Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Tam, kde cítíte respekt, se vám dobře žije,” říká pákistánský podnikatel žijící v Praze

 

zahid khan big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

10

ledna
2020

Muhammad Zahid Khan pochází z Kašmíru. Do Česka přijel v rámci programu MEDEVAC jako doprovod svých nezletilých příbuzných, kteří potřebovali v Pákistánu těžce dostupné operace. Požádali zde o azyl, který po pár měsících získali. Zahid dnes žije se svou českou ženou Renatou na vesnici na okraji Prahy a živí se podnikáním v oblasti těžkých zemědělských a stavebních strojů. Jak se mu dařilo v Česku integrovat? Proč se stal myslivcem a proč má rád Prahu?

Odkud jsi?

Z Kašmíru, což je stát, který byl asi tisíc let svobodný. Teď má kus Indie, kus Pákistán a kus Čína. Já jsem z té pákistánské části.

Z jaké jsi rodiny?

Jsme farmáři a podnikáme. Máme pekárny, které vyrábí tradiční kašmírské sušenky rozvážené do celého Pákistánu. Co se týká zemědělství, tak máme podobné podnebí jako tady. Takže jsme pěstovali hlavně kukuřici, pšenici a různou zeleninu.

Co jsi dělal v Pákistánu, než jsi přijel do Česka?

Vystudoval jsem mezinárodní obchod. Těsně po tom, co jsem školu dokončil, přišlo zemětřesení. Zapojil jsem se do činnosti některých organizací, které v místě s následky pomáhaly. A pak jsme přijeli sem.  

zahid khan 4

Jak ses v Česku ocitl?

V roce 2005 bylo u nás zemětřesení, při kterém zemřelo asi 80 tisíc lidí. Přijeli čeští vojáci, kteří tam založili polní nemocnice a pomáhali zraněným. Vybrali také některé děti, které potřebovaly operovat. A já jsem se tak dostal do vybrané skupiny, kterou vojáci přivezli sem v roce 2006, jako doprovod bratra Wikiho a sestřenice Aizy, kteří operaci potřebovali. A pak nám nabídli, abychom tu zůstali, protože hlavně sestřenice potřebovala po náročné operaci srdce pravidelné lékařské kontroly. Dnes je ve třetím ročníku zdravotnického lycea. Odmalička se touží stát doktorkou. Wiki taky chodí na lyceum, do druhého ročníku. Přijela nás docela velká skupina, ale ostatní se chtěli vrátit zpátky. My věděli, že pro Aizino bezpečí je lepší zůstat v Česku.

Jak to probíhalo, když vás sem přivezli?

Ze začátku jsme byli v Motole, kde operace probíhaly. Pak nás podle plánu přesunuli na zotavení do Olivovy dětské léčebny v Říčanech. Tam pak bylo několik organizací, které nám pomáhaly - jako Charita nebo Berkat (pozn. dnes Inbáze). Hodně nám taky pomohl mladý František Bublan z Ministerstva vnitra, který na programu MEDEVAC pracoval. Ten už bohužel dnes není mezi námi. S lidmi, kteří za námi jezdili, jsme se spřátelili. Musím říct, že všude, kam jsme se za ty roky dostali, nám všichni moc pomáhali. Ze začátku jsme vůbec nevěděli, co to je Finanční úřad, sociální a zdravotní pojištění. Každý mi ale vždy poradil i na úřadech. A to byl i jeden z důvodů, proč jsme zůstali. Že tu na nás byli všichni hodní, možná až moc. A tam, kde cítíte respekt, se vám prostě dobře žije. Jsem tu třináct let a těch špatných zážitků bylo jen minimum.

Jak se stalo, že jste tu dostali azyl?

Tehdy nám lidé kolem programu nabídli, že pokud chceme, můžeme tu zůstat. Že nám pomohou vyřídit doklady. Ostatní se vrátili do Pákistánu a já s bratrancem a dětmi jsme se tu rozhodli požádat o humanitární azyl. Nastoupili jsme na víc jak půl roku do uprchlického tábora v Zastávce u Brna.

zahid khan 3

Zahid v roce 2006, Říčany

Jaká to byla zkušenost?

Bylo to dobré. S některými zaměstnanci jsem dokonce dodnes v kontaktu. Lidé se tam o nás starali fakt dobře. Měli jsme pravidelné jídlo, pití, měli jsme k dispozici posilovnu nebo knihovnu. Jasně, není to jako doma, ale snažili se maximálně, co to šlo.

