsku jako ne optimistické. „Můžeš tady slyšet příběhy lidí, kteří jsou v Srbsku zaseklí už rok nebo dva a zkoušeli to přes hranice neúspěšně třeba i čtyřicetkrát. Příběhy o tom, jak je brutálně zmlátila pohraniční policie nebo o tom, jak je deportovali zpátky do Srbska. Příběhy o tom, jak byli několik měsíců ve vězení v Bulharsku v nelidských podmínkách.“ Sny uprchlíků popisuje jako podobné těm našim: „…chtějí bezpečí, vzdělání, chtějí si najít slušnou práci, usadit se, mít aspoň trochu důstojný život nebo se třeba setkat s někým z rodiny, kdo už sem přišel před nimi.“ Nikola v současnosti studuje VOŠ Caritas v Olomouci, která své studenty připravuje na sociální či humanitární práci. Součástí přípravy je mimo jiné i zátěžový výcvik, při kterém si studenti sáhnou na fyzické i psychické dno. 


Jiří Pasz 19. 7. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.