Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Život v SAR je těžký, není ale nedůstojný,” říká česká skautka. Působila v jedné z nejnebezpečnějších zemí

 

katerina steiner big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

18
března
2020

Jeli byste jako dobrovolník do jedné z nejnebezpečnějších zemí Afriky? „Studovala jsem humanitární práci a od té doby mě tyhle nebezpečné destinace určitým způsobem lákají,“ říká Kateřina Steinerová, která chce především pomáhat smysluplně a při takové práci je pro ni důležité nenahlížet na místní lidi jako na chudáky a necítit jen soucit. „Přinášet někam vzdělání, uschopňovat místní tak, abychom tam později my ani nemuseli být přítomní, takhle si představuju smysluplnou rozvojovou práci.“ Kateřina jela nedávno školit učitele do Středoafrické republiky (SAR) pro českou organizaci SIRIRI, jedinou, která v zemi pracuje. Tvrdí, že si byla vědoma všech rizik a věřila tomu, že jsou co nejvíc minimalizované a ošetřené. Při pobytu v Keni si už dříve otestovala, jak reaguje na velkou kulturní změnu a jak vystoupit z komfortní zóny – pracovala s kluky z ulice. Život v SAR je podle ní těžký. „Byli jsme se tam podívat v místní nemocnici a to byl asi jeden z těch nejdrsnějších zážitků, kdy člověku prostě dojde, jak moc se my všichni tady máme dobře. Viděla jsem jejich porodní sál, to byla vlastně jen špinavá místnost s lehátkem za plachtou z látky, a říkala jsem si, že rodit v takových podmínkách musí být šílené,“ vypráví Kateřina. „A pak nám doktor řekl, že ženy, které to stihnou do nemocnice a nerodí na poli, jsou na tom vlastně ještě strašně dobře.“ Mohou si být lidé z tak odlišných zemí a kultur blízcí? „Přišlo mi, že nejvíc stejní jsme všichni byli, když jsme hráli nějakou hru, při které jsme se smáli. Asi to zní jako úplné klišé, ale smích fakt spojuje, v tom momentě bylo jedno, jestli je člověk Čech nebo Středoafričan, ty rozdíly se smazávaly.“ Jaké Kateřině naopak připadaly největší rozdíly? „Nejvíc rozdílní mi asi přišli ve vnímání smrti. Lidi ve Středoafrické republice umírají často a hodně kvůli chybějící zdravotní péči, při nehodách, nezřídka za to může uštknutí hadem,“ vysvětluje. „Smrt je totiž v SAR brána jako součást života, která může přijít kdykoliv. Přijde mi, že u nás je tohle téma pořád tabu a neumíme se se smrtí vypořádat. 

Jela jsi jako dobrovolnice do jedné z nejnebezpečnějších zemí Afriky, proč?

Ne že bych se chtěla nějak cíleně vystavovat nebezpečí, ale přijde mi, že čím víc je člověk ochotný jít do rizika, tím má ta práce větší smysl. A taky je často tím víc potřeba. V době, kdy jsem studovala, mě doma nic nedrželo a bylo pro mě jednoduché představit si, že odjedu někam pryč a na dlouho, i když to asi nebude úplně bezpečné. Pak jsem ale potkala mého budoucího muže a najednou mi tyhle plány přestaly vycházet, protože na takové dobrodružství člověk potřebuje být sám a nenechávat nikoho doma. Takže pro mě tenhle dvoutýdenní výjezd se SIRIRI byl vlastně návrat k tomu, co jsem kdysi chtěla dělat. Zároveň jsem věděla, že všechna rizika spojená s touhle cestou jsou co nejvíc minimalizovaná a ošetřená, ten projekt už funguje několik let, takže jsem si byla jistá, že pokud se něco nepodělá, mělo my to být i bezpečné. A taky jsem v tomhle viděla velký smysl. Ten projekt funguje, má výsledky, není to jen nějaký volunturistický sexy job, ale práce, co má reálný dopad. A to bylo při mém rozhodování důležité. Takže asi to byla kombinace toho, že chci zpátky do Afriky a zároveň smysluplně pomáhat.

katerina steiner 1

Takže jsi nebyla v Africe poprvé?

