Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

 

michaela muslimova big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

25
března
2020

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech. Čeho se obáváte, co vám nevyhovuje, proberte věci, které mohou způsobit hádky.“ Další její doporučení je vyčlenit si čas jen pro sebe, protože to významně pomáhá předcházet ponorkové nemoci. Když už dojde k nějaké krizové situaci, je podle ní nejdůležitější zachovat chladnou hlavu a pracovat co nejrychleji na řešení. „Panikařit a stresovat, křičet zbytečně jeden na druhého, to nikomu nepomůže. Když lidé panikaří, dělají největší chyby.“ Podle ní velké množství lidí izolaci špatně snáší a je potřeba si uvědomit, že to je normální. Měli bychom proto co nejvíce udržovat kontakty. „Jsme dnes hodně propojení, je hodně důležité zvednout telefon, napsat zprávu, udělat skype s rodinou, přáteli. Ptejte se navzájem, zda jsou v pořádku, ať dají vědět, kdyby něco potřebovali nebo si chtěli jen tak popovídat,” vysvětluje Musilová a dodává: „Naopak, když se vy sami necítíte dobře, neváhejte si o pomoc říci. A věnujte se především starším lidem, ti jsou teď v největším riziku.“

Co pro vás osobně znamená izolace?

Izolace všeobecně znamená, že je člověku odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. To, co řada lidí teď prožívá, je pro ně nové a náročné. Nemůžeme chodit ven, jsme izolovaní od naší dennodenní rutiny chodit do práce, potkávat lidi a dělat, co chceme. Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody. Pro mě izolace během simulované mise na Měsíc nebo Mars je především limitovaný kontakt s lidmi na světě a ztráta většiny našich svobod. Řídící středisko nás stále pozoruje, sleduje, co děláme, a o mnoha věcech nemůžeme sami rozhodovat. Situace ve světě zatím naštěstí není taková, ale do určité míry je to podobné.

Jak probíhají simulované mise letu na Měsíc nebo Mars?

Snažíme se připravit na to, jaké by to bylo na skutečně dlouhodobé misi na Měsíci nebo na Marsu. Zároveň testujeme různé technologie a děláme relevantní výzkum, abychom vůbec mohli lidi poslat na dlouhodobé pobyty do vesmíru. Stanice HI-SEAS na Havaji je v nadmořské výšce 2500 metrů, posádka se mimo základnu pohybuje ve skafandru, je tam náročný lávový terén. Vaříme si sušená jídla astronautů. Když se za vámi zavřou dveře, jste na Měsíci nebo na Marsu. Stále nás sleduje řídící středisko, všude jsou kamery, denně musíme dělat reporty. Mimo to má každý na starosti alespoň jeden technicko-vědecký projekt a přidělené povinnosti - vaření, úklid apod. Náš rozvrh je někdy přesný až do pětiminutových intervalů. Mise trvá několik týdnů až měsíců. Každý člen posádky musí vyplňovat denně mnoho dotazníků, ty někomu strašně lezou na nervy (smích). Odebírají se biologické vzorky členů posádky, které pak monitorují, jak byli, nebo nebyli vystresovaní, jak spali, jaký mají krevní tlak atd. Už jsem byla asi na dvaceti misích, takže to jsou měsíce v izolaci dohromady.

michaela muslimova 1

Teď se lidé v karanténě ocitají na menším prostoru, než jsou normálně zvyklí. Ten váš prostor na „Marsu“ je ale ještě mnohem menší.

Stanice je polokoule o průměru 12 metrů, působí celkem prostorně. Je to asi velikost typického obýváku a kuchyně. Každý má svůj mini pokojíček, kde může spát. Dohromady je to takový dvou až třípokojový byt, ale pro šest lidí zároveň a to je největší problém. Je to velmi stísněné. Například hlavní místnost je multifunkční. Když tam člověk pracuje, má někdy za sebou někoho, kdo zrovna cvičí, a je cítit jeho pot nebo si pouští hudbu. To může být i velmi nepříjemné.

