Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

 

vopalenska big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

23

ledna
2020

 

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se přidala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji podařilo z poruchy vyléčit. Lucie založila rodinu, vdala se a začala žít spokojený život. „Po několika letech, kdy jsem už měla dvě malé děti, byla jsem zelená vdova těsně za Prahou, starala jsem se o domácnost a začala jsem zase pracovat, tak se to nakupilo. Přišly stresy, abych stíhala práci s dětmi a domácností.” Úzkosti a panické záchvaty se vrátily. Nepomáhal ani alkohol. Na rok proto Lucie odešla na nemocenskou. „Prostě jsem nebyla schopná se do práce vrátit. Byla jsem navíc vyhořelá. Měla jsem pocit, že si nic nepamatuju, že mi to vůbec nemyslí, že nemůžu zvládnout nápor, který se po mně chtěl,” říká.  Dnes je zpět, svou práci má stále ráda a nechce se jí vzdát. Přestože věří, že je to nejhorší za ní, není si jistá dalším vývojem. „Nevím, jestli se z toho někdy úplně vybabrám.”

Ač se to veřejně moc neví, potýkáš se dlouhodobě s duševními obtížemi, které tě také coby moderátorku vyřadily na čas z provozu. O co jde?

Začala jsem mít panické záchvaty třeba pětkrát týdně. Což bylo hrozně vyčerpávající. Nejdřív jsem chtěla odejít z rádia, pak mi ale můj nadřízený řekl, že v takových stavech lidé výpověď nepodávají, ať si to rozmyslím. Šla jsem na nemocenskou a zůstala doma nakonec rok.

Co se stalo, že přišly úzkosti a panické ataky?

Těžko říct. Já jsem před tím fungovala řadu let celkem v pořádku, na antidepresivech. Pracovala jsem. Asi se sešlo víc věcí najednou - nepohoda doma i přetížení z práce.

Jak se úzkosti projevují? Jak přesně člověka paralyzují?

S úzkostmi jsem se potýkala od samého dětství. Trpěla jsem například ochromující trémou, když jsem měla jako žačka Lidové školy umění zahrát na klavír před lidmi. Byla to pro mě opravdu největší muka. Nikdy jsem v sobě neměla exhibicionismus - zahrát pro druhé a ukázat jim, co umím. Úzkost je strašný stav. Stáhne se ti krk, začne ti bušit srdce. Později se přidaly fyzické projevy jako píchání v hlavě, u srdce nebo bolesti zad. V teenagerské době se k tomu přidaly deprese. Pamatuju si, že jsem už nechtěla žít. Nemohla jsem. Byla jsem prostě unavená a vyčerpaná. Ty stavy vyčerpaly strašně moc energie. Člověk je pořád v napětí. Takže pak byly stavy, kdy jsem upadala do malátnosti. Po maturitě byly roky, kdy jsem chodila na konzervatoř, učila jsem se hrát na kostelní varhany, ale taky jsem spala šestnáct hodin denně. V dospělosti jsem se pak nechala několikrát odvézt na pohotovost s tím, že mám infarkt. Když už jsem tam jela asi pošesté, zeptali se: „Na psychiatrii se léčíte?” Já jsem na ně koukala a zeptala se: „Proč myslíte?” A oni mi řekli, že by to mohl být nějaký panický záchvat.

vopalenska 1

Jak sis to v době dospívání vysvětlovala?

Já jsem vůbec nic nevěděla. Říkala jsem si, že jsem asi melancholická duše.

Co lidé kolem tebe?

Ti nic nepoznali.

Říkala jsi, žes pořád spala, byla jsi unavená. Neříkali ti, že jsi líná?

Já jsem toho vlastně měla pořád dost. V době střední jsem dělala dvě školy najednou - přes den gymnázium a po večerech konzervatoř. Takže byl neustále stres, abych vše stíhala. Což mám dodnes. Přitom už dnes nemám skoro nic. Mám jen práci a rodinu. Pečení, vaření, nakupování. To je vlastně všechno.

 

Úzkosti jsi měla od dětství. Dokážeš identifikovat, co bylo spouštěčem?

Něco mám nejspíš vrozené a doma bylo hrozné dusno. Víc bych o tom asi nechtěla mluvit.

Jako dítě jsi měla paralyzující trému při veřejném vystupování, dnes patříš k často nasazovaným moderátorkám Českého rozhlasu. Jak to jde dohromady?

