Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Kde je sex tabuizován a postoje k sexualitě represivní, tam je nejvíce sexuální patologie,” říká profesor Weiss

 

weiss petr big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

15
února
2020

Známý sexuolog profesor Petr Weiss tvrdí, že vztah mezi duševním zdravím a sexualitou je obousměrný. „Duševní zdraví je důležité pro zdravou sexualitu a naopak. Psychická onemocnění - jak psychózy, tak i neurózy či osobnostní poruchy - samozřejmě mohou mít na druhou stranu podstatný vliv na sexuální zdraví člověka,“ říká a dodává: „Když člověk má nějaký hendikep, poruchu, dysfunkci či deviaci v oblasti sexuality, může to velmi podstatným způsobem negativně ovlivnit jeho život.“ Víme, co je vlastně v oblasti sexuality „normální“? „V naší společnosti považujeme za normální takové sexuální chování, které je především konsenzuální, bez násilí, se souhlasem všech zúčastněných. A současně se odehrává mezi dostatečně zralými partnery, nepovede k jejich poškození jak duševnímu, tak i tělesnému,“ vysvětluje. Naše sexuální chování je podle něj do značné míry dané společenským vývojem, největší změny pak přišly ve 20. století. „Sexuální normy pro ženy se stále více přibližují mužským sexuálním normám. V minulosti to, co bylo dovoleno mužům, to zkrátka u žen bylo odsuzováno.“ Proč byla, a stále do určité míry jsou, ženská práva v oblasti sexuality potlačována? „Zdroj sexuálně restriktivních postojů je v naprosté většině případů snaha o zajištění toho, aby muži měli jistotu, že potomci budou skutečně jejich, že nebudou muset investovat do cizích genů.”

Jak souvisí duševní zdraví s naší sexualitou, je to obousměrný vztah?

Duševní zdraví je důležité pro zdravou sexualitu a naopak. Když člověk má nějaký hendikep, poruchu, dysfunkci či deviaci v oblasti sexuality, může to i velmi podstatným způsobem negativně ovlivnit jeho život. Lze předpokládat, že muž, který bude trpět erektilní dysfunkcí nebo předčasnou ejakulací, bude mít vážně narušený jak sebeobraz, tak samozřejmě i partnerské vztahy.

Funguje to i naopak? Když se lidé dozvídají nějakou diagnózu - třeba depresi nebo úzkosti - má to současně vliv na jejich sexualitu?

Psychická onemocnění, jak psychózy, tak i neurózy či osobnostní poruchy samozřejmě mohou mít podstatný vliv na sexuální zdraví člověka. Víme, že u depresí se objevuje anhedonismus, což je potlačování příjemných stránek života. To může velmi negativně ovlivnit sexuální život a navíc, pokud se ten člověk podrobuje farmakoterapii deprese, tak i léky mohou dále zhoršovat jeho sexuální funkci. Antidepresiva typu SSRI mají velmi výrazný vliv na sexuální apetenci, na potřebu sexuálního vybití, ale i na schopnost sexuálního vzrušení u mužů i u žen. U psychotických poruch typu schizofrenie samotná nemoc obvykle velmi vážně naruší interpersonální vztahy včetně partnerských. Terapie psychotické poruchy ve formě antipsychotik má zpravidla výrazný negativní vliv na sexualitu, na všechny její složky, jak na apetenci, tak na schopnost sexuálního vzrušení i schopnost dosahovat orgasmu.

weiss petr 2

Jakým způsobem ovlivňuje vývoj společnosti naši sexualitu?

Samozřejmě že společenský vývoj a postoje společnosti k sexualitě mají často dramatický vliv na naše sexuální chování. Když to vezmeme historicky, tak ještě nedávno, před pár desítkami let, bylo homosexuální chování trestné, dokonce dodnes existuje 8 islámských zemí, kde je homosexuální chování trestáno smrtí. V naší euroatlantické civilizaci je dnes považována homosexualita za naprosto přirozenou variantu lidského sexuálního chování a orientace. Takže vliv společnosti a kulturních norem je velmi výrazný. Vezměme si, že v době královny Viktorie se zakrývaly i nohy od klavíru, aby náhodou nevzbuzovaly necudné myšlenky a odhalené ženské lýtko způsobovalo kolem stojícím mužům erekci. Dnešní muži potřebují ke svému vzrušení mnohem víc než pouhé odhalené lýtko a ani ženská nahota jim často nestačí ke vzrušení. Bude to pravděpodobně právě změnou společenských podmínek a v posledních letech především dostupností internetové pornografie. Už dnes máme statistiky a výzkumy, které svědčí o poklesu partnerských styků právě pod vlivem dostupnosti pornografie. Muži stále víc dávají přednost masturbaci při internetovém pornu před partnerskými styky, protože je to samozřejmě podstatně pohodlnější a naplňuje to mnohé jejich potřeby. Jednou z nich jsou potřeba anonymního sexu, větší variabilita sexuálních partnerek i sexuálních aktivit. Masturbace před pornografií je podstatně méně náročnější na energii, čas, finanční náklady, navíc se při ní člověk těžko nakazí pohlavně přenosnou chorobou a těžko při ní dojde k otěhotnění. Lze očekávat, že toto bude do budoucna stále větším problémem.

