Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„U domácího násilí je nutné pracovat i s násilným partnerem,“ říká vedoucí intervenčního centra

 

michaela krsikova big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

30
dubna
2020

Jak ovlivňuje současná situace výskyt domácího násilí v Česku? Michaela Kršíková, právnička a vedoucí intervenčního centra SPONDEA tvrdí, že prozatím se nárůst ani pokles potvrdit nedá. Lze ho však podle ní nejspíš očekávat v budoucnu: „Je zde jistá pravděpodobnost, že po uvolnění vládních opatření začnou lidé více vyhledávat poradenské služby a zdroje pomoci. Může se stát, že půjde o opožděnou „vlnu“, protože lidé mohou pořád dlouhodobě řešit problémy spojené se ztrátou práce nebo bydlení a na další problémy přijde řada teprve později,“ vysvětluje a dodává, že vzhledem k absenci srovnání je velmi komplikované odhadovat situaci předem. Výskyt domácího násilí byl v Česku prozatím poměrně konstantní fenomén, situaci by ale mohl zhoršit dlouhodobý společný pobyt rodin na omezeném prostoru a také existenční problémy při případné ekonomické krizi. Kršíková s kolegy proto vypracovala aktuální rady pro soužití: „Pomůže rozdělit si čas na pracovní a mimopracovní, udělat si plán na den nebo týden. Se členy rodiny komunikovat o svých potřebách a být si navzájem předvídatelní,“ líčí Kršíková a pokračuje: „Neméně důležité je říkat si o čas pro sebe.“ Tam, kde se už konflikty či domácí násilí objevují, doporučuje snažit se využít time-outových technik a v případě ohrožení volat Policii ČR. Upozorňuje, že svěřit se přátelům či rodině neznamená vždy kýženou úlevu, a je proto dobré zvážit, zda se neobrátit na odborníky: „Klienta nenutíme do ničeho konkrétního, ale jsme schopni s ním probrat většinu variant, které se mu nabízejí, tak, aby byl schopný o svém vztahu kvalitně rozhodnout.“ A co dělat v případě, že jste svědkem násilí? „Pokud máte možnost, můžete ohroženou osobu podpořit a motivovat ji v tom smyslu, že existují zdroje pomoci. Můžete jí pomoci vyhledat kontakty na pomáhající organizace. V každém kraji ČR je zřízeno alespoň jedno intervenční centrum, které s problematikou domácího násilí pracuje. Jednoduše je důležité nebýt lhostejný,“ uzavírá Kršíková.

Je z pohledu výskytu domácího násilí současný stav něčím specifický? Objevily se nové formy, nové problémy, nečekané situace?

Současná situace je specifická v mnoha ohledech, troufám si říct, že jsme se v ní všichni ocitli poprvé v životě. Když nad tím teď přemýšlím a ohlédnu se na začátek všech opatření, bylo to, jako by se vše zastavilo. Každý z nás musel začít řešit úplně jiné věci, než měl naplánované. Kromě jednotlivců se tím musely zabývat i jednotlivé organizace, instituce a služby. V naší organizaci SPONDEA jsme museli pružně reagovat a řešit, jak co nejvíce zachovat rozsah služeb a zároveň ochránit pracovníky i klienty. Komunikovat situaci se stávajícími klienty, být připraveni na nové, zůstat v kontaktu se spolupracujícími institucemi, které řešily podobné procesy.

Zaznamenáváte nárůst domácího násilí?

Jeho nárůst nebo pokles zatím nemohu zhodnotit. V prvních dnech, možná i týdnech, kdy vláda vyhlásila nouzový stav a karanténu, se klienti de facto neozývali. Mnoho z nich řešilo, jak se zařídit v práci, jak se postarat o děti, jak zvládnout školu, jestli se zásobit potravinami. Postupně se v mnoha rodinách nebo vztazích mohou objevovat existenční problémy spojené s nezaměstnaností, neschopností splácet své pohledávky nebo ztrátou bydlení. A do toho spolu rodiny začaly v domácnostech trávit vlastně nucených 24 hodin, sedm dní v týdnu. Což je situace, která může vyvolávat třenice i v rodinách, kde obvykle komunikace funguje a soužití není zatíženo významnými konflikty. Co se pak tedy může dít tam, kde se násilí objevovalo? Ohrožené osoby se zároveň dostaly pod větší kontrolu. Nyní je mnohem těžší jen tak vyjít ven a vyhledat poradenskou službu nebo někam zavolat.

michaela krsikova 1

Lze to označit za klid před bouří? Dá se nárůst čekat po ukončení omezení? Proč?