Ne. Během studia jsme měli povinné tříměsíční praxe a já jsem tu svoji strávila v Keni. Byla jsem v takové malé lokální organizaci, která se starala o kluky z ulice. Tohle je v Keni velký problém, často jsou na ulici i malé děti a není nikdo, kdo by se o ně postaral. Takže se dostávají do dětských gangů, fetují lepidlo, kradou. V téhle organizaci jim dávali najíst, místo na spaní a zařídili sponzory, aby mohli chodit do školy. My tam měli na starost učení ve slumu a nějaké volnočasové aktivity. Když to srovnám se školením v SAR, tak to rozhodně nebylo tak přínosné. Ale spíš jsem si tam otestovala, jak reaguju na tak velkou kulturní změnu a jak moc jsem schopná vystoupit ze své komfortní zóny a naučila jsem se přizpůsobit a pracovat s tím, co mám. Tohle mi pak hrozně moc posloužilo v SAR. I to, že jsem nenahlížela na místní lidi jako na chudáky a necítila jen soucit, ale že jsem k tomu dokázala přistupovat s nadhledem a profesionálně, bez zbytečných emocí.

Jaký ti přijde život ve Středoafrické republice? A jaká je ve srovnání s Keňou? Mnoho lidí má pocit, že Afrika je všude stejná.

Život ve Středoafrické republice mi přijde neskutečně těžký. Všechno, co považuju já sama za normální, a to si myslím, že stejně žiju docela skromně, je ve srovnání se SAR luxus. Byli jsme se tam podívat v místní nemocnici a to byl asi jeden z těch nejdrsnějších zážitků, kdy člověku prostě dojde, jak moc se my všichni tady máme dobře. Viděla jsem jejich porodní sál, to byla vlastně jen špinavá místnost s lehátkem za plachtou z látky, a říkala jsem si, že rodit v takových podmínkách musí být šílené. A pak nám doktor řekl, že ženy, které to stihnou do nemocnice a nerodí na poli, jsou na tom vlastně ještě strašně dobře. Ta místní chudoba je pro nás, bohaté bělochy, paralyzující. Ale ti lidé nejsou nešťastní, nic jiného vlastně neznají. Takže život v SAR je těžký, ale neřekla bych, že nedůstojný. I když se to na první pohled nezdá, větší beznaděj vidím spíš v Keni. Ta země je na tom sice o mnoho líp, ale jsou tam velké rozdíly mezi chudými a bohatými. Keňská chudoba je víc špinavá a hůř se s ní pracuje. I přes velký turistický příliv se ta země vlastně nikam nehýbe, to mi na tom přijde nejvíc zoufalé. V SAR jsou všichni stejní, stejně chudí. Lidé z obou zemí jsou samozřejmě rozdílní. Stejně jako my jsme jiní než Němci nebo Francouzi, tak i lidi v Keni mají jiné zvyky, tradice, kulturu a jazyky než lidi v SAR. Ten stereotypní náhled ale lidem nejde vyčítat, pro lidi z Afriky jsme zase my běloši taky jeden prototyp Evropana.

katerina steiner 2

Co tě nejvíce překvapilo?

Asi nejmíň jsem čekala to, že nešlo poznat, že v té zemi je pořád občanská válka. Viděli jsme pozůstatky toho konfliktu, vybydlené domy a opuštěná místa, ale podle atmosféry a chování lidí, kteří vedli úplně normální životy, bych vůbec neřekla, že víc na východ se odehrává konflikt. Tahle normálnost naprosto přebila moje očekávání. A ještě víc mě překvapilo ubytování. Bydleli jsme u otce Aurelia a na místí poměry to bylo úplně luxusní ubytování. Po zkušenosti z Keni, kde jsme bydleli přímo v té organizaci a v podmínkách, ve kterých žijí místní, tenhle luxus ale chápu. Ono totiž nejde pomáhat, pokud člověk nenaplní svoje potřeby a není v pohodě.

Rozuměla sis s místními lidmi?

Rozuměli jsme si lidsky, protože nás spojoval společný projekt, takže tam byl průsečík. A pak taky díky francouzštině, bez té by to bylo o dost náročnější (smích). Přišlo mi, že nejvíc stejní jsme všichni byli, když jsme hráli nějakou hru, při které jsme se smáli. Asi to zní jako úplné klišé, ale smích fakt spojuje. V tom momentě bylo jedno, jestli je člověk Čech nebo Středoafričan, ty rozdíly se smazávaly. Lidi v SAR mají ale i odlišné postoje a náhledy, které jsme my už nějak překonali a posunuli, ale oni mají ten vývoj mnohem pomalejší. Bylo pro mě trochu náročné stát před třídou skoro plnou mužů jako žena, protože ženy tam pořád mají nižší pozici. Jiní jsou i ve stylu komunikace. Jsou zvyklí si bez okolků říkat o věci, úplně napřímo, takže to někdy dokáže překvapit, zvlášť pokud člověk není zvyklý říkat asertivně ne. A nejvíc rozdílní mi asi přišli ve vnímání smrti. Lidi ve Středoafrické republice umírají často a hodně kvůli chybějící zdravotní péči, při nehodách, nezřídka za to může uštknutí hadem. Během jednoho týdne, kdy probíhalo školení, tak jednomu mému spoluškoliteli umřela malá neteř na nějakou nemoc a bratr na uštknutí hadem. Pro mě to bylo naprosto šokující, ale on se s tím vyrovnal s úplnou přirozeností. Smrt je totiž v SAR brána jako součást života, která může přijít kdykoliv. Přijde mi, že u nás je tohle téma pořád tabu a neumíme se se smrtí vypořádat.

