Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„V Polsku je přes 90 LGBT-free zón. Vyhlašují je samosprávy. Mluví o duhovém moru,” říká polský aktivista

„Někde to jsou obce, jinde okresy nebo kraje. Brzy se chystá například jednání o této deklaraci v regionu, kde žije pár milionů lidí,” říká polský aktivista Bartosz Staszewski k stále se rozrůstající síti tzv. LGBT-free zón. Aktuálně jich je podle něj přes 90 po celém Polsku. Situace je podle něj výsledkem nenávistné rétoriky některých politiků a představitelů církve. Vznikla v reakci na deklaraci podepsanou varšavským primátorem, kde se zavázal ke zlepšení podmínek LGBT lidí a pořádaní workshopů sexuální výchovy na školách. „V souvislosti s tím se ale rozjely podivné debaty o tom, že bude Světová zdravotnická organizace na workshopech učit čtyřleté děti masturbovat a budou je to učit homosexuálové, což bude mít za následek zničení tradičních rodin,” shrnuje. V návaznosti na to pak vznikla iniciativa vyhlašující zóny bez tzv. LGBT ideologie. Ty vyhlašují přímo samosprávy na základě hlasování svého vedení. Staszewski dodává, že v reálu se zatím pro LGBT lidi nic zásadního nemění. „Jde spíš o symboliku a pocit vyloučení, o stigmatizaci komunity,” myslí si. Nyní fotografuje LGBT lidi, kteří v takových místech žijí. Snaží se ukázat jejich reálné obličeje a upozornit na nebezpečí, jaké takové jednání přináší. Své fotografie zveřejnil na Facebooku, odkud se virálně šíří dál a vyvolávají bouřlivé diskuse v Polsku i zahraničí.


 

Lukáš Houdek 1. 2. 2020

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji podařilo z poruchy vyléčit. Lucie založila rodinu, vdala se a začala žít spokojený život.


 

Lukáš Houdek 23. 1. 2020

„Dávala jsem si to za vinu. Byla jsem zoufalá, ze sebe zklamaná,” říká psycholožka s epilepsií

„Nejčastěji se epilepsie projeví v první části života, v dětství nebo v dospívání, u dospělých je výskyt menší. Já, dokud jsem neměla epilepsii, jsem nepotkala žádného člověka s ní, nebo jsem o tom nevěděla,“ říká psycholožka Hana Orlíková a dodává, že se epilepsie dá přirovnat ke zkratu. „U zdravého člověka nemůže vzniknout, protože tomu brání určité mechanismy. A u epileptika prostě vznikne.“ Záchvat je pak nejzávažnější formou projevu epilepsie. „Nepamatuji si to, je to jako spadnout do díry. A pak se z ní probereš. Když nejsem zraněná, tak jako by se nic nestalo. Nestává se mi to příliš často, ale stává se mi to jednou za pár let, i když beru léky. Naposledy jsem měla velký záchvat před rokem, po čtyřech letech od předcházejícího záchvatu,“ vysvětluje Hana.

Jiří Pasz 1. 2. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do kina, poslouchali jsme hudbu.“ Podle ní jsou lidé v Afghánistánu z vleklého konfliktu unavení.

Jiří Pasz 23. 1. 2020

„Když je kolega pilot mačo, může mi vlézt na záda,” říká 60letá pilotka

Hana Babčanová je šedesátiletá pilotka žijící v Kladně. Létat začala ve svých patnácti letech, v roce 1975. Začínala na větroních, po pár letech se dostala do československé reprezentace, kde se věnovala akrobacii. Tu po založení rodiny opustila a starala se o své tři děti. Později se však rozhodla k létání vrátit a nastoupila jako pilotka k ČSA, kde létá dodnes. Jak na její odhodlání reagovali rodiče? Jakou cestu musely ženy ujít, aby se i u nás dostaly do kokpitu? A setkává se Hana mezi piloty s předsudky nebo sexismem?


 

Lukáš Houdek 17. 1. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.