Jaká je pro vás osobně největší životní lekce z pobytu v takových náročných podmínkách?

Největší těžkosti, co jsme kdy měli, byly vždy spojené s lidmi. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy. Je důležité se opravdu připravit, důkladně si promluvit se členy posádky před misí. Domluvit se dopředu, jak budeme řešit různé situace. Když pak nastanou problémy, musí se vědět, jak na to. Nejhorší je nechat to tak, najednou nastane problém a každý reaguje jinak. Lidé se navzájem vyprovokují a je z toho hrozná hádka – v těch stísněných podmínkách, kdy se nedá nikde utéct, vše je vidět a slyšet. Je velmi důležité rozdělit si úkoly. Tak, jak se předem připravují technologie a vědecké experimenty, se musí připravit i lidé.

Podobnou přípravu byste doporučila i lidem, kteří spolu budou trávit karanténu?

Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech. Čeho se obáváte, co vám nevyhovuje, proberte věci, které mohou způsobit hádky. Když už je vidět, co někomu leze na nervy, velmi mile a zdvořile se s tou osobou pobavte. Sdělte jí, co vám vadí a že máte obavu, že časem bude problém větší. Další doporučení je vyčlenit si čas pro sebe, přece jen lidé nejsou zvyklí stále s někým pracovat, žít zavření v jednom prostoru. Je dobré mít svůj pokoj či místečko v domě, bytě, na zahradě. Někde, kde můžete mít čas sami pro sebe, bez lidí. Řeknete: „Dnes v pět chci mít hodinku pro sebe. Nechejte mě prosím tak, jsem v pořádku, jen potřebuji chvilku o samotě.“ Vyhnete se lépe ponorkové nemoci. Opravdu mnoho lidí izolaci špatně snáší, a je to normální. Jsme dnes hodně propojení, je hodně důležité zvednout telefon, napsat zprávu, udělat skype s rodinou, přáteli. Ptejte se navzájem, zda jsou v pořádku, ať dají vědět, kdyby něco potřebovali, nebo ať se ozvou, kdyby si chtěli jen tak popovídat. Naopak, když se vy sami necítíte dobře, neváhejte si o pomoc říci. A věnujte se především starším lidem, ti jsou teď v největším riziku. Když můžete pomoci někomu jinému, to vám dává pocit užitečnosti. Je taky potřeba předcházet vždy panice. Kupujte jen to, co opravdu potřebujete a pravidelně doplňujte zásoby, které vám opravdu dochází. Nevykupujte obchody, protože pak chybí zásoby druhým. Když jsme na misích, děláme si stále inventury, možná se tahle metoda dá použít i v téhle karanténní situaci.

michaela muslimova 2

Když už dojde k nějaké krizi, jak ji ideálně řešit?

Krizových situací jsme zažili hodně. Třeba když se porouchalo potrubí a přišli jsme o dvě třetiny zásob vody. V každé krizové situaci je důležité zachovat chladnou hlavu. Panikařit a stresovat, křičet zbytečně jeden na druhého, to nikomu nepomůže. Když lidé panikaří, dělají největší chyby. Na jedné misi panika způsobila jednomu člověku elektrický šok a museli jsme ho transportovat do nemocnice. Takže v klidu přemýšlejte nad tím, co je potřeba udělat nejdříve a kolik na to máte času. Je vhodné najít, kde nastal problém, rychle to opravit. My jsme museli ve skafandrech ven, najít trhlinu, zastavit únik vody, pak až řešit, co dál – jak přežijeme s minimální zásobou vody? Pointa je určit nejprve,co je urgentní a zda je to opravdu urgentní. My jsme našli řešení, vařili jsme skoro bez vody, jedli jsme z alobalu, nemyli jsme nádobí, nesprchovali jsme se, museli jsme obětovat rostliny. Jindy nám vypadlo topení, tulili jsme se všichni v jednom rohu, abychom přežili noc, venku bylo minus 17 stupňů. Jenže topení se mimo jiné využívá i na zachování funkce našich kompostových záchodů, jsou v nich mikroby, které rozkládají odpad a nesmí zmrznout. Elektřina je samozřejmě klíčová, když je nějaká porucha, nemůžeme třeba vařit a jíme jen mokré a studené jídlo, pracujeme v šeru, nemůžeme si svítit. Důležité je mít na paměti, že vždycky jsou různé způsoby, jak improvizovat v různých situacích. Opravdu ty nejhorší krize byly vždy spojené s lidmi. Většinou to byli lidé, kteří nebyli správně připraveni na náročné podmínky a potom panikařili a způsobovali hádky s druhými, i když to nebylo nejvhodnější. Je důležité umět se navzájem vyslechnout a zjistit, kde je problém. Je potřeba zvýšená dávka trpělivosti, vysvětlování, správného nekonfliktního vyjadřování, někdy musíte dělat prostředníka. Lidský faktor je opravdu v krizi ten nejzásadnější.