Možné to je. Určitá pravděpodobnost, že po uvolnění vládních opatření začnou lidé více vyhledávat poradenské služby a zdroje pomoci, tady je. Taky se může stát, že ta „vlna“ bude opožděná, protože lidé nyní možná primárně řeší problémy spojené se ztrátou práce nebo bydlení a na ty další se dostane až později. Srovnatelné období jsme vlastně nikdy neprožili, neznáme obdobnou krizi, která by zasáhla do tolika oblastí každodenního života. Nevíme a vlastně ani nemáme jak zjistit, zda by nás oslovil stejný počet klientů i v době od poloviny března třeba do září. Z meziročních statistik vyplývá, že roční počet klientů se pohybuje v podobných číslech. To znamená, že fenomén domácího násilí je ve společnosti poměrně konstantní.

Co byste pro bezkonfliktní soužití v současné situaci lidem doporučila?

S kolegy, kteří ve SPONDEA pracují i v jiných službách nebo programech, jsme vypracovali doporučení, jak předcházet konfliktům v rodině v době karantény. O tomto „desateru“ s klienty mluvíme a umístili jsme ho i na náš web a Facebook. Jednou z pomůcek je rozdělit si čas na pracovní a mimopracovní, udělat si plán na den nebo týden. Je dobré komunikovat o svých potřebách se členy rodiny a být si navzájem předvídatelní. Neméně důležité je říkat si o čas pro sebe, aby ostatní věděli, že teď si potřebuju na chvíli někam zalézt a dopřát si relax podle svých představ. Když shrnu doporučení pro soužití tam, kde se už konflikty nebo násilí objevují, jde hlavně o snahu využít tzv. timeoutových technik, či v případě ohrožení volat Policii ČR. Já osobně si v různých chvílích, které jsou náročné, vzpomenu na výrok „zachovej řád a řád zachová tebe“. Třeba to pomůže někomu dalšímu.

michaela krsikova 2

Co jsou to ony zmíněné timeoutové techniky?

Jednoduše řečeno jde o způsob, jak zabránit přehnané nebo neadekvátní reakci, jako je například násilí, když člověka přepadne vztek. Dobré je se předem s partnerem nebo partnerkou domluvit, že ve vyhrocené situaci si řeknou o time-out, z dané situace na určitý čas odejdou. Třeba jen v řádech minut, než se zklidní a dostanou se každý sám mimo spouštěč vzteku. Důležité je být si vědom, že tím nelze považovat problém za vyřešený, ale je potřeba se k němu vrátit a dále na něm pracovat, komunikovat ho. Využití takové techniky může pomoci k tomu, že po návratu budou oba partneři klidnější a budou moci dořešit konflikt nebo problém bez rizik plynoucích z násilí.

Je potřeba při řešení domácího násilí pracovat jen s obětí nebo spíše s celou rodinou?

Praxe čím dál více ukazuje, že násilí v rodinách je potřeba řešit komplexně, se všemi členy společné domácnosti. Pracovat s ohroženou osobou je tedy stejně důležité jako s osobou násilnou. A to zejména v případech, kdy jsou v domácnosti děti. Je potřeba myslet na to, že ať už se jedná o osobu ohroženou nebo násilnou, ve vztahu k dětem jsou to pořád rodiče, kteří mají svá rodičovská práva a povinnosti. O to důležitější je pracovat s celým rodinným systémem. Pomoc je pak daleko účinnější a má dlouhodobější efekt. Je to transparentnější intervence do rodiny ze strany odborníků. Tím se zmenší prostor pro fantazie a dojmy o tom, že se něco kuje za zády jedné nebo druhé strany. Pro děti to znamená výrazné odbřemenění od rodičovského konfliktu. Zároveň to eliminuje démonizaci násilného partnera nebo rodiče. S násilnými osobami ale nemohou spolupracovat intervenční centra, je to limit zákona o sociálních službách. Ve SPONDEA máme program s názvem Chci ovládnout vztek, který se na tuto práci zaměřuje. Bohužel i tento způsob práce má své limity. Opět jde o práci s jednou stranou konfliktu. V našem systému totiž chybí zákonný rámec, který by tvořil neutrální půdu pro práci s oběma rodiči. Při práci s násilím v rodině je důležité znát příběhy všech aktérů a ty pak propojit. To zatím zákon limituje tím, že umožňuje pracovat pouze s ohroženou osobou. U nás jsme zatím našli cestu mezioborové spolupráce, kdy se setkávají kolegové z jednotlivých služeb a sdílejí pohledy jednotlivých členů rodiny. Tohle už jde trochu nad zmíněné limity, ale pořád se jedná o individuální práci. Pomyslná neutrální půda dává větší prostor k tomu, nastavit spolupráci na společných cílech. To je zejména bezpečí dítěte a celé rodiny a korektní domluva mezi rodiči. Například na pravidlech, na společném fungování, na předávání dítěte, na bezpečném rozchodu rodičů. V organizaci stále přemýšlíme nad tím, jak bychom mohli s rodinou pracovat bez těchto limitů.

michaela krsikova 3

Týrání je možné rozdělit na aktivní a pasivní. Co to vlastně znamená?

