Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Prší, lidé se nemají kde osušit a zahřát.” Česká dobrovolnice strávila Vánoce mezi uprchlíky v Řecku

 

anezka polaskova big

paszJiří Pasz
Autor

Vystudoval Humanitární a sociální práci v Olomouci a Mezinárodní rozvojová studia v Utrechtu. Pracoval jako sociální pracovník či na destigmatizaci lidí s duševním onemocněním. Fotil pankáče v Barmě, psal o dětských vojácích v Ugandě a natočil dokument o prostitutkách v Nepálu.

10
ledna
2020

Anežka Polášková strávila Vánoce jako dobrovolnice v uprchlickém táboře na řeckém ostrově Samos. „Krátce před Vánocemi i během nich strašně pršelo. Myslela jsem na to, jak se dá takové počasí přežít v plátěném stanu, lidé si nemají jak pořádně usušit oblečení a zahřát se,“ popisuje podmínky, ve kterých tu lidé žijí v zimním období. Pro děti dobrovolníci připravili vánoční aktivity: malování na obličej, promítání pohádky, hudební produkci, dárky. Vánoce společně slavilo 150 dětí ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu, Konga či Angoly, a to jak s křesťanských, tak muslimských či jezídských rodin. „Tady je luxusním dárkem obnošená čepice, rukavice a šála a k tomu sušenky a krabička džusu, všechno zabalené v igelitce,“ vypráví Polášková. „Ráda bych řekla, že si to děti užily, ale těžko říct, co vlastně děti války uvnitř prožívají. Ráda bych řekla, že měly z dárků radost, jenže ten dárek je vlastně humanitární pomoc,“ upozorňuje. Tábor má kapacitu 650 osob, je jich tam ale dnes okolo 3000, navíc okolo tábora je dalších asi 5000 lidí. „Ubytovací standard tady znamená stan postavený v kopci rozsáhlého olivového háje, třikrát denně výdej jídla s nekonečně dlouhými frontami, mobilní toalety. Žádné soukromí, důstojné podmínky ani životní perspektiva,“ popisuje podmínky. Příbytky, ve kterých rodiny žijí i několik let, se pak často „vylepšují“ kartonem či igelitem. Pomáhat byla v rámci organizace Refugee 4 Refugees, tu založil Syřan Omar Alshakal, který v roce 2014 sám přeplaval za 14 hodin z Turecka do Řecka. V organizaci pomáhají jak mezinárodní dobrovolníci, tak sami uprchlíci. „Jestli něco neziskovky v terénu a jejich dobrovolníky dobře vystihuje, pak je to sounáležitost, solidarita, víra v hodnotu lidských práv a vytrvalost. Spojují je ideály. Ideály, které pomohly uprchlickou krizi zachránit před humanitárním kolapsem,“ zakončuje Polášková.

anezka polaskova 5

Jaké byly Vánoce v uprchlickém táboře?

Krátce před Vánocemi i během nich strašně pršelo. Nebyl to ale déšť, jak jsme zvyklí u nás, ale silné přívalové deště, které trvaly několik hodin. Tak jsem jenom myslela na to, jak se asi dá takové počasí přežít v plátěném stanu. Na to, že si tihle lidi ani nemají pořádně jak usušit promoklé oblečení a někde se v pohodlí zahřát. Takový byl i Štědrý den ve Vathý, kde se uprchlický tábor nachází. Naše organizace Refugee 4 Refugees (R4R) připravila na 25. prosince ještě spolu s jednou neziskovkou vánoční oslavu pro děti z tábora - malování na obličej, promítání pohádky, hudební produkci, dárky. Zapojilo se nás asi 30 dobrovolníků. Náš kolega z Brazílie hraje skvěle na saxofon, takže nejdřív děti hudbou svolával před vchodem do tábora, pak jim připravil menší koncert. Mohli jsme ale pozvat jen asi 150 dětí, protože jsme byli limitováni prostorem našeho free shopu, kde se akce konala. Sešly se tam děti ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu, Konga, Angoly, aspoň podle toho, co jsem se jich čekajících ve frontě stihla ptát, ale určitě ještě spousta dalších. Když jsme pro ně dopoledne chystali dárkové balíčky, bylo mi z toho vlastně strašně smutno.

anezka polaskova 1

Proč?