Takže se vám tam líbilo?

Oni už ti víc dát nemůžou. Vozí dokonce zahraniční noviny, je tam televize se spoustou kanálů a působila tam i Charita.

Pořád tam jsi ale odtržený od světa.

S tím nic neuděláš. Ale ano, měl jsem depresi. V Pákistánu jsem žil do zemětřesení plnohodnotný život. Člověk mohl dělat, co chtěl, znal navíc prostředí a všechny zvyklosti. Tady jsi pořád zavřený. Nic moc nemůžeš, nemůžeš nikam chodit. Hlavně nesmíš ani ze zákona pracovat. Psychicky je to hodně těžké. Jsou lidé, co čekají na azyl pět i víc let. Vůbec nevědí, co bude. Kdyby třeba aspoň věděli, že musí počkat několik let a pak dostanou azyl, měl by už jejich život nějaký směr. Nemůžou ani nic pořádně dělat, a tak sedí a čekají. Žijí v obrovské nejistotě.

zahid khan 2

Aiza v roce 2006, Říčany

Když jste po několika měsících dostali azyl, co následovalo? Je už člověk volný?

Museli jsme na azylový dům do Havířova. Tam jsme absolvovali kurz češtiny, integrační kurz nebo také dovednosti s počítačem. V té chvíli už jsi v podstatě Čech, takže se musíš naučit tak fungovat. I tam ale byly organizace, které člověku asistují a vysvětlují mu, jak vše funguje. Člověk si totiž musí vyřídit různé dokumenty, sociální a zdravotní. Ten začátek je ale hrozný, protože jeden vůbec neví, co dělat. Jak zaplatit nájem, elektriku, sociálku. Díky pomoci organizací se to ale člověk v tom azylovém domě naučí. Pomáhají ti až do konce, do momentu, kdy najdeš bydlení a práci. A i pak od nich můžeš čekat podporu. Charita v tomhle byla úplně neuvěřitelná. Starala se o nás až moc (smích).  

Když jste přiletěli do Prahy, jaké bylo ocitnout se v úplně jiném kulturním prostředí?

Vystudoval jsem vysokou školu, ale i tak jsem měl zkreslené představy o Evropě. Současně to tu prostě ale úplně jiné je. Ze začátku jsme byli v šoku, když jsme z nemocnice vyjeli někam ven (smích). Lidé tu mají například poměrně volné vztahy, muž se tu může se ženou nezávazně seznámit na sex někde v baru. U nás to je ale úplně jinak. Proto ten systém tady lidi ze začátku moc nechápou. Díky všem lidem kolem nás jsme si ale velmi rychle zvykli. A až na pár špatých zkušeností s policií z poslední doby jsem se nikdy necítil špatně. Ani u nás na vesnici, kde nás všichni sousedé znají, navštěvujeme se. Dokonce tam s místními chodím na hony.

Na hony?

Chodím do mysliveckého kurzu. Lidé se divili, že by muslim chtěl být myslivec. Lidé si ale i o myslivcích myslí obecně řadu různých věcí. Třeba že to jsou jen lidé, kteří zabíjejí zvířata. Nevědí, že se starají o přírodu, že to je celý systém.

Co že ses dal na myslivost?

Mám to tak nějak v krvi. Můj táta, děda i celá rodina po generace chodila na lovy. Ve vesnici, kde tady v Česku bydlím, je myslivecký spolek. Kamarádi mi před časem říkali, že se tam musím zajít podívat. A už jsem členem. Chodí tam hodně lidí. A ty se musíš se všemi pozdravit, sundáš klobouk...

zahid khan 1

Wiki v roce 2006, Říčany

Máš klobouk? S pérem?

Mám (smích). A ten při pozdravení sundáš. Pak si se všemi podáš ruku. Nikdy jsem tam z ostatních myslivců nepocítil, že bych tam neměl být.

Proč jsi z Havířova odešel sem do Prahy?