Existují nějaké velké zlomy ve vnímání sexuality v historii, které měly vliv na to, jak se chováme a jak sexualitu vnímáme?

Domnívám se, že největší zlomy v oblasti sexuální morálky se odehrály právě v minulém století, tedy ve druhé polovině 20. století. Jsou spojeny se změnou norem pro ženskou sexualitu, mění se především jejich sexuální chování a postoje. Sexuální normy pro ženy se stále více přibližují mužským sexuálním normám. V minulosti to, co bylo dovoleno mužům, bylo zkrátka u žen odsuzováno. Dnes vidíme, že stále více žen je sexuálně aktivních při iniciaci sexuálního sblížení, vyrovnávají se počty sexuálních partnerů u žen i mužů, ženy jsou emancipované i díky hormonální antikoncepci. Ta jim umožnila od 60. let vzít zodpovědnost za reprodukční chování do vlastních rukou. Takže ano, sexuální chování a morálka, zvláště u žen, se nejvíce změnila ve druhé polovině minulého století.

I kdybychom tedy šli do středověku, starověku nebo pravěku, můžeme říct, že největší změna přišla teprve nedávno?

O tom, jak to bylo v pravěku, netušíme. Ale ve středověku bylo jednoznačně ženské sexuální chování pod podstatně větší kontrolou manželů, mužů v okolí než sexuální chování mužské. Těm byla dovolena jak promiskuita, tak i komerční sexuální chování, tedy vyhledávání prostitutek.

Pokud se bavíme o stavu společnosti, sexuality a duševního zdraví, existuje něco jako správná varianta? Stav, kdy si umíme říct, že tohle je ideální soubor pravidel a tohle je za hranou?

Vždy je to otázka „normality“. V naší společnosti budeme pravděpodobně považovat za normální takové sexuální chování, které bude především konsenzuální, bez násilí, se souhlasem obou zúčastněných - nebo i třech čí více partnerů, to je už jedno. A současně to bude chování, které se bude odehrávat mezi psychosexuálně i somatosexuálně dostatečně zralými partnery, nepovede k jejich poškození jak duševnímu, tak i tělesnému. Za těchto podmínek, myslím, bude možné i v budoucnu takové sexuální chování považovat za normální. Nicméně některé způsoby chování či některé orientace, které v minulosti byly považovány za parafilní, deviantní, tak přestávají být vnímány. Například v roce 2009 ve skandinávských zemích ze seznamu diagnóz, poruch, úplně vypustili partnerský sadomasochismus, fetišismus nebo transvestitismus. To je důkazem, že postoje společnosti k různým zvláštnostem lidské sexuality se přece jenom postupně mění.

Jak vnímáte roli stigmatizace sexu na duševní zdraví?

Je to jednoznačné. Tam, kde je sex tabuizován a kde jsou postoje k sexualitě represivní, tam je nejvíce sexuální patologie. Právě v době královny Viktorie bylo nejvíce dětí v nalezincích, sirotčincích. Ve všech společnostech, v minulosti i současnosti, ve kterých je sex tabuizován, je to stejné.

Proč jsou často potlačována ženská práva v oblasti sexuality?

Stává se to, pokud jsou ženy pod kontrolou mužů - zavírány v harémech, zahalovány od hlavy až k patě v burkách, jsou jim deformovány nohy, aby nemohly ujít víc než pár set metrů z domova. To všechno je zaměřeno na kontrolu ženského sexuálního chování, na zajištění paternity jejich manželů. Zdroj sexuálně restriktivních postojů je v naprosté většině případů snaha o zajištění toho, aby muži měli jistotu, že potomci budou skutečně jejich, že nebudou muset investovat do cizích genů.

