Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Politici na nás zapomněli, čekala jsem podporu,” říká rok po výhrůžkách prvňákům ředitelka

„Třída plná teroristů“, "ZŠ Plynárenská. Řešení se přímo nabízí.“ nebo „Tam by sednul granát jak prdel na prkýnko!“ Od zveřejnění fotografie prvňáků teplické základní školy a stovek nenávistných komentářů, které se pod ní objevily, uplynul rok. Loni v listopadu se třída složená z romských, vietnamských a arabských dětí stala terčem kyberšikany poté, co ji v rámci svého seriálu o prvňáčcích z Česka „Moje první tablo“ zveřejnil Teplický deník. „První zprávy o tom, co se děje, jsem se dozvěděla od kolegyně, když jsem byla na školení v Praze. Další telefonát jsem měla od vás a v tu chvíli jsem ještě netušila, co vše bude následovat,“ vzpomíná na události z loňského listopadu ředitelka ZŠ Prosetice, Marcela Prokůpková. „Abych byla upřímná, tyto události si moc připomínat nechci,“ přiznává. Poukazuje mimo jiné na velký zájem médií, na druhé straně však jen malý zájem politiků. „Ta situace byla v té době zlehčovaná a to, že se politici ke kauze bezprostředně a jasně nevyjádřili, tomu průběhu moc nepomohlo,“ myslí si Prokůpková. V průběhu následujícího roku se dětem kromě vlny nenávisti dostalo také velké podpory ať už od jednotlivců či celých organizací. Policie mezitím šetřila nenávistné komentáře a v kauze byla nakonec obviněna a potrestána 26letá žena, a to z trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. „Autorům těch nenávistných reakcí a komentářů bych určitě nepřála, aby se jim stalo něco podobného, kdyby měli nějak odlišné děti.  Možná toho dnes někteří litují, i když asi pravděpodobně ne. Nemyslím si sice, že na každého jednou dojde, ale alespoň je vidět, že to není úplně beztrestné,“ dodává.


Kateřina Gamal Richterová 7. 11. 2018

„Je třeba odpouštět. Lidé nevědí, co dělají,” říká muslimský herec žijící v Česku

Herec Hasan Zahirović odešel z Bosny, v Česku žije už přes 12 let. V začátcích se mu zde od Čechů dostalo mnoho pomoci. „Osobně jsem tam slušně vydělával, ale nebavilo mě řešení kolektivní viny. Válka mi vzala čas nejlepšího mládí. Nechtěl jsem již dále slýchat o tom, že je jeden člověk důležitější než druhý. Člověk si sám musí říct DOST,” vysvětluje důvody svého odchodu. Během války a po válce v Jugoslávii přišlo do Česka mnoho tisíc uprchlíků, včetně muslimů. Proč je dnes přístup k nim o tolik jiný? „Média, politika, manipulace. Navíc strach z lidí, které neznají,“ odpovídá Hasan. A v jeho případě lidi často nenapadne, že on sám je muslim. „Mladá maminka mi vykládá, že se bojí o budoucnost svého syna, že by ho nikdy nedala do školy s muslimem, aniž by tušila, že muslima před chvíli obdivovala, že jí pomohl s kufrem do vagonu, že jí otevíral dveře a podobné maličkosti, které pro ni hodně znamenaly. Že prý už dnes kavalíři nejsou a podobně. Nebo jedna bývalá docentka z Karlovy univerzity mně přátelsky doporučovala pro své dobro změnit si to své jméno,” vzpomíná. Vedle hraní na několika divadelních scénách je také vedoucím oboru Kulturní dramaturgie se zaměřením na divadlo na Slezské univerzitě v Opavě. On sám se s projevy nesnášenlivosti příliš nesetkává, naopak ho mrzí, že se Češi často označují za rasisty. „To je malé procento lidí. A i jim je třeba odpustit, protože si nejsou vědomi, že je s nimi manipulováno,” říká. „Mě mají Češi rádi. Mám silný obranný mechanismus a to negativní velice rychle zapomínám. Dávno jsem se naučil zaprvé odpustit nejprve sobě a pak druhým. Jsem rád, že jsem na rozdíl od některých spolužáků, sousedů, příbuzných přežil válku. Ani neumím popsat, jak se těším z každé chvíle, kterou žiji,” uzavírá.


Jiří Pasz 30. 10. 2018

79letý Čechoslovák vyrábí v Ghaně přes 20 let párky, sekanou i tlačenku. A Ghaňané je milují

Devětasedmdesátiletý Čechoslovák Miro Borovský se narodil v Bratislavě, odkud byl během války spolu s rodiči vyhnán jakožto Čech na Moravu. Je vystudovaným elektroinženýrem. Po okupaci v roce 1968 přistoupil k útěku téměř detektivního charakteru a zakotvil na západě jako expert, který zakládal a řídil řadu továren na výrobu kabelů po celém světě včetně Afriky. Právě v Ghaně poznal svou druhou ženu Doris. Byla to láska na první pohled, i když její rodina ze vztahu dcery s o více než 20 let starším cizincem nadšená nebyla. Ona přesto za československým elektroinženýrem odešla do Německa a následně ho provázela i při jeho pracovních štacích v různých místech světa. Při návštěvách rodiny v ghanské obci Tema rodina narazila na to, že v ní nebylo možné sehnat čerstvé maso, a Doris tak pro něj musela dojíždět do 30 kilometrů vzdáleného hlavního města. 