Jak je to s denním programem?

Na misích máme vždy plný program, od rána do večera. Osobně bych teď doporučila lidem mít podobný program, na jaký jsou zvyklí, třeba pracovat od 9 do 17h. Vařit v podobných časech jako obvykle, mít víkend. Pro psychiku je velmi důležité dobře a užitečně trávit čas, mít pocit spokojenosti sám se sebou. Jak jsem říkala, třeba někomu pomoci. Opravit to, co už dlouho odkládáme. Myslím, že dívat se na televizi nebo filmy od rána do večera sice odbourá trochu stresu, ale dlouhodobě to bude mít horší efekt – člověk se nebude cítit užitečný. Dobré je ponechat si nějakou formu odměny, zábavu, rituály. Pokud se každé úterý večer scházíte s přáteli, tak si dejte v tu dobu společný telefonát. Jestli jste chodili pravidelně ve čtvrtek do kina, tak si v tu dobu sedněte aspoň s těmi, které máte doma, a podívejte se na film. Taková rutina pomůže se neztratit v tom narušeném období. Dělejte dál pravidelně to, na co se můžete těšit. I to jídlo je dobré si trochu zpestřit, snažit se najít pravidelně nějaký nový recept, aby to hlavně nebylo úplně monotónní. Jídlo má velký dopad na štěstí člověka. Všeobecně je dobré se snažit být kreativnější. Je dobré pravidelně cvičit, denně cca půl hodiny. To také pomáhá odbourat stres a negativní pocity, když je člověk naštvaný. Jsou ale i drobnější věci týkající se ostatních smyslů. Obměnit třeba vůně, zvuky, aby se člověk necítil jako ve vězení, kde je vše stejné, monotónní. Změnit vnitřní prostor, stoličku, stůl, obraz apod. Dávat si pozor, ať všechno funguje. Doma to není takový problém, ale ve vesmírné stanici pak můžete hned i zemřít. Ale když se vám během karantény pokazí třeba pračka, tak to taky může být průšvih.

michaela muslimova 3

To teď, myslím, může spousta lidí zažít. Vy říkáte, že je nutné si vždy zachovat chladnou hlavu, nicméně to se lehko řekne, ale těžko dělá.

Znamená to nepodlehnout panice. Panika je, když najednou začnete velmi rychle dýchat, myslíte si, že nemáte vůbec čas, snažíte se najít rychle nějaké řešení. Případně když vás někdo vyprovokuje, začnete hned křičet a až iracionálně řešit situaci. Zachovat chladnou hlavu znamená hlavně nádech-výdech několikrát za sebou a opravdu se snažit uvědomit si situaci. Když vám přestane něco fungovat, nádech-výdech. Je to zlé, ale neumřeme teď hned! Klid, zkusme najít řešení, jaké můžeme realizovat, pobavit se o tom. Když jde o něco urgentnějšího, například oheň, tak zase nádech-výdech. OK. Tam je oheň, tady lidé, pojďme ven, zavolejme první pomoc. Hlavně se snažit uklidnit sebe, abyste mohli přemýšlet nad tím, co je potřeba udělat. Dýchání je velice důležité. Protože když začnete rychle dýchat, hyperventilovat, pak už nepřemýšlíte, jen máte obavu, jestli dýchat můžete a už neuvažujete racionálně. Hlavně si řekněte, že všechno bude v pořádku a co je potřeba udělat nejdřív. Jako když řídíte na ledu nebo sněhu. Auto může dostat smyk a klouzat ze strany na stranu. Když člověk nemá chladnou hlavu, nabourá. Takže zachovat klid, ruce na volantu, uvědomit si, kam točit, dýchat a soustředit se na to, kam se chcete dostat a co je v tomto okamžiku potřeba udělat. Je to individuální a také otázka tréninku. Je důležité naučit se určit si priority. Uklidnit se bylo pro mě klíčové.