Dá se to mužům vyčítat, nebo je to něco přirozeného?

Nevěra je evolučně u žen pravděpodobně naprosto přirozená. Kdyby ženy neměly evolučně sklon k promiskuitě, pak by evolučně vymizela mužská žárlivost, protože by neměla opodstatnění. Geny, které přestávají být adaptivní v průběhu evoluce, postupně vymizí. Snaha o kontrolu ženského sexuálního chování ze strany jejich partnerů má racionální jádro. Ale samozřejmě to neomlouvá ty formy zavírání, zahalování, deformování žen. Ženská obřízka má právě tento účel, tzn. kontrolu ženské sexuality. Tím, že se ženě odřízne část vnějších pohlavních orgánů, se její sexualita velice vážně poškodí. Tyto ženy často už nejsou schopny vzrušení a dosažení orgasmu. A to je vykonáváno právě kvůli tomu, aby nebyly nevěrné.

Hledají si i muži v kultuře, kde takové represe nejsou přítomné, způsoby, jak ženy kontrolovat?

Samozřejmě se to vyskytuje, ale ne v takových krajnostech, jak jsme tomu svědky v současné době v Africe, na Blízkém východě, v islámských zemích a podobně. V naší kultuře to, co bylo aktuální před několika sty lety, dodnes vidíme v jiných kulturách, jiných náboženských oblastech. V dnešní západní civilizaci je kontrola ženského sexuálního chování podstatně více skryta. Ženy jsou spíše často kontrolovány citově, ekonomicky ze strany mužů, ale to samé někdy funguje i ze strany žen. Taky ženy jsou žárlivé. Ale je nutné konstatovat, že ženská sexuální nevěra ohrožuje manželství podstatně více než sexuální nevěra mužů. Pokud jsou nevěrné ženy, jsou většinou nevěrné vztahově. Mají spíše delší mimomanželské vztahy. Muži mají spíše krátkodobé, jednorázové sexuální vztahy mimo manželství. Zatímco u mužů je důvodem k rozvodu sexuální nevěra jejich partnerek, u žen je příčinou rozvodu málokdy jejich pouhá sexuální nevěra, jako spíše citová nevěra mužů. Pro ženy je podstatně větší stres vědomí, že jejich partner je zamilován do cizí ženy, než že je s jinou ženou nevěrný sexuálně. Proč? Protože pokud je manžel zamilován do cizí ženy, hrozí nebezpečí, že bude v budoucnu chtít investovat čas, peníze, energii do té druhé ženy a do eventuálních potomků.

weiss petr 1

Proč je vlastně sex tabu, když je tak důležitý pro život i zdraví?

Sex v dnešní společnosti už není vůbec tabuizován. O sexu se učí ve školách - a neříkám, že je vždy sexuální výchova dostatečná - ale jsou snahy o její zařazení do osnov už na základních školách. Se sexem se setkávají dle výzkumů i 12leté děti ve formě internetové pornografie. To není ideální a zároveň tomu už nezabráníme. Takže často vlastně doplácíme na to, že je nahoty a sexu kolem nás až příliš. My sexuologové víme, že stud má v našem chování a sexualitě velmi významnou roli, a to roli velmi výrazně erotickou. Tam, kde stud chybí, často chybí i sexuální vzrušení.

Jak by se člověk měl tedy stavět k sexu, aby si udržel co nejlepší duševní zdraví?

Podle našich výzkumů je většina českých mužů a žen spokojená se svým sexuálním životem. Paradoxně z našich reprezentativních výzkumů vychází, že lidé mají, pokud žijí v páru, dokonce více sexuálních styků, než by potřebovali. Možná je to proto, že chtějí potěšit svého partnera nebo partnerku. Ale v zásadě jsou Češi v sexu spokojeni. Co může být důležité pro sexuální spokojenost a duševní zdraví? Jednoznačně nejdůležitější je nenutit sebe ani druhého k něčemu, do čeho nemáme chuť. Mám tady v ambulanci velmi často ženy, které se nutí do sexu s partnerem kvůli němu, aby ho potěšily, aby si nemyslel, že jsou nějakým způsobem nedostačující, dysfunkční a podobně. To vede velmi často až k tělesnému odporu vůči milování s partnerem. To je přímý důsledek nucení se do sexu nad své možnosti. Současně bych doporučoval v sexu nic nepředstírat. Podle našich výzkumů tři čtvrtiny českých žen občas, a jedna čtvrtina dokonce často nebo vždy, předstírají orgasmus. To samozřejmě opět vede jen k tomu, že po sexu nebudou toužit. Je to jasný následek toho, že si sex pozitivně neužijí.

