Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Práci máme rádi. Lidé ji neoceňují, berou to jako samozřejmost,“ říká popelář

 

roman hajek big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

21
května
2020

Roman Hájek je popelářem už 26 let. „Ani já, ani kolegové se nestydíme říkat, že jsme popeláři, my tu práci máme rádi,“ říká a dodává, že se ale zároveň nesetkává ani s oceněním své práce: „Lidi naši práci berou jako samozřejmost. Moc si neumí představit, jak by to vypadalo, kdyby se neodvážely odpadky.“ Podle Hájka to popeláři nejvíce schytávají od nervózních řidičů. „Někdy to jsou nervy i pro nás, samozřejmě. Hlavně když na nás auta troubí nebo i někdy řidiči vylezou ven a jsou sprostí: ,vypadněte už tady odtuď a tak,“ popisuje denní střety se spěchajícími řidiči. Právě kvůli dopravě může být popelařina i nebezpečná, sám Hájek zažil na vlastní oči smrtelnou nehodu kolegy: „Před náma jela posádka, přejížděli přes silnici a z boku do nich narazilo auto. Dva kluci stáli na stupačkách, jeden to neviděl a narazil hlavou do železných madel.“ Během pandemie mnoho lidí oceňuje práci povolání z první linie, do které patří i popeláři. Co se v jejich práci změnilo? „Je o něco více odpadu, musíme nosit roušku, ve které se při této fyzické práci nedá pořádně dýchat. Dbáme o hygienu a používáme dezinfekci. Fasujeme také rukavice a ochranné brýle,“ vypráví Hájek. Apeluje především na to, aby lidé v současnosti balili vyhazované roušky, rukavice a kapesníky do dvou pytlíků, které je vhodné postříkat dezinfekcí, a dávali je dovnitř popelnic, nikdy ne jen k nim.

roman hajek 1

Jak dlouho děláte práci popeláře? Chtěl jste být popelářem jako malý?

Já jsem jako malý kluk popelářem být nechtěl, moc jsem toužil řídit kamion. Ale nakonec to dopadlo tak, že už pomalu 26 let jsem popelářem. Práce mě baví, protože nemusím být někde zavřený, i když práce venku má své výhody i nevýhody. Výhody v tom, že mám docela volnost, a nevýhoda je rozmanitost v počasí. Děláme za deště, dneska ráno pršelo. Děláme za sněhu, větru, zimy, za každého počasí, tomu se nemůžeme vyhnout. Jsme furt venku a makáme. Kolikrát je hrozné léto, když je venku na sluníčku 50 °C a vy jste v montérkách. Navíc je v létě mnohem více zápachu z popelnic, hlavně ze zkaženého jídla. Jaro a podzim je na tuhle práci ideální.

S jakými názory na práci popeláře se setkáváte? Mají k vám lidé spíše respekt, nebo na vás někdy i hledí shora, nebo se i vysmívají?

Vyloženě se nikdo neposmívá. S tím, že by se někdo díval shora se taky nesetkávám. Ani já, ani kolegové se nestydíme říkat, že jsme popeláři, my tu práci máme rádi. Je to taková srdcová záležitost. Je to práce jako každá jiná. Nevím, jestli jsou hrdí, ale rozhodně se za ni nestydí. Ale že by nás někdo vyloženě chválil, s tím se taky moc nesetkáváme. Že by někdo přišel a řekl ,kluci, vy jste dobří, vy to tady dobře vyčistíte,’ to ne. Lidi naši práci berou jako samozřejmost. Někteří nám třeba někdy řeknou, že by se podle nás daly řídit hodinky, jak jsme přesní.

Co vám nejvíce komplikuje práci?

Jsou lidi nebo spíše řidiči, kteří na nás volají, že se jim pleteme do cesty, anebo že je ráno budíme, ale přitom chtějí mít nádoby vysypané a prázdné.

roman hajek 4

Změnila vám vaše práce názor na lidi?

Ano změnila, protože je jen asi půlka lidí, kteří pochopili, k čemu vlastně slouží místa na tříděný odpad. Místo toho, aby se opravdu separoval jen papír, plast a sklo,tak neustále nacházíme u separačních míst jiný velký odpad, jako jsou koberce, nábytek, vany, lednice, pračky, cihly, prostě vše, co tam nepatří. Ačkoliv na tyhle věci máme po celé Praze sběrné dvory, do kterých se tento odpad ukládá zadarmo.

Může to být i nebezpečná práce? Stávají se úrazy?

Ano, musíte být neustále v pozoru a hlídat si kolem sebe jedoucí auta, protože někteří řidiči jsou velice neohleduplní. Je to práce životu nebezpečná obzvlášť v centru Prahy. Jednou jsem zažil na Smíchově - před náma jela posádka, přejížděli přes silnici a zboku do nich narazilo auto. Dva kluci stáli na stupačkách, jeden to neviděl a narazil hlavou do železných madel. Udělal si díru do hlavy a nakonec umřel. Za tu dobu, co tady pracuju, jsem měl několik vážnějších úrazů jako tržné rány a pohmožděniny, kýlu a tak dále. Párkrát jsem marodil v nemocnici. Drobných úrazů je spousta. Kolikrát bereme do ruky různý bordel a ani nevíme, co všechno to je, třeba to můžou být jehly.

roman hajek 2

A co vlastně nervy popelářů, je to velká zátěž?