Nejde to dohromady víc lidem. Věděla jsem, že mám s tímhle problém, ale neumím odmítat příležitosti. Když jsem proto dostala v roce 1995 nabídku pracovat v Rádiu Svobodná Evropa, nedokázala jsem ji odmítnout. Při prvním vysílání zpráv naživo mi popraskaly trémou žilky v očích a měla jsem je zalité krví jak králík. V pořadu Na hraně České televize jsem taky zpočátku bojovala jen se sebou a trémou. Pak jsem ale začala přecházet posttraumatickou stresovou poruchu a to jsem občas nevěděla, co ti hosté říkají. Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla. Občas se stalo, že zaznělo něco, co mi nesedělo, tak jsem se na to zeptala. A ukázalo se, že jsem se zeptala dobře. Ale ani v době, kdy mi bylo nejhůř, tomu nikdo nevěřil. Nikdo nevěděl, že mám psychiatrickou diagnózu. Vždycky jsem tam vypadala hezky - načesaná a namalovaná. Ve skutečnosti se ale ve mně odehrávaly boje, o kterých nikdo netušil. Měla jsem posttraumatickou stresovou poruchu a než mě vyléčili, tak jsem si uvolněně užila možná jedno jediné natáčení. Jinak to byl boj se sebou samou.

Poznal někdo, že nejsi ve formě?

Párkrát jsem se rozbrečela před režisérem. Je to bezvadný člověk, vždy se mě snažil utěšit, že to bude dobré. Tak jsem to pak vždy dala.

A proč člověk, když je mu to nepříjemné, v takové práci zůstává?

Mě ta práce bavila. Bavilo mě to připravovat, tvořit, nakonec jsem měla tu a tam dobrý pocit, že jsme udělali dobrý pořad. A že to za to utrpení stálo.

Sdílela jsi pocity s kolegy?

Párkrát jsem to řekla. Ale já jsem fakt nevěděla, o co jde. Já jsem se jen strašně bála.

Co bylo podstatou toho strachu?

Že jsem málo připravená, i když jsem dělala, co jsem mohla. Prostě strach. Z mého pohledu je strach nejhorší věc na světě. Pak je ještě strach ze strachu, kdy se člověk bojí, že se bude bát, a nedokáže si vůbec užívat život. S čímž bojuju dodnes.

vopalenska 2

Na základě jaké zkušenosti jsi přišla k posttraumatické stresové poruše?

Asi v únoru roku 2000 byl venku sníh a mráz a já jsem spala ve své malinkaté garsonce o rozloze dvaceti tří metrů čtverečních. Najednou jsem se probudila, byly asi čtyři hodiny ráno. Slyšela jsem totiž nějaký zvláštní zvuk. Myslela jsem, že to jsou potkani ve stoupačkách, a tak jsem se otočila a spala dál. Ten zvuk ale nepřestával. Tak jsem se probrala, v polospánku jsem se posadila na posteli - zatímco jsem byla úplně nahá jen s krátkým tričkem pod prsa - a přede mnou na vzdálenost asi dvou kroků seděl na bobku přikrčený chlap. U mě v pokoji. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Myslela jsem, že mám halucinace. Tak jsem ze sebe vykoktala jen větu: „Kdo jste? Co tady chcete?” A pak mě úplně šokovalo, že mi ten člověk odpověděl: „Vždyť já už jdu.” V tu chvíli ve mně všechno zmrzlo, protože jsem si uvědomila, že halucinaci nemám. Slyšela jsem, jak ten člověk v mém pokoji promluvil. Takže se mi to nezdá. Nevykřikla jsem, nehysterčila. Začala jsem naopak v hlavě racionálně analyzovat situaci. Došlo mi, že přišel přes kuchyň, že tedy může mít nůž, že to není legrace. Tak jsem vyhodnotila, že nejlepší je útěk. Vypočítala jsem si, že ke dveřím to jsou tři kroky, měla bych vzít klíč a zamknout za sebou, aby neběžel za mnou. A uvědomila jsem si, že pod polštářem mám mobil. Nakonec jsem to všechno udělala. Zvedla jsem se, vyběhla s tím nahým zadkem a mobilem v ruce do mrazu. Vzala jsem i ten klíč a zamkla, abych se posichrovala. Riskovala jsem, že on udělá po tom, co se zvednu, to samé a zabije mě. Ale řekla jsem si, že to risknout musím. Venku jsem hned vytočila policii, přijeli do deseti minut. A já mezitím stála ve čtyři ráno v tom mrazu venku nahá jen v minitriku.

Jak policisté postupovali?