Jak je důležitá partnerská komunikace?

Komunikace mezi partnery je základ toho, aby zjistili, po čem oba touží, co se jim líbí, co jim v partnerském milování chybí. Pokud lidé nejsou schopni to tomu druhému říci, jasně vyjádřit své potřeby, pak se nemohou divit tomu, když sex nebude fungovat. Mám tady často pacientky, jedná se většinou o ženy, které říkají: „Vždyť já jsem mu to kolikrát už naznačila. On to přece musí vědět!“ A pak mluvím s jejich partnery a ti se diví, nemají vůbec tušení, že to jejich partnerka takhle prožívá. Takže rada v této oblasti pro ženy je: Dámy, nenaznačujte, ale naprosto jasně mluvte o tom, co se vám líbí, abyste dosáhly uspokojení a partnera jasně veďte.  

Zmínil jste se o internetové pornografii. Mohou technologie postupně nahradit partnerský vztah?

Kromě pornografie máme k dispozici sexuální pomůcky různého charakteru - vibrátory, umělé penisy a vagíny. V budoucnu přibydou i robotičtí partneři pro sexuální uspokojení. Je to trend, kterému se nelze vyhnout. Domnívám se však, že nikdy nenahradí živého partnera, protože to je v podstatě vždy pouze masturbace bez citového vztahu, bez hlubšího porozumění. Může to vést k uspokojení tělesné potřeby, sexuálnímu vybití z hlediska fyziologického, ale nikdy to nebude schopno naplnit potřeby citové, vztahové, právě ty potřeby, které nám naplňuje milování s někým, s kým si rozumíme, koho i milujeme.

Mohou být technické pomůcky ale i přínosem?

Všechny tyto technické vymoženosti mohou mít obrovský pozitivní přínos. Třeba pro jedince, kteří z různých důvodů nejsou schopni partnerského sexu, pro lidi osamělé jako doplňkové masturbační pomůcky. Současně i v rámci sexuální terapie mohou sloužit jako terapeutické prostředky například u anorgastických žen. Pokud je chceme naučit dosáhnout orgasmu, rozhodně to půjde především právě pomocí nácviku vibrátorem. A pokud žena, která trpí anorgasmií, je schopná nakonec dosáhnout orgasmu právě pomocí vibrátoru, tak je to na půl cesty k vyléčení v tom smyslu. Pak může tyto aktivity zabudovat i do partnerského sexu a mít i plnohodnotný partnerský sex eventuálně i s pomocí vibrátoru.

Mají vliv na sexualitu také chytré telefony a sociální sítě?

U nás zatím neznám žádné výzkumy, které by mapovaly změny sexuálního chování pomocí sociálních sítí typu Tinder. Ale rozhodně budou hrát stále větší roli v seznamování a určitě umožňují především pro muže nalezení nezávazného, anonymního, příležitostného sexu, ke kterému mají muži obecně sklon více než ženy. Ženské sexuální chování je podstatně selektivnější, vybíravější než to mužské. Protože ženy musí být opatrnější při výběru sexuálního partnera než muži při výběru sexuální partnerky. Během vývoje homo sapiens sapiens byly jejich investice do reprodukce mnohem větší než investice mužů. Zatímco u mužů šlo často jen o tu jednu ejakulaci, tak u žen šlo o 9 měsíců těhotenství, porod, který ji ohrožoval na životě, v minulosti velmi výrazným způsobem, kojení dítěte a péče o dítě až do dospělosti. Proto musely být ženy při výběru svého sexuálního partnera vždy vybíravější.

Jak navazují lidé s duševním onemocněním vztahy? Je vhodnější si najít partnera se stejnou diagnózou?

Duševní nemoc podstatným způsobem ovlivňuje partnerské vztahy i sexualitu. Znesnadňuje nalezení partnerského vztahu, vede k omezování sexuálního života, ale vede i například, v případě manické poruchy, k rizikovějšímu sexuálnímu chování. A na druhou stranu samozřejmě víme, že určité sexuální zkušenosti především ve formě traumatizace, sexuálního zneužití nebo znásilnění vedou k narušení sebevědomí člověka, k narušení jeho psychosexuálního vývoje, k sexuálním dysfunkcím, můžou vést i k závislostem, k neurotickým poruchám. Víme, že více než polovina žen, které se pokusí o sebevraždu, mají v anamnéze sexuální zneužití v dětství. Stejně tak víme, že ženy trpící depresivními poruchami, mají statisticky významně vyšší procento zneužití nebo znásilnění v anamnéze. Ženy, které trpí anorgasmií nebo mají problémy ve výkonu partnerské role, mají tuto anamnézu sexuální traumatizace, ale stejně tak prostitutky, alkoholičky, ženy drogově závislé. Sexuální traumatizace může velmi výrazně ovlivnit další vývoj člověka.

