Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Ať útočí na mé názory, ne na vzhled,” říká aktivistka

„Nejčastější argument je, že jsem odporná a možná proto podporuju uprchlíky, protože mě podle nich nikdo jiný nechce. Začnou rozebírat můj psychický stav, že mám komplex méněcennosti, který si kompenzuju tím, že takhle ‚škodím',” říká Zuzana Schreiberová, ředitelka Multikulturního centra Praha. Dlouhodobě je terčem vulgárních urážek a výhrůžek kvůli svému vzhledu. „Člověku to začne šrotovat v hlavě, začne mít strach veřejně vystupovat, hezky se obléct nebo se namalovat. Člověk se na sebe dívá do zrcadla a ve slabších chvilkách se cítí odporný,” popisuje, co taková dlouhodobá šikana s člověkem dělá. „Zpomaluje mě to. Nemůžu říct, že ne. Vyřadí mě to na pár týdnů z provozu. Daří se jim ovlivnit můj psychický stav. Ale nezastaví mě to,” říká odhodlaně. Právě ona se před několika dny vymezila vůči posmívání přívržencům SPD. V souvislosti s nedávnou demonstrací strany na Václavském náměstí v Praze totiž českým Facebookem kolovaly fotky některých účastníků s posměšnými komentáři na jejich vzhled. „A napsala jsem, aby lidé šli po příznivcích SPD kvůli tomu, že hajlují, že nosí hákové kříže, ale aby je neponižovali kvůli nadváze a křivým zubům. Protože přesně kvůli tomu samému oni útočí na mě. Je to podpásovka na první signální a člověka to pronásleduje v každé slabé chvilce.” 


Lukáš Houdek 13. 5. 2019

„Soudy už musí zajímat i pohled obětí nenávisti,” říká právnička k přelomovému nálezu Ústavního soudu

Začátkem dubna přinesla média zprávu o rozhodnutí Ústavního soudu, který se zastal zpěváka Radka Bangy. Ten byl totiž při soudním líčení z jednání podle své zmocněnkyně Kláry Kalibové vyloučen, jelikož soud došel k závěru, že se ho obecný nenávistný komentář umístěný na jeho soukromý facebookový profil nemohl dotknout. Nebyl totiž adresován jmenovitě jemu a pachatel tak byl souzen z pohledu veřejného zájmu. Právnička Kalibová z organizace In Iustitia však upozorňuje, že nález Ústavního soudu je v mnoha ohledech přelomový a nastoluje způsob, jakým všechny orgány činné v trestním řízení musí postupovat. „Existuje přístup policie, podle kterého lidé nemohou být poškozeni některými typy trestných činů. Například trestným činem vyjadřování sympatií s hnutím potlačujícím práva a svobody člověka. Domnívá se, že tam je zasažen pouze veřejný zájem. Ústavní soud ale nyní říká, že nic takového neexistuje,” vysvětluje. „Soud říká: ,Berte do středu pozornosti ne pachatele, ale poškozeného. Skrz poškozeného pak máte posuzovat, jak závažné jednání pachatele bylo.’” Ústavní soud ve svém stanovisku také přiznává činům z nenávisti vysokou závažnost, včetně těch spáchaných na sociálních sítích. 


Lukáš Houdek 1. 5. 2019

„Naše děti zažívají rasismus už od školy,” říká pěstounka romských dětí

„Máme čtyři děti, a protože je můj muž ajťák, říká, že máme ,dvě z vlastních zdrojů a dvě outsourcované’,” směje se psycholožka Martina Vančáková. Spolu s manželem se před více jak 10 lety rozhodli stát pěstouny. Do jejich rodiny tak přišli romští sourozenci. V té době už měli biologického syna a Martina přiznává, že počátky nebyly snadné. „Pořád dokola jsme řešili ty samé situace, které byly pro děti vyloženě nebezpečné. Jako že po ulici chodíme za ruku nebo že se leze na strom jen tam, odkud pak dokážu slézt. Současně si nesly z raného dětství přesvědčení, že si musí všechno udělat po svém, protože se na dospělé nemohou spolehnout,” popisuje. „Pak to ale zase začalo být těžké, když přišla puberta. Začaly se otevírat ty rané věci, přicházela otázka identity. Objevují se otázky, proč nemohou být se svými biologickými rodiči. 


