Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Chovejte se k ženám tak, jak byste chtěli, aby se k vám choval dvousetkilový spoluvězeň,“ říká vědkyně

Marcela Linková pracuje v Akademii věd na tématu gender a věda. Ženy podle ní mají mnohem menší přístup ke zdrojům a moci, vlastní mnohem méně majetku, mají mnohem menší kontrolu nad svými těly a jsou mnohem více omezovány v projevování vlastního názoru. Počátky svého feminismu vidí v dospívání, kdy vnímala nerovnoměrné rozdělení domácích prací. Co pro ni feminismus znamená? „Ženy jsou stejní lidé jako muži. Může to znít banálně, ale není to tak,“ vysvětluje Linková. „Feminismus je pro mě o uvědomění si systémových nerovností mezi muži a ženami, dvojího standardu v posuzování žen a mužů a jejich chování a tragicky nízkém respektu vůči ženám, jejich názorům a přáním. Feminismus pro mě také znamená, že s tím chci něco dělat,“ pokračuje. Proč feminismus vyvolává takové emoce? „Je znejišťující. Lidé by si museli připustit, že svoje životy mohli žít jinak a že mají odpovědnost za to, co dělají a jak se chovají k druhým a vlastně i k sobě.“ Rovnosti by mohlo být dosaženo v případě většího podílu péče o děti u mužů či odstraněním diskriminace matek na trhu práce. Jak je to tedy s rovností například v české vědě? „Ženy si vedou dobře, v posledních letech vidíme spoustu výrazných osobností, kterým se podařily důležité objevy,“ objasňuje Linková. Situace ale podle ní není růžová, což lze doložit čísly. „Z hlediska statistického zastoupení jsme na tom ale skoro nejhůř v Evropě – sice roste podíl žen mezi studujícími na všech stupních studia a ve všech oborech, podíl žen ve vědě je ale od roku 2005 skoro stejný, lépe řečeno mírně klesá. To je v Evropě naprostá anomálie. Jedna z největších překážek jsou pochopitelně špatné podmínky pro kombinaci práce a rodičovství.“


Jiří Pasz 9. 10. 2018

„Děti s epilepsií bývají často vyloučené z kolektivu. Je třeba to změnit,” říká studentka medicíny

Diana Hanczková je studentkou třetího ročníku medicíny a chce se stát lékařkou specializovanou na neurologii. Jednou z jejích motivací je i diagnóza epilepsie, nemoci, která ji už od dětství provází životem. Diana svou diagnózu nebere tragicky, má podporu rodičů. „Důležité bylo to, že toto téma nebylo u nás doma nikdy tabu, ale mluvili jsme o tom otevřeně a tím pádem jsem to sama dokázala brát jako úplně běžnou součást svého života, o které můžu mluvit a není důvod na nějakou hanbu – je to přece diagnóza jako každá jiná.“ Co se v jejím životě kvůli epilepsii změnilo kromě toho, že musí brát prášky? „Naučila jsem se poslouchat své tělo, jeho limity, přes které jít nemohu, protože vím, že by to nemuselo skončit dobře. Umím si říct, že teď stačí, teď musíš vypnout,“ svěřuje se Diana a pokračuje: „Epilepsie mi taky určitě ukázala, jak úžasné mám kolem sebe kamarády, jak silné jsou naše vztahy. Vím, že se na ty lidi mohu spolehnout nonstop. Byli při mně jak na různých akcích a párty, kde byla super nálada, tak i v nemocnici, kde nám teda nebylo vždy do smíchu.“ 