Vešli se mnou do bytu. Šli přede mnou a uviděli šlápoty na parapetu, tak věděli, že jsem si to nevymyslela. Dali mi svůj kabát a cigáro. Byli hrozně milí. Řekli mi, ať se zkusím dospat a přijdu ráno na služebnu, že to spolu sepíšeme. Já jsem si tam samozřejmě nemohla lehnout a spát dál ani omylem. Takže jsem se oblíkla a jela jsem na nejbližší pumpu, kde jsem do sebe házela kafe a kouřila jednu cigaretu za druhou. V devět jsem pak šla vypovídat, sepsali jsme protokol a nic. Ten den večer jsem pak šla do hospody a vyprávěla jsem to jako humornou historku mým kamarádům. Všechny to pobavilo.

Co bylo pak?

Pak nebylo nic. Prostě jsem žila dál.

V tom samém bytě?

Jasně. Žila jsem v něm ještě dva roky. Chodila jsem normálně do práce, natáčela jsem. Postupně mi ale bylo hůř a hůř. Přestávala jsem to zvládat. Přestala jsem nejdřív chodit do kuchyně, nešlo to. Měla jsem tam pak asi rok a půl nemyté nádobí. Nebyla jsem schopná ho umýt, tak jsem na to jen nalila nějaké chemikálie. Nebyla jsem schopná v tom bytě normálně spát. Čekala jsem, že ten člověk přijde znova. Pořád jsem měla nastražené uši, hlídala jsem. Do práce jsem ale chodila, přestože jsem pomalu nezvládala nic jiného. Bylo to to jediné, k čemu jsem se dokázala vybičovat. Snažila jsem se, aby to nebylo poznat. Takže to proto nikdo nevěděl. Občas jsem jen v práci někde usnula na pohovce.

Kdy sis řekla o pomoc?

Ty poslední měsíce, než se stalo, že jsem si o pomoc řekla, jsem začala spát u rodičů. Protože to u mě už nešlo. Pak už jsem nebyla schopná spát ani u nich. Měla jsem vidiny, že tam je nějaký člověk za oknem. Za oknem třetího patra. To už jsem si říkala, že není normální, že už to dál nejde. Neměla jsem sílu žít. Měla jsem sebevražedné tendence. Například jsem chodila rozhánět ty strachy do lesa na houby. To mě bavilo. Ale byl tam se mnou i nůž. A já jsem se kolikrát přistihla, jak tam stojím s nožem v ruce a nemohla jsem se zbavit myšlenky, že ho do sebe prostě vrazím.
A pak se stalo, že jsem měla natáčet hodinový pořad o mozku a měla jsem tam báječné hosty. Před natáčením jsem byla v úplném ustrnutí, kdy jsem hostům nebyla schopná nic moc říct. Měla jsem tam přitom scénář, který jsem jim s vypětím všech sil vykoktala, a oni mi nachystané otázky pochválili. Já ale měla hrozný strach, že to neodmoderuju. V téhle fázi pro mě byl každý pořad strašné utrpení. Bála jsem se, že nedám dohromady otázku, že neotevřu pusu. A když jsme to dotočili, a bylo to fajn, tak jsem oslovila přítomného psychiatra, že bych se potřebovala s někým poradit, protože mi není nejlíp. Že jsem měla co dělat, abych to ustála. On se zeptal, co se stalo, a já mu řekla o té vloupačce. Odhadl, že to vypadá na posttraumatickou stresovou poruchu a do týdne mi zprostředkoval vyšetření u svého kolegy, který se těmto úzkostným poruchám věnoval. A ten mi pak zachránil život. Z té poruchy mě za několik týdnů dostal.

Jak se mu to povedlo?

Člověk si to musí znovu prožít. Ne ale jako humornou historku, musí jít do hloubky toho zážitku. Musí popsat pocity, jaké měl. Povede se to ve chvíli, kdy začne brečet. Kdy zažije emoce, kterým v té chvíli nedal průchod. Já jsem si v momentě ohrožení života dát průchod emocím nemohla dovolit. Ony se pak někde uzamkly a začaly mi dělat hokej v hlavě. Jak se to dostalo ven, a byly mi předepsány léky, tak jsem se toho zbavila. Po několikatýdenním pobytu v Psychiatrickém centru Praha v Bohnicích, kde jsem podstupovala jak individuální, tak skupinovou terapii. V posttraumatu jsem žila dva roky.

Jak léčba změnila tvůj život?

Vyléčili mě. Ne že bych se už nebála dělat pořady, ale přestal se mi vracet ten zážitek. A přestala mě bolet záda, píchat v hlavě a u srdce. V tom mi strašně pomohly léky.

vopalenska 3

V roce 2002 musela být léčba s psychickým onemocněním celkem tabu.

Já jsem žádné stigma neřešila. Dokonce mě překvapilo, když se mě v blázinci ptali, jestli mohou dát do rádia razítko psychiatrické léčebny. A já říkala, že kdyby to byl problém, tak v rádiu ráda vše vysvětlím. Vnímám ale, že to stigma bylo obrovské a trvá dodnes. Spousta lidí se bojí.