Představila jsem si, jak u nás rodiče pro svoje děti balí drahé dárky do vánočního papíru a tady že je s ohledem na zoufalou situaci luxusním dárkem obnošená čepice, rukavice a šála a k tomu sušenky a krabička džusu, všechno  zabalené v igelitce. Takové odpoledne je pak jen krátkým zpestřením v desítkách dalších dlouhých a nudně stejných dnů. Ráda bych řekla, že si to děti užily, ale těžko říct, co vlastně děti války uvnitř prožívají. Ráda bych řekla, že měly z dárků radost, jenže ten dárek je vlastně humanitární pomoc. Čas lidí v táboře je převážně strukturován výdejem různých druhů materiální pomoci během dne, týdne nebo měsíce. Snad teda byl náš program od toho aspoň trochu odlišný. Každopádně z takových Vánoc má člověk prostě smíšené pocity - my se na jedné straně snažíme dělat to nejlepší a na straně druhé nemůžeme pro jejich dobro udělat víc.

Jak reagovaly děti? Slavily všechny pohromadě, křesťané i muslimové?

Tak tohle vůbec nehraje roli, to nikdo neřeší. Děti se mezi sebou kamarádí naprosto přirozeně a rozhodně navzájem nelustrují svůj původ, než si začnou kopat míčem nebo hrát na babu. Navíc ze svých zemí původu jsou zvyklé na soužití křesťanské a muslimské komunity a vzájemné sdílení svátků. Náboženské rozepře většinou přijdou ruku v ruce s politickým konfliktem, s válkou. Vzhledem k národnostem bych si tedy tipla, že se sešli muslimové, křesťané a možná nějací jezídi, ale tohle je úplně jedno. Vědí, co jsou Vánoce a prostě na akci přišly, protože to byla příležitost si užít hezké odpoledne. Všechny, bez ohledu na vyznání, na nás volaly „Merry Christmas”, když viděly naše vánoční ustrojení, a bylo jasné, že jsme ten den všichni součástí jednoho svátku.

anezka polaskova 2

S jakými příběhy dětí jste se osobně setkala? Odkud a proč přicházejí?

Jak už jsem zmínila, tak obecně Sýrie, Irák, Afghánistán, Eritrea a asi i Kongo by byly na prvním místě. Co se týče osobních příběhů, to je něco, na co se rozhodně neptám, zvlášť u dětí je to nepřípustné. Je to mimořádně citlivá záležitost a pokud o něčem samy nezačnou mluvit, neptám se. Navíc jejich rodičů se na tohle vlastně pořád někdo ptá, absolvují azylové pohovory a jako kdyby jejich uprchlický background bylo jediné, co je definuje. V kontextu azylového procesu jistě ano, ale pořád jsou to přece lidé s bohatší minulostí. S dětmi se snažím bavit jako s normálními jinými - jak se máš, jak se jmenuješ, odkud jsi, kolik je ti let. To je celé. Dostali jsme jako dobrovolníci podrobné instrukce, jak k uprchlickým dětem přistupovat, a to se snažím dodržovat. Přiměřený odstup, profesionalita a přiměřené emoce.

Jak tábor vypadá?