Jiří Pasz 28. 9. 2018

„Nenávist je největším nepřítelem lidstva,” říká cestovatel Stingl

Miloslav Stingl je jednou z legend českého cestování a bádání, snese ale také označení jednoho z největších světových cestovatelů 20. století. Podnikl 14 cest kolem světa, navštívil 152 zemí a prodal 17 milionů knih. Co bylo jeho motivací? „Touha poznávat lidi, ale i vědecká zvědavost,“ říká sedmaosmdesátiletý Stingl a pokračuje: „Všichni se snaží být šťastní, být úspěšní, mít dobrou rodinu, postarat se o svoje děti. Já mám nejradši havajské rčení „nade všechny národy je lidství“. A to se mi líbí, to je mé celoživotní motto.“ Strach je podle něj přirozený, a kdo se nebojí, není normální. Sám jej musel mnohokrát překonávat. Jednou se ocitl na lodi, která hořela, jindy musel přeplavat z ostrova na ostrov, i když ve vodě byli mořští krokodýli nebo jej chtěli omylem zabít rozezlení domorodci. Zároveň zdůrazňuje, že problémem je iracionální strach. „Nenávist, řekl bych rasismus, je největší nepřítel lidstva,“ říká. Co je podle něj základem porozumění mezi lidmi? „Já musím být vstřícný, akceptovat jiné představy, přijímat toho druhého. Nechápat mé názory jako společenskou normu. My jsme chodili jako kluci do tanečních a učili jsme se valčík, ale to neznamená, že Papuánec bude považovat valčík za ideální tanec,“ říká a dodává, že cestování je pro otevírání obzorů zásadní. „Kdo sedí doma na svém zadku, tak má často představu, že ten jeho svět je ten jediný správný, autentický. Ale to není pravda, protože i ten australský domorodec má nějaké své představy.”


Jiří Pasz 25. 9. 2018

Češi si ,adoptovali' afghánského teenagera. „Jsme rodina,” říkají

Jana Liprtová pracuje v oblasti IT v jedné z českých bankovních společností. Podle svých slov sledovala se smutkem situaci uprchlíků, a tak se rozhodla spolu se svou rodinou pomoci. Přihlásila se do programu, skrz který dobrovolníci pomáhají nezletilým, kteří do Česka přišli bez dospělého doprovodu. „Po nějaké době jsem se dostala k Walimu. Poměrně rychle jsme si padli do oka, přestože jsme oba byli zpočátku opatrní,” vzpomíná Jana. Velmi se sblížili a Jana ho vzala do své rodiny. Rychle se z něj stal její nový člen a tráví s ní veškerý volný čas. „ Když jedeme na výlet, jede s námi, byl s námi na dovolené, chodíme na výstavy. Máme spoustu aktivit. Fungujeme prostě společně, jsme jako rodina, obohacujeme se navzájem,” vysvětluje Jana. Doplňuje, že přestože je podle ní o tyto mladé příchozí v Česku dobře materiálně postaráno, vnímá jako klíčovou právě pomoc Čechů, aby se co nejrychleji začlenili. Wali je původem z Afghánistánu a do ČR přišel ve svých sedmnácti letech. Česko si vybral cíleně, protože v oblasti, z níž pochází, sloužili čeští vojáci a chovali se podle něj k tamním dětem moc hezky. „Došel k názoru, že jsou v Česku hodní lidé. A proto se rozhodl přijít sem,” říká Jana a doplňuje, že je tu moc šťastný, zejména proto, že zde našel novou rodinu. Učí se druhým rokem na cukráře a na brigádu chodí do fastfoodu. Peníze, které vydělá, posílá své ovdovělé matce a sourozencům, kteří zůstali v Afghánistánu. Přestože Jana zmiňuje různé kulturní odlišnosti, zdůrazňuje, že je Wali velmi pozorný a vše se rychle učí. „Snažím se mu ukázat život v Česku, jak funguje česká rodina, jak fungují sociální interakce, protože to je pro něj dost jiné. A on se učí hodně rychle. Během necelého roku se velmi zlepšila jeho čeština a všechno hned chápe, je velmi empatický,” říká. Trápí ji však postoj některých lidí v jejím okolí. „Vždy, když se setkám s někým, kdo se diví, co dělám, říkám: ,Tak pojď, seznam se s ním. Uvidíš, že to je normální v pohodě kluk.' Nikdo nechce. Nechtějí si tu svou sociální bublinu rozbít. Museli by totiž zjistit, že to je úplně normální kluk, se kterým je legrace. Že má úplně běžné starosti, přemýšlí stejně. Má rád jídlo, má rád legraci, rád se hezky obléká,” uzavírá.


