Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Češi provozují v Gruzii stacionář pro seniory spojený s hostelem pro turisty. Tráví spolu čas i vaří

 

gruzie seniori big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

25
března
2020

„Důchod v Gruzii není k žití,“ říká Beáta Máthé z Organizace pro pomoc uprchlíkům, která pomáhá seniorům v gruzínském městě Chašuri. Důchod samotný je v této zemi pro běžného člověka náročný, situace je ještě horší pro uprchlíky či vnitřně vysídlené. „Mnoho z nich již nikoho nemá. Každý z nich má svůj příběh, ale společné mají jedno – všichni o někoho přišli. Nejčastější je ztráta syna nebo manžela,“ popisuje důvody pomoci Beáta a doplňuje: „Všechny babičky chodí v černém oblečení, a když si člověk s nimi sedne, vidí nejen smutek v očích, ale i sílu jít dál, a to i díky našemu centru.“ Stejně jako v českých denních centrech tu senioři tráví čas volnočasovými aktivitami a do centra docházejí i děti ze škol, které si se seniory hrají. „Žužuna dochází do centra každý den a říká, že když je starý člověk doma sám, má chuť se na všechno vykašlat, lehnout si a nic nedělat. Ale tady si to nemůže dovolit, musí komunikovat s lidmi, zabavit se s ostatními. Zkrátka tady člověk žije, prodlouží si život. Giorgi dochází z vedlejšího města a říká, že přichází, protože se tu cítí jako by celou svou duší odpočíval,“ ukazuje Beáta příklady toho, co senioři oceňují. Co je ale největší inovací v Chašuri? Seniory každoročně navštíví asi 130 turistů z celého světa skrze ubytování v hostelu v prostorách centra. „Turisté přicházejí se seniory do kontaktu a některé aktivity dělají společně, třeba společně vaří. Pracovníci centra pro turisty připravují ovocné marmelády a víno z vlastního vinohradu,“ vysvětluje Beáta. Proč je podle ní potřeba seniorům pomáhat? „Věříme, že všichni bychom si měli starších lidí vážit, protože mají moudrost a zkušenosti, ze kterých se můžeme něco naučit nebo poučit. Stačí jenom poslouchat. Nejvíc mě asi zaujala Mari, se kterou jsem si za pár dní vytvořila tak pevný vztah, jako kdyby mi byla vlastní babičkou,“ dokončuje.

Jak jsou na tom dnes běžní senioři v Gruzii? A senioři, kteří jsou navíc uprchlíci nebo vnitřně vysídlení?

Jako v rozvojové zemi, senioři jsou na tom špatně a důchod v Gruzii není k žití. Není to ani na život, ani na smrt. Místní, co utekli před konfliktem, dostali status vnitřně přesídlené osoby a buď dostali náhradní bydlení v nově vybudovaných vesnicích, nebo dostali finanční kompenzaci. Kompenzace byly vypláceny se zpožděním a vzhledem k růstu cen nemovitostí to běžencům na koupi bytů či domů nestačilo.

Jaká je situace v Chašuri, kde seniorům pomáháte?

Konkrétně v Chašuri dost vnitřních přesídlenců zůstalo, jde totiž o Gorijský region a tedy blízko osetijské hranici. V blízkém lázeňském komplexu Surami byli běženci několik let ubytováni, komplex byl přebudován na byty, které vybudoval stát.

gruzie seniori 5

K čemu slouží tamní denní stacionář? Proč se jmenuje Heřmánkový dům?

Naše denní centrum funguje podobně jako denní stacionáře pro seniory u nás v Česku, ale v Gruzii jde o výjimečnou službu. Naši klienti mají k dispozici přízemní patro domu, kde probíhá denní program aktivizace a kde mají k dispozici i prádelnu, službu žehlení, šicí dílnu, služby praní a osobní hygieny. Mohou ale také jen sledovat televizi, hrát společenské hry či pohovořit se svými vrstevníky. Mnoho z nich již nikoho nemá a centrum pro ně představuje světlý bod v jejich životě. Každý den mají možnost docházet, někteří přicházejí z okolních vesnic či měst, setkávat se s vrstevníky, zapojit se do společného programu a využívat všech služeb. To jednoznačně přispívá ke snížení jejich sociální izolace a pocitu osamění a podporuje jejich soběstačnost a samostatnost. Název našeho centra, Heřmánkový dům, nemá nějaký hlubší smysl ani příběh, prostě se nám líbilo, jak to zní, a nechtěli jsme názvem škatulkovat seniory.