Někdy to jsou nervy i pro nás, samozřejmě. Hlavně když na nás auta troubí nebo i někdy řidiči vylezou ven a jsou sprostí: ,vypadněte už tady odtuď,’ a tak. Tyhlety drobnosti jsou na nervy. My to samozřejmě neděláme schválně, neblokujeme dopravu, protože chceme, musíme udělat svoji práci. Lidé naši práci neoceňují, berou to jako samozřejmost. Byl bych rád, kdyby si lidé dobře rozmysleli, co a kam vyhodí, aby byli trochu uvědomělí. Aby využívali sběrné dvory, dobře třídili. Je to hodně o pohodlnosti. Mohli by si trochu představit, jaká je ta práce pro nás, jaké to je z druhé strany.

Jak se vy osobně stavíte k odpadu, který produkujeme? Měli by lidé nad odpadem více přemýšlet?

Ano, přemýšlet by měli, protože je hodně lidí, kteří kupují neustále nové věci a potraviny a pak je po čase vyhazují a někdy i ještě s neprošlou lhůtou trvanlivosti. Myslím si, že to je opravdu zbytečné plýtvání.

Co vás doposud nejvíce překvapilo – příjemně i nepříjemně? Co jste našli nezajímavějšího nebo nejvtipnějšího v popelnici?

Dají se najít různé věci, které lze ještě použít. Někdy je to i nové a ještě nepoužité. Ať už jde o oblečení nebo elektroniku. Jednou dokonce někdo vyhodil k popelnicím docela velkou sbírku živých pavouků. Lidi vyhodí všechno. Ledničky, pračky, celé obýváky, i když je za to pokuta do 50 tisíc. Jednou nám paní dávala mrtvého psa, že neví, co s ním.

roman hajek 3

A stává se někdy, že lidé bez domova v popelnicích spí a je tu riziko, že skončí v lisu?

Občas se to může stát. Dokonce i můj řidič se s tím setkal osobně a odvezl bezdomovce na třídicí linku, ale bohužel už mrtvého. Kontejnery opravdu nejsou určeny k přespávání. Je to riskování života.

Jak velký je teď váš rajón a co to vlastně znamená?

V půl třetí ráno vstanu a odjedu autem do Prahy do Košíř. Tam se vydám MHD nebo pěšky na místo určené k vynášce. S kapsami plnýma klíčů pomalu připravuji popelnice k odvozu. Poté přijede kuka vůz a provádíme běžný svoz popelnic, jak to všichni známe. V poledne si chvilku odpočinu a vydávám se opět do práce na vedlejší pracovní poměr, který mám u stejného podniku. To je úklid separačních stání. Jezdíme skoro celou Prahu 5, ale nejvíce na Smíchově v Košířích a Hlubočepech. Denně odvezeme několik stovek popelnic a kontejnerů.

Hodně se dnes děkuje lidem z první linie, hlavně lékařům. Do první linie se rozhodně počítají i popeláři. Máte pocit, že se něco změnilo i pro vás?

Myslím, že jsme neustále v pozadí, i když je naše práce velice potřebná zrovna v této době. Jednou jsem se setkal s paní, co nám dala roušky a řekla: ,kluci vy to potřebujete.’ Ale jinak nikdo nepoděkuje. Lidi si moc neumí představit, jak by to vypadalo, kdy by se neodvážely odpadky, jsou zvyklí na to, že mají odvezeno a je to v richtiku. Co by bylo, kdybychom třeba týden nejezdili, kdyby nás ten koronavirus zasáhnul. Mezi náma by se to mohlo rozšířit strašně rychle, protože jsme furt spolu. Zatím jsem ale naštěstí o nikom, kdo vy to chytil, neslyšel. Možná je to tím, že jsme furt venku v každém počasí a máme dobrou imunitu (smích).

roman hajek 6

Jak do vaší práce zasáhla pandemie?

Změnilo se jen to, že je o něco více odpadu, hlavně separovaného, a že musíme nosit roušku, ve které se při této fyzické práci nedá pořádně dýchat. V podstatě dbáme o hygienu a o přestávce si umýváme ruce a používáme dezinfekci. Fasujeme také rukavice a ochranné brýle.

Vidíte více vyhozených roušek a rukavic? Dělá vám to starosti? Bojíte se nákazy?

Ano, je jich hodně okolo popelnic, a proto bych chtěl poprosit občany, aby roušky a použité rukavice či kapesníky strkali minimálně do dvou pytlíků, které by ještě postříkali dezinfekcí a pokud přijdou k popelnici, ať to strčí dovnitř, ne na zem. Jinak se můžeme lehce infikovat i my.

roman hajek 5

Co děláte ve volném čase?

Mnoho volného času nemám, jelikož dělám i vedlejšák u stejného podniku a o víkendu většinou nějaké drobné práce na baráku. Ale když je trochu času, tak si zajdeme do kina, do divadla, na muzikál nebo někam na výlet.

Teď ještě jedna otázka, něco, co by chtělo vědět mnoho lidí. Je vážně zakázané někoho svézt na stupínku?

Ano. Je to kvůli bezpečnosti práce.

Je něco, co byste rád řekl, ale nezeptal jsem se na to?

Snad jen to, aby lidé byli ohleduplní vůči nám a zbytečně nedávali odpad vedle popelnic a nevozili jiný odpad k separačním stáním, než které jsou k tomu určené.

roman hajek 7Foto: Pražské služby

Čtěte dále

„Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá,“ říká tanečnice

„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina.

Jiří Pasz 3. 6. 2020

„Neděláme to schválně," říká dívka žijící s hraniční poruchou osobnosti

První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život.

Marie Škardová 2. 6. 2020

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.