Lukáš Houdek 30. 9. 2018

„Z házení uprchlíků do jednoho pytle je mi smutno,” říká syrský učitel fyziky žijící v Praze

Marwan Alsolaiman je šestapadesátiletý Syřan, který přesně polovinu svého života prožil v Sýrii a polovinu v Česku. Pochází z malého městečka na jihu Sýrie, do Československa přišel v roce 1982. Po tom, co v češtině vystudoval stavařinu na ČVUT, se na osm let vrátil do vlasti, kde si splnil dětský sen a stavěl domy. Kvůli těžkým podmínkám se pak rozhodl odejít do Česka, kde žije nepřetržitě už více než dvě dekády. „Tady jsem to znal a ta atmosféra, kultura i hodně prvků evropského myšlení se mi libilo. Mám ten pocit, že jsem toho součástí,” vysvětluje své rozhodnutí. Zde si po čase dodělal pedagogické vzdělání, aby mohl učit fyziku. Dnes připravuje zahraniční studenty chystající se zejména na medicínské obory. Jeho rodina stále žije v Sýrii, odejít se zatím nechystá. Přestože je v jeho rodném městě relativně bezpečno, potýká se rodina s nedostatkem vody, potravin i pohonných hmot. Za Marwanem přijel jako jediný jeho bratr. „Byl tu půl roku a bohužel jsme pro něj nenašli žádnou práci. Nikde ho nechtěli. Přestože umí perfektně tři jazyky, je vzdělaný inženýr. Musel pak odjet do Německa,” říká. „Pro člověka z východu, a navíc pro Syřana, je to téměř nemožné.


Lukáš Houdek 26. 9. 2018

„Češi se starají sami o sebe, zároveň nejsou ignoranti,” říká Ukrajinec žijící v Praze

Viktor Tverdochlibov pochází z Ukrajiny, v Česku žije pět let. Usadil se na pražském Žižkově. Patnáct let prožil na Slovensku, kde studoval žurnalistiku, dnes se věnuje hudbě. Na Ukrajinu, ze které odcházel, vzpomíná dramaticky. „Běžně se střílelo na ulicích. Problémy se totiž mnohdy řešily násilím. Policie v podstatě neexistovala, ona sama byla největší mafií,” říká. Dodává však, že mu při poslední návštěvě došlo, jak moc se změnila a že Charkov, ze kterého pochází, je moderní evropské město. A změnili se podle něj i lidé, zejména kvůli válce. Vnímá je jako semknutější. „Spojilo je to. Nyní jsou k sobě o dost tolerantnější - ať už z pohledu subkultur, tak různých sociálních prostředí. Všichni se snaží vycházet, snaží se být milí. Což byl pro mě nezvyk,” přiznává. Dnes za svůj domov považuje Prahu a zejména „špinavý Žižkov”, jak říká. „ Před pár měsíci jsem se vrátil z Japonska a když jsem vystoupil z auta a viděl jsem ten špinavý Žižkov - všude se hulila tráva, kolem byla slyšet vietnamština a ruština, měl jsem najednou hroznou radost, že jsem konečně doma,” popisuje. Dnes je známým muzikantem vystupujícím pod jménem Karaoke Tundra, který se věnuje převážně elektronické hudbě. Aktuálně pracuje na unikátním projektu Konektiv, který spojuje hudebníky z řad cizinců žijících v Praze s těmi českými. „Chápu ho jako reakci na několik událostí, které se staly současně. Jednak prezidentské volby, jednak celkové xenofobní nálady v České republice. Právě to nakoplo organizátory, aby ukázali, že cizinci, kteří tu žijí, mohou být i přínosem pro stát, ne jen zátěží. A to nejen z ekonomického hlediska, ale i kulturního,“ vysvětluje. On sám zmiňuje, že se však s předsudky coby Ukrajinec v Česku nikdy nesetkal. V rámci Konektivu byl poměrně netradičně spárován s tradiční Cimbálovou muzikou Kyčera,  s níž intenzivně pracuje na vystoupení pro společný koncert všech muzikantských párů, který se uskuteční začátkem října v pražském NoD.


Lukáš Houdek 20. 9. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.