Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Studuje střední a podniká u toho. „Lidé nejsou zvyklí na to, že by mladí dělali víc,” říká

Před dvěma lety se dnes osmnáctiletý Max Kozlov nadchl pro byznys a marketing. Od té doby zkusil několik možností středoškolského vzdělání, aby skloubil svou práci a vzdělání. Ani na speciálních českých gymnáziích však nenašel dostatek možností, proto dnes studuje dálkově na britské Oxford College. I přes nízký věk již založil několik úspěšných projektů, motivoval další mladé lidi a zvítězil v několika soutěžích, například v letošním ročníku soutěže Středoškolák roku. „Myslím, že největší problém, který jsem zaznamenal, je, že na většině škol je systém vzdělávání v posunu mladých extrémně pasivní a nemotivující a neposouvá lidi k jejich vášním,” myslí si Maxim a dodává, že se setkal také s lidmi, kteří mu nevěřili nebo se jej snažili odradit. „Nejsou zvyklí na to, že by mladí lidé dělali více, než je jim řečeno například ve škole. A na co lidé nejsou zvyklí, tak toho se bojí nebo to nechtějí. Často jsou to zvláštní pohledy a dotazy, proč ten člověk něco dělá, proč třeba každý večer pracuje, proč s nimi nejde raději chlastat,” popisuje. Proto se zaměřuje na pomoc dalším mladým lidem, kteří chtějí při škole dělat něco navíc. Aktuálně se také věnuje projektu zaměřenému na zdravý spánek a probouzení.

Marie Škardová 19. 12. 2019

„Miluju každý milimetr svých jizev." Rakovina se jí vrátila popáté, nyní i s metastázemi

Sedmapadesátiletá Zuzana Nemčíková pracovala léta v armádě. Byla tak jednou z mála vojákyň v Československu. „Podle mnohých jsem ale spíš patřila k plotně a k dětem. Pozici jsem si musela postupně budovat. Ale zase jsem uměla nohejbal, hrála jsem mariáš, takže když nebyl třetí do party, byla jsem dobrá (smích). Pro spoustu chlapů to byl prvek, co tam neměl co dělat. Na druhou stranu ti, co mě poznali, se mnou kamarádili,” vzpomíná. Ještě v době působení v armádě si našla v prsu bulku. Vyšetření odhalilo, že jde o zhoubný nádor. Přestože se musela šetřit, na vojenská cvičení jezdila dál. „Tehdy jsem byla bojovník a odmítala jsem se nechat převálcovat nějakou rakovinou.” Několik let po úspěšné léčbě si ale nahmatala další bulku. A nastal tak další kolotoč chemoterapií, operace a další tělesné změny. Právě přijetí vlastního těla je podle ní velké téma, které řeší také její klientky. 


 

Lukáš Houdek 16. 12. 2019

„Naši umělci byli často hospitalizováni i žili na ulici. Ateliér nabízí bezpečné prostředí,” říká Kouwen

Je malování prospěšné duševnímu zdraví? Otto Kouwen z Ateliéru radostné tvorby si myslí, že automatické to není. „Spousta slavných malířů trpěla depresí, Michelangelo měl asi bipolární poruchu, hodně z nich spáchalo sebevraždu.“ Propojení tvorby a šílenství je častý námět knih a filmů, jak je to ale ve skutečnosti? „Výskyt duševních nemocí je mezi umělci a mezi kreativními lidmi všeobecně vyšší než v běžné populaci. Kreativita znamená schopnost mít neobvyklé asociace, vidět věci z nového úhlu pohledu, věřit ve vlastní pojetí skutečnosti a nepodlehnout konformismu. Neexistuje jasná hranice, kdy to je ještě „umění“ a kdy už je to „šílenství“. Takové šílenství může být pro umělce velmi náročné, ale bez něho by se kultura a společnost nehnuly,“ říká Otto. Česká společnost má podle něj stále předsudky. „Příkladem je nedávná kauza ve Svitávce, kde místní odmítli stavbu chráněného bydlení s tím, že klienti budou sexuálně obtěžovat ženy, ohrožovat děti a prostě protože se ,nechtějí furt dívat na postižené'.” Co by s nimi měla společnost dělat? „Je teď málo tolerance vůči jinakosti. Nečekám, že tak zaryté předsudky zmizí ze dne na den. V našich projektech se snažíme zdůraznit schopnosti lidí s hendikepem nebo duševní nemocí. Prezentujeme je jako talentované a zajímavé umělce, jako lidi, kteří můžou být inspirativní pro ty ,normální'. Když lidé mají možnost se osobně setkávat, mají možnost zjistit, že neexistují žádné my a oni, že jsme všichni lidé, každý se svými silnějšími a slabšími stránkami.“ 