Lukáš Houdek 29. 4. 2019

„Pití mělo na vztahy zásadní dopad. Odhalit identitu bylo těžké,” říká autorka Zápisníku alkoholičky

Michaela Duffková začala zkoušet alkohol podobně jako většina Čechů na střední škole. Alkoholismus pak ale přišel až s rodičovskou dovolenou, po narození dcery. Situaci přestala zvládat po roce. „Přestala jsem ovládat to, kdy piju. Pila jsem, i když jsem si řekla, že si další lahev nekoupím. Tou dobou jsem pila asi litr až litr a půl vína denně,“ popisuje Michaela a dodává: „Pití se schovává dobře, opilost už tolik ne. Zasahovalo to vždy do mého osobního života, do vztahů s manželem, v rodině.“ Vztahy nadměrné pití alkoholu podle ní zásadně narušuje, často úplně zničí. Michaela si nakonec svůj problém přiznala a začala léčbu. Co podle jejího názoru pomáhá lidi přimět k léčbě? „Na mě neplatilo nic, prosby, výhrůžky, poslední šance, prostě nic. Musela jsem se rozhodnout sama. Myslím si, že je to hrozně individuální,“ líčí.

Jiří Pasz 7. 5. 2019

„Lidé by se neměli topit v moři,” říká fotograf světových agentur pokrývající migraci

„Myslím, že lidé by se neměli topit v moři. Tito lidé si nezaslouží, aby zemřeli, nezaslouží si, aby se stali potravou pro ryby,“ říká jednapadesátiletý maltský fotograf Darrin Zammit Lupi a dodává: „Jeden z nejposvátnějších námořních zákonů říká - na moři musíte zachránit životy. Opravdu jsme ztratili naši lidskost do té míry, že lidský život stojí za záchranu, jen pokud je to život bělocha ze západu?“ Lupi se věnuje tématu migrace od roku 2003. Cesta na Maltu je podle něj extrémně nebezpečná. „Abyste se vydali na tuhle cestu, musíte být absolutně zoufalí. Z obrázků z katalogů máme přehled o plážích a letních dovolených, ale moře může být velmi drsné, v zimě velmi chladné, mnoho lidí neumí plavat...“ Lidé se ale na cestu vydávají a riskují, protože jim doma hrozí ještě větší nebezpečí. Podle Lupiho neexistuje žádný důkaz toho, že posádky záchranných lodí spolupracují s pašeráky. „Mluvilo se o tom, že nevládní organizace spolupracují s pašeráky, a tak vědí, kde najít lodě s migranty. V 90 % případů jim to ale říkají italské úřady,“ popisuje Lupi a doplňuje: „Protiimigrantské organizace se zaměří na cokoliv a vyloží si to jakkoliv chtějí. Tak, aby se příběh dal vyprávět negativně. Úplně ignorují fakta. Úplně ignorují to, co očití svědci skutečně viděli.“ 

Jiří Pasz 24. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem šťastný, že jsem tu a že jsem to zvládnul!“ Po zveřejnění jeho životního příběhu a zdravotních komplikacích se v Česku zvedla vlna solidarity, vybralo se dost peněz na nákladnou léčbu a Zdeněk se bolestí zbavil. „Je pravda, že mi ve chvílích temnoty pomohli i lidé z Česka a Slovenska a jsem za to nesmírně vděčný. Pomohlo mi to najít adekvátní zdravotní pomoc a zbavit se operací dekubitu a posléze i bolestí spojených s dekubitem. Lidé nejsou zlí a rádi pomáhají a chtějí pomáhat,“ říká.

Jiří Pasz 24. 4. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.