Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Když se tu cítíš jako doma, máš chuť se zapojit,” říká Gambijec

Papis Nyass žije v Praze už dvaadvacet let. Pochází z kovářského rodu, on sám se vyučil zlatníkem. Záhy po příjezdu do Prahy však zúročil svou lásku k hudbě a cit pro rytmus a dnes je profesionálním bubeníkem, který vystupuje s předními českými hudebníky. „To vše ale bylo díky krásným lidem, které jsem kolem sebe měl. Neuvěřitelně mě od začátku podporovali. Díky tomu jsem tu vždy měl pocit jako doma. Nikdy jsem se nebál a nikdy jsem neměl špatnou zkušenost, přestože vím, že se to lidem děje,” říká. Zmiňuje například rodinu z Říčan, která si ho takřka adoptovala a v začátcích mu pomáhala, nebo jinou rodinu, která mu pořídila jeho první buben, aby mohl hrát na vlastním. Přestože se sám s projevy nenávisti nesetkal, všímá si změny klimatu ve společnosti. „Projevuje se to v první chvíli, při prvním pohledu, kdy lidé vidí něco jiného, černého, pro ně divného. Po chvíli se to ale otevírá a velmi často právě přes naše děti, které se lidem velmi líbí. A když ještě mluvíte plynule česky, vidí, že jste tu doma a to dusno a mraky odejdou,” říká. Papis miluje Prahu, kterou dnes považuje za svůj domov. „Když se vždy do Prahy odněkud vracím, mám pocit, že jedu domů. Je tu skvělá energie a jsou tu krásní lidé. Praha je má láska,” říká. Našel tu totiž také svou životní lásku, zpěvačku Antonii Nyass ze známé vokální skupiny Yellow Sisters, s níž vychovává tři děti. Papis nyní pracuje na unikátním projektu Konektiv, který spojuje hudebníky z řad cizinců žijících v Praze s těmi českými. „Bude to důkaz, že člověk odjinud tu může žít integrovaně a společnosti mnohým přispět,” vysvětluje. Papise tak propojil s Davidem Kollerem, s nímž intenzivně pracuje na vystoupení pro společný koncert všech muzikantských párů, který se uskuteční začátkem října v praž-ském NoD. 


Lukáš Houdek 12. 9. 2018

„Někteří si je představují jako psychopaty z hororu,“ říká autorka představení o hraniční poruše

Je úspěšnou spisovatelkou, přesto se stále pohybuje na hraně. Mezi úspěchem a ztrátou, přítomností a minulostí, láskou a nenávistí, veselím a smutkem. Hlavní hrdinka představení Borderline se potýká s hraniční poruchou osobnosti. V monologu popisuje svůj dosavadní život, své milostné vztahy se staršími muži, kterými se snaží nahradit si dysfunkčního otce, své odchody a nové začátky i vzpomínky na pobyt na psychiatrii a patologický vztah s otcem. „Diváka často mrazí z líčení nepřekonatelných potíží v kontaktu s jinými lidmi, odpuzují ho hrdinčiny úlety a zálety, nepochopitelné motivace a snaha všechno nějak omluvit, nebýt za nic zodpovědný. Soucítí s ní, a nechápe ji. Fandí jí, a nenávidí,” popisuje ji redaktor v kritice pro server Artikl Ondřej Dominik Horník.  Monodrama na motivy knihy Ivany Gibové Borderline zdramatizovala Jana Micenková. Pomocí představení se snaží i o destigmatizaci lidí s duševní poruchou. „Hraničáři se setkávají se stejnými stigmaty jako většina duševně nemocných lidí, někteří lidé si je představují jako psychopaty z hororu, přitom v zásadě jsou to kolikrát křehké, velmi citlivé duše,” vysvětluje pro HFC. „My se hlavně snažíme podávat to s takovým drsným humorem, aby si divák uvědomil, že každý z nás má svoje temné stránky a není dobré dělit se na MY-normální a ONI-nenormální,” dodává.


Marie Škardová 7. 9. 2018

„Že uprchlíci nechtějí pracovat? Jeden z nejčastějších mýtů,” říká český humanitární pracovník

Zbyněk Wojkowski žil a pracoval v Palestině, kde se naučil arabsky, aby si mohl povídat s obyčejnými lidmi. Jako šéf zahraniční humanitární pomoci organizace ADRA nyní pravidelně pracuje v Sýrii, Libanonu či Iráku. Jaké jsou podle něj nejčastější mýty o islámu? „Jedním z častých předsudků je, že hidžáb je formou útisku žen. Většina žen šátek nosí dobrovolně jako symbol identity a cudnosti a za skutečné problémy spíše považují svoje nerovné postavení v rodinném právu nebo nedostatek pracovních příležitostí,“ tvrdí Zbyněk. „Často jsem se setkával s fatalismem, kdy se lidi jsou schopni smířit prakticky s čímkoliv, protože to vidí jako boží vůli, něco, s čím nemůžou nic udělat. Zbavují se tak zodpovědnosti aktivně něco dělat. Spousta lidí také nechápe význam odluky státu od náboženství,“ pokračuje. Za příčinu problémů na Blízkém východě považuje nastavení hranic koloniálním systémem, zahraniční intervence, podporu nedemokratických režimů, ale také střet mezi tradicemi a modernizací. „Blízkovýchodní země prošly ve 20. století rychlou modernizací, se kterou souvisel rozpad tradičních hodnot a ekonomické změny. Obdobně jako u judaismu i křesťanství v průběhu tohoto procesu vznikly skupiny, které se procesu modernizace snaží bránit ná-vratem k tradicím a náboženství a své vidění světa někdy prosazují velice radikálním způsobem,“ uzavírá.


