Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

 

mosadiq big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

23
ledna
2020

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do kina, poslouchali jsme hudbu.“ Podle ní jsou lidé v Afghánistánu z vleklého konfliktu unavení. „Od začátku války uplynulo čtyřicet let a nikdo neví, jak dlouho to bude ještě trvat. Já a moji vrstevníci jsme vyrostli ve válce a neznáme nic jiného. Nemyslím si ale, že jde o dobrovolnou volbu lidí.“ Mosadiq si myslí, že situace nadále zůstává vážná, jsou tu ale malé změny k lepšímu. Lidé se například čím dál více zasazují o vzdělání pro dívky. Důležitá je hlavně vyrůstající generace mladých lidí, u které hraje velkou roli propojení se světem a přístup k informacím. „Mladá generace se nějak snaží dostat ven z násilného prostředí a učinit změny, které v budoucnu změní směřování země,“ vysvětluje Mosadiq. „Někteří jsou více spojeni se světem, používají sociální sítě, mají přístup k internetu. Afghánistán je jednou ze zemí s nejmladší populací v regionu. Je velmi důležité, abychom ji zapojili do debat, musíme se snažit vytvořit jim prostor pro to, aby se mohli vyjádřit, a dát jim tu možnost.“ Horia Mosadiq byla jedním z hostů festivalu Melting Pot v Ostravě.

Čemu se v současnosti věnujete?

Zajímám se o lidská práva a tomuto tématu se věnuji i ve svém výzkumu. Zaznamenávám a reportuji porušování lidských práv Afghánců, ke kterým dochází v Afghánistánu nebo kdekoli ve světě.

V jakém prostředí jste vyrůstala, jak moc se lišilo od současné podoby Afghánistánu?

Mé dětství bylo rozhodně hodně odlišné od toho, s čím se můžeme setkat v dnešním Afghánistánu. Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do kina, poslouchali jsme hudbu. Jako malá jsem vídala mámu běžně chodit v minisukni a v tričku s polodlouhým rukávem. Moje sestra chodila do školy taky v minisukni. Já sama jsem až do roku 1992 chodila ven bez šátku na hlavě a minisukni jsem nosila taky. Bohužel, Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. To je samozřejmě nejvíc vidět třeba právě na porušování lidských práv, ke kterému dochází v celé zemi. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí. V Afghánistánu máme nesmírně vysokou míru kriminality nebo chudoby. Navíc, a to je horší, docházelo k celostátnímu nárůstu podpory Daeše, tzv. Islámského státu. A dále dochází ke zvěrstvům, která mají na svědomí Daeš, Tálibán a další.

Afghánistán je po dekády sužován násilím, menšími či většími válečnými konflikty a válkami. Nejsou z toho lidé unavení?

Samozřejmě, že jsou z toho unavení. Od začátku války v Afghánistánu uplynulo čtyřicet let a nikdo neví, jak dlouho to bude ještě trvat. Já a moji vrstevníci jsme vyrostli ve válce a neznáme nic jiného. Nemyslím si ale, že jde o dobrovolnou volbu lidí. Odhaduje se, že během války s Ruskem byly miliony Afghánců nuceny opustit své domovy. Rusové odešli, na to pak ale navázala další občanská válka. Jenom v Kábulu bylo devadesát pět procent města srovnáno se zemí a dotklo se to šedesáti tisíc lidí. Nic tam nezůstalo. V roce 1996 nastoupila vláda Tálibánu. Ten nejen, že pokračoval v porušování lidských práv, ale začal uvádět do praxe právo šaría. Lidi byli trestáni za nedodržování předpisů. Muži za nenošení předepsaného plnovousu, ženy za pohyb na ulici bez doprovodu muže. Za krádež se sekaly ruce. Takto to pokračovalo až do doby, než Spojené státy, v reakci na teroristické útoky v New Yorku, začaly s invazí do Afghánistánu. Od té doby válka jednoduše pokračuje a my nemáme vidinu lepších zítřků. To, co nás teď opravdu trápí, je, že po asi sedmnácti letech mezinárodní vojenské invaze do Afghánistánu, je Tálibán znovu na vzestupu a jeho síla je nyní stejná jako v roce 2001. Současně tu máme Daeš, jehož podpora v zemi stoupala a který neustále útočí. Počet civilních obětí dosahuje neuvěřitelných čísel. Více než milion a půl lidí je vnitřně vysídlených, okolo tří milionů dalších uprchlo do Pákistánu a nevím, kolik tisíc jich je v Evropě.

mosadiq 1

To, co vidíme v médiích o Afghánistánu, je prezentováno dramaticky až tragicky. Jsou to vesměs negativní zprávy. Po tom, co jste nastínila, vidíte někde i pozitivní příběhy, pozitivní aspekty vývoje v Afghánistánu?