Ve Vathý je jeden uzavřený tábor, původně určený pro potřeby armády, s kapacitou 650 osob, kde se jich ale teď nachází asi 3000. Do téhle oficiální části tábora nemá přístup žádná neziskovka kromě jedné jediné. Ale v okolí tábora je jeho další neoficiální část, „jungle", kam se asistující organizace můžou dostat, a tam je asi dalších 5000 lidí. Takže Vathý momentálně hostí více než 8000 uprchlíků. Ubytovací standard tady znamená stan postavený v kopci rozsáhlého olivového háje, třikrát denně výdej jídla s nekonečně dlouhými frontami, mobilní toalety. Žádné soukromí, důstojné podmínky ani životní perspektiva. Svoje příbytky si pak lidi vylepšují kartonem, k nám do skladu si pro něj chodili pořád, igelitem a vším možným, co venku najdou. V tomhle spousta těch uprchlíků žije několik let.

anezka polaskova 3

S jakými problémy se děti a jejich rodiny na Samosu nejvíce potýkají?

Řeknu vám to asi takhle, tady se základní životní potřeby jedné menší rodiny vejdou do dvou velkých plastových pytlů. R4R dělá mimořádně důležitou pomoc, registruje nově příchozí na ostrov pro výdej první základní sady materiální pomoci. Nikdo jiný tohle na Samosu nedělá. Do jednoho pytle nachystáme stan, karimatky, spacáky, kanystr na vodu, solární lampu, do dalšího pak malou sadu oblečení pro každého člena rodiny a balíček hygieny. Tomu prvnímu pytli jsme říkali „house". A teď si představte, že v tomhle žijí rok i víc. Řecko vůbec nezvládá vyřizovat žádosti o azyl efektivně a relokace do dalších zemí EU jsou i vinou V4 naprosto nedostatečné, na pružném systému přerozdělování uprchlíků se EU ani tváří v tvář téhle katastrofě není schopná rychle shodnout. Uprchlíci jsou samozřejmě saturováni pak i další materiální pomocí, k tomu si denně vystojí několikahodinovou frontu na jídlo a svůj „house" z našeho pytle si postaví ve křoví olivovníků. Sehnat pomoc doktora je už docela luxus a tamější hygienické zázemí je akorát příčinou dalších nemocí. Můžu dlouze vysvětlovat, co všechno těm lidem schází, ale odpověď je vlastně strašně jednoduchá: z téhle mizérie se musí dostat co nejdřív pryč. V latině se slovem „refugium" myslí útočiště. Ale tohle rozhodně není bezpečné útočiště, které refugees, tedy uprchlíci, hledají.

Na ostrov připlouvají denně noví lidé. Proč vlastně připlouvají?

I když se lidí jednoho po druhém na důvody odchodu ze země neptám, tak jsou to obecně známé okolnosti. Letité válečné konflikty, osobní pronásledování z politických a dalších důvodů. Tím pak splňují předpoklad k udělení mezinárodní ochrany. A pak je tu menší část osob, které k odchodu ze země původu vedly jiné důvody, například nemožnost sehnat si obživu. V cestě do Evropy pak vidí šanci lepšího života. To je jistě legitimní, ale pro udělení mezinárodní ochrany tu pak není opodstatnění. Jen tak pro představu, na Samos jen v prosinci připlulo přes 900 lidí, za celý rok pak víc než 11 000. Ve srovnání s rokem 2018 pak počty nově příchozích na řecké ostrovy v tom uplynulém výrazně narostly, téměř o dvojnásobek (32 tisíc v roce 2018 a 60 tisíc v roce 2019).

anezka polaskova 4

Jak lidi přijímá místní populace?