Nejdřív po odchodu z azylového domu jsme bydleli ve Velké Bíteši u Brna. Charita nám tam tehdy pomohla najít bydlení. Tam jsme žili několik let, pracovali. Bratranec tam je dodnes, má stavební firmu. Moje manželka Renata je z Říčan. Protože nemá ani bratra, ani sestru, tak jsme se po narození dětí rozhodli jít do Prahy, abychom byli její rodině poblíž. Já jsem často pracovně v zahraničí, tak se hodí, že tam někoho má. Našli jsme si tedy na vesnici u Prahy dům a už tam asi pět let žijeme.

Kde jste se s Renatou poznali?

V Olivovně v Říčanech (smích). Potkali jsme se tam v parku, který patří léčebně. Skamarádili jsme se, byli jsme pak dál v kontaktu. Jezdila pak za námi do Velké Bíteše. A dnes už spolu máme dvě děti.

Jak na tebe Češi působí?

Podle mě to jsou hodně uzavření lidé. Když si sednete vedle sebe do letadla a letíte třeba pět tisíc kilometrů, ani se skoro nepozdravíte. Jste pořád potichu, máte to svoje. To samé pokud pojedeš třeba autobusem do Francie. Jak vedle tebe bude sedět Čech, vůbec se s tebou nebude bavit. Ale pokud je oslovíš, jsou v pohodě. Na první pohled nejsou kamarádští, ale jak se seznámíte, jsou milí.

zahid khan 5

Jsi muslim, je muslimka i tvá žena?

Ano, konvertovala. Ale proto, že sama chtěla. Není to tak, že když chce být někdo muslim, tak za to dostane nějaké prachy (smích). Zaujalo ji to, a tak přijala mou víru.

Co na to říkali její rodiče?

Oni se o tom dozvěděli až později, protože to není tak podstatné. Ze začátku jsme se poznávali, povídali jsme si a nebylo nutné hned řešit to, v co já věřím a zda v to věří i má žena. Když se to pak dozvěděli, nebylo to vůbec téma. Protože se máme rádi. Teď si s nimi rozumím skoro i víc než má žena.

Proč myslíš, že mnohým lidem u nás vadí muslimové?  

Lidé se nechávají hodně ovlivnit tím, co vidí v médiích nebo co jim říká jejich okolí. Já když jsem byl malý, taky mi říkali, jak jsou židé zlí, nebezpeční. Není snad nic horšího. Nikdy jsem ale žádného žida nepotkal, až tady v Česku. A zjistil jsem, že to, co jsem slyšel, není pravda. Že to jsou normální lidé. Pracovali jsme spolu, jsme kamarádi. Když se lidé nepotkají, nemají šanci se poznat a zjistit, že všude jsou dobří a špatní lidé stejně. To platí i pro Čechy.

Čím se živíš?

Exportem použitých zemědělských i stavebních strojů. Nakupujeme je po celé Evropě nebo USA a dovážíme je do Dubaje, Pákistánu nebo Afghánistánu. Hodně stavím na kontaktech, které v Pákistánu mám z dob studií. Znám taky díky rodině hodně farmářů, kteří stroje potřebují. Teď jsme si také otevřeli na Praze 4 kašmírskou restauraci Kashmir Hills.

Co se ti na Praze líbí?

Je to tu prostě hezké. Procházka ze Staromáku přes Karlův most na Malou Stranu někdy po šesté odpoledne je nádherná. Stará Praha je úžasná.

Rozhovor byl převzat ze serveru Metropole všech.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji poda ...

V 18 se rozhodla pro změnu pohlaví. Sáhla si na dno, rovnováhu našla v meditaci

Jmenuji se Romana Ezrová a je mi 29 let. V osmnácti letech jsem se rozhodla pro změnu pohlaví, abych mohla být ženou, tedy sama sebou. Řadu let jsem hledala sama sebe, sáhla jsem si až na dno. Svou cestu jsem nakonec našla díky meditační technice OMChanting. Dnes pomáhám LGBT lidem projít obtížnými situacemi.

Romana Ezrová 23. 1. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do ki ...

„Lidi často strčí Romy do jednoho pytle a tečka,“ říká režisér Marhoul

Z vůbec nejdiskutovanějšího filmu české kinematografie diváci hromadně neodcházejí, jak hlásaly první senzacechtivé titulky. Naopak – jen do kin jich už přišlo bezmála sto tisíc. A to scénárista a režisér vůbec nečekal. „Narovinu říkám, nezlobte se, promiňte, já to nějak špatně odhadl,“ vzkazuje zdejším divákům Václav Marhoul.


Rena Horváthová 23. 1. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.