Zaujal tě nějaký konkrétní příběh někoho ze stacionáře?

Do stacionáře dochází přibližně 30 až 35 klientů a každý z nich má svůj příběh, ale společné mají jedno – všichni o někoho přišli. Nejčastější ztráta je syn nebo manžel. Všechny babičky chodí v černém oblečení, a když si člověk s nimi sedne, vidí nejen smutek v očích, ale i sílu jít dál, a to i díky našemu centru. Nemůžu říct, že má někdo zajímavější příběh než jiný, protože dobré i špatné chvíle si v životě prožili všichni, jako my. Můžu ale říct, kdo na mě udělal dojem svou energií a živelností. Nejvíc mě asi zaujala Mari, se kterou jsem si za pár dní vytvořila tak pevný vztah, jako kdyby mi byla vlastní babičkou. Mari mi říkala, že kdyby naše centrum neexistovalo, už by nebyla naživu. Ve 45 letech jí zemřel syn a centrum jí pomohlo to všechno přežít. Celou tu hrůzu, co na ni padla.

gruzie seniori 2

Takže přínos potkávání se a vzájemné komunikace je stejně velký jako přínos ostatních aktivit?

Žužuna dochází do centra každý den a říká, že když je starý člověk doma sám, má chuť se na všechno vykašlat, lehnout si a nic nedělat. Ale tady si to nemůže dovolit, musí komunikovat s lidmi, zabavit se s ostatními. Zkrátka tady člověk žije, prodlouží si život. Giorgi dochází z vedlejšího města a říká, že přichází, protože se tu cítí, jako by celou svou duší odpočíval. Oni sami mluví o tom, jak je důležité, aby se scházeli, povídali si, trávili společně čas a dělali různé aktivity. Aktivizační program pro ně připravují naše pracovnice. A pak docházejí i děti ze škol, které s našimi klienty tráví čas, hrají si a kreslí si s nimi. Centrum jednou navštívily i pracovnice z muzea, připravily zde program a udělaly přednášku. Kromě připravovaných aktivit mají senioři možnost využívat aktivity, jako je šicí dílna, knihovna, společenské hry a pletení či péči o zahrádku. Výrobky, které babičky vytváří, to jsou čepice, dětské rukavičky nebo ponožky, jednou za čas přivezeme do Česka a za symbolickou cenu je prodáváme na našich akcích. I tak je finančně podporujeme. Zpravidla jde ale o výrobky, které nevynikají kvalitou provedení, pletou je prostě babičky, prodáváme je proto třeba na vánočních bazarech, zkrátka na místech, kam lidé přicházejí za účelem přispět na dobrou věc.

Vy jste v centru nakonec také otevřeli hostel. Proč zrovna tam?

Abychom zajistili část finančních prostředků na provoz, otevřeli jsme v roce 2014 hostel pro turisty. Jmenuje se Hostel Gvirilas Sakhli a je v prostorách nad denním centrem, který každoročně navštíví kolem 130 turistů, někteří přijíždějí i opakovaně. Vzhledem k tomu, že se hostel nachází ve stejném domě, turisté přicházejí se seniory do kontaktu a některé aktivity dělají společně, třeba společně vaří. Pracovníci centra zajišťují i provoz hostelu a pro turisty připravují ovocné marmelády a víno z vlastního vinohradu. Hostel tak přispívá k financování provozu všemi vydělanými financemi.

gruzie seniori 1

Jak se k stacionáři a hostelu staví místní komunita? Co místní školy?

Denní stacionář neslouží jen naším klientům, ale i místní komunitě. Součástí centra je také kvalitně vybavená půjčovna kompenzačních a rehabilitačních pomůcek, což jsou vozíky, chodítka, toaletní křesla, berle. Tu využívají i senioři a invalidé či pacienti z okolních měst a vesnic a je jediná svého druhu v celém kraji. Kromě toho jsme vybudovali i centrum osobní hygieny s asistencí při koupelích, což je jediná bezbariérová služba v kraji Šida Kartli. Zaměstnáváme dvě sociální pracovnice, zdravotní sestru, správce objektu a účetní ve městě s vysokou nezaměstnaností. Místní školy nás navštěvují, tráví čas s klienty, hrají si a kreslí. Na zdi tu máme vyvěšených mnoho kreseb, žáci zajišťují kulturní program, přicházejí do centra na společné tvoření, spolu s našimi klienty jedí a tak.

