Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

 

alex bryce big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

20

února
2020

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Co tě vědlo k tomu, že se dnes věnuješ pomoci mužským obětem sexuálního násilí?

Když jsem byl student, přestěhoval jsem se z maloměsta do Manchesteru. Důvod, proč jsem tam odešel, byl také ten, že jsem Manchester vnímal jako liberálnější město, které mělo aktivní gay scénu. A to jsem potřeboval, protože jsem si zrovna plně uvědomil svou sexualitu. Myslím, že to byla první nebo druhá noc, co jsem vyrazil někam ven do gay prostředí. Nechal jsem se přemluvit a odjel se třemi muži na párty v domě jednoho z nich. Nakonec jsme tam byli dohromady jen čtyři. A majitel domu mě znásilnil.

Co se stalo?

Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil.

Takže si z toho nic nepamatuješ?

Popravdě si pamatuju většinu toho, co se stalo. Byl jsem zfetovaný. Nemohl jsem se pohnout, byl jsem strnulý. Krátce po tom jsem šel spát. Druhý den mě zavezl zpátky na univerzitu, celou cestu jsem si připadal strašně divně. A od té doby jsem se pak vždy profesně motal kolem toho tématu. Pracoval jsem vždy s lidmi, kteří si prošli něčím podobným jako já.

Co se v tobě dělo poté? Snažil ses to v sobě potlačit, nebo ses s tím rozhodl něco udělat?

Vlastně ne. On se ke mně choval, jako bychom byli na něčem jako rande. Očekával, že o něj mám zájem. Během toho, co mě vezl autem na univerzitu, mě hladil po noze. Myslím proto, že si byl dost jistý tím, že to nikdy nenahlásím.

alex bryce 1

Jak ses první dny cítil? Co se děje uvnitř člověka, který něco takového zažije?

Byl jsem vyděšený. Nevěděl jsem, co se děje. Sice jsem věděl, co se stalo, nevěděl jsem ale, co to pro mě má znamenat emocionálně. Tehdy jsem si říkal, že muž přeci nemůže být znásilněný, že se to děje jen ženám. Snažil jsem se to nějak zpracovat.

Cítil jsi vinu?

Ano. Připadalo mi, že si za to můžu sám. Že jsem udělal špatná rozhodnutí, že jsem s nimi nasedl do auta a jel pak do toho domu. Připadal jsem si jako idiot.

Jak ty události ovlivnily tvůj život?

Je těžké to popsat. Nikdy jsem nechodil na žádné terapie nebo do poradny. Řešil jsem si to v sobě sám. Měl jsem od té doby problémy se sebevědomím. Myslím, že to mělo velký vliv na mé duševní zdraví.

Sdílel jsi to se svými rodiči a přáteli?

Chvíli mi to trvalo. Postupně jsem to řekl pár lidem. Tehdy jsem ještě nebyl vyoutovaný před svými rodiči, možná proto bylo pro mě tak těžké o tom lidem říct. Bylo jich jen málo. Lidé byli v šoku. Nevěděli, co říct.

Proč se podle tebe o mužských obětech sexuálního násilí tolik nemluví?

Myslím, že to je způsobem, jakým se už jako děti socializujeme. Že muži musí dostát určitých atributů - musí být maskulinní a silní. Ženy sexy a zranitelné. A na základě těchto modelů, které nám udávají, jak se kdo má chovat, pak posuzujeme i to, kdo může a nemůže být znásilněný. Že to musí být ti slabí, to slabší pohlaví - tedy ženy. Současně i dnešní debaty a pomoc obětem sexuálního násilí u nás v Británii je velmi orientovaná na ženy. To k tomu také přispívá.

Když se objeví příběhy o znásilněných mužích, jsou velmi často spojeny s gay komunitou. Existují případy mužů, kteří byli znásilněni ženami?

To je další rovina, která je obestřená tichem. Naše organizace některé muže, kteří byli sexuálně zneužiti ženou, podporuje. Podle britského práva mimochodem nemůžeš být znásilněn, pokud nedojde k penetraci. Samozřejmě se ale závažná sexuální napadení ze strany žen dějí. Stejně jako zneužívání dětí. Lidé takovým mužům nevěří. Myslí si totiž, že někoho znásilnit může jen muž. A to má na jejich psychiku samozřejmě masivní dopad. Stydí se, cítí se slabí.

alex bryce 2

Kdy se to u tebe změnilo? Kdy jsi tu zkušenost přetavil v pomoc druhým?