katerina steiner 3

Jak ty sama definuješ chudobu?

Chudoba je pro mě pocit nedostatku, který mi brání normálně fungovat nebo naplňovat moje potřeby. Je to ale strašně subjektivní a strašně moc to závisí na kontextu, ve kterém člověk žije. Už jsem to zmínila, když jsem mluvila o místní porodnici. Pro nás to byl skoro traumatizující zážitek a pro ně to představuje šanci na přežití u porodu. Myslím ale, že stejně, bez ohledu na kontext, by měla být nějaká nepřekročitelná hranice chudoby, za kterou by neměl stát žádný člověk - ne v naší době a s našimi možnostmi. A stejně v SAR za touhle hranicí stojí většina lidí.

Jak vypadá program Škola hrou?

Školství v SAR jede pořád ve stejných zajetých kolejích a styl učení je založený na opakování po učiteli. Děti proto často vůbec nechápou principy, ale jen automaticky memorují to, co jim říká učitel. Většina škol navíc vyučuje ve francouzštině, to je jako kdybychom my přišli do první třídy a spustili by na nás jen v angličtině. A přesně tohle projekt Škola hrou mění. Snaží se díky cvičením a hrám přimět děti i učitele, aby k učení přistupovali jinak, víc hravě a odlehčeně. Celý program vychází z myšlenky Jana Amose Komenského a je šitý na míru Středoafrické republice. To znamená, že vyučování probíhá nejdřív v sangu, jejich místním jazyku, a teprve později se přechází do francouzštiny. Taky jsou v materiálech použité věci a prostředí, které děti znají. Doteď děti pracovaly s francouzskými učebnicemi, kde se učí o vlacích a letadlech, i když pravděpodobně žádné v životě neuvidí. Program pracuje s místními reáliemi a to je přesně ta přidaná hodnota, kterou SIRIRI přináší. Během týdenního školení jsme potom s dalšími místními kolegy školili skupinu 30 místních učitelů. Celý program začíná pochopením pěti principů a letos bylo nově i školení matematiky a čtení, které bylo určené pro učitele, kteří už zvládli základ. Společně jsme hráli hry a procházeli aktivity v příručce, aby si učitelé sami prožili to, co by pak měli použít ve svých třídách a při své výuce, tak aby se děti učily, zatímco si hrají. Nejlepší na tom všem bylo, že jsem mohla navázat na práci někoho, kdo tam byl roky přede mnou, a vidět, že si ti učitelé fakt něco pamatují a dělají je ve svých třídách. To mi na tom všem přišlo skvělé.

katerina steiner 4

Je gramotnost důležitým krokem v rozvoji země?

Rozhodně ano. Gramotný člověk má větší rozhled, chápe věci, dokáže je posunovat k lepšímu, vidí souvislosti. I na těch samotných učitelích bylo vidět, že ti, kteří měli nějaké vzdělání, nám rozuměli rychleji a dokázali tvořit nové varianty a hledat vlastní řešení. Myslím, že i pro člověka, co prodává na trhu banány, by mělo být důležité umět číst, psát a počítat, i když to třeba nutně nepotřebuje ke svojí práci. Taky si myslím, že gramotnost přispívá k většímu sebevědomí každého člověka a je menší šance, že s ním pak někdo zamete. U Středoafrické republiky to platí dvojnásob. Je to země plná nerostného bohatství, které jí ale nepatří. Možná, že s lepším vzděláním si místní víc uvědomí hodnotu, kterou má jejich země.

Doporučila bys dobrovolnictví ostatním?

Doporučila bych ho každému, kdo chce mít ze své práce dobrý pocit. V tom je ta odměna, že člověk dělá něco pro druhé a nic za to nechce a má z toho radost. Ta hodnota práce je najednou někde úplně jinde, než když člověk dostane zaplaceno. Taky to dává pocit užitečnosti a vypovídá o určité nesobeckosti. Dneska už jde dobrovolničit i jinak, než že člověk rozdává polívky bezdomovcům, klidně může pomáhat ve svém oboru. Takže jo, myslím, že dobrovolnictví je pro každého.

