Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Herec Jan Cina kvůli romskému příjmení narazil při hledání bydlení. „Byl to šok,” říká

 

jan cina big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

18

května
2020

 

Jan Cina je dvaatřicetiletý populární český herec. Jeho otec je Rom, rodina z části pochází z východního Slovenska. Přestože on sám říká, že se svým romstvím nikdy neměl problém - zejména proto, že to na něm není na první pohled poznat - setkal se nedávno s tím, čemu v Česku čelí řada Romů. Při hledání bydlení se ho totiž realitní makléř na základě jeho příjmení zeptal, zda není Rom a dodal, že by s tím mohli mít majitelé problém. „Byl jsem z toho v hrozném šoku. Mě osobně se to nějak nedotklo, necítím se, že na mě někdo zaútočil, ale neskutečně mě to zklamalo,” přiznává Cina. A rozhodl se to nenechat být a napsal vedení společnosti stížnost. „V ní jsem vysvětlil, co se stalo, proč mi to bylo nepříjemné a že to zřejmě není výjimkou,” dodává. On sám si ke svému romství hledal cestu od dětství. Poprvé si uvědomil, že je z romské rodiny, asi v šesti letech. „Jednou, když mě tam babička hlídala, namazala mi k večeři chleba s Ramou. A já jsem to nechtěl sníst. Řekl jsem jí, že to nechci, protože jsou černý. Babička to přešla a řekla to později rodičům. Ti mi pak vysvětlili, že jsou Romové a já jsem Rom napůl,” vypráví. Dnes říká, že je pro něj jeho romská identita důležitá a snaží se z ní těžit. I proto plánuje v létě cestu na východní Slovensko, odkud jeho rod pochází, aby své kořeny více poznal a mohl na nich stavět.

Nedávno ses stal aktérem nepříjemné situace. O co šlo?

S mým partnerem Péťou Vančurou se teď nacházíme v situaci, kdy jsme zatoužili mít nějaký pozemek, místo v přírodě, kde bychom mohli pobývat. Začal jsem hledat přes realitky, byli jsme asi na dvou prohlídkách, prostě sondujeme. Kolem období, kdy začala karanténa, se mi od rána ozýval jeden realitní makléř. Psal mi smsky a volal, zda bych nechtěl nemovitost, o kterou jsem projevil zájem skrz automatický e-mail. Druhý den jsem se mu ozval, povídali jsme si dlouze po telefonu, kde jsem se mu snažil vysvětlit, že mě zajímá spíš ten pozemek, než samotná stavba na něm. A ke konci toho hovoru se jen tak zeptal: „A počkejte. Cina? Cina, Cina... Vy jste teda Cina?” A já - zvyklý, že mě lidé občas poznávají - jsem si říkal, že se mě asi bude ptát, jestli jsem herec. A tak jsem se už skoro nadechoval, že řeknu, že ano, že jsem ten Cina. Ale protože jsme měli blbé spojení, nebyl jsem si jistý. A tak jsem se pro jistotu zeptal, zda to může zopakovat. „No ptal jsem se, jestli jste Cina a jestli jste tedy Rom,” zopakoval. A mně prolítlo hlavou, že se na to zřejmě ptá proto, že je třeba taky Rom, co poznal romské příjmení, nebo je mu to sympatické. Že třeba taky někde znal nějakého Cinu. Zeptal jsem se, proč ho to zajímá. A přišel tvrdý náraz, který jsem já romanticky a idealisticky smýšlející Jan Cina nečekal. Řekl totiž: „No, jenom aby s tím majitel neměl nějaké problémy.” Tahle varianta mě tedy vůbec nenapadla, a tak jsem vydal jen překvapený zvuk. A on, aby mi to dovysvětlil, začal popisovat, že některým majitelům vadí, když jsou klienti Romové, ale že on sám proti nim nic nemá. Měl prý sám romské sousedy, kteří byli fajn. A já jsem mu řekl, že pokud majitel má problém s Romy, tak mě to asi už vůbec nezajímá a nemám o takovou nemovitost zájem. A tak začal couvat, říkal, že majitel by mohl být v pohodě, ale že by to mohlo vadit sousedům. Asi mi tím chtěl pomoct, ale tím spíš mě ztratil.

Jak to na tebe zapůsobilo?

Byl jsem z toho v hrozném šoku. Opravdu. Vymklo se to mé dosavadní představě, protože žiju v bublině, kde se rasismus neobjevuje. Můj Péťa mi říkal, ať tomu makléři zavolám zpátky a seřvu ho, ale není můj styl jednat v afektu. A tak jsem si zjistil, jestli je to legální, a napsal jsem nakonec dlouhý strukturovaný e-mail vedení realitky, kde jsem vysvětlil, co se stalo, proč mi to bylo nepříjemné a že to zřejmě není výjimkou. Od vedení mi pak přišla odpověď, že se jednalo o selhání jedince a že se omlouvají. A tím to skončilo. Pro mě to ale bylo hrozně nepříjemné. Mě osobně se to nějak nedotklo, necítím se, že na mě někdo zaútočil, ale neskutečně mě to zklamalo.