Jak to funguje v kolektivu?

V situaci, kdy je přítomných více lidí, nemusí umět každý správně reagovat. Někteří začnou hned panikařit, jiní se snaží být tím lídrem a rozkazovat ostatním, protože si myslí, že umí rozhodovat nejlépe. Někdy to tak i může být, ale vždy se musí dohodnout navzájem s ostatními, kdo bude co dělat. Komunikace je klíčová. Nemohou se rozběhnout do všech stran a každý dělat to své zvlášť. Je nutná koordinace a domluvit se přesně na jasném postupu. V případě požáru lídr musí říct ostatním: „Ty jdi pro vodu, ty zavolej první pomoc, vy jděte do bezpečí.” Totéž platí u dopravní nehody. Musí tam být jedna osoba, která všechny ostatní koordinuje a dává pozor, aby o zraněnou osobu bylo správně postaráno. Lídr u zraněného musí zůstat a pověřit úkoly ostatní: „Ty zavolej sanitku, ty přines lékárničku.“ Lidé ve stresu potřebují dostat jasné, jednoduché a koordinované instrukce ideálně od jednoho rozhodujícího člověka. Když budou na sebe jen pokřikovat povely a dělat chaoticky každý to své, dojde k nedorozuměním a může se zapomenout na opravdu důležité kroky pro záchranu jedince nebo skupiny lidí.

Když jste zažili tu nejhorší ponorku, co je podle vás ideální dělat pak? Komunikovat co nejlépe, ale jak?

U mě byla empatie vždy to nejdůležitější. Nejlepší členové posádky byli ti lidé, kteří si dovedli přiznat chybu: „Ano, asi jsem špatně reagoval v této situaci, máš pravdu, promiň.“ Nesmírně důležité je umět uznat chybu a omluvit se za ni. A pak jít za osobou, které jsem ublížil a s ní si popovídat. Vyposlechnout si tu druhou stranu. Je důležité, aby komunikace byla obousměrná. Aby nikdo neměl pocit, že ho nikdo neposlouchá, ignoruje, nebere ohled na jeho názor, pocity atd. A když se zlobíte a potřebujete nějaký ten čas být od sebe, je to úplně normální. Ale pak je potřeba se k sobě vrátit. Někdo musí být ta rozvážnější osoba, jít za tím druhým, probrat situaci, uznat chybu, omluvit se a posunout se dál. To je opravdu velice důležité.

michaela muslimova 4

Měla jste vy sama velkou krizi?

Naštěstí nic takového. Byly dva momenty, kdy to bylo dost těžké. Nemohu říct, že bych chtěla z mise utéct, ale určitě to bylo náročné. V jednom případě mi zemřel člen rodiny. To bylo velmi těžké, protože jsem nemohla ani vzít telefon a zavolat příbuzným. Prostě jsem tam byla zavřená a mohla s rodinou komunikovat jen přes e-maily. Nemohla jsem jít na pohřeb. Samozřejmě jsem si potřebovala trochu poplakat, mít čas pro sebe. Řekla jsem členům posádky, že se mi teď stalo něco velmi zlého, poprosila jsem o trochu pochopení a trochu času. Byli fajn, brali na to ohled. Občas přišli, objali mě, zeptali se, jestli jsem v pořádku, jestli si chci popovídat, nebo být sama. To mi dost pomohlo. Mně v takových situacích pomáhá si jít zaběhat nebo se projít, ale to nemůžeme. Kam jsem mohla jít, bylo před to jediné okno, které máme v našem „obýváku“, a dívat se ven. Někdy jsem tam stála hodinu a dívala jsem se na něco jiného než vnitřek a to mi pomohlo se trochu postavit na zem. Musela jsem v těžké situaci najít improvizované řešení.