To se těžko hodnotí takhle obecně, podle slov místních jsou tu vedle těch, co pomáhají i další s naprosto opačným přístupem. Já jsem každopádně při svých několika cestách do Řecka potkala velkou spoustu Řeků, co se neskutečně obětavě v pomoci uprchlíkům angažují. Například polovina naší dobrovolnické skupiny bydlí doma u pana V., člověka, který veškerý svůj volný čas věnuje podpoře lidí z tábora i mezinárodních dobrovolníků. U sebe v ložnici a obýváku si nechal postavit pět paland a žije tu takhle spolu s námi. A myslím, že to vystihl docela přesně. Řekové jsou často vůči uprchlíkům velice vstřícní, špatně je ale celý ten nefunkční a zkorumpovaný systém. Ten systém, tedy státní aparát a policie, pak jsou ještě schopni trestně stíhat ty, kteří aktivně uprchlíkům pomáhají. Příběh Syřanky a profesionální plavkyně Sary Mardini a irského dobrovolníka Seana Bindera asi znáte. Strávili v řecké vazbě více než tři měsíce, za svoje aktivity pro organizaci ERCI čelí obvinění z pašeráctví a praní špinavých peněz a možnému, naprosto absurdnímu, trestu ve výši 25 let za mřížemi. Za to, že zachraňovali lidi před utopením, za to, že naprosto legálně a transparentně získávali peníze na nákup materiální pomoci. Mimochodem i náš řecký podporovatel pan V. už byl vyslýchán policií.

Jak vznikla inciativa R4R? Angažují se v ní i sami uprchlíci?

Za vznikem R4R stojí jeden neskutečně silný příběh a mimořádně statečný muž, Syřan Omar Alshakal. Ten v roce 2014 stál na břehu Turecka 10 kilometrů vzdáleného od řeckého pobřeží a rozhodl se, že celý ten úsek sám přeplave. A plaval celých 14 hodin. V roce 2017 pak založil organizaci Refugee 4 Refugees, která poskytuje pomoc uprchlíkům v táborech na ostrově Lesbos a Samos. Kromě mezinárodních dobrovolníků jsou členy týmu i sami uprchlíci. Ti pak kromě další běžné činnosti organizace fungují jako komunitní tlumočníci. Teď tu máme v týmu kromě Omara další tři kolegy ze Sýrie a dva z Afghánistánu. R4R má na starosti fundraising, provozuje free shop a distribuuje tam materiální pomoc pro nově příchozí a další pravidelný výdej oblečení, hygienických potřeb, dětské výživy pro obyvatele tábora. Podílí se i na volnočasových aktivitách pro děti a taky na úklidu v „jungle". Zmínila jsem, že teď v týmu máme několik Syřanů a Afghánců a taky dalších víc než dvacet dobrovolníků z Evropy, USA a Jižní Ameriky. Spíš bych řekla, že jsou to nejenom kolegové, ale hlavně skvělí kamarádi. Jestli totiž něco neziskovky v terénu a jejich dobrovolníky dobře vystihuje, pak je to sounáležitost, solidarita, víra v hodnotu lidských práv a vytrvalost. Spojují je ideály. Ideály, které pomohly uprchlickou krizi zachránit před humanitárním kolapsem.

Úvodní foto: Anežka Polášková vlevo (Archiv Anežky Poláškové)
Foto: Tyler Olson

Čtěte dále

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji poda ...

V 18 se rozhodla pro změnu pohlaví. Sáhla si na dno, rovnováhu našla v meditaci

Jmenuji se Romana Ezrová a je mi 29 let. V osmnácti letech jsem se rozhodla pro změnu pohlaví, abych mohla být ženou, tedy sama sebou. Řadu let jsem hledala sama sebe, sáhla jsem si až na dno. Svou cestu jsem nakonec našla díky meditační technice OMChanting. Dnes pomáhám LGBT lidem projít obtížnými situacemi.

Romana Ezrová 23. 1. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do ki ...

„Lidi často strčí Romy do jednoho pytle a tečka,“ říká režisér Marhoul

Z vůbec nejdiskutovanějšího filmu české kinematografie diváci hromadně neodcházejí, jak hlásaly první senzacechtivé titulky. Naopak – jen do kin jich už přišlo bezmála sto tisíc. A to scénárista a režisér vůbec nečekal. „Narovinu říkám, nezlobte se, promiňte, já to nějak špatně odhadl,“ vzkazuje zdejším divákům Václav Marhoul.


Rena Horváthová 23. 1. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.