Sem tam se nějaké pozitivní věci dějí. Nejsou to velké věci, ale důležité je, že k nim dochází. Například lidé z komunity z velmi výbušné provincie se zasazují o vzdělání pro dívky. V Kandaháru, což je místo zrodu Tálibánu, v minulém roce umožnil jeden významný muž svým dcerám, aby navštěvovaly školu. Proto si myslím, a vidí to i svobodná média po celé zemi, že nějaká úroveň svobody tady je, že mladá generace se nějak snaží dostat ven z násilného prostředí a učinit změny, které v budoucnu změní směřování země. Tyto malé věci vytvářejí mnoho naděje. I přes to, že se jedná o malinkaté příklady.

Co je za těmi pozitivními příklady? Je to přístup k informacím, včetně těch ze zahraničí? Větší propojení s globální společností, lepší vzdělání?

Ano, myslím, že to je mix všech faktorů. Hlavně jsou ale lidé unavení, víte? Protože to, co vidíme, jsou zvěrstva a násilí. Jsme z toho opravdu unavení a myslím, že to je důvod, proč se nová generace tolik snaží, aby něco změnila. Někteří jsou více spojeni se světem, používají sociální sítě, mají přístup k internetu a další věci. Zároveň to má co dělat i s jejich vnitřními pocity. Je to snaha o nalezení toho, jak vlastně změnu lze udělat.

Vnímáte vliv sociálních médií také jako negativní? Například Daeš je schopný je využívat pro svá poselství velmi jednoduše a efektivně.

Sociální média nabízejí hodně pozitiv, ale také negativ. Sociální sítě vnímám jako místo, kde lidé můžou vyjádřit svůj názor, pocity. Na sociálních sítích dochází k výměně emocí, ale také k výbušnostem. Lidé se obviňují navzájem. Možná je to mnohem lepší, než kdyby měli ty frustrace držet v sobě, což by mohlo ústit ve větší problémy. Kdyby tu takový prostor nebyl, tyto frustrace by se mohly přeměnit do fyzického násilí. Pokud jde o šíření ideologií, v minulosti lidi mohli poslat své děti do madrasy nebo do tábora, kde se radikalizovaly. Ale nyní to tak dělat nepotřebují. Nepotřebují za to utratit hodně peněz. To, co dnes potřebujete, je internetové připojení a počítač.

Máte návod na to, jak pracovat s frustracemi? Něco, co povede k usmíření?

Vždycky tvrdím, že Afghánistán je jednou ze zemí s nejmladší populací v regionu. Bohužel zapomínáme na sílu a energii, kterou tito mladí lidé mohou s sebou přinést, ať už jsou to věci pozitivní nebo negativní. Je velmi důležité, abychom zapojili mladé lidi do debat, musíme se snažit vytvořit jim prostor, kde budou mít možnost se vyjádřit, aby jim bylo odpovídáno na jejich otázky. Je důležité jim dát tu možnost, je to klíčové.

mosadiq 2

Je možné, že někteří naši čtenáři nebudou vědět, co přesně si představit pod pojmem obhájkyně lidských práv. Jak vypadá váš každodenní program?

