Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Někteří si je představují jako psychopaty z hororu,“ říká autorka představení o hraniční poruše

Je úspěšnou spisovatelkou, přesto se stále pohybuje na hraně. Mezi úspěchem a ztrátou, přítomností a minulostí, láskou a nenávistí, veselím a smutkem. Hlavní hrdinka představení Borderline se potýká s hraniční poruchou osobnosti. V monologu popisuje svůj dosavadní život, své milostné vztahy se staršími muži, kterými se snaží nahradit si dysfunkčního otce, své odchody a nové začátky i vzpomínky na pobyt na psychiatrii a patologický vztah s otcem. „Diváka často mrazí z líčení nepřekonatelných potíží v kontaktu s jinými lidmi, odpuzují ho hrdinčiny úlety a zálety, nepochopitelné motivace a snaha všechno nějak omluvit, nebýt za nic zodpovědný. Soucítí s ní, a nechápe ji. Fandí jí, a nenávidí,” popisuje ji redaktor v kritice pro server Artikl Ondřej Dominik Horník.  Monodrama na motivy knihy Ivany Gibové Borderline zdramatizovala Jana Micenková. Pomocí představení se snaží i o destigmatizaci lidí s duševní poruchou. „Hraničáři se setkávají se stejnými stigmaty jako většina duševně nemocných lidí, někteří lidé si je představují jako psychopaty z hororu, přitom v zásadě jsou to kolikrát křehké, velmi citlivé duše,” vysvětluje pro HFC. „My se hlavně snažíme podávat to s takovým drsným humorem, aby si divák uvědomil, že každý z nás má svoje temné stránky a není dobré dělit se na MY-normální a ONI-nenormální,” dodává.


Marie Škardová 7. 9. 2018

„Že uprchlíci nechtějí pracovat? Jeden z nejčastějších mýtů,” říká český humanitární pracovník

Zbyněk Wojkowski žil a pracoval v Palestině, kde se naučil arabsky, aby si mohl povídat s obyčejnými lidmi. Jako šéf zahraniční humanitární pomoci organizace ADRA nyní pravidelně pracuje v Sýrii, Libanonu či Iráku. Jaké jsou podle něj nejčastější mýty o islámu? „Jedním z častých předsudků je, že hidžáb je formou útisku žen. Většina žen šátek nosí dobrovolně jako symbol identity a cudnosti a za skutečné problémy spíše považují svoje nerovné postavení v rodinném právu nebo nedostatek pracovních příležitostí,“ tvrdí Zbyněk. „Často jsem se setkával s fatalismem, kdy se lidi jsou schopni smířit prakticky s čímkoliv, protože to vidí jako boží vůli, něco, s čím nemůžou nic udělat. Zbavují se tak zodpovědnosti aktivně něco dělat. Spousta lidí také nechápe význam odluky státu od náboženství,“ pokračuje. Za příčinu problémů na Blízkém východě považuje nastavení hranic koloniálním systémem, zahraniční intervence, podporu nedemokratických režimů, ale také střet mezi tradicemi a modernizací. „Blízkovýchodní země prošly ve 20. století rychlou modernizací, se kterou souvisel rozpad tradičních hodnot a ekonomické změny. Obdobně jako u judaismu i křesťanství v průběhu tohoto procesu vznikly skupiny, které se procesu modernizace snaží bránit ná-vratem k tradicím a náboženství a své vidění světa někdy prosazují velice radikálním způsobem,“ uzavírá.


Jiří Pasz 30. 8. 2018

„Společnost čelí krizi tradičních mužských a ženských rolí,” říká umělkyně věnující se sexualitě

Výtvarnice Bára Maštrlová uspěla doma i ve světě se svou sérií uměleckých předmětů reflektující genderovou determinaci pod názvem Ženy, když pláčou, vlhnou. Nepovažuje se za feministku a nesmyslně jí zní i spojení ženská práva. „Jako kdyby snad ženy byly nějakou menšinou. Máme lidská práva a až pak ženská práva? Pojďme se zkusit dostat do bodu, kdy nebude tohoto slovního spojení třeba, protože budeme mít všichni stejná práva.“ Dobrým začátkem je podle Báry diskuze. „Stačí se druhé strany zeptat, proč si myslí, že na něco nemám právo nebo že něco nemůžu.“ Je dobrou platformou pro diskuzi i kampaň Me too, která řeší vztah moci a sexu? „Na jednu stranu je nesporně důležitá, protože má potenciál ve své velikosti, aby se stala hybnou silou k případné změně vnímání problému, který odkryla. Na druhou stranu je dost bulvární, což snižuje její morální kredit,“ myslí si Bára. Podle ní nyní probíhá krize tradičních rolí muže a ženy. „Jistá část mužů se může cítit ohrožená emancipací žen, můžou se cítit ve vztazích méně potřební, z různých důvodů méně chlapi,“ vysvětluje. Krize je nicméně z jejího pohledu i příležitost. „Období krize je náročné a nepříjemné, ať už se děje na úrovni jednotlivce nebo společnosti. Osobně si krizí cením, jsou to prostě fáze, které s sebou nesou možnost přehodnotit funkčnost dosavadního uspořádání a učinit takové změny, abychom mohli nejen pokračovat, nýbrž lépe pokračovat.”


Jiří Pasz 24. 8. 2018

„Děti bývají svědky domácího násilí v 80 % případů. Systematická práce s nimi chybí,“ říká sociální pracovnice

„Vztek je stará emoce a umí být velmi užitečný,“ říká sociální pracovnice Michaela Mainx. Michaela lidem pomáhá zvládat vztek v jeho extrémní podobě, která například přerůstá v domácí násilí. „Existuje určitá část našich klientů, která mluví o tom, že ve chvíli, kdy páchají nějaké násilí, mají před očima tmu,“ líčí a pokračuje: „Není to výmluva, oni skutečně někdy tak dokonale ztratí kontakt se svým vztekem, že nepoznají, jak v nich přerůstá, a když pak vybouchnou, můžou udělat i hodně zlé věci.“ Důležité tedy je v terapii rozpoznat příčiny vzteku a nastupující agresi. Samotné domácí násilí se pak podle Michaely nejčastěji odehrává v blízkých vztazích, není ale jen mezi partnery, čím dále častěji se mluví také o násilí na seniorech. „A samostatnou kapitolou je pak násilí, které je páchané na dětech,“ pokračuje Michaela. „To sice oficiálně patří do jiné kategorie, ale statistiky hovoří o tom, že 80% dětí je přítomno násilí, které se odehrává mezi rodiči.“ Násilí mezi partnery je tak přeneseno na děti a působí i na ně. Všechny případy pak provází psychické násilí. „Tím to taky obvykle začíná - ponižování, vyhrožování a dlouhodobý psychický tlak, jsou stejně hrozné jako bití. Je ale horší v tom, že na rozdíl od modřin není vidět a daleko hůř se prokazuje.“ Situace v Česku se podle Michaely zlepšuje, lidé mají větší povědomí o tom, co to je a kam se obrátit pro pomoc. Mnohem více by se ale podle ní mělo pracovat s celou rodinou. „Práce s dětmi je strašně důležitá, protože pokud se podaří trauma, které zažívají, zpracovat, existuje možnost, že se ony samy v dospělosti nestanou oběťmi nebo těmi, kdo násilí sami páchají.“


Jiří Pasz 4. 9. 2018

„Feminismus je u chlapů ohromně sexy,” říká Tereza Dočkalová z Branky, body, kokoti

Branky, body kokoti je online pořad Blesku pro ženy, který si stejně rychle získává popularitu a fanoušky jako odpůrce. Pořad uvádí herečka Tereza Dočkalová, držitelka ceny Thálie. Je sama feministkou, nebo jde jen o práci? „Rozhodně to není jen role, já s těma věcma souzním,“ říká Dočkalová a pokračuje: „Začala jsem se o feminismus zajímat až v momentě, kdy díky kampani MeToo začaly vyplouvat na povrch další a další případy sexuálního obtěžování. Vlastně mě strašně překvapilo, že se tím ještě pořád musíme jako společnost zabývat.“ Největším problémem feminismu v Česku jsou podle ní zkreslené představy o jeho významu, na což pořad reaguje vtipnou a kontroverzní formou. „Když se něco zesměšní, už z toho nejde takový strach.“ dodává. Dočkalová ale připouští, že některé lidi forma pořadu odrazuje. „Nejsou z nějakých důvodů schopni pochopit nebo přijmout tenhle typ nadsázky. Je to pochopitelné. Humor na takové hraně nikdy nebyl pro každého,“ říká. A jak ona sama vidí muže feministu? „Inteligentní moderní stvoření, které ví, že neztratí nic ze své mužnosti, když ho někdo uvidí s prachovkou nebo kočárkem, anebo když přestane mluvit o ženách sběračkách a udržování ohně,” uzavírá.


Jiří Pasz 28. 8. 2018

„Byli jsme ztracení. Pomohli nám sousedé,” říká Afghánka

Fatima Rahimi je šestadvacetiletá afghánská studentka a novinářka žijící v Praze. Pochází z Herátu, odkud spolu se svou rodinou v dětství před osmnácti lety uprchla. Cesta do Česka jim v područí převaděčů trvala téměř rok. Dnes studuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy Evropské duchovní a kulturní dějiny a na Filozofické fakultě téže školy Íránistiku a Dějiny a kulturu islámských zemí. Ráda by šla na Matfyz. Jaký byl život v uprchlickém táboře? Jak se rodině začínalo na českém maloměstě a proč Fatima miluje Prahu?


Lukáš Houdek 23. 8. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.