To znamená, že násilí se může dít buď konáním něčeho, v případě toho psychického třeba skrze ponižování, nadávání, emoční vydírání, u fyzického pak typicky bitím různými způsoby, kopáním, škrcením, dušením. Nebo se může dít naopak nekonáním, u psychického jde o opomíjení potřeb ohrožené osoby na emoční úrovni, u fyzického o nepodání jídla, léků – například dítěti nebo seniorovi, o kterého pečuji, odpírání spánku, hygieny, ošacení vhodného v daném ročním období a podobně.

Ohledně domácího násilí stále panuje spousta mýtů, jaké to nejběžněji jsou?

Snad nejtypičtější mýtus je, že domácí násilí se děje jen ženám s nižším vzděláním a v sociálně slabších vrstvách. Dále pak, že je spojeno s pitím alkoholu nebo braním drog. Mnoho mýtů vlastně viní ohrožené osoby z toho, že svou situaci neřeší. Určitě už jste někdy slyšeli komentáře jako „nemůže to být taková hrůza, když v tom pořád žije“, „může si za to sám/sama, vždyť on/ona to provokuje“, „určitě se jí to líbí“. Jeden z nebezpečných mýtů tvrdí, že domácí násilí je soukromá věc, do které se nikdo zvnějšku nemá plést.

Jeden z častých argumentů namířených proti obětem je otázka, proč prostě neodejdou. Proč to často neudělají?

Protože ty vztahy nezřídka trvají mnoho let a nebyly vždy jen špatné. Partneři mají společné zážitky, společné děti, něco spolu vybudovali. S kolegyní, která pracuje jako metodička v případech domácího násilí u policie, často vyzýváme účastníky školení k zamyšlení nad tím, jestli by hned odešli ze svého vztahu, kdyby se objevila nadávka nebo žduchanec. Navíc násilí nikdy nepřijde v plné síle na prvním rande. Vyvíjí se postupně a v odborné literatuře se dočtete o tom, že násilí se opakuje v cyklech, kdy se střídá období vzrůstajícího napětí, které spěje k útoku, a následuje různě dlouhé období klidu, někdy je označováno jako období „líbánek“. Zpočátku je toto období zpravidla delší a naší přirozeností je odložit to špatné někam dozadu, aby na to nebylo vidět. Jak se násilí vyvíjí, ohrožené osobě se snižuje sebevědomí, začíná to, co se doma děje, považovat za normu, až začne třeba sama věřit tomu, že kdyby něco udělala lépe nebo jinak, k útoku by nedošlo. Často je odchod spojen také s obavou o existenci – „zvládnu uživit sebe a děti, zvládnu si najít a zaplatit bydlení, skloubím práci a školní povinnosti dětí?“ a podobně. Násilné osoby totiž často útočí na soběstačnost partnera. Odchod bývá také spojen s obavou, že přijdou o děti – typická je výhrůžka „seberu ti děcka, už je nikdy neuvidíš“ nebo „udám tě sociálce“. Pro okolí ohrožené osoby, ale vlastně i pro značnou část laické veřejnosti, jde často o nepochopitelnou věc. I teď se to těžko vysvětluje a vydalo by to možná na samostatný článek. Zájemci mohou popátrat v literatuře, která se tomu věnuje, anebo se ozvat s otázkami nám.

michaela krsikova 4

Jak je to v současnosti s oběťmi domácího násilí mezi muži?

Muži to mají podle mě velmi těžké. Domácí násilí je fenomén spojený s intimním prostředím partnerského vztahu. Na naši organizaci se muži jako ohrožené osoby obracejí, ale ve významně nižším počtu než ženy. Předpokládám nicméně, že mnoho mužů nikdy pomoc nevyhledá. Kromě ostychu, který ohrožené osoby mívají, je na muže v tomto ohledu společností stále vytvářen tlak výroky jako „chlapi přece nebrečí“ nebo „co jsi to za chlapa, když si doma neuděláš pořádek“. A co teprve jít na policejní služebnu a tam se svěřit s tím, že jsem ponižován nebo dokonce fyzicky napadán ženou. To už chce kus odvahy a odhodlání.