Liší se to téma od tématu. Jako obhájkyně lidských práv můžu dokumentovat jejich porušování bez ohledu na to, kdo tak činí. Někdy se toho dopouští vláda, jindy Tálibán, Daeš, Američané nebo spojenci NATO. Mohu se zasazovat o to, aby ti, kdo trpěli, dostáli spravedlnosti. Moje práce je poměrně nebezpečná. Jako ochránkyně lidských práv si myslím, že ti, proti kterým pracuji, rádi používají různé metody, aby lidi, jako jsem já, umlčeli. V okamžiku, kdy by utichl můj hlas, by to znamenalo, že vyhráli. A to se nesmí stát. Většinu času mi i moje vlastní rodina říká: „Jsi malý člověk, který se potýká s příliš velkými problémy. Čelíš velkým a silným státům, organizacím, lidem. Proč si myslíš, že by ses mohla právě ty zasadit o změnu?“ A mně se chce říct: „Nezapomeňte na sílu, s jakou může udeřit komár.“ Víte, malými věcmi se dá velmi snadno nechat otrávit (smích). S bzučením komára u ucha se dá velmi špatně spát. A já si připadám jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život.

Dokážete vzpomenout na nějaký konkrétní příklad?

Řešila jsem případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s jedním z velice mocných lidí, ministry afghánského kabinetu. A já jsem se setkala s těmito ženami v nemocnici, vyslechla jsem celý příběh, zaznamenala ho, sesbírala všechny informace a zavolala jsem ministrovi. Řekla jsem mu: „Toto vaši muži udělali těmto ženám a já k tomu mám veškeré důkazy. Musíte to vyšetřit, musíte velitele postavit mimo službu.“ Na začátku to ten ministr odmítl, potom otočil. Volal mi samotný velitel a tvrdil, že ty ženy lžou. Říkal: „Ona lže. Je to prostitutka, spala s mými muži. Nebylo to v žádném případě hromadné znásilnění.“ A já odpověděla: „Ne. I kdyby byla prostitutka, nemáte právo ji znásilnit. I prostitutky mají právo na důstojnost.“ Po tolika bojích jsem chtěla, aby o tom rozhodl soud. Mluvila jsem předtím s několika lidmi od soudu, takže jsem věděla, že se mohlo stát, že ten případ před něj nebudeme schopni dostat. A že ve chvíli, až se nám to podaří, nás zabijí.

Co jste tedy udělala?

Hned další den jsem zavolala samotnému ministrovi, protože dokonce i žalobce a policie byli pod tlakem dotčeného velitele. Ministrovi jsem řekla: „Poslouchejte, já vím, že to je strašně stresující a nemůžeme tyto lidi poslat před soud. Co doopravdy chci, abyste udělal, a to, co chtějí ty ženy, je vyrovnání. Pokud existuje nějaká forma kompenzace, tyto ženy budou souhlasit. Ale pokud to nebudete chtít udělat - a já vím, že soud k našemu případu nebude přihlížet - předám tento případ médiím. Budu ty ženy chránit, nenechám je mluvit o všem, zveřejním ale, co jim vaši muži udělali.“ Takže po strašných peripetiích a výhrůžkách byli dva z těch mužů odsouzeni k odnětí svobody. Velitel sám odmítl, že by s tím měl cokoliv společného. Podařilo se nám ale poslat za mříže dva muže. Dokázali jsme to. Když ti muži nastoupili do vězení, začali mi lidé z okolí velitele spolu s rodinami zavřených mužů vyhrožovat. Ale my to nevzdaly.

Máte strach?

Ne.

Nikdy?

Myslím, že v minulosti, když jsem obdržela první výhrůžku smrtí, jsem strach měla. Měla jsem opravdu mrazení. Podruhé, když na mě někdo přímo před mým domem namířil pistoli, jsem se taky hodně bála. Cítila jsem, jak se celá třesu. No a potom přišla fáze, kde jsem ten strach překonala. Došla jsem k tomu, že smrti nelze uniknout. Bez ohledu na to, kolik let žijeme, stejně umřeme. Ať už dostaneme infarkt, onemocníme, srazí nás auto, budeme zabiti při sebevražedném útoku nebo zastřeleni. Takže proč bychom se měli bát? Nejhorší, co se může stát, je, že nás zabijí.

Je za vaší motivací pomáhat ostatním nějaká vnitřní síla?