Nejprve jsem začal v jedné organizaci pracovat s ženami ze sexbyznysu. Jsou velmi zranitelé a pokud je někdo znásilní, okolí viní je. Právě sexuální násilí v jejich prostředí jsem se věnoval nejvíce. Byl jsem ale také vedoucím Survivors Manchester, což je podobná organizace jako ta naše. A tam jsem poprvé veřejně promluvil o své zkušenosti.

Dnes o svém zážitku a vyrovnávání se s ním mluvíš často. Jak se ti ale mluvilo vůbec poprvé?

Poprvé, když jsem o tom měl mluvit, jsem byl strašně nervózní. Nebyl jsem profesionální speaker. Připadal jsem si strašně obnažený. Otevřel jsem se tak, jako ještě nikdy před tím. Na druhou stranu bylo hodně posilující, že jsem byl schopen ten zážitek takhle sdílet a současně inspirovat ostatní. To je také často důvod, proč lidé, co takovou zkušenost mají, o tom mluví veřejně. Aby ostatním obětem ukázali, že nejsou samy.

Byla to pro tebe terapie?

V určitém ohledu ano.

A na klasické terapie chodíš?

Ne. Ne v souvislosti s traumatem a sexuálním násilím. Nikdy jsem na terapii popravdě nebyl.

Myslíš, že se ti z toho podařilo dostat samotnému? Vrací se ti to?

Občas na to myslím, ale z větší části si myslím, že jsem z toho venku.

Změnilo to tvůj sexuální život a vztahy?

Myslím, že ne.

alex bryce 3

Jak vnímají tvoji partneři, když o těch zážitcích mluvíš?

Vždy, když jsem byl v nějakém dlouhodobém vztahu, tak jsem jim o tom řekl. A každý z nich mě podporoval. Ale někteří takové štěstí nemají, jejich partneři se s tím nedokáží vyrovnat.

Svým způsobem zveřejňuješ svůj sexuální život. Tvůj přítel nebo přítelkyně možná o těch zážitcích úplně nechtějí slyšet. Nemusí jim to být příjemné.

Málokomu z nich jsem řekl detaily toho příběhu. Nechtěl jsem. Je zvláštní, že do většího detailu zacházím při mediálních vystoupeních, než když o tom mluvím s těmi nejbližšími.

Co přesně tvá organizace dělá?

Pracujeme zejména s muži, ale podporujme také každého dalšího, kdo může mít dojem, že ho jeho identita vylučuje z ostatních služeb. Mohou to být trans ženy nebo trans muži. Pracujeme také s dětskými oběťmi sexuálního násilí. Poskytujeme poradenství, práci ve skupinách. Podporujeme oběti, které se událost rozhodnou nahlásit na policii. Provozujeme také celonárodní online help chat.

Jak moc je o vaše služby zájem?

Obrovský. Máme dlouhý waiting list. Ročně intenzivně pracujeme s asi dvěma stovkami lidí, což je poradenství a podobně. Celkově jde o asi 2 500 lidí, kterým jsme pomohli ať už přímo, nebo přes chat.

Pomáhá sdílení zážitků mužských obětí ke zvýšení zájmu o vaše služby?

Rozhodně. Lidé, kteří k nám chodí, často říkají, že mě například slyšeli mluvit v rádiu, a tak přišli.

Jsou muži, kteří se svěří s takovým zážitkem, terčem veřejných posměšků?

Ano, zejména pokud byli obětí ženy. Lidé se jim pak posmívají. Já sám jsem žádné strašné zážitky v tomto ohledu neměl.

Co je největší výzvou, s níž se musí mužské oběti sexuálního násilí vypořádat?

Myslím, že ta absolutně největší, je trauma. Pak také pocit hanby, viny a slabosti. Někteří si to nesou po celý život. Mnozí klienti mají sebevražedné myšlenky a další balík věcí, pro které potřebují podpořit.

Jak to, že ty sám jsi takovou podporu nepotřeboval a vyrovnal ses s tím sám?

Nemyslím, že je nějaký typický způsob, jak se s tím vyrovnat, nebo typický zážitek. Nemyslím, že jsem silnější než ostatní. Měl jsem ale kolem sebe spoustu podpory, měl jsem štěstí. Myslím, že jsem se s tím vyrovnal během několika let. Je ale i možné, že si s sebou nesu dál nějaké související problémy, které se tak třeba na první pohled nemusí zdát. Pravdou je, že mi opravdu hodně pomáhá práce, kterou dělám.

Foto: Archiv Alexe Bryce

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.