Jiří Pasz 30. 8. 2018

První dávku si dal ve 14. Dnes pomáhá závislým z kolotoče drog

Láďa Fabián pracuje přes 20 let s lidmi závislými na drogách, dnes vede klub Absolvent sdružující lidi, kteří prošli léčbou drogových závislostí. Sám začal s drogami ve 14 letech a dlouhých 12 roků bojoval se závislostí. Důvody, proč lidé začínají brát drogy, jsou podle něj dnes podobné jako před lety. „Každý nevyrůstá v úplné rodině, někdo se s predispozicí k závislosti bohužel prostě narodí a život mu ji na té jeho cestě otevře. Spousta lidí taky může začít, protože to berou jako nějakou senzaci, vstupenku do zajímavého prostředí a komunity. Někdo drogy bere jako prostředek úniku, někdo na výkon v práci,“ líčí počátky závislostí Láďa. „Ale určitě ani jeden z těch lidí nevěří na začátku tomu, že by se mohl stát závislý,“ dodává. Léčba závislostí není jen fyzická záležitost, závislý člověk si podle něj musí úplně převrátit život a najít mu nový obsah – protože téměř vše vytlačily drogy. „Musíš najít nový život, impuls, smysl. Samozřejmě pomocí terapií, rozhovorů. Stejně to ale nejde, pokud si ty sám nezačneš v sobě budovat nějakou novou důvěru i pevnou vůli.“ Pomoc závislým lidem je podle něj přínosná celé společnosti. „Pokud to člověk chce, proč mu nepomoci? Vyplatí se to celé společnosti. Pokud se to podaří, vyplatí se to i finančně víc, než když někdo stále bere a pochopitelně páchá trestnou činnost. Určitě se vyplatí investovat, i kdyby to měl být jeden člověk ze sta.“


Jiří Pasz 11. 9. 2018

„Děti bývají svědky domácího násilí v 80 % případů. Systematická práce s nimi chybí,“ říká sociální pracovnice

„Vztek je stará emoce a umí být velmi užitečný,“ říká sociální pracovnice Michaela Mainx. Michaela lidem pomáhá zvládat vztek v jeho extrémní podobě, která například přerůstá v domácí násilí. „Existuje určitá část našich klientů, která mluví o tom, že ve chvíli, kdy páchají nějaké násilí, mají před očima tmu,“ líčí a pokračuje: „Není to výmluva, oni skutečně někdy tak dokonale ztratí kontakt se svým vztekem, že nepoznají, jak v nich přerůstá, a když pak vybouchnou, můžou udělat i hodně zlé věci.“ Důležité tedy je v terapii rozpoznat příčiny vzteku a nastupující agresi. Samotné domácí násilí se pak podle Michaely nejčastěji odehrává v blízkých vztazích, není ale jen mezi partnery, čím dále častěji se mluví také o násilí na seniorech. „A samostatnou kapitolou je pak násilí, které je páchané na dětech,“ pokračuje Michaela. „To sice oficiálně patří do jiné kategorie, ale statistiky hovoří o tom, že 80% dětí je přítomno násilí, které se odehrává mezi rodiči.“ Násilí mezi partnery je tak přeneseno na děti a působí i na ně. Všechny případy pak provází psychické násilí. „Tím to taky obvykle začíná - ponižování, vyhrožování a dlouhodobý psychický tlak, jsou stejně hrozné jako bití. Je ale horší v tom, že na rozdíl od modřin není vidět a daleko hůř se prokazuje.“ Situace v Česku se podle Michaely zlepšuje, lidé mají větší povědomí o tom, co to je a kam se obrátit pro pomoc. Mnohem více by se ale podle ní mělo pracovat s celou rodinou. „Práce s dětmi je strašně důležitá, protože pokud se podaří trauma, které zažívají, zpracovat, existuje možnost, že se ony samy v dospělosti nestanou oběťmi nebo těmi, kdo násilí sami páchají.“


Jiří Pasz 4. 9. 2018

„Feminismus je u chlapů ohromně sexy,” říká Tereza Dočkalová z Branky, body, kokoti

Branky, body kokoti je online pořad Blesku pro ženy, který si stejně rychle získává popularitu a fanoušky jako odpůrce. Pořad uvádí herečka Tereza Dočkalová, držitelka ceny Thálie. Je sama feministkou, nebo jde jen o práci? „Rozhodně to není jen role, já s těma věcma souzním,“ říká Dočkalová a pokračuje: „Začala jsem se o feminismus zajímat až v momentě, kdy díky kampani MeToo začaly vyplouvat na povrch další a další případy sexuálního obtěžování. Vlastně mě strašně překvapilo, že se tím ještě pořád musíme jako společnost zabývat.“ Největším problémem feminismu v Česku jsou podle ní zkreslené představy o jeho významu, na což pořad reaguje vtipnou a kontroverzní formou. „Když se něco zesměšní, už z toho nejde takový strach.“ dodává. Dočkalová ale připouští, že některé lidi forma pořadu odrazuje. „Nejsou z nějakých důvodů schopni pochopit nebo přijmout tenhle typ nadsázky. Je to pochopitelné. Humor na takové hraně nikdy nebyl pro každého,“ říká. A jak ona sama vidí muže feministu? „Inteligentní moderní stvoření, které ví, že neztratí nic ze své mužnosti, když ho někdo uvidí s prachovkou nebo kočárkem, anebo když přestane mluvit o ženách sběračkách a udržování ohně,” uzavírá.


Jiří Pasz 28. 8. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.