Bylo to poprvé, kdy ses s takovým nárazem setkal?

S tím, že jsem Rom, myslím, ano.

Čím myslíš, že to je? Jiní Romové se s tím setkávají častěji.

Určitě tím, že to na mně není vidět. Snažím se o tom, že jsem Polorom, v rozhovorech dost mluvit, ale řadu lidí to pořád nenapadne.

Zmínil jsi, že to byla jediná zkušenost s odmítnutím z důvodů romství. Mám tomu rozumět tak, že byla i nějaká jiná?

Je to už tak sedm let. Nebyla to taková hmatatelná zkušenost, ale dotkla se mě vlastně mnohem víc. Tehdy jsme s Péťou hledali bydlení, byli jsme se dívat na Břevnově ve vile. S tou realitní makléřkou jsem zatím mluvil jen přes telefon, vyprávěl jsem o nás v množném čísle, takže bylo jasné, že jsme pár, neuvedl jsem ale, jakého pohlaví. Na prohlídku jsme přišli už společně a v očích té paní bylo vidět velké zděšení i zklamání. Najednou byl znát velmi strohý přístup oproti předchozím telefonátům. Pramenilo to z toho, že jsme dva kluci. Ona sice nic neřekla, ale způsob, jakým se na nás dívala, změna chování i velmi rychlá prohlídka, kdy nám to bydlení v podstatě rozmlouvala, to prozradila. Kdyby se to stalo dnes, něco jí řeknu nebo se zeptám, proč z nás má obavu. Tehdy jsem to vnímal, ale řekl jsem si, že budu dělat jakoby nic. Dodnes si to ale pamatuju a je to velmi nepříjemný pocit.

jan cina 1

Jan Cina s partnerem Petrem Vančurou

Podepíše se na tobě takové odmítání v dalším životě?

Určitě ano. Myslím si, že mám svou homosexualitu vyřešenou, ale na sebezkušenostním semináři, kam už pár let chodím, jsem objevil určitý stud, který se právě mimo jiné s mou homosexualitou pojí. A je to možná i díky tomuto zážitku. Člověk je prostě jiný - ne lepší nebo horší - a logicky je často vystaven různému konfrontování se. To, že jsem se tehdy neozval, se střádá a nesu si to pak s sebou. Pořád to tam je zasunuté.

Z jaké jsi rodiny?

Děda s babičkou jsou z Kurimi na východním Slovensku. Oba byli Romové a někdy v 50. letech se přestěhovali do Prahy. Děda vozil uhlí a babička byla v domácnosti. Máma Romka není a pochází z Blatné na jihozápadě Čech.

Hrálo to, že je táta Rom, v tvé rodině nějakou roli?

Hodně. Mámina rodina měla s tátou velký problém, když spolu začali být. Nestihl jsem se na to bohužel babičky zeptat, než zemřela, ale jak jsem ji poznal, hrál tam roli zejména strach z reakce okolí na malém městě. Báli se, že si to pak máma od sousedů odskáče. Musela si to tedy u rodiny obhájit. Na vztazích se to ale projevovalo i potom. Zatímco si babička se všemi v rodině tykala, s tátou si vždy jako jediným vykali. Myslím, že to s tím do určité míry souviselo. Z dětství si pamatuju, že když jsem chodil na tancování, tak si rodiče ostatních dětí mysleli, že je táta Arab. A já vždy říkal, že ne, že je Rom. A pak už to pro ně nebylo téma.

Jak tobě došlo, že jsi z poloviny Rom? Měl jsi to povědomí vždy?

Pamatuju si, jak jsme to doma poprvé řešili. Došlo mi totiž, že babička s dědou a tátou jsou černý a já s mámou ne. Bylo mi asi šest. Vzniklo to tak, že jsem byl u babičky Cinové na takovém hnusném sídlišti v Hloubětíně, kde byla spousta strašně divných lidí, Romů i Čechů, včetně feťáků. Vchod, kde babička bydlela, byl nechutný. Občas byly ve výtahu věci, které tam člověk fakt nechce potkat. U babičky to bylo hezké, uklizené, scházela se tam celá rodina, nerad jsem tam ale kvůli tomu nepořádku venku chodil. A jednou, když mě tam babička hlídala, tak mi namazala k večeři chleba s Ramou. A já jsem to nechtěl sníst. Jednak mi nechutnala ta Rama, taky mi to tam ale najednou přišlo takové špinavé. Celé to místo. A řekl jsem jí, že to nechci, protože jsou černý. Babička to přešla a řekla to později rodičům. Ti mi pak vysvětlili, že jsou Romové a já jsem Rom napůl.

Měl jsi s tím nějaký problém?