Pokud má například jeden z partnerů diagnostikováno nějaké duševní onemocnění, co byste jako odborník doporučil v sexuálním životě tomu druhému partnerovi?

Je nutno počítat především s tím, že farmakoterapie může velmi vážně narušit sexualitu partnera s diagnózou, jeho či její apetenci. Už samotné duševní onemocnění může ovlivnit jeho/její vztahy jak partnerské, tak i sociální. Tomu se nelze v podstatě vyhnout. Je důležité, aby s tím člověk počítal, aby věděl, že i v této oblasti je naděje, existují období remise i u vážných psychotických poruch. Realisticky je nutno počítat s tím, že v určitých obdobích bude sexuální soužití negativně poznamenáno. Lidé s vážnými duševními onemocněními si nejsou někdy vědomi své poruchy a své nemoci, a proto komunikace a zvláště nějaká snaha o racionální komunikaci se může míjet účinkem. Proto by ten partner, který není duševně nemocný, měl mít realistický přístup a je samozřejmě důležité, aby partner/partnerka spolupracovali s ošetřujícím psychiatrem.

Co jsou deviace a jak vznikají?

Deviantní vyplývá z definice sexuální normality, jak jsem už zmínil. Všechno, co je nekonsenzuální, s věkově nepřiměřenými, nezralými objekty, co vede k možnému poškození toho člověka, považujeme za deviantní, tedy za poruchu sexuální preference. Domníváme se, že dispozice k přítomnosti parafilie, neboli k poruše preference, jsou vrozené, že se člověk rodí jako pedofil, že se tomu nemůže naučit. Stejně tak se tomu nemůže ani odnaučit, a proto je parafilie celoživotní. My umíme parafilii léčit, ale určitě ji nedovedeme zatím vyléčit. Čeho jsme schopni v naší sexuologické praxi, je buď potlačit parafilní sexualitu léky a antiandrogeny na takovou úroveň, se kterou ten člověk je schopen zvládat a kontrolovat vlastní vůlí svou sexualitu. Nebo jsme schopni ho eventuálně naučit, jak žít se svou odlišnou sexualitou bez toho, že by přicházel do konfliktu se společensky hájenými zájmy.

Jaké jsou nejčastější mýty spojené se sexuální deviací?

Myslím, že nejčastější mýtus spojený s parafiliemi je, že se zaměňuje sexuální delikvence a sexuální deviace. Platí totiž to, že pouze část, asi 1 z 10 z těch, kteří se dopouštějí sexuálního deliktu, jsou praví devianti. Pouze 1 z 10 z těch, co zneužijí dítě, jsou pedofilové. 1 z 10 z těch, co znásilní ženu, jsou sadisté či patologičtí sexuální agresoři. A stejně tak většina sexuálních parafiliků se nedopouští nikdy v životě sexuálního deliktu. Jsou schopni své sexuálně odlišné potřeby uspokojovat masturbačně pomocí deviantních fantazií apod. Takže rozhodně neplatí to, co čteme běžně v novinách, že někdo byl trestán za pedofilii. To je nesmysl, stejně jako kdyby někdo napsal, že někdo byl trestán za diabetes nebo za angínu. Pedofilie je porucha sexuálního zdraví. Ten, kdo je trestán, není trestán za tu poruchu zdraví, ale za to, že zneužil dítě. A pouze v menšině těchto případů se skutečně jedná o pedofila čili parafilika.To, že se někdo narodí jako pedofil, určitě může velmi poznamenat jeho osobnostní vývoj, jeho psychosexuální vývoj a pokud například pedofilně orientovaný člověk se dokonce dopustí i zneužití dítěte, může to ovlivnit i jeho sociální život podstatným způsobem ve formě trestního stíhání, eventuálně výkonu trestu. Takže rozhodně sexuální fungování, sexuální zdraví je podstatnou součástí celkového duševního a sociálního zdraví jedince.

Spolupráce: Margit Paszová
Foto: Archiv Petra Weisse

 

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.