Je to tak, že se s délkou „karantény“ naše schopnosti to zvládat zlepšují, nebo je to v izolaci naopak?

Na misích máme výhodu, že víme, jak dlouho to bude trvat, což teď jasné bohužel není. Nejistota je jedna z nejtěžších věcí pro psychiku. Izolace není pro nikoho ideální stav, někdo to zvládá lépe, někdo hůře. Je potřeba si pořád připomínat, co děláme, jaký to má smysl a komu tím pomáháme. Je to sebeoběť, ale pro větší dobro. Společně to dáme, všichni na to máme, abychom to zvládli. Lidé vždy dokázali přežít i ty nejextrémnější situace, protože přežít chtějí. Jsou lidé, kteří žijí ve všech možných koncích světa a v různých podmínkách, někteří momentálně i na stanici ve vesmíru. Každý na to máme, jen je důležité si to zpříjemnit.

Více lidem teď dělá problém spánek, jak se vám na misích spalo?

Já jsem zvyklá spát docela málo, což ale nikomu nedoporučuji! Na misích je větší problém usnout, jsou tam tenké stěny, všechno je slyšet, chrápání, vysoká nadmořská výška, která způsobuje problémy s dýcháním, někdy silný vítr. Nedávno byl hurikán a otřásalo to celou stanicí. Měla jsem obavy, že nás to odfoukne. Ale na usínání je pár řešení. Zaprvé je nutné se naučit vypnout dřív, než jde člověk spát. Hodinu před spaním dělat něco příjemného. Já třeba luštím křížovky nebo se učím jiný jazyk. Je možné meditovat, pomalé, hluboké dýchání, odreagování se. A pravidelně cvičit. Sport mi dost pomáhá, moje tělo je unavené a lépe usíná.

Co vás motivovalo stát se vědkyní?

Byla to taková jiskra zájmu o přírodu. V sedmi letech jsem zjistila, jak fungují sopky a velice mě to fascinovalo. Chtěla jsem vědět víc, kde všude jsou, proč existují, co dělají, kolik lidí zabíjejí, prostě všechno s nimi spojené. A o rok později jsem objevila astrobiologii a její možnosti. Mohli by existovat mimozemšťané? Taky jsem se pak osobně potkala s posledním mužem na Měsíci Eugenem Cernanem a prvním slovenským kosmonautem Ivanem Bellou. To nastartovalo moji vášeň pro vědu a vesmír.

michaela muslimova 5

Čím se zabýváte momentálně?

Teď jsem ředitelkou naší stanice HI-SEAS na Havaji, kde dále organizujeme simulované mise na Měsíc a na Mars ve spolupráci s NASA, Evropskou vesmírnou agenturou ESA a dalšími. Někdy se jich účastním jako velitelka, jindy funguji jako hlava řídícího střediska. Na Slovensku jsem hostující profesorka na Fakultě elektrotechniky a informatiky Slovenské technické univerzity. Tam v současnosti zakládáme nový studijní program - kosmické inženýrství. Přednáším také v rámci International Space University a jsem vícepředsedkyní SOSA.

Jakou roli by podle vás dnes měly hrát ženy ve vědě?