Kdo do hostelu nejčastěji jezdí? Na co byste je nalákali v okolí?

Do našeho hostelu přijíždí doslova celý svět. Zatím poslední tu byli turisté z Izraele, ale jezdí k nám i Němci, Poláci, Američané, Rusové, Ázerbájdžánci a v neposlední řadě Češi. V okolí se nachází například město Bordžomi, lázeňské a horské středisko známé teplými minerálními prameny. Je vstupem i do národního parku Bordžomi, kde je mnoho turistických tras s krásnými výhledy na hory a možností vícedenní turistiky. Některé trasy jsou ale velice náročné a je potřeba se na ně dobře připravit. Určitě doporučujeme navštívit skalní město Uplisciche, národní park zapsaný mezi památky světového dědictví UNESCO. Jde o skalní město, komplex jeskyní, z původních 700 je zachováno asi 150 jeskyní. V okolí jsou i další pěší túry, pravoslavné kláštery či lázeňská městečka. Za necelou hodinu je možné dojet maršutkou do častého cíle turistů, města Gori, za dvě hodiny jste v Tbilisi. Do půl hodiny se dostanete také do horské oblasti Bakuriani, kde jsou lyžařské rezorty.

gruzie seniori 3

A v čem podle tebe spočívají přínosy starší generace, která je spíše na okraji zájmu společnosti?

Věříme, že všichni bychom si měli starších lidí vážit, protože mají moudrost a zkušenosti, ze kterých se můžeme něco naučit nebo poučit. Stačí jenom poslouchat. Staří lidé mají právo důstojně dožít svůj život. Mít prostor pro sebe a své přátele či vrstevníky a sdílet s nimi smích a každodenní problémy. Mít možnost se s nimi sejít, mít společné aktivity, komunikovat. Díky centru lidé přestali žít v izolaci a začali smysluplně trávit čas. Panuje u nás dobrá nálada a dýchá z něj pokoj. Z toho máme radost. Líbí se nám také myšlenka mezigeneračních aktivit.

Jak dnes pokračuje konflikt o Jižní Osetii?

Rusové průběžně posouvají hraniční plot směrem do gruzínského vnitrozemí, některé vesnice už se musely vystěhovat a neděje se nic. Naše organizace působí v Gruzii již 13 let, válka samotná začala už v roce 2008. Stojí za námi kus práce v pomoci běžencům z Jižní Osetie, kteří z konfliktu utekli. Otevřeli jsme pro ně dvě vzdělávací centra v Tbilisi a Gori, kde probíhaly počítačové a jazykové kurzy pro místní pracovníky a rekvalifikační kurzy. Těm nejúspěšnějším z nich jsme v rámci podpory ekonomické stability pomohli zahájit podnikání. Díky tomu se podařilo otevřít třeba pekárnu, občerstvení, cukrárnu, kadeřnictví nebo i internetovou kavárnu.

gruzie seniori 4

Jak na tebe osobně zapůsobila Gruzie a Gruzínci?

Gruzie je malá země, plná historických klenotů a drsných hor s možností lenošení u moře, známá svou pohostinností. Kdo miluje turistiku, tak Gruzie je to pravé! Kdo v Gruzii byl, určitě ví, o čem mluvím, když řeknu gruzínská pohostinnost. Na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli, jaké to je, když vám pomoc nabízejí cizí lidé z ulice, zastaví se a pohovoří s vámi, zvou vás domů na víno nebo kávu. Když slyší, že jste cizinci, ptají se, zdali máte kde spát. Nemůžu opomenout ani nízké ceny a skvělou gruzínskou kuchyni. Já osobně jsem si to tam zamilovala a těším se na další výpravu do této země, atmosféra je tam prostě skvělá!

Podpořit denní centrum pro seniory v Gruzii můžete ZDE.

gruzie seniori 6

Foto: Ondřej Kudyn

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.