Lukáš Houdek 21. 10. 2018

„Matky dětí s autismem žijí často ve stresu a izolaci,” říká Petr Třešňák

Lidí žijících s autismem stále přibývá. Svět některých z nich je pro okolí stále z velké části záhadou. „To abnormální fungování nervového systému má asi pokaždé trochu jinou podobu, takže třeba u Dorotky se často jen domýšlíme. Ale intuicí už poznáme, které smyslové podněty ji budou bavit a které zahlcovat, dokážeme se na ní trochu vyladit,“ říká novinář Petr Třešňák, který je jedním z rodičů, kteří vychovávají děti s autismem. Takové rodičovství často klade velmi vysoké nároky. „Těžce postižené děti, které nekomunikují, nenají se příborem, potřebují dvacetičtyřhodinovou péči. Takové chování vykazuje menšina lidí s autismem, v České republice pravděpodobně několik tisíc,“ říká. „Jde o komplex příčin, které obvykle spojuje frustrace – z nemožnosti se domluvit, udělat to, co chci, dát najevo své potřeby, pocity nebo bolest. Někdy jde také o sebestimulaci.“ Děti s takovým hendikepem mohou na okolí působit zcela zdravě, což někdy ústí k unáhleným závěrům, že jsou tyto děti nevychované. Někteří rodiče například proto děti oblékají do vysvětlujících triček. Třešňák upozorňuje, že při péči je potřeba také nezapomínat na rodiče samotné a také na jejich zdraví. „Na matky obvykle situace dopadá mnohem tvrději, protože zůstávají s dítětem doma, bezprostředně prožívají jeho potíže, mnohem víc trpí stresem a sociální izolací.“ Podle něj tato diagnóza zahrnuje velice široké spektrum lidí, což může působit napětí. „Zahrnuje jak inteligentní, soběstačné lidi, kteří dnes občas bojují za to, aby autismus nebyl vnímán jako patologie, ale jistá forma neurologické diverzity. A na druhé straně těžce postižené, kteří nekomunikují, nenají se příborem a potřebují dvacetičtyřhodinovou péči. Obě skupiny mají zcela odlišné zájmy.”


Jiří Pasz 6. 11. 2018

„Má přítomnost je pro ostatní neštěstí,” říká Ghaňan s albinismem

„Dítě s albinismem v rodině složené jen z černochů znamená něco divného. Otec je černý, matka je černá, takže první často přichází otázka, kde se to dítě vzalo? A někdy otec začne obviňovat manželku z toho, že mu byla nevěrná,” říká třiatřicetiletý Kwame Andrews Daklo z Ghany. Právě na matky takových dětí je podle něj vyvíjen obrovský tlak a ty si pak nesou po celý život trauma. Velmi často je také vyloučí rodina nebo opustí manžel, některé komunity takové děti vraždí po narození. O albinismu přetrvává v tamní společnosti celá řada mýtů, v některých komunitách je naprostým tabu a jejich život je v ohrožení. „Lidé věří, že lidé s albinismem přinášejí kletbu. Když se tedy do tvé rodiny narodí takové dítě, znamená to, že je prokletá a okolí se jí bojí,” vysvětluje. Lidé, kteří s ním v Ghaně žijí, proto čelí konstantní šikaně a násilí.


Lukáš Houdek 21. 10. 2018

Kampaň středoškoláků o duševním zdraví pohltila tisíce lidí. Vybrali statisíce, které rozdávají dalším

Dá se střední škola přežít se zdravou hlavou? „Sám jsem byl překvapen, s kolika problémy se studenti potýkají. Nevím, jestli dříve tolik problémů neměli nebo jejich problémy zůstávaly více skryty.“ Učitel pražského gymnázia GEVO Matěj Bíža pomáhá studentům vést kampaň Dávám židli do kruhu, která je zaměřená na starost o duševní zdraví. „Dnes jsou často problematické vztahy nejen v rodině, ale existuje velký tlak okolí a sociálních sítí na to, jak vypadat, co říkat, co dělat, nedělat, sdílet a tak dále. Přitom chybí jasný návod pro středoškoláky, kam se mohou obrátit, když vidí, že jejich kamarád má problém ve škole, doma, se šikanou, bulimií, drogami, sexuální orientací, když si oni sami s něčím neví rady.“ K tématu se škola překvapivě dostala přes vlastní autorské muzikály. „Po pěti letech od posledního muzikálu jsme došli k závěru, že máme opravdu silné a zajímavé téma, které by si zasloužilo vlastní dílo,“ objasňuje Bíža a pokračuje: „Jak ale seděl tvůrčí tým nad původním námětem, došlo k jeho posunu. A to směrem k tématu duševního zdraví a možnosti ve zdraví přežít střední školu, což nemusí být vůbec jednoduché.“ U muzikálu ale nezůstalo, naopak se z nápadu stala mezinárodní kampaň. „Napadla nás myšlenka na focení židlí a symbolické pomoci těm, kteří se potřebují zastavit, na chvilku si sednout a říci svůj příběh. Říci, co je trápí,“ popisuje Bíža. „Když se o problému ví, je naděje, že se může i vyřešit. Naše kampaň má také za cíl, aby se o duševních poruchách mluvilo věcně a nemocní lidé nebyli vystavováni předsudkům a diskriminaci.“


Jiří Pasz 21. 10. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.