Jak byla nakonec taková diagnóza v tvém případě v médiích vnímána?

Nikdo se mnou o tom moc nemluvil. Kolegové a kolegyně to věděly, vůbec nevím, co si o mně povídali. Já jsem se nijak šíleně neprojevovala, takže se ke mně ostatní chovali vždy hezky. Možná na mě koukali s podivem, když jsem někde v rádiu usnula.

Problémy se ti ale později vrátily.

Ano, po letech, jak jsem zmínila na začátku. Jak mě tehdy vyléčili, nastalo mi takové fantastické období, kdy se mi otevřely oči. Zjistila jsem, jak asi žijí lidé, kteří úzkostmi a depresemi netrpí. Najednou jsem se rozsvítila, potkala jsem svého muže, po dvou letech jsem otěhotněla a vše bylo fajn. Po několika letech, kdy jsem už měla dvě malé děti, byla jsem zelená vdova těsně za Prahou, starala jsem se domácnost a začala jsem zase pracovat, tak se to nakupilo. Přišly stresy, abych stíhala práci s dětmi a domácností. Chvíli bylo období, kdy jsem měla ambice je vozit při svém plném úvazku na různé kroužky. A to nešlo. Vůbec jsem neodpočívala a jela jsem nadoraz.

Dá se vůbec taková práce s péčí o rodinu skloubit?

Teď už jsou děti větší, tak je to jiné. Ale myslím, že to je strašné. Před nedávnem jsem odjela s kamarádkou na týden k moři, a když jsem se vrátila, manžel řekl, že strávil týden v kuchyni (smích). Pro mě je normální, že mám dvě šichty. A dělá to tak spousta ženských.

Jsou ženy v médiích pod větším tlakem než muži?

Pokud se máš starat o domácnost a děti, je to těžké. Kdysi jsem se ptala, jestli bych mohla nemít večerní služby, abych viděla děti. Tehdejší šéfredaktor řekl, že on děti taky nevidí. Z toho jsem byla úplně paf. Jiný kolega mi zase řekl jako odpověď na můj postesk, že bych chtěla být doma s rodinou, že ani spoustě ostatních lidí v rádiu rodina nefunguje. Že to je taková realita, se kterou se musí počítat.

Jak se ty psychické problémy začaly projevovat?

Když byly holky malé, začaly se opět dostavovat panické záchvaty. Bylo toho na mě hodně. Ne úplně optimálně to fungovalo doma a začala jsem pít. Vždycky, když jsem přišla v jedenáct večer z práce, otevřela jsem si lahvinku, pak druhou a už to frčelo. Na uvolnění. Abych ten stres z práce, dětí, nákupů a domácnosti ze sebe sundala. Několik let jsem takhle popíjela a do toho se mi vrátily ty záchvaty. Myslela jsem, že to nedám. Tehdy jsem zašla za doktorem a řekla, že už nemůžu. On mi změnil léky a nakonec jsem zůstala doma v podstatě rok. Prostě jsem nebyla schopná se do práce vrátit. Byla jsem navíc vyhořelá. Měla jsem pocit, že si nic nepamatuju, že mi to vůbec nemyslí, že nemůžu zvládnout nápor, který se po mně chtěl. Tehdy se rozjížděl Plus a byl velký tlak na výkon. A přestože jsem na té nemocenské přemýšlela, že půjdu dělat něco jiného, tak jsem se stejně zase do rádia vrátila. Protože já vlastně nic jiného neumím a ta práce mě baví. Dává mi smysl. A tak jedu dál.

Co jsi doma ten rok dělala?

Hrabala jsem se z těch sraček. Chodila jsem třikrát týdně na psychoterapii, neustále jsem brečela a nemohla jsem nic. Měla jsem strach o život. Pracovala jsem na sobě. A starala jsem se o děti. Fungovala jsem jako žena v domácnosti. Furt bylo co dělat.

Jaký byl pak návrat?

Drsný. Šla jsem znovu na plný úvazek. Ale dala jsem to. Ten odpočinek mi pomohl. Ale musela jsem si hodně věřit.

Jak je ti teď? Jsi z toho venku?

Já vlastně nevím. Tři a půl roku vůbec nepiju, těžké deprese nemám. Nastavení, které si člověk nese od dětství, si ale nese i dál. Léky beru a budu asi brát celý život, protože to bez nich nedávám. Potřebovala bych mít pocit bezpečí, který nemám. Nevím, jestli se z toho někdy úplně vybabrám.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.