Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Muslimky nosívají místo šátků čepice, mají strach” říká expertka

„Muslimové byli až do roku 2014 jednou z nejméně ohrožených skupin u nás. V roce 2015 se to zlomilo. Začaly útoky na mešity, protimuslimské demonstrace a zároveň útoky na osoby, které pachatel považuje za muslimy - typicky ženy s šátkem,” uvádí právnička Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA, která obětem činů z nenávisti pomáhá. „Ten mechanismus, který si vytvoří, aby se s tím vyrovnaly, je spíše zavírání se do sebe. U svých klientek muslimek jsme zaznamenali zajímavý bezpečnostní mechanismus, kdy místo šátku začaly nosit čepice a turbany, aby se příliš nelišily a současně měly pokryté vlasy. Já osobně to považuji za šílený projev toho, jak je to tu pro ně nebezpečné a je mi z toho úzko,” dodává. Stabilně jsou nejčastějším terčem takových útoků Romové, hned na třetím místě jsou dnes však podle ní ochránci lidských práv. „Nejtypičtější pro předsudečné násilí je asi nemožnost se mu vyhnout. Člověk, který se nějak liší, se může v podstatě kdykoliv stát terčem útoku a děje se mu opakovaně. On to ví a i proto se pak následkem toho násilí rozvíjí také psychické následky a strach, který ústí například v nechození ven,” vysvětluje Kalibová. Obětem násilí z nenávisti pomáhá i proto, že sám osud její rodiny je tragický. Její část zemřela v Lidicích. „Dost mě překvapuje, že lidé, kteří jezdí uctívat oběti do Lidic a na další pietní místa, jsou zároveň sami schopni jiné genocidy popírat, případně útočit na skupiny lidí, které jsou v naší zemi menšinou a mohou se velmi jednoduše stát terčem brutálního hromadného násilí,” uzavírá.


Lukáš Houdek 8. 8. 2018

„Občas je mi za nás hanba,” říká český humanitární pracovník

Dominik Vágai je studentem neobvyklého univerzitního oboru, který kombinuje sociální práci a humanitární pomoc. Studenti se připravují na práci v humanitárních krizích doma i v zahraničí, při škole například procházejí náročným armádním výcvikem a praxí v zahraničních i domácích organizacích. Dominik je v současnosti na praxi v Indii, kde pomáhá uprchlíkům z Afghánistánu a Barmy. „Na to se připravuje hodně těžce a vlastně dokud v takové situaci nejste, ani si moc neumíte představit, o čem se mluví. Už jenom věci jako postel a čistá voda můžou být velkým luxusem, který ne vždycky budete mít,“ líčí Dominik. Do Indie jel s některými předsudky, ale díky inspirativním lidem, které potkal, je mohl odbourat na základě osobních zkušeností. Má podle něj v pomoci hrát roli náboženství? „Náboženství důležité sice je, ale zároveň bychom měli být schopni pomáhat i bez něj,“ myslí si Dominik a dodává „Naše pomoc by neměla jakkoliv omezovat duchovní smýšlení těch, kterým pomáháme.“


Jiří Pasz 3. 8. 2018

„Útoky na bílé farmáře jsou důsledkem velké kriminality. Dopadají i na černošské dělníky,“ říká právnička z JAR

„Od konce apartheidu máme více než 20 let, ale historické rozdíly a nerovnost se zas tak moc nezměnily. Lidé jsou rozčarovaní, že i v demokratické zemi, jako je Jižní Afrika, černoši stále nemají práci, nadále žijí v chudobě a nemají přístup ke stejným privilegiím, jaká mají běloši. Panuje tu proto výrazná nevraživost,” říká právnička Kaajal Ramjathan-Keogh, ředitelka Jihoafrického litigačního centra. Velkou mediální pozornost získávají útoky na farmy v rukou bělošského obyvatelstva, objevují se také zprávy o exodu bílé menšiny ze země. Ramjathan-Keogh ale tvrdí, že nic nenasvědčuje tomu, že by byla bílá menšina pronásledována. „Útoky na farmy samozřejmě v Jihoafrické republice existují, ale nejsou výhradně mířené na bílé Jihoafričany. Oběťmi jsou jak bílí farmáři, tak černošští dělníci. Děje se to proto, že se potýkáme s vážným problémem - kriminalitou, míra násilí a počty vražd jsou po celé zemi velmi vysoké. Nejsou důkazy, které by potvrzovaly, že vraždy a útoky na farmáře jsou rasově motivované,” uvádí. Živelné diskuse vzbudil parlamentem nedávno schválený návrh na přerozdělení půdy v zemi. Přestože bílé obyvatelstvo tvoří něco přes 8 % populace země, v jeho rukou jsou tři čtvrtiny zemědělské půdy a až 90 % nerostného bohatství. „Kolonialismus a apartheid způsobily, že území, která černošskému obyvatelstvu patřila, nebo na něm žilo, mu bylo nuceně odebráno. A nikdy mu nebylo navráceno. A to je historické dědictví této země. Je nutné, aby k nějakému druhu restituce došlo,” říká. Dodává však, že odebírání farem a domovů lidem na základě barvy pleti je vyloučeno. Bylo by to dle ní protiústavní.