Jiří Pasz 10. 12. 2019

„Lidé s duševním onemocněním jsou navzdory mýtům častěji oběťmi agrese,” říká pracovník centra duševního zdraví

Petr Moravec pracuje v oblasti duševního zdraví 13 let. V Plzni nyní pracuje pro nově vzniklé centrum duševního zdraví (CDZ), jež je součástí reformy psychiatrické péče. „Je to především o týmu odborníků, který zahrnuje jak zdravotní, tak sociální oblast a obě tyto části jsou si rovny. Říkáme tomu multidisciplinární komunitní tým,“ popisuje Petr, kdo v centru pracuje.“ Co je cílem takového týmu? „Pomáhat lidem žít kvalitní, spokojený život doma, v jejich přirozeném prostředí,“ říká. Důležitý rozdíl mezi CDZ a klasickou psychiatrickou nemocnicí je ve schopnosti reagovat na individuální potřeby klienta. „Tým přizpůsobuje svou práci tomu, co kdo v konkrétní chvíli potřebuje. Za někým pojede psychiatr a sociální pracovník, u někoho zase bude častěji psychiatrická sestra,“ vypráví Petr a pokračuje: „Někomu nejvíc pomůže povídat si s člověkem, který si prošel podobnou zkušeností. Někdo bude potřebovat schůzky spíš odpoledne, protože ráno prostě nevstane. A nejčastěji to bude nějaký mix.“ 

Jiří Pasz 18. 12. 2019

„Má orientace v rozporu s vírou není,” říká gay, který konvertuje k judaismu. Svou cestu sdílí na FB

„Myslím, že základ víry obsahuje určité hodnoty. To, co je v písmu psáno, je současně otiskem konkrétní doby. Kdo říká, že ho bere doslova, měl by doma dalších pět žen, za nevěru by je ukamenoval, měl by otroky, které by mohl beztrestně zabít. Jestli bylo takhle tehdy pohlíženo na homosexualitu, neznamená to, že to tak má být i dnes,” říká pětatřicetiletý Čech, který se před několika lety rozhodl pro konverzi k židovské víře ještě pod jménem Jiří Korytář. V souvislosti s procesem konverze přijal také nové jméno David Peres. „Zjistil jsem, že to je něco, co mě v dnešním materiálním světě naplňuje. Proces, jak jsem se k víře dostal, je pro mě složité popsat. Protože jsem v ní dnes už ukotvený a cítím se v ní dobře,” vysvětluje své pohnutky a dodává, že pochází z ateistické rodiny. 


 

Lukáš Houdek 12. 12. 2019

V Egyptě zažil mučení a elektrošoky. Absolvoval nebezpečný útěk přes poušť, azyl našel v Česku

Kareem Taha pochází z Káhiry, kde také studoval práva na univerzitě. Vystudoval bakalářský program obchodní administrativy, pokračoval pak magisterským studiem. Dokončit studium mu však nebylo umožněno. Stal se terčem represe státu vůči aktivistům kritizujícím poměry ve společnosti. Živil se jako podnikatel a spolupracoval s mnoha neziskovými organizacemi. Aktivně se účastnil revoluce a v aktivismu pokračoval za všech režimů, které se v Egyptě vystřídaly. Několikrát byl uvězněn, během internace zažil mučení včetně elektrošoků do mozku i těla. Po dalším z rozsudků, které ho měly do věznice vrátit, se rozhodl pro dramatický útěk ze země. Podle jeho slov v něm sehrála důležitou roli právě Česká republika, která mu následně udělila doživotní azyl. Nyní pracuje jako výkonný ředitel organizace Egyptian Front for Human Rights, která sídlí v Brně. V Česku se oženil a má ročního syna Alexe.


 

Lukáš Houdek 9. 12. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.