Moje rodina během války hodně trpěla. Během střelby na náš dům byl zabit můj nemladší bratr. Má rodina se stala vysídlenou. Ve válce jsem ztratila bratrance a sestřenice a můj manžel byl vážně zraněn. Jako novinářka jsem viděla spoustu případů porušování lidských práv a hrůz, které jsem následně nahlašovala. Všechny tyto věci mě udržovaly v tom nepřestat. Myslím si, že si lidé zaslouží lepší spravedlnost a lepší život.

mosadiq 3

Dochází v Afghánistánu ve věci práv žen k pozitivním změnám?

Afghánistán je bohužel jednou z nejnebezpečnějších zemí na světě. Současně se ale po celé zemi dějí nějaké pozitivní věci. Například nyní mají ženy vlastní ženský orchestr. Skupina mladých žen se věnuje hudbě, pořádají se představení a je to kouzelné. Máme skupinku ženských lyžařek, ty se věnují propagaci lyžování v Afghánistánu. Během zimy lyžují a tento sport propagují. Taky máme skupinku ženských cyklistek, ženy fotbalistky. Mnoho mladých dívek a žen, které přicházejí, se navíc nebojí. Snaží se jen dělat to, co chtějí. Jako by říkaly: „Jsme tady a chceme změnu.“ Máme mnoho špatných tradic a patriarchálních pohledů na ženy, které celou situaci kolem ženského hnutí jen ztěžují. Ale zároveň máme ženy a dívky, které se snaží být následováníhodným příkladem a které chtějí ukázat, že existují druhé strany mince, další způsoby života.

Jak si sama pro sebe udržujete v Afghánistánu naději?

Naděje je všechno, co máme. Ten, kdo nemá naději, jako by byl mrtev. Udržovat ji je hodně důležité. Dám vám příklad. Malé věci, které se kolem mě dějí, mi dávají pocit, jako bych stála ve velmi tmavém pokoji. Ty malé věci jsou jako třpytící se světélka, co v tom pokoji poletují. A jsou to právě ta světélka, co mě udržují v pohybu. To jsou ty věci, které mě motivují. Navštívila jsem například nějaké z rurálních oblastí. Šla jsem se podívat na hodiny čtení a psaní. Viděla jsem ty padesáti šedesátileté ženy, které nikdy nechodily do školy, a teď umí číst a psát! Víte, ony jsou na ten pokrok, který udělaly, tak pyšné. Říkají mi příběhy o tom, jak se chlubí před svými manželi, kteří psát neumějí. To jsou pro mě opravdu silné příběhy a motivace. Vidím například skupinku mladých dívek, které jsou v restauraci a obsluhují hosty. V Afghánistánu tohle není rozhodně běžné. Objevují se mladí muži, kteří bojují za ženská práva. Když dojde k nějakým zvěrstvům na ženách, oni jsou ti, kdo stojí v první linii a domáhají se spravedlnosti. A tyhle všechny příběhy mi dávají sílu a energii.

Přináší vzdělané a sebevědomé ženy do světa, kterému dominují muži, více rovnováhy nebo konfliktu?

Myslím, že je potřeba vytvořit balanc. Musíte vzdělat i muže. Já jsem například vyrostla v rodině, kde jsme nikdy neřešili rozdíly mezi muži a ženami. Hodně své síly v sobě mám díky rodinnému zázemí. Ale pak také máte ženy a dívky, které vyrostly jako občanky druhé kategorie. A cokoli z toho, co dělají, je kulturně odsouzené a ony jsou neustále někým korigovány. Vždycky říkám mužům, že silní muži by nikdy mít strach ze silné ženy neměli. Jenom slabí muži se bojí silných žen. Nechte muže a ženy získat sílu. Pokud chcete silnou společnost, jestli chcete silnější rodiny, udělejte to. Mnoho mužů samozřejmě nesouhlasí a spousta z nich je vyděšených, dokonce i nějací moji mužští přátelé říkají, že ženy jako já je opravdu těžké ukočírovat. Oni pak vzdávají hold mému manželovi. Když se ale zeptáte mého manžela, řekne, že má se mnou o dost šťastnější život, než kdyby vedle něj byl někdo slabší. Protože pak by se o něj muselo pořád pečovat (smích).

A to by nebylo v rovnováze.

Nebylo.

Autoři: Jiří Pasz, Aisha Georgia a Geti Mubeenová
Foto: Meltingpot Forum / Michal Berger

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.