Ten incident s babičkou právě mou rodinu probral a došlo jim, že už to se mnou musí začít řešit. A pamatuju si, že tehdy, asi v roce 1994, měla velký koncert v Kostele svatého Šimona a Judy Ida Kelarová s Ivou Bittovou, Věrou Bílou a dalšími ženami z celého světa. Rodiče na tom koncertě byli, mě tam ale nevzali a dodnes je to u nás téma, protože si to vyčítají. Koupili si tam kazetu, kterou přinesli domů a já jsem na ní vyrostl. Tu hudbu doteď znám a je to jedno z nejdůležitějších alb mého života. Pak mě naši vodili na různé koncerty, včetně world music. Když jsem byl trochu větší, začal jsem vnímat strejdu Emila Cinu, který byl velkou romskou osobností. Hrozně mě mrzí, že jsem se s ním nestihl víc sblížit. Když jsem se probudil a začal jsem se jako Rom vnímat, byl už hodně nemocný.

jan cina 3

Romský spisovatel Emil Cina

Jaký vztah máš k romství dnes?

Vlastně mě to dost uklidňuje. Najednou věcem ve svém životě víc rozumím. A jsou to třeba jen drobnosti. Mám kamaráda, který je Rom, vyrůstal v děcáku. Má takové dlouhé kudrnaté vlasy a když si na ně sáhneš, jsou prostě jiné. Jsou to romské vlasy. Jsou kvalitní a tvrdé. A já sám mám dvojí vlasy. Z části mám tyhle tvrdé kudrnaté štětiny a do toho mám jemné vlasy, které mám podle mě po té české linii. Já vím, je to taková blbost. Před pár lety jsem pak byl v Řecku na yoga soustředení, kde byli lidé z celého světa a každý tam na začátku o sobě něco řekl. A protože se tam všichni představovali tak pěkně, tak ze mě najednou vypadlo, že se jmenuju Jan Cina a jsem poloviční Rom. V tu chvíli to pro mě bylo důležité. Bylo to poprvé, kdy jsem tu potřebu pocítil.

V čem pro tebe to romství spočívá?

Pořád to hledám. Letos v létě to snad konečně vyjde a já se poprvé podívám do Kurimi na Slovensku, odkud má rodina pochází. Trochu si od toho slibuju, že se něco o sobě dozvím. Ale upřímně to asi nedokážu pojmenovat. Pro mě to hodně spočívá asi v přizpůsobivosti. Jsem hodně přizpůsobivý v tom, kde dokážu bydlet, s kým a jak trávím čas. Romové vždy museli dost přizpůsobiví situaci být. A to já v sobě v hodně přenesené formě cítím.

Neměl jsi někdy problém se s tím identifikovat? Přeci jen podle průzkumů má veřejnost s Romy problém.

Asi ne. Protože si pamatuju od babičky a dědy Cinových, že sami nadávali na Romy z okolí, kteří se chovali blbě. Vnímal jsem to vždy tak, že to je víc o jedincích než o té skupině. A tak to mám dodnes. Chápu, že lidé, kteří nejsou Romové, nebo s nimi nepřišli do normálního kontaktu, to vnímají zkresleně. Když se srazíš s blbcem, je to vždy nepřijemné. Když je ten blbec Rom, spojíš si to s celou skupinou. Podobně jako třeba u bankéřů, kdy je pro tebe každý podvodník, nebo tě každý taxikář chce určitě natáhnout. Myslím ale, že to je oboustrané. Že i Romové mají o Neromech předsudky. A proto myslím, že musí obě strany udělat ten krok směrem k sobě. Že se Češi začnou o Romy víc zajímat, dají jim šanci.

Nebo jim pronajmou byt.

Přesně. A Romové zrovnatak. Je to logické. Jednou se spálíš a bojíš se spálit znovu. Zároveň je to o respektu k tomu, že to má každý jinak. Že ta kultura a chování jsou pak trochu odlišné. A to přijde Čechům divné a některé věci, co dělají zase Češi, nechápou Romové. Chce to kroky ke vzájemnému poznání. A možná pro začátek jde jen o maličkosti. Jako si začít na ulici povídat s nějakým Romem třeba proto, že chci pochválit hezký batůžek jeho dcery.

jan cina 2

Jan Cina s partnerem Petrem Vančurou

Aktuálně podstupuješ, co se týká romství, cestu k sebepoznání. Jde ji někdo s tebou?

Ani ne. Je to spíš moje věc. Pro Péťu to téma není, nefascinuje ho to tolik jako mě. Ale byl bych moc rád, kdybychom v létě jeli do té Kurimi všichni. Potřeboval bych, abych si tam tu rodinu doposkládal, shromáždil a byli jsme tam dohromady. Plánujeme tam jet komplet - i strejdové s dětmi. Taková česká gypsy výprava na Slovensko (smích). A tam Péťu určitě vidím.

Foto: Lukáš Houdek

 

Čtěte dále

„Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá,“ říká tanečnice

„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina.

Jiří Pasz 3. 6. 2020

„Neděláme to schválně," říká dívka žijící s hraniční poruchou osobnosti

První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život.

Marie Škardová 2. 6. 2020

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.