Postavení žen ve vědě se postupně zlepšuje. Jsme na tom mnohem lépe, než když jsem začínala. Na počátku mého studia jsem mnohokrát byla jediná žena nebo jedna z mála žen ve třídě. Na Caltech v USA byly běžně dvě třetiny mužů a třetina žen ještě okolo roku 2010. Tento rok jsme oslavili, že poprvé bylo na magisterském programu International Space University víc žen než mužů. V minulosti to pro mě místy bylo náročné, vždy jsem musela dokazovat, že jsem nejen na stejné úrovni jako mužští kolegové, ale že jsem ještě lepší. Jen tak mě vybrali na nějaký projekt nebo expedici. Ze zásady se to bralo tak, že my ženy nejsme tak dobré a šikovné jako kolegové. V zahraničí jsem si celkem rychle vydobyla dobré zázemí jako vědkyně, ale pak jsem se v roce 2015 na pár roků vrátila na Slovensko. Postupně jsem se stala předsedkyní Slovenské organizace pro vesmírné aktivity a chtěla jsem pomoci posunout náš vesmírný sektor dopředu. Za mého působení byla vypuštěná první slovenská družice, podpořili jsme mnoho firem ve spolupráci s ESA a začala jsem učit jako profesorka. Snažila jsem se motivovat co nejvíc mladých žen, aby se zapojily do vesmírného studia. A právě na Slovensku jsem nejvíc pociťovala, že někteří lidé měli problém s tím, že jsem žena. Například se mnoho starších profesorů postavilo proti mé nominaci na profesorku a dělali různé problémy, aby mi to nevyšlo. Doteď se mi na Slovensku stává, že lidé žasnou nad tím, že jsem žena a vědkyně. Jako bych byla nějaký mimozemšťan. Pořád ještě v některých částech světa ten koncept, že by žena mohla dělat něco, co donedávna bylo pouze doménou mužů, je šokující. Podle mě jsou ženy stejně schopné jako muži. Daří se nám víc v jiných věcech než mužům, a proto je velmi důležité mít smíšený kolektiv, kde si můžeme navzájem pomáhat.

Jak se podle vás můžeme doplňovat?

Ženy, mluvím všeobecně, většinou bývají trochu organizovanější, víc zvládají tu manažerskou část. Dbají na detaily, zda všichni dělají, co mají. Muži zase bývají odvážnější, riskují některé věci, kdy ženy jsou už opatrnější. To se samozřejmě mění s různými lidmi, v týmech je právě potřeba najít balanc. Vidím to v kreativních nápadech. Ženy vnášejí úplně jinou perspektivu, jiný náhled v nápadech v kolektivu než muži. Vždy se mi lépe pracovalo ve smíšené skupině. Proto také dělám popularizaci vědy, pomáhá to lidem otevřít oči, že i ženy mohou dělat takové věci, že věda a technika není jen mužský svět.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

To je těžká otázka. Na jedné straně je Slovensko a vše s tím spojené pro mě srdcovkou. Všechna práce, kterou jsem dělala na Slovensku, je pro mě důležitá. Proto doteď učím na Slovensku a zapojuji Slováky a Čechy skrze spolupráce do mých mezinárodních projektů. Na misích realizuju například projekty středoškoláků, kteří vyhráli soutěž Misia Mars ve spolupráci se Slovenskými elektrárnami. . V celosvětovém měřítku je to spolupráce s Evropskou vesmírnou agenturou, s NASA, s důležitými lidmi z vesmírného sektoru celého světa během mých misí a v rámci výzkumu. Jsem například porotkyní pro granty na výzkumné projekty NASA. Být ředitelka HI-SEAS je prestižní role, mohu pracovat s astronauty, vybírat si posádky a dělat výzkum pro mise. Momentálně je část mého úkolu pomoct postavit základnu na Měsíci na základě výzkumu realizovaného na HI-SEAS. Žiju si skoro splněný dětský sen. Protože můj sen byl stát se astronautkou a skutečně letět na Mars nebo Měsíc. To je ještě work in progress, na tom stále pracuji. Obecně je pro mě důležité vědět, že jsem navzdory všem problémům uspěla a teď můžu pomáhat další generaci mladých lidí s podobnými sny.

Foto: Archiv Michaely Musilové
Spolupráce: Margit Paszová 

Čtěte dále

„Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá,“ říká tanečnice

„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina.

Jiří Pasz 3. 6. 2020

„Neděláme to schválně," říká dívka žijící s hraniční poruchou osobnosti

První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život.

Marie Škardová 2. 6. 2020

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.