Jsi skautka. Potkala ses s nimi i v SAR?

Jsem skautka od svých šesti let, ale s těmi místními jsem se nepotkala. Nedávno jsem ale četla článek o tom, že skauti jsou ve Středoafrické republice důležitou skupinou. Doprovází místní při cestách, které jsou obecně hodně nebezpečné. Spolupracují s neziskovými organizacemi na zdravotní osvětě, pomáhají v uprchlických táborech. A taky je to prý velká prevence kriminality, kluci místo aby se připojili k drogovému gangu nebo ozbrojené skupině, najdou si kamarády v téhle komunitě. Poslední roky se taky začínají spojovat doteď nábožensky rozdělené oddíly, protože se chtějí připojit k oficiálnímu celosvětovému hnutí a k tomu je potřeba mít jednu národní organizaci. Myslím, že v tomhle je skauting opravdu unikátní. Nedělá mezi lidmi rozdíly a bere je takové, jací jsou.

katerina steiner 5

Studovala jsi humanitární pomoc. Měli by humanitární a rozvojoví pracovníci mít určité kompetence, vlastnosti, dovednosti? Může to dělat každý?

Studovala jsem v Olomouci na Caritas VOŠ a zároveň na Univerzitě Palackého. Měla jsem dokončené studium francouzštiny v Brně a nějak jsem cítila, že to není ono a že potřebuju pracovat s lidma. Vlastně mě na tu myšlenku jít studovat na Caritas přivedl můj budoucí muž, tehdy ještě kamarád, který ji zrovna dokončil, a mně přišlo, že by mě to mohlo bavit. Zároveň jsem chtěla ještě jednou vycestovat do zahraničí na delší dobu, a to by se mi na dalším bakaláři nepodařilo, protože Erasmus už jsem si vyčerpala na francouzštině. Až později jsem zjistila, jak moc dobře jsem se rozhodla, protože ta škola mi dala hrozně moc. Dostala jsem spoustu příležitostí, které bych jinak asi těžko hledala. Třeba týden po nástupu na školu, to bylo v roce 2015, zrovna když vrcholila uprchlická krize na Balkáně, jsem byla vybraná do týmu studentů, kteří jeli pomáhat na hranice. Dost tomu tedy asi pomohla i moje skautská minulost, protože nejspíš hledali lidi, kteří nemají problém vystoupit ze své komfortní zóny. A to díky skautu rozhodně nemám. V tomhle momentě jsem měla pocit, že budu studovat něco, co má reálný dopad. A to byl obrovský rozdíl oproti francouzštině, kde je člověk zahrabaný v knížkách. Caritas mi taky dala několik nových přátelství. I když se říká, že po pětadvaceti se už nové vztahy nedají navázat, tak dají. Velkou zásluhu na tom mají určitě hodně intenzivní zážitky, kterými jsme si společně prošli, třeba tříměsíční praxe nebo zátěžový výcvik. Nejvíc mě ale Caritas vybavila právě kompetencemi a dovednostmi, abych uměla správně pomáhat, protože to rozhodně není práce pro každého. Je hrozně jednoduché myslet si, že stačí vůle a chuť a zbytek nějak půjde sám. Je to stejné jako myslet si, že postavím dům tak, že prostě budu jen na sebe skládat cihly. Pokud ta pomoc totiž není kvalitní a dobře naplánovaná, může se stát, že se celý ten proces sesype, protože mu chyběly dobré základy. Takže být užitečným humanitárním nebo rozvojovým pracovníkem není jednoduchý úkol, je potřeba znát vlastní hranice a kompetence a hlavně umět si popravdě říct, co já těm lidem přináším. Protože cestovat přes půlku světa, abych někde strávila dva týdny se sirotkama v Kambodži nebo sbírala odpadky na pláži, mi přijde jako naprostá ztráta času i peněz, když to všechno můžou udělat místní. Tenhle trend volunturismu mi hrozně vadí a kazí práci profesionálům. Než někam sama vyjedu, snažím se narovinu si přiznat, jestli místním lidem přináším něco jedinečného, co by jinak nezískali a co jim opravdu pomůže, a jestli to vůbec chtějí. A v případě SIRIRI mi vyšlo jednoznačně ano. Přinášet někam vzdělání, uschopňovat místní tak, abychom tam později my ani nemuseli být přítomní, takhle si představuju smysluplnou rozvojovou práci.

Foto: Archiv Kateřiny Steinerové

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.