Dají se nějak vyčíslit ekonomické dopady fenoménu? Máme nějaké odhady, kolik globálně „stojí“ domácí násilí ročně?

V roce 2017 byla vydána studie, která se věnovala ekonomickým dopadům. Je volně k dispozici na webových stránkách vlády, najdete ji pod heslem Analýza ekonomických dopadů domácího násilí. Zde se uvádí, že v roce 2012 byly náklady vyčísleny na 14,5 miliard Kč. Největší výdaje jsou spojeny s pracovní neschopností, do které se ohrožená osoba může dostat v důsledku zranění. Pomyslné druhé místo pak zaujímají náklady spojené se zdravotní péčí. Hned za nimi jsou to výdaje na sociální služby. OSN odhaduje, že globální náklady jsou okolo 1,5 trilionu dolarů.

Jak s klienty a klientkami pracujete vy?

V organizaci SPONDEA pracuji jako vedoucí a právnička služby Intervenční centrum. Název je dosti kostrbatý, ale takto ji pojmenoval zákon o sociálních službách. Někdy si pod tím volající představují různé věci, nejčastěji, že do rodiny přijedeme a členu rodiny, který se chová špatně, domluvíme nebo vysvětlíme, že to, co dělá, by dělat neměl. Pracuji s cílovou skupinou osob ohrožených domácím násilím a nebezpečným pronásledováním, a to v rovině poradenské. Mám v týmu ještě kolegyně sociální pracovnice, psycholožky a právničku.

michaela krsikova 5

Znáte i případy napravených násilníků? Proč u někoho k napravení dojde a u někoho ne, co je klíčové pro uzdravení?

S násilnými osobami přímo nepracuji, ale jistou představu mám od kolegů. Samozřejmě existují i případy napravených. Nejdůležitější je motivace a uvědomění si, že mám problém. Samozřejmě to není všechno, lze to ale považovat za základní procesy, které mohou úzdravu nastartovat. Když na ně naváže dobrý vztah s terapeutem a intenzivní práce na sobě, je to dobrý směr.

Pokud se někdo cítí být obětí domácího násilí – muž či žena – co byste jim poradila, co je možné udělat?

Aby na to nebyli sami. Mohou se svěřit přátelům nebo rodině, ale ne vždy to přinese kýženou podporu. Pokud nemají jistotu, co se jim ve vztahu děje, můžou se poradit s odborníky. U nás pracujeme s klienty v různé fázi jejich náhledu nebo rozhodnutí. Nezřídka se na nás klienti obracejí s tím, že nevědí, jestli chtějí ve vztahu zůstat, nebo ne. V takovém případě můžeme nabídnout provázení rozhodovacím procesem. Klienta nenutíme, aby něco udělal, ale jsme schopni s ním probrat většinu variant, které se mu nabízejí tak, aby byl schopný o svém vztahu kvalitně rozhodnout.

Pokud se něco takového děje v mém okolí, co můžu pro někoho jiného udělat já?

Pokud máte možnost, můžete ohroženou osobu podpořit a motivovat v tom smyslu, že existují zdroje pomoci. Můžete jí pomoci vyhledat kontakty na pomáhající organizace. V každém kraji ČR je zřízeno alespoň jedno intervenční centrum, které s problematikou domácího násilí pracuje. Mnoho z nich má také detašovaná pracoviště nebo mohou vyjet do terénu. Můžete ji doprovodit buď do organizací, na policii, nebo na úřady. Jestliže se jedná o osoby, se kterými nemůžete být takto v kontaktu, vždycky je možné přivolat Policii ČR – například pokud vidíte útok na ulici nebo slýcháváte podezřelé hádky od sousedů. Podnět můžete dát též Orgánu sociálně právní ochrany dětí, jestliže se nacházejí v rodině, nebo Odboru sociální péče, je-li v rodině senior. Když to shrnu, je důležité nebýt lhostejný.

Čelíte vy nebo někdo z vašeho okolí domácímu násilí? Jak dále postupovat zjistíte ZDE. 

Foto: Arciv Michaely Kršíkové

Čtěte dále

„Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá,“ říká tanečnice

„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina.

Jiří Pasz 3. 6. 2020

„Neděláme to schválně," říká dívka žijící s hraniční poruchou osobnosti

První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život.

Marie Škardová 2. 6. 2020

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.