Lukáš Houdek 1. 8. 2018

„Narážky jsou už pro mě normální,” říká Čech čínského původu

Zai Xu je studentem Střední školy umění a designu v Brně. Narodil se před 20 lety v Praze rodičům, kteří pocházejí z Číny. Přestože se v Česku narodil a vnímá ho jako svůj domov, necítí se být Čechem. „Je to především právě tím, jak na mě lidi reagují, jako bych byl jiný. Také mi připadá, že cokoliv udělám, tak zastupuji všechny Asiaty. Okolí soudí Asiaty na základě toho, co udělám já, místo aby soudili mě jako jednotlivce,“ komentuje Zai. „Asi nejhorší to bylo v dny, kdy přijel čínský prezident do Česka. Šel jsem fotografovat demonstrace pro fotografický soubor do školy. Nikdy jsem neslyšel v tak krátké době tolik xenofobních a rasistických nadávek ze strany protestujících na mě jako na Asiata s foťákem i na zastánce čínského prezidenta. Plně jsem tehdy chápal nesouhlas, rozhořčení i naštvání protestujících, ale to, že většina nadávek byla xenofobní i rasistická, mě znepokojilo,“ dodává. Zai více než rok řeší problém, na který narazil při hledání bydlení. „Odpověděl jsem na inzerát jedné realitní kanceláře. Realitní makléřka mi však obratem odpověděla, že majitel v bytě cizince neubytovává. Informoval jsem ji, že mám české občanství. Ona mi však odepsala, že byt je již pronajatý,“ popisuje. „Rozhodl jsem se o tom mluvit, abych na to upozornil a tyto situace se tolik nestávaly,“ uzavírá.


Marie Škardová 7. 8. 2018

V dolech strávil 20 let. „Řada kamarádů už nežije. Mnozí jsou závislí na alkoholu a drogách,“ říká

Ladislav Vrchovský je ostravský divadelník, spisovatel a novinář, který si odpracoval 20 let v dolech jako havíř. O svých zkušenostech napsal knihu z Podzemí ke slunci. „I když jsem do dolu nikdy nechtěl, nakonec jsem tam skončil na dvacet let,“ říká Vrchovský. Pod zemí se setkávali lidé z různých koutů republiky i různých původních profesí – vyučení havíři s malíři nebo kněžími. „Kromě disidentů jsem na šachtě potkal řadu bezvadných obyčejných lidí, havířů, kteří měli všechno v hlavě srovnané,“ dodává. Pro havíře je podle něj díky těžké práci typická specifická soudržnost. Pod zemí tak spolu uměli bez problémů komunikovat lidé různých národností. Za komunistického režimu sice byli havíři nadprůměrně placení a měli ve společnosti vysoké postavení, na druhou stranu jim režim často zatajoval jejich zdravotní stav. „Falšovaly se snímky plic, na kterých podle stupně zaprášení bylo jasné, že ten člověk už fárat nesmí – jenže za něho nebyla náhrada.“ Po revoluci opět spadlo povolání havíře do těch s velkou stigmatizací a mnoho havířů se dnes potýká s problémy spojovanými s nezaměstnaností. „Je to smutné. Řada kamarádů už nežije. A mnozí z těch, kteří do dneška přežili, jsou závislí na alkoholu i na tvrdých drogách,” uzavírá.


Jiří Pasz 2. 8. 2018

Pomocí streetartu vypátrat pachatele. Film propojí ulici s tématem duševního zdraví

Eva se pomocí svého pouličního umění snaží vylákat pachatele, který postřelil její kamarádku. Postupně však zjišťuje, že vše je trochu jinak. Eva je hlavní hrdinkou vznikajícího filmu Aerosol, který upozorňuje na problematiku schizofrenie a stigmatizace psychických poruch v prostředí mladých lidí a street art. „Většinou se se stigmatizací setkáváme v normálním životě, když mají naši blízcí velmi špatné období, které nezvládají. Většinou jim neporadíme, ať jdou navštívit dobrého terapeuta, protože přece nejsou blázni. Problém je v tom, že každý má jinak velký sklon k duševnímu onemocnění, tedy nikdy nevíme, jestli to není něco vážnějšího než pouhé špatné období,” vysvětluje režisérka a autorka scénáře, studentka Natálie Čuková. „V Aerosolu se chceme podívat také na naší subjektivní stigmatizaci sebe sama, tedy: ,Já přeci nejsem blázen!’,” dodává. Studentský film, který vzniká ve spolupráci s  Národním ústavem duševního zdraví, bude mít premiéru v říjnu. Vstupenky si můžete zakoupit již nyní.